než přijde, už odchází
___
Před lety jsem strávila několik dní na lodi kamaráda svého tehdejšího přítele. Plavili jsme se kolem Elby. Moc se mi to nelíbilo. Trávili jsme čas na malé lodi s mnoha lidmi, které jsem neznala, tak trochu jako rukojmí odkázaní na vůli většiny, spali v houpající se kajutě s nízkým stropem. Prostě nic pro mě. Cesta domů však patří k mým nejkrásnějším zážitkům vůbec - k oněm chvílím, které nečekáte, které se zkrátka stanou. A zanechají nás šťastné a zírající.
Zmeškali jsme tehdy trajekt z přístavu Portoferraio na pevninu, a tak nás kapitán tisíckrát záplatované jachtičky musel převézt v časném ránu přes třicetikilometrovou úžinu mezi Elbou a kontinentem do Piombina, přístavu na protějším břehu.
Protože zmeškaný trajekt vyplouval někdy mezi pátou a šestou ráno, ocitli jsme se na otevřeném moři při východu slunce. Moře je prostá krajina, za rozbřesku šedofialová, s tenkou linkou na horizontu oddělující lehce se čeřící moře od podobně probarveného nebe s cáry řídkých mraků. A pak začne obzor červenat. Barevný efekt v celém zorném poli je ohromující. Nachoví moře, nachoví nebe a mraky jako by prohořívaly tam, kde jsou nejřidší. A pak se v nejrudějším místě objeví oslnivě žlutý bod. Roste a roste a do moře jako by se rozléval tavící se kov. A člověk slyší jen motor lodi, příď rozrážející vodu a přelévavé zvuky moře.
Pamatuji si, že jsem tou scenérií byla zcela ohromená a pohlcená a najednou cítila směs hlubokého dojetí, vděku a nekonečné rozprostřenosti: zvláštní pocit, že tohle je ono. Co je ono, nevím. Jen si uvědomuji, že jsem úplně přestala myslet na před a po. A taky jsem se zasmála, a řekla si, že už rozumím jižanskému mañana. Čas řešit cokoli bude prostě pak. Člověk, který vidí vstávat slunce z moře, jednoduše nemá důvod žít náhražkovým životem cílů a budoucích odměn. Má totiž všechno.
Vzpomněla jsem si na ten okamžik proto, že v červnových dnech nacházím mnoho z onoho pocitu mezi dvěma břehy. Červnový čas plyne jako autíčko blížící se k vrcholu tobogánu. Čím je vrcholu blíže, tím je pomalejší, až se na špičce veliké vlny téměř zastaví. Vzduch je teplý a vlahý, dny přinejmenším ve stínu lahodné, noci něžně sametové. Člověk by mohl žít nahý. Z nebe skapává lipový med, psi opisují kolem svých lidských bohů menší a menší, pomalé kruhy, a skládají se jim vláčně na nohy, když titáni zasednou ke studenému pivu. Každý si pak vybere svou výseč zorného pole - svah zarostlý bujným kapradím, řadu šplouchavých loděk na řetězu - a s výrazem nejvyšší i nejnižší soustředěnosti žijí své mañana.
Včera jsme se ale přehoupli přes vrchol nehybnosti. Vozík na tobogánu už zase pomaličku zrychluje. Je krásně, překrásně, už jsme však na začátku pádu, už se řítíme, zatím jako ve zpomaleném filmu, dolů, do propasti. Letní slunovrat zahájil půlroční odpočet. Půlkruh času vedoucí do úplné tmy.
A tak to je. Věčnost trvá jen okamžik, a zbytek je cesta nahoru nebo dolů. Ale to je jedno. Do konce června říkám mañana a zvu vás k listování Antologií pachů, mými staršími zápisky o vůních každodennosti. Co mi cvrnklo do nosu v červnu minulých let? Zírejte se mnou chvilku týmž směrem: někam do bujného kapradí, mezi houpající se loďky. Nebo kamkoli chcete.
Za chvilku začneme prudce nabírat na rychlosti.
A zase v tom najdeme kus krásy nesmírné.
Vtáčiky
5. června 2020
Jaký je v parfumérství rozdíl mezi přírodní surovinou a surovinou syntetickou?
Dnes jsem ráno při "listování" Facebookem narazila na krásný článek nazvaný "Vtáčiky začínajú ráno spievať v presnom poradí". No, už nádherné slovenské cvrlikavé slovo "vtáčiky" ve mně navodilo ty nejlíbeznější emoce.
Přírodní surovina zpívá jako "vtáčiky". Je kouzelně kakofonická. Přírodní surovina nemá přesné hranice, nedá se spoutat, zpívá si pokaždé trochu jinak. Taková přírodní esence růže se skládá z desítek různých molekul, některých velice libých, některých nelibých. Nevoní už stejně jako růže. Parovodní destilace, díky níž získáváme esenciální olej, i extrakce těkavými rozpouštědly, jejímž dílem vzniká růžový absolut, vlastnosti růže znatelně deformují. Chceme-li znovu získat autenticky působící vůni růže, je třeba k přirozené surovině přidat jiné esence, vytvořit iluzi. Nebo ji rozložit na dílčí složky, a to nelibé odstranit. A to už se přírodě vzdalujeme.
Syntetická surovina zpívá jako housle. Její tón je velice čistý, ryzí, soustředěný, ohraničený, ovládnutý. Zpívá pokaždé stejně. Má-li zpívat jako čerstvé růžové okvětní plátky, stačí jedna molekula. Fenethylalkohol.
Obojí má svůj smysl.
Jsou lidé, jejichž duše zpívá jako ptáčci, a lidé, jejichž duše zpívá jako housle. Pro každého je tu něco. A syntetické si zaslouží stejnou úctu jako přírodní. Syntetické je dílem lidského ducha, stejně jako letadlo. A je snad letadélko z balzy a ručně vyráběného papíru méně krásné, když letí, než ptáček?
Ještě synestetická ochutnávka: takto voní přírodní parfém. A takto parfém s použitím syntetických molekul.
Edit: Toto akustické přemýšlení nad vůněmi mě později inspirovalo k celému ptačímu článku.
Letní vzduch
8. června 2021
Ráno poprvé po dlouhých měsících otvíráme okna do průvanu. Vzduch voní létem.
Aby vzduch voněl létem, musí se rozeznívat bubláním holubů, občasnými výkřiky ptáků neznámých jmen a vzdálenými zvuky projíždějících aut. A také blízkými, tlumenými zvuky z jiných domácností s otevřenými okny. Letní vzduch přináší intimitu.
Přestože je vzduch svěží, navozuje zvláštní ospalost. Průvan letního vzduchu říká, že den poplyne odnikud nikam, a bude to krásné. Nohy budou šlapat bezcílně do pedálů a oči se mhouřit. Pokožka zezlátne, roztřpytí potem a pokryje velikými proměnlivými skvrnami světla prosvítajícími zpoza stromů, laťkových příkrovů a okenních žaluzií. Jinak je jeden skoro nahý. Letní vzduch přináší intimitu.
Letní vzduch po ránu voní vzdouváním a tancem. Chlad proudí dovnitř, teplo spánku ven. Cokoli je zavěšeno v tomto proudu vzduchu, vzdouvá se a tančí jako mořská sasanka. A hýří velikými proměnlivými skvrnami světla. V letním vzduchu se záclony i ostatní vertikály přestávají stydět tančit, jako by věřily, že jsou samy a nikdo se nedívá. Letní vzduch přináší intimitu.
Letní vzduch voní jako Eau parfumée au thé vert od Bvlgariho. “Voda vonící po zeleném čaji”. Parfém vonící ne suchými lístky čaje, ne čajem spařeným, ale párou z čaje. Tou zvláštní svíravostí, čajovým drhnutím, pomalým vinutím průsvitného kouře, zemitostí cest. V Eau parfumée au thé vert voní záclony vodní mlhy v parnu, brnivý příchod letní bouřky a něco z japonské kamenné zahrady. Minerální záhony chvějící se proměnlivými skvrnami světla prosvítajícím skrze stromy. Bezčasí, osamění, obnažení. Letní vzduch přináší intimitu.
Jsou vůně výrazné, a vůně jemné. Letní vzduch po ránu i Eau parfumée au thé vert jsou vůně jemné. Intimní.
Někdy je to právě jakési “nic”, co se člověku vryje do paměti úplně nejhlouběji. Jakýsi niterný, nevysvětlitelně šťastný dialog sama se sebou. Letní vzduch přináší intimitu.
Daisy
17. června 2020
Když se sejdou kapky a květy pustorylu, nebo také pajasmínu, vzniká efekt charakteristický pro parfémy na bázi bílých květin: orosená saténová táhlost, ženskost potažená šikmo střiženým hedvábím pleťových odstínů a posetá třpytivými diamanty. Jako by ta žena byla i nebyla nahá. Je nahá tak jaksi nákladně.
Jsou to vůně mondénních večírků, vůně Daisy Buchanan zavěšené do rámě Velkého Gatsbyho.
Vůně nedosažitelnosti.
Ráj indiánů
17. června 2020
Kvetoucí přísavník třícípý voní jako mladá kukuřice. Vidím se v zeleném labyrintu, je mi znovu sedm let. Chvilku běžím, že nemůžu popadnout dech, chvilku sedím potichu v podřepu a dusím smích.
Proč lidi vymýšlejí všechny ty adrenalinové blbosti pro mláďata, když stačí vysadit pole kukuřice, a dát ho v plen indiánům?
Hřímá
17. června 2020
Bouřka ve vzduchu. Brní mě v nose. Cítím elektřinu. Bůh blesků, takový Nikola Tesla v těle Davida Bowieho, točí kolem pekelného stroje, přetížené obvody jiskří, žilkami drátů proudí světelná krev. Co se stane? Co se stane? Něco mezi prvním varováním a posledním soudem.
___
P.S. A na závěr červnové kapitoly přihodím ještě horkou pozvánku na vonný workshop:
Jak čichem na ženské archetypy
st 26|6|2024 17-20
Praha 6
Představte si koláč o 8 dílcích. Co dílek, to ženský archetyp a skupina vůní. Kde mezi nimi bydlí vaše duše? Společně prozkoumáme 2 x 8 parfémů. Co strávit léto ve své kůži a obláčku své vůně? Přidejte se, přátelé!
