setkání s vůní

z rozhovoru Veroniky Štefanové s Vojtou Frančem a se mnou pro časopis Nový Prostor o nadcházejícím workshopu "Vůně ženy, vůně muže"


Odbornice na vůně Irena Kozelská a terapeut Vojtěch Franče mají podle svých slov otevřený podobný kanál vnímání a uchopování světa a práce s lidmi. A tak se společně rozhodli vydat na dosud neprobádané pole poznání duše skrze stopy vůní. Člověku se tak může poštěstit setkání se svým vnitřním mužem či ženou, což vede nejen k lepšímu vztahu se sebou samým, ale i k rozpoznání těch podobně "voňavých" venku. Vůně zbavená nálepek totiž většinou nezalže. A my před ní také ne.


Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Co je pro vás vůně?


Vojta: Něco, co do mě silně pronikne, otevře mi fantazii, nějakou silnou emoci, a aniž bych věděl, odkud se vzala, tak se do ní silně ponořím a prožívám ji naplno.

Irena: Pro mě je vůně sublimovaný pach, mělo by v ní být něco z našeho osobního pachu, ale povznesené do krásy.


Jak přesně se přes vůni můžu přiblížit sama sobě?


Irena: Myslím, že každý se v životě několikrát hledá. Já obvykle pracuji formou individuálních setkání, kdy lidé, kteří ke mně přijdou, "ochutnávají" různé vůně a u toho si pokládají jednoduché otázky. Jestli se jim ta vůně líbí, co v nich vyvolává, jestli se v ní poznávají. A já je tím procesem provázím. Je to podobné, jako když si budete vybírat kanape nebo destinaci, kde strávíte prázdniny. Taky si nejdřív řeknete: Je to hezké? Jsem to já? Chci tam být, chci na tom kanapi každý den ležet? Což je úplně jednoduchý, základní princip jak se přiblížit sám k sobě. Jenže problém je v tom, že my si tyhle v podstatě banální otázky často vůbec neklademe, a tak chodíme obchodem a házíme do košíku věci, které jsou pro nás beze smyslu a zastavujeme svoje byty a Facebooky a životy věcmi a lidmi, kteří nám nic neříkají. Přitom si lze takto v životě vytvořit neuvěřitelný úklid a zacílení.

(...)

Vojta: Irena pracuje s takovým kruhem s osmi dílky, přičemž z každé té osminky mi ukazovala typické vůně. A já jsem zjistil, že některé dílky té pizzy jsou fakt nějak víc moje, že mi oživují nějaké emoce, a zbytek mě naopak míjí. A z těch osminek, které se do mě strefovaly, jsme pak zkoušeli jednotlivé parfémy, stále si podobnější a podobnější. Až do té doby, než jsem řval rozkoší, že tohle je úplně to ono. Věděl jsem, že to jsem opravdu já v tomto období, ve kterém se nacházím, že mi ta vůně dělá moc dobře. A tak jsem si podle toho musel parfémy koupit, doma je na sebe cákám, maluju u toho obrazy a je mi skvěle.

Foto via Pinterest.

Stejně mám ale pořád pocit, že je to složitější. Pro hodně lidí hraje při výběru vůně roli také móda, status, to, jak chtějí působit.


Irena: Většinou se člověk pohybuje v jednom, ve dvou, maximálně třech dílcích té voňavé pizzy. Ale ano, občas se stává, zejména u žen, že mají představu, jak by to mělo vypadat. A vlastně tak cosi předstírají, třeba nesmělá žena nějaký sebevědomý protipól, Carmen, ale už od pohledu je vidět, že to nemůže unést. Nebo naopak, když si živelná žena bude vybírat jemné květinovky. Ten rozpor mezi tím, jak se snažíme působit, a tím, kdo jsme, je totiž vidět, mate. Tak tam to potom ladíme. Hledáme něco, co by ženu povzbudilo, ale zároveň to byla pořád její přirozenost, její prostor, to, co unese. A tak se žena také často sama více poznává.

(...)


Takže i při výběru vůní může člověk sám sobě nasazovat jakési masky, vytvářet personu, jak to nazývá Jung. Můžete tyhle základní jungiánské pojmy nejdřív trochu osvětlit?


Vojta: Řekněme, že někde uprostřed všeho je ego. A to když se pohybuje ven do světa a chce po ostatních, aby ho přijímali, tak si vytvoří personu, neboli líbivou verzi sebe sama, takový make-up. A když se ego bude chtít naopak dostat do hloubky a k sobě, tak prochází u muže přes animu a u ženy přes anima. Tedy vnitřního muže a vnitřní ženu, jakousi naši vnitřní polaritu. A opakem persony je stín, čili to nejsmradlavější, co nepřipisujeme sobě a říkáme, že to je soused, komu smrdí nohy.


A co je archetyp?


Vojta: Něco, co je tak hluboko, že to není zasažené kulturou a výchovou, kde jdeme někam úplně k jádru, do hloubi bytí a obcházíme všechny ty hlavové procesy, myšlenkové skrumáže, cenzury. Archetyp a vůně pro mě mají společné to, že útočí přímo na solar. Jsou to také třeba vaše oblíbené filmy nebo pohádky z dětství, něco, co vás dokáže i posté rozplakat.

Irena: Co je na vůni strašně složité a zároveň nádherné, je to, že je naprosto nehmotná a neuchopitelná. Pokud vám o vůni nic neřeknu, nemůžete na ni aplikovat žádné nálepky, touhu po statusu na základě značky nebo ceny. Je to prostě jenom vůně. A proto si myslím, že když mysl následuje pouze čichový vjem, je v tom strašně poctivá. Že vlastně odfiltruje veškeré nánosy, které máme dané výchovou, společností, a jde pouze za tím, po čem duše opravdu touží. Rozhodně tedy nejde o to udělat z vás vůní jiného člověka, právě naopak.


Foto via Pinterest.

Jestli se nemýlím, tak každý v sobě máme nějaké spektrum archetypů, které je v podstatě neměnné, jen se v průběhu života nějak vyvíjí...


Vojta: Zhruba takto. Základní archetypy, na které jsme citliví, jsou nám nějak vrozené. (...) Svévolně si tam nic dalšího zasadit nemůžeme, jak se nás snaží trénovat manažerské příručky. Třeba bojovnici Xenu můžete trénovat, jak chcete dlouho, ale pokud ji tam v sobě někde nemáte, bude to pořád jen karikatura. Mám rád slovo charisma, neboli být něčím obdařený. To, čím nás bohové nadáli. Charisma nemůžeme získat nějakým zvyšováním kondice. Archetypy jsme tedy obdařeni a ony nás trápí i léčí. Každý archetyp v sobě má spoustu zákrut, světlo, stín, a podle mě v sobě vlastně obsahuje i vlastní plán vývoje. V každé životní fázi vám může být nějaký archetyp blíž a nějaký dál. Potom ještě hledáte cestu, aby ve vás všechny mohly být spolu nějak vyváženě. A na to neexistuje jasné zobecnění, každý máme svůj příběh.

Irena: Archetyp může mít dvě stránky, světlou, nebo stinnou, zničující. Ale ta mě při mé práci nezajímá. Smysl vidím naopak v tom, že když u mě člověk s nějakým archetypem splyne, já mu ho přes vůni nabídnu v té pozitivní interpretaci, i kdyby zrovna žil tu temnou stránku. Protože právě to startuje zajímavý proces. I když máme nějaké vlastnosti, které nás táhnou do bahna, dají se díky vůni obrátit způsobem, který má obrovskou moc povznášet. Skrze silný pozitivní obraz, který v parfému objevíme, ve kterém se zabydlíme, a každým navoněním si ho znovu připomeneme.

Vojta: Já myslím, že v tom může být velké sebepřijetí. Dejme tomu, že v sobě máte archetyp nějaké silné bojovnice, amazonky, a já vám příliš odborným psychologickým výrazivem řeknu, že jste prostě agresivní a vychází vám nějaké vysoké skóre maskulinity. Kdežto když se nám skrze vůni podaří popsat krásnou bojovnici, která ve vás běhá, budete se cítit líp a starat se o ni.

Irena: Můžete si uvědomit, jak je to, co jste, krásné. A přesně to často neumíme vůbec ocenit. Obzvlášť pokud jsme celý život žili v tom, že nás v naší bytostné autenticitě nikdo nepřijímal.

(...)


A já se teď díky vám tedy můžu setkat se svým animem skrze parfém.


Vojta: Chceme, aby si lidé na našem společném workshopu nejdřív pomocí vůní zmapovali svou vnitřní krajinu a v ní dospěli k tomu, jaká vůně oslovuje jejich vnitřního muže a vnitřní ženu, animu a anima. Následně s tím budeme skrze konstelace pracovat dál. Vašim výběrem vůně získáme obrys, nějak si díky tomu představíme tu vaši mužskou rovinu. Bude mít určité charakteristiky, symbol, začne se nám zhmotňovat před očima jako pohádková postava. Ten archetyp bude růst. A potom ho dáme do konstelace, aby vám ho někdo ztvárnil, a vy se s ním tak můžete potkat, popovídat si, a tím ho k sobě přimknout.



Proč je tak důležité poznat svou vnitřní polaritu?


Vojta: Skrze rozvíjení animy muž rozvíjí vztahovost, schopnost se nějak naladit, chápat vztahy a současně se mu otevírají umělecké dimenze, kde je schopen cestovat do vlastního nevědomí, k vlastní fantazii a obrazům. Čili pro muže je anima něco jako výtah do niterného světa nevědomí. Anima muže vtrhává do života, víc miluje život, je spojený s lidmi. Bez ní to může být takový vyschlý intelektuál, co šustí papírem, život ho nebaví. U ženy je to trochu naopak. Tu animus od života lehce distancuje, aby ho viděla víc z odstupu a seshora, jakoby z nějaké abstrakce. Když rozvíjí svého anima, tak buduje smysl pro nezávislost, schopnost jednat, dobře formulovat věci slovy, je schopna víc chápat svět mužů, dosáhnout cíle. Integrací animy a anima se člověk stává celistvějším. Je to, jako když uvnitř vás tancují dva tanečníci. Když pro ně najdete nějaký hezký rytmus, když se to podaří, tak i vaše vztahy venku se pak odehrávají podobně.

(...)


(celý rozhovor vyjde 13. července 2020, úryvek publikován se souhlasem redaktorky)

0 zobrazení
newsletter

©2019-2020 irena kozelská