poťuchmat, poňuňat, oňufat, čapnout
___
Loni nebo předloni touto dobou jsme s mým mužem potkali na výletě mezi Nenačovicemi a Chrbinami na Berounsku pána se štěňátkem německého ovčáka. Co vám budu povídat. Už z dálky na něm můžete oči nechat, dojímáte se jeho boubelatým hupkáním, smějete se jeho obrácenému oušku i tomu, jak hafá na babočky a kýchá při zkoumání šimravých pampelišek. S nadšením vítáte jeho jásavé seznamování u kolen a sotva se stihnete zeptat, jestli si ho můžete pohladit, už blaženě noříte prsty do jeho prachového kožíšku, lechtáte ho za oušky, pod bradičkou, v důlcích v podpaží pod předními tlapkami. Velkodušně se necháváte okusovat pichlavými zoubky, a kdybyste měli ocásek, vrtíte s ním i vy o sto šest. A to bříško! Už leží na zádech, a vy jen sprásknete rukama nad tou hebounkou kůžičkou s knoflíčky po dvou, a už ho drbete na prsíčkách a znovu v podpažních důlcích a za ušima, a vrtíte, vrtíte, vrtíte ocáskem, který vám nikdy nenarostl. Jaro je nádherná věc. Co je ovšem jaro vedle jara, kdy má člověk doma štěnátko!
Dubnové jaro je totiž jako štěňátko.
Stromy jsou bíle a zeleně huňaté, mladinká tráva ve střehu jako slůněčí čupřinka, narcisům žlutě září oči. Vzduch je čirý a všechno má jednoznačnost, jas a probarvenost jako den, kdy si Bůh konečně oprášil ruku o ruku a sedl si k velikému hrnku kávy. A svět se rozvoní. Jak se svět rozvoní! Od listopadových mrazů do předjarního vtělení člověk necítí nic. Strčte hlavu do lednice a najděte čichem nějakou známku života! Půl roku čas nevoní. Ale v dubnu... V dubnu to přijde z čista jasna a bez varování jako náhlá, kypící zásilka od bohyně Vesny: co vytáhnout dřív? Fruktózou vonící mračna bílých ovocných květů, žloutky pampelišek s mléčně nahořklými stonky, budoárovou bonbónovost fialek nebo letos s předstihem marcipánové šeříky? Člověk přejde od gotického půstu rovnou k barokní hostině.
Dubnový vzduch je oblý, šimravý a nasycený. Duben je štěňátko! Tetelme se z jeho přízně a zahrňme ho přátelstvím! Zvu vás proto k další stránce z Antologie pachů, mých průběžných zápisků z minulých let o vůních každodennosti, tak jak přicházejí a odcházejí v plynutí českého času. Léta, kdy jsem je zaznamenávala a vyvěšovala na Facebooku a Instagramu, pro mě byla důležitou cestou k sobě, cestou domů, jedním velkým návratem. A přípravou na novou výpravu! Přidejte se, přátelé. Smysly nás vedou k nalezení smyslu.
Třeba duben je štěňátko. Ráno pichlavé kousání, v poledne prachová kyprost a průběžně louže a loužičky. Dubnová krása!
Pod Řípem nerostou orchideje
12. dubna 2021
Vždycky mě znovu a znovu zarazí, překvapí i uklidní, jak se my, Češi, Češky, naše česká krajina, vracíme ve spirálách vůní a čichových vjemů zas a znova domů: k mléku a strdí. K mateřství otčiny a ke zlatavé stáčivosti medu.
V sobotu jsem se šla projít do Divoké Šárky, a na chvilku se zastavila u pořezaných kmenů smrků a borovic. Snad kromě cedru nevoní žádné jiné dřevo tak sladce jako smrky a borovice. Žádné se ve spirále čichového vjemu nevrací tak spolehlivě k vůni medu. Dřevo je dřevo. Každé dřevo má však i další charakteristiky, jimž se v parfumérství říká fasety. A české smrky a borovice voní medem.
Medovost v sobě mají i kvetoucí české lípy. České pivo. Skácelovy verše. Česká voda, voděnka. Medovost v sobě mají i Čech a Češka, kteří nezapomněli, že jimi jsou. My Češi máme rádi všechno, co se stáčí. Dělá nám dobře pohyb shora dolů, zpátky do země. Do české země.
Často se ptám sama sebe, proč se tolik Čechů vůbec nevoní. Myslím, že k tomu mají spoustu důvodů, a ty je třeba zcela respektovat. Myslím ale, že je to hlavně tím, že české vůně zkrátka neexistují. A fortelného Čecha ani fortelnou Češku prostě nepřimějete, aby se stali Francouzem, Francouzskou nebo nadnárodní včelou obecnou. Na nadnárodní "med" česká včela nesedne.
Sladkost, lahodnost je v naprosté většině vůní vyjádřena vanilkou. Ale kdeže Čech a vanilka. Co je u nás vanilkové? Vyškrábal se snad praotec Čech na Říp, a zaplesal nad všudypřítomností vanilkových orchidejí?
Kdepak. Čech už zažil ledasco, a vanilkou ani rohlíkem ho neopijete.
Pudrové oblačno
21. dubna 2021
Ovocné stromy v květu. Každoroční uchvácení. Zažila jsem to už tolikrát, a přesto mě to bílé divadlo pokaždé znovu dojme, jako by si na mě po dlouhém strádání najednou vzpomněla Nebesa.
Kvetoucí ovocné stromy voní jako ochmýřené broskve, kdyby byly pudrem.
Tento nádherný, pudrově oblačný tón se objevuje i v parfémech, a vždycky za ním stojí růže, kosatec a aldehyd C-14 zvaný též gamma-undekalakton.
Růže do tohoto akordu vstupuje proto, protože každá růže voní i po ovoci. Někdy po černých třešních, co explodují v puse, někdy po malinách, co se vám projdou po jazyku jako tlapičky májového kotěte, jindy zase po liči, a tehdy připomíná bílé perlivé víno. Růže může vonět taky po broskvích, a přesně to se stane, zkombinujete-li v parfému růži s aldehydem C-14. Pak už stačí jen přidat kosatec s jeho charakteristickou pudrovostí. Kosatcová vůně je velmi diskrétní, a spojíte-li kosatec s výraznou květinovou složkou, jeho vůně ustoupí do pozadí, zatímco jeho textura se zdůrazní. Parfém se stane pudrovým, ale bude vonět onou druhotnou květinovou složkou. Podobně jako skutečný pudr vtahuje cokoli vlhkého, vtáhne kosatec se svou pudrovostí jakoukoli vůni, s níž přijde do styku, a změní její texturu na prašnou.
Tak. Růže, gamma-undekalakton a kosatec, a stojíte v sadu sněžících broskvoní.
Kdybyste v tomto stavu božského opojení chtěli žít častěji než týden v roce, kupte si "Hon na motýly", La chasse aux papillons, od L'Artisan parfumeur. Nebo "Růžový stín", Ombre rose, značky Jean-Charles Brosseau. Víc o obou vůních píšu případně v článku o tom, "Jak voní... dětství".
Nevím proč, ale právě dětské prdelky máme už mnoho let sklon zapudrovávat právě vůní kvetoucích ovocných stromů. Možná proto člověka jaro tak dojímá. Zase je malý, nic nechápe, a život je sladký jako vůně kvetoucích broskvoní.
V citrusech je slunce
24. dubna 2020
Světlo prostupující barvami zdůrazňuje jejich žluté podtóny. To, co cítíme hmatem - vjem sálavého tepla -, jde ruku v ruce s vjemy zrakovými, a projevuje se to přibýváním žluté barvy. Z korálově červené se stává oranžová, z trávově zelené barva velikonočního rašícího obilíčka, z labutí bílé bílá oslepující.
V parfémech stejný efekt - světlo prostupující "barvami" - vytvářejí citrusy. Nesladké citrusy - bergamot, citron, limetka - vytvoří efekt světla chladného, jako když se paprsky odrážejí od sněhu. A citrusy sladké - pomeranč, mandarinka, pomelo - prozáří vůni světlem teplým. Jako když si v květnu sednete kolem poledne proti slunci.
Chcete-li prozářenou vůni, musí obsahovat citrusy.
Kousavá nevinnost
27. dubna 2020
Zelenost má v parfumérství neskutečné množství odstínů. Může jí být těžká a jakoby zapařená zelenost sekaného trávníku, intenzivní peprná sladkost bazalky, smyslná zelenost šalvěje evokující vůni srpnového žence a jeho okrouhlých rituálních pohybů.
Výše vidíte detail načechrané peřiny mlaďounkých kopřiv dvoudomých. Urtica dioica. Překrásný vonný odstín zelené, nasládlý i nahořklý zároveň, hlubší než se zdá na fotografii a co do vonné textury jemně ochmýřený. Je to organická vůně temně smaragdového, velice jemného sametu. Čím blíž k ní jdete, tím intenzivněji vystupují její citrusové podtóny: nahořlá svěžest citrónové kůry.
Pozor na její zdánlivou nevinnost. Je to pořád kopřiva a mě zákeřně kousla do nosu.
Tři vrstvy lesa
27. dubna 2020
Vůně lesa má vlastně úplně stejnou stavbu jako parfém, stejnou vonnou pyramidu. Má svoji hlavu (je pěkně svéhlavá), srdce (je vřelá, přátelská a objímavá) i základ (krásně uzemňuje). Možná si myslíte, že na fotografii vidíte loňské prašivky. Vidíte ovšem základ vůně lesa. Jeden z mnoha a mnoha hlubokých, temných, smyslných spodních tónů.
Vůně řádně proleželých, mnohokrát zvlhlých a znovu na troud proschlých prašivek je něco naprosto úchvatného. Teplá, pylovitá, jemně kořenitá vůně nejjemnějšího semiše, jako byste strčili nos do léty užívání omšelého velurového pytlíčku. Proto také kožené vůně připomínají les.
Myslím, že to, co jsem vyfotila, jsou pýchavky horské. Lycoperdon nigrescens. Ještě kýchaly skrze spóry. Určitě jsem něco přivezla i do Prahy.
Úhel pohledu
30. dubna 2021
Cestou dejvickou čtvrtí technických fakult Karlovy univerzity jsem se zastavila u keřů - snad - túje. Tón túje se používá i v parfumérství. Tak si říkám: "Pojď, prozkoumáme to." A z větví těsně u země utrhnu malinkatou větvičku, a rozemnu ji v prstech.
Vonělo to nádherně. Vonělo to úplně jinak, než jsem čekala. Čekala jsem něco jehličnatého nebo, nevím proč, podobného mladé lísce. Špičky větviček túje však zcela nečekaně voní svěže a trpce jako černý rybíz.
Doma jsem sedla k počítači a podle fotografie začala hledat, o jaký botanický druh se vlastně přesně jedná. Zjistila jsem, že jde skutečně o túji, nejspíš zerav západní. Tuto informaci jsem našla v článku o prudce jedovatých rostlinách v našich zahradách. Prudce jedovaté jsou všechny části rostliny. Otrávíte se jimi však spíše jejich požitím. Na dotek mohou být dráždivě, ale jak vidno z mého pokusu, existují jedinci, kteří tuto zkušenost přežijí zcela bez následků. Čímž vás ovšem nenavádím...
Toto zjištění mi připadalo každopádně nanejvýš zajímavé. Víte, mnoho lidí, kteří se parfémy systematicky nezabývají, mají dojem, že jde o hnusné substance plné jedů. Přitom přísnost, s jakou jsou v parfumérství monitorované toxické látky, je doslova drakonická: bezpečnost má přednost přede vším ostatním a v jejím jménu zanikají i skutečné vonné monumenty světového kulturního dědictví.
Zdá se mi pozoruhodné, kolik vášní tak mohou způsobit moje flakónky, z bezpečnostního hlediska přísně střežené, zatímco dětská hřiště obrůstají prudce jedovatými tújemi.
Doufám jen, že teď někoho nenapadne jim vyhlásit válku. Dnes člověk opravdu neví...
Dubnové kóma
30. dubna 2021
Ach, narcisy... Narcisy voní nečekaně omamně, jako by člověk inhaloval tuhnoucí včelí vosk, kypré seno a měkkou tělesnost jehňátek.
Často teď klečím u žlutých záhonů a zhluboka dýchám. Aby člověk vůni skutečně ucítil, musí vlézt až dovnitř kalicha jako čmelák, a neúnavně hledat. Každý totiž nevoní. Některé ale k zbláznění nádherně.
Uvidíte-li někde osobu blaženě zhroucenou v záhonu narcisů, jsem to já.
___
P.S. Ještě vás pozvu na hodokvas čichu. Jestli umíte vrnět blahem z dobrého chleba, radovat se z čerstvosti pramene, být vděčni za čistý vzduch, je tento hodokvas jako stvořený pro vás. Zvu vás totiž na vonný workshop "Český les čichem". Už v sobotu 18. května od 8 do 13 hod. Vyrazíme z nádraží Praha Dejvice a pojedeme do křivoklátských lesů zkoumat neobyčejnost českého obyčejna: pohroužíme se do vůně lesa, pročicháme vonnými esencemi, jež ji spoluvytvářejí, prostudujeme parfémy světových značek, které se dotýkají poetiky lesa. "Český les čichem" je pro duše, které vidí - a cítí - krásu tam, kde ji nemáme sklon hledat: za humny, v každodennosti, v něčem, co nás nic nestojí. Pro mě je to to pravé umění žít. Jestli je i pro vás, přidejte se, přátelé! Užijeme si společnost stromů, slunce nebo zamračeno a něco ze školních výletů. Českou krásu! Přihlásit se můžete zde.
Comments