jak změnit úhel pohledu a rozjet se jako dobře promazané kolo
___
Toto je třetí ze zrnkoher, kterou nabízím paralelně s podněty, jež plynou od Vojty Frančeho v kontextu našich společných aktivit, jimž jsme dali jméno Granum paradisi a jejichž smyslem je třást s lahví našeho potenciálu tak dlouho, až vybuchne. Jak už jsme totiž s Vojtou předesílali, nežití naším potenciálem je druhým jménem naší doby, a vyrůstá stejně tak z nás, jako i z povahy času, jejž jako společenství spoluutváříme. Částečně tedy za tento postoj neseme zodpovědnost my sami, a částečně za něj "může" doba. Dobu ovšem tvoříme my, takže musíme začít u sebe.
Ruku na srdce: opravdu věříte, že je-li vám třicet, čtyřicet, padesát i více, a stále své dary marně nahmatáváte, je to tím, že jsou tak lstivě ukryté? Doopravdy nevíme, co děláme rádi, co bychom rádi dělali pokud možno neustále, i když právě vůbec nic dělat nemusíme? Skutečně nevnímáme, co nám jde jaksi samo, jako bychom návod měli ve své genetické šroubovnici? Opravdu nevidíme, jaké činnosti nám přinášejí nesrovnatelně větší a sladší plody než jakékoli jiné snažení, jehož se dopouštíme, zejména to usilovné? Nebo je to spíše tak, že tyto objektivní důkazy naplnění a úspěchu odháníme jako dotěrné mouchy, protože jsme se naučili je systematicky znevažovat?
Myslím, že naše dary jsou okázalejší, než by se na první pohled mohlo zdát. Jen jsou trochu jako zahrada Hesperidek: někdo je hlídá, a tento nelítostný strážce, tato stohlavá saň, nám znemožňuje po nich natáhnout ruku.
Onou záludnou chimérou není ani tolik nedostatek příležitostí či nepřízeň osudu, jedním slovem štěstí, i když i trochy štěstí je nepochybně potřeba. Tím, co vytváří silný, až paralyzující protivítr, jsou nejvíc ze všeho...
... naše vlastní obavy.
Také mají jméno "strach ze selhání", "sebepodceňování", "pocit bezmoci", nebo dokonce závažnější přízviska, třeba "pocit viny za úspěch".
Podívám-li se sama na sebe, proč jsem tak dlouho vkládala své úsilí do nenaplňujících činností, i na druhé, co podobně bloudili nebo dosud bloudí, vidím, že můžeme být kurážní, oceňovat druhé o sto šest, ujišťovat je o jejich dovednostech a rozmlouvat jim jakékoli sklony k sebeupozaďování zdůvodňované obavou, že nejsou dost kompetentní, nebo by nedejbože mohli někoho bolestivě zastínit, ale pro sebe neumíme udělat ani desetinu. Téměř bych řekla, že nadšeně podporujeme druhé, aby i oni podporovali nás, a my tak vybředli z bažin ochromujících pochybností. Někdy se to podaří, okolí nám fandí, seč může, ale bohužel mám i pro tyto šťastlivce smutnou zprávu: dokud naše odvaha jednat stojí jen na podpoře druhých, sedíme na štokrlátku o třech párátkách. Pád je naprosto nevyhnutelný. Naštěstí! Protože tak má člověk šanci pochopit, že jednou z prvních věcí, které pro sebe musí udělat na cestě za povoláním svého srdce, je stát se sám dobrým hospodářem. Dobrým správcem svých darů.
To je velmi jednoduché, ale velmi složité.
Začnu optimisticky obtížemi. Dokud si budeme myslet, že tyto dary jsou naše, že jsou projevem naší výjimečnosti nebo výsledkem našeho snažení, jde všechno doslova a do písmene do pekel. Jakmile si cokoli ze svých schopností a dovedností osobujeme - vkus, hlas, smysl pro hodinový mechanismus -, stáváme se křehkými. Sice můžeme navenek působit jako jedinci oprávněně odvozující svou sílu z vlastní kompetentnosti a píle, tato strategie však funguje jen v časech úspěchu. Funguje pouze, daří-li se nám, tudíž nám ostatní tleskají, tudíž se cítíme silní, a tudíž v sobě posilujeme víru, že za vším stojíme my sami, naše schopnosti a naše úsilí. Existují však zástupy schopných a pilných lidí, jimž se úspěch vyhýbá. Nedaří se jim, tudíž jim ostatní netleskají, tudíž se necítí silní, a tudíž v sobě posilují víru, že za vším stojí oni sami, jejich neschopnost a nedostatek píle. Ale v životě platí, že "jednou jsi dole a jednou nahoře". Tak to bylo, je a bude, a čekat cokoli jiného znamená odsoudit se k věčné nespokojenosti. Pokud tedy navzdory přirozeným amplitudám života člověk přisuzuje své úspěchy a neúspěchy svým schopnostem a úsilí, bude vždy jen bárkou na rozbouřeném moři. Potud, pokud si budeme své schopnosti osobovat, budeme sami v sobě vytvářet nekonečný prostor pro pochybnosti.
Pro mě osobně se všechno změnilo, když jsem na své schopnosti i úsilí začala pohlížet jako na dary. Na dar. Jako na něco, co mi bylo dáno. Jako na danost. Něco, co mi bylo dáno a co je dané, co tedy není moje, jen je mi to svěřeno, a co je navíc hotové už tak, jak to je. Už to v sobě obsahuje celou moji budoucnost, můj potenciál, mě samotnou v mé plné síle. Možnost mě samé. Jen se o to postarat, nechat to vzejít, vykvést, obrůst plody.
Kým mi to bylo dáno? Kdo vložil do semínka sedmikrásky sedmikrásku? Kdo vložil do vajíčka medvěda medvěda? Kdo způsobil, že jsem se z lidského vajíčka narodila já a toužím mluvit o vůních? Věříte-li v Mystérium, ať už mu dáte jakékoli jméno - Bůh, Nebesa, Vyšší síla - máte velkou výhodu. Úcta k tomu, co vám bylo dáno, zcela nepoměrně naroste. Váš dar se stane něčím doslova božským. Skrze svůj dar se budete podílet na něčem vyšším, univerzálním, vrostete skrze něj do Orchestru světa, aniž byste si však cokoli z toho mohli nárokovat, a přiživovat tak své ego. Stanete se prostým hospodářem obdělávajícím semínko svého daru, nebudete řešit, jestli by z něj místo sedmikrásky neměl vyrůst raději medvěd, nebo místo medvěda raději sedmikráska, protože "darovanému koni na zuby nehleď", a už vůbec ne koni, jenž vám byl darován Vyšší mocí. Najednou přestanete řešit většinu věcí, které teď řešíte. Prostě se zvednete a půjdete se o svůj dar postarat, jako byste se šli postarat o svěřenou sazenici nebo štěně. Najednou vám zdaleka nebude tolik zatěžko se za něj postavit, a to i vám, kdo jste se za sebe nikdy postavit nedokázali. Nepostavíte se totiž za sebe. Postavíte se za to, co vám bylo svěřeno.
Zřekne-li se člověk role tvůrce svých schopností a přijme-li tyto schopnosti jako dar odněkud z Vyšších míst, rozevře se před ním širá krajina vděčnosti, smíření a svobody. Máte najednou v dlaních něco nezpochybnitelně hodnotného a stejně náhle jako tuto radost pocítíte také zcela přirozenou zodpovědnost za to, aby to křehké ve vašich rukou prospívalo. Najednou zmizí otázky, zda si můžu dovolit udělat to či ono. Co můžu - musím! Nechali byste snad uvadnout klíčící fazoli? Pojít mládě? Z neurotického tvůrce se stanu hospodářem na malém políčku ve velkém světě, který má smysl, a proto se i já se svým darem podílím na jeho smysluplnosti - to, co dělám, má smysl. Z pochybností, zda se vůbec o něco pokusit, se stane potřeba o svůj dar pečovat. Naplňovat smysl. A hned, jakmile začne tento dar vzkvétat, se objeví i touha jím obdarovávat druhé. A to je teprve motor!
Neosobujme si, co umíme, a nežádejme za to pro sebe pozornost a odměnu. Žádejme je pro svůj dar. Vím, je to strašně těžké, mně se to také často nedaří. Žijeme v době uctívání ega a plameny ega jsme zvyklí živit trvalým přísunem těžkých polen. Proto není od věci přistoupit k pocitům pochybností jako ke hře. K zrnkohře. Pro jednou to bude hra velmi jednoduchá. Co se mě týče, prostě si vždycky, když se cítím ochromena a netroufám si, zkusím uvědomit, co je ve hře, že je to dar a že je jako zelenající se klíček, zahrádka nebo pár oveček, které si beze mě neporadí.
Opravdu to pomáhá. Zkuste to.
Přijměme svůj dar jako dar a oplácejme jej tím, že se o něj budeme starat, jak nejlépe dovedeme, tak aby přinášel užitek i jiným.
Nechme se obdarovat a obdarovávejme.
P.S. Celý cyklus Zrnkoher najdete případně na těchto místech: