o cestách poznání, prostupnosti světů a kartografii duše
___
Před lety, to mi bylo asi 27, jsem navštívila výstavu o Rolandu Barthesovi*** v Centre George Pompidou, pařížském muzeu moderního umění - tom, o němž se říká, že bude hezké, až ho jednou dokončí. Byla to taková zajímavě koncipovaná cesta mezi objekty a malými utajenými prostory uprostřed výstavní plochy. V jedné z těchto jeskyň visela na stěně obrovská spousta lístků podobných post-it papírkům, jen potřebovaly špendlík.
Nepamatuji se už, na jakém principu byly uspořádány, ale byla jsem jimi zcela uchvácena. Byly to Barthesovy myšlenky, odkazující jedna k druhé. Byla to mapa. Mapa mentálního labyrintu.
V době mých 27 let, kolem roku 2003, měl svět blíž k labyrintu knihovny než internetu, a tudíž nebylo tak zřejmé to, co tato mapa popisovala.
Popisovala cestu poznání.
Tak jako teprve v nečekaně svižném podání tělesa Musica Antiqua Köln člověk “uvidí” dokonalou geometrii Bachova šestého Braniborského koncertu, potřebuje zkušenost internetu, aby uviděl, aby skutečně vůbec zakusil prožitek putování za poznáním. Teprve když může pouhým kliknutím myši prudce změnit směr, propadnout se o úroveň nebo několik níže nebo naopak v okamžiku vystoupat do vyššího patra, člověk pochopí… co vlastně pochopí? Pochopí, jak vypadají neznámé světy, které si vysnil, které existují v jeho hlavě jako tajemná, vybledlá mapa Středozemě a které ho volají, aby je objevil, aby obtáhl nitky cest a dal jména objeveným ostrovům a kontinentům.
V době mého dospívání skýtala cesta za poznáním mnohá úskalí a zakopnout o neznámé jméno, zajímavou myšlenku, popis obrazu - Leviatan, harmonie sfér, Vor Medúzy - bylo jako zakopnout o bludný kámen.
Dokud bylo třeba ve chvíli, kdy jsem zatoužila přijít podobným záhadám na kloub, nastoupit do autobusu č. 13 a ze zastávky Nové Sady Internát, dnes zmizelé, jet do Vědecké knihovny v Olomouci, tam se s někým přetahovat o přístup k šuplíku s kartotéčními lístky, odhadovat, v jaké knize by člověk podobnou informaci našel, pak vypisovat žádanku, a nakonec se po několika dnech dozvědět, že kniha je půjčená a čtenář ji vrátí za dva týdny, pořadník však neexistuje, moje zvídavost chodila raději cestami denního snění.
Přesto tam byla ta touha. Jinak bych nestála v jeskyni v Centre George Pompidou před stěnou podobnou šupinaté kůži obrovského papírového draka a necítila v srdci šíp lítosti a zmaru, co všechno mohlo být, jakými krajinami jsem mohla putovat, od Zimohradu za Zeď a zase zpátky a dolů do Králova přístaviště, kdybych nebyla líná, a šla pokorně čekat na třináctku na zmizelou zastávku Nové Sady Internát.
Tohle v sobě totiž máte nebo nemáte. Rozkoš z poznávání spojenou s pocitem nezměrného prostoru, jemuž je třeba dát jména a tvar.
V září jsme jeli navštívit Nolwenn, sestru mého přítele, do Rennes. Nolwenn má dvě děti, devítiletého Maleka a čtyřletou Maïssu. Sotva jsem si odložila tašku, děti mě odvlekly do pokojíčku na vojenskou přehlídku hraček. Bavilo mě to jen chvilku, a tak, abych obrátila pozornost jinam, říkám Malekovi: “To je pěkná skříň.” A byla to opravdu pěkná skříň. Stará dřevěná skříň, rozložitá a bohatě zdobená. “Dá se tou skříní projít do zasněženého lesa se svítícím kandelábrem?” Malekovi v té chvíli zaplanuly oči, a než jsem stihla cokoli dodat, prodíral se kabáty k zadní stěně skříně a důkladně prohmatával spoje mezi deskami. Průchod tam nebyl, ale to nebyl důvod, abychom nezůstali u myšlenky, že za tou skříní je zasněžený les a co chvíli se pod kandelábrem objeví faun s červenou šálou.
Tohle v sobě totiž máte nebo nemáte.
Projevuje se to různě a neustále. Milujete honěnou v kukuřici. Milujete zelená bludiště francouzských zámeckých zahrad. Milujete pěší turistiku s mapou v ruce. Červená, modrá, žlutá, zelená. Osobně mám nejraději červenou. Ariadnitu nit.
Milujete Jméno růže Umberta Eca a na stránce s plánkem knihovny trávíte víc času než na všech ostatních dohromady. Latina všemu dává další rozměr. Koiné. Jazyk. Univerzální jazyk. Tajný jazyk. Kód. Hic sunt leones. Terra incognita. Horror vacui. Penitenciagite. Avada kedavra. Valar morghulis. Jazyk je úchvatný labyrint sám o sobě.
Milujete Faunův labyrint Guillerma del Tora a celého Borgese, přestože jedno ani druhé dosud neznáte. Pod stromečkem toužíte najít Jungovu Červenou knihu nebo Komenského Labyrint světa a ráj srdce s ilustracemi od Miroslava Huptycha, které tolik připomínají obrazy-mapy Hieronyma Bosche.
Pokud je ale nikdy neuvidíte a nepřečtete, není to na závadu, právě naopak. Bude tak silněji působit první, neobtažená mapa. A to je něco nádherného. Není nic krásnějšího než vysnít si Japonsko s bambusovými háji a šintoistickými svatyněmi, vysnít si Maroko s riády se zelenými kachličkami tvaru rybích šupin a anglický venkov s vraždami a jemným květinovým vzorem úplně na všem. A nikdy tyto představy nekonfrontovat s realitou. Není větší rozkoše, než propojit objektivní, empirická fakta s metafyzikou. Magický realismus. Můj svět není odkouzlený, jak píší vědci o našem věku. Co Divoká Šárka? Výstup na Dívčí skok? Co Blaník a jeho spící rytíři? Česká krajina je plná magických příběhů.
I parfémy mám poskládané do systému, kterému říkám “mapa” a který neustále přetvářím, protože mapy je třeba přepisovat tak, aby vždy co nejlépe zachycovaly skutečnost přítomného okamžiku. Bez mapy by mi parfémy nedávaly smysl. Mapa je vlastně smyslem toho všeho. Netoužím parfémy popisovat kus od kusu. Toužím psát o tom, jaké je jejich místo na mojí mapě. Zajímají mě od okamžiku, kdy vidím, že utvořily nějakou aglomeraci, že patří k sobě, že společně něco říkají. A pak si chci sednout na bobek, zapichovat prst do hluboké noci a ukazovat vám tu Pegase, tu Kentaura, tu Vlasy Bereniky a popisovat jejich neskonalou krásu.
Co vlastně člověk hledá? Proč musí přijít na kloub tomu, co je Leviatan, hudba sfér, Vor Medúzy? Proč hledá kořeny mystiky fašistického Německa, proč si musí přečíst knihu s názvem Malá geometrie parfémů? Proč pitvá každý citát, který vyslovil Fritz Lang v Godardově Pohrdání, jako by v něm spočíval klíč ke všemu, teorie všeho? "Déjà la nuit contemplait les étoiles..." "Noc se již kochala hvězdami..."
Co vlastně člověk hledá?
Myslím, že hledá klíč k Tajemství.
***Roland Barthes (1915-1980) byl francouzský filosof a jazykovědec, jenž se zabýval zejména sémiologií, vědou o znakových systémech. Ve svém klíčovém díle Mytologie (1957) vysvětlil, že mýtus - často zjednodušeně chápaný jako mytologické vyprávění o bozích a hrdinech - je myšlenkovou strukturou, jež pořádá jakékoli naše vědění a dává mu vlastní smysl nebo také svébytnou vrstvu smyslu. Poukázal tak jako jeden z prvních na to, že vědění, jež máme tendenci pokládat za ryze racionální, má i silně emocionální složku: že vše je ve výsledku příběh.