top of page

březen 2023: vzkříšení

jsme zase na začátku


___

Jak možná víte, a nebo také nevíte, už druhý měsíc jsem na cestě. Kam se půjde, nerozhoduji já. Prostě se něco objeví, něco tak silného, že nenásledovat to by vyžadovalo mnohem víc sil než to následovat. A to, co následuji teď, v březnu 2023, je myšlenka vzkříšení. Že budu zkoumat vzkříšení právě v březnu, vím vlastně už od adventu. Tehdy jsem viděla jistý film a zůstala po jeho shlédnutí jako zkoprnělá - ještě teď to ochromení cítím. Vlastně jsem věděla, že se to stane, už když jsem si o tom filmu četla a z jeho popisu cítila jeho mimořádnou naléhavost.


Březen 2017, kokořínské lesy nedaleko Mšena. Po těžkých letech přichází změna. Opravdu cosi jako vzkříšení. První výlet s jedním dobrým srdcem. A na stromě si jen tak visí hliníková lžička. Uběhlo šest let, já píšu o vzkříšení a příští článek v sobě obsahuje takovouto lžičku. Osud? Náhoda? Foto Tanguy Calvez pro Synestesis.

Jak si brzy přečtete a - doufám - brzy uvidíte, je to film o smrti a zmrtvýchvstání. Je obtěžkán dnes velmi málo viděným bohatstvím symbolů. Je to ryzí, archetypální příběh. O čem? O tom, jak se viníci proviňují na nevinných a jak ti kolem, vinni tím, že se k provinění nepostaví čelem, raději obětují nevinného, než by narušili zdánlivý klid. A jak doslova dílem spásy - náhody, vyšší moci, říkejme tomu, jak chceme - nevinný povstane k novému životu. Dílem spásy, ale i tím, že se sám proviní.


I příroda prožívá v březnu vzkříšení. Myslím, že březen je můj nejoblíbenější měsíc. Miluji jaro, a v březnu, kdy je ještě vše holé, je ve vzduchu jara nejvíce. Ještě jara neubývá, ještě jaro nebolí. Protože jaro miluji, miluji předjaří ještě víc.


Rok začíná třikrát. Jednak samozřejmě 1. ledna, a to pro mě moc neznamená, nanejvýš tak zvýšený tlak té části osobnosti, jež je zotročená představou vytěžení života až na hranici drancování. V lednu nás celý svět nabádá, abychom se ohlédli za minulým rokem, uviděli každý centimetr čtvereční, každou minutu, jež leží ladem, a další rok čas naplánovali tak, aby se taková trestuhodná ztráta neopakovala. Leden je měsícem moderní úzkosti z nikdy ne dostatečné kolonizace sebe sama a příležitostí k efektivnějšímu sebeplenění.


Zaplétání, vlnění, vinutí a kutálení. To vše se děje ve větru předjaří. Jak voní? Jak přeložit vůní... předjaří? To se můžete dozvědět ve čtvrtek 23. března od 19 do 20 hod. v přímém přenosu nebo do konce března ze záznamu. Historicky druhý synestetický online workshop bude věnovaný vůnim předjaří.


Můžeme se setkat i osobně. Buď už v pondělí 6. března v Krásné Lípě, kde budeme od 16:30 do 20:30 hledat odpověď na otázku "Jak čichem na osobní styl". Prozkoumáme 2x8 parfémů, 8 skupin vůní, 8 archetypů, 8 stylů oblékání. Kde se mezi nimi nacházejí víly předjaří?


Druhou příležitostí k osobnímu setkání bude cesta za ikonickými parfémy minulosti. Naším strojem času budou vůně. Nevěříte? Moc vůní přenášet nás v čase je téměř zázračná. Začínáme na prahu 20. století a desetiletí za desetiletím dospějeme až na jeho konec. Skupinový workshop "Jak cestovat s vůněmi časem" se koná v pátek 24. března od 17 do 20 hod. v Praze.


Za účelem přihlašování se prosím vrhněte střemhlav touto králičí dírou.


Foto via Pinterest.


Ještě jednou březen 2017. Jestřabice na Kokořínsku. Řádové sestry na výletě. Smích panen stoupá přímo do nebe. Foto via Tanguy Calvez pro Synestesis.

Druhým, ale vlastně prvním počátkem roku je konec. Kde jinde leží počátek než na konci? Je to počátek spojený s koncem velké tmy a návratem světla: se zimním slunovratem. Křesťané svého boha v podobě novorozeňátka položili pod hvězdu - pod první náznak rodícího se dne. Tento čas chýlení a konce také vyvolává úzkost, skutečně hlubokou a niternou. Je to ale jiná úzkost než lis či masomlejnek ledna s jeho plánováním lepších dnů - úzkost mnohem přirozenější, jaksi odvěká, bezvěká, a také, na rozdíl od té první, hluboce smysluplná a plná naděje. Je to cyklická smrt a zmrtvýchvstání, nebo ještě lépe ve tmě tonoucí, nepatrný počátek nového života.


Jak zní vzkříšení? Jak povstává jaro ve slávě? Chcete-li, posuňte si zvukovou stopu na čas 3:00. A pak se to stane. Raději se něčeho držte, ať vás ta krása nesmete. Leonard Bernstein, Mše (1971).


Očistná moc jarních vod. Foto via Pinterest.

Život totiž vždycky začíná v tichu, ve tmě, v utajení, prvním vláknem hlasu, k němuž se přidává další a další. Potřebuje čas nerušeně inkubovat. A proto přichází pravý Počátek dvakrát. Jednou ve tmě zimy a jednou v čase jara, toho zázračného, velkolepého, úchvatného povstání přírody. I dítě se přece rodí dvakrát. Jednou uhnízděním v černočerné zemi a jednou vyloupnutím na světlo.


A tak jsme právě teď opět v čase Počátku. Předjaří je zhmotněním Naděje spojené se zimním slunovratem.


Myslím, že březen je můj nejoblíbenější měsíc. A tak se na objevy spojené se vzkříšením neobyčejně těším.


Těším se na to, až spolu - jak doufám - prožijeme krutě milosrdnou a milosrdně krutou katarzi onoho filmu, o němž jsem se zmínila hned na začátku. Těším se na věčně předjarní krajinu keltského Irska a Bretaně, kam vás zavedu, pokud nás divoký vítr nesmete do vod oceánu. Těším se na překrásnou barevnost předjaří - na rezavějící hněď dosud obnažených stromů, na blankytné nebe, na hlínu zčernalou vodou i první stébla trávy. Těším se na odlesky slunce v kalužích. Těším se, co si vezmu na sebe a co vám o tom povím. Těším se na vůni probuzených kořenů, na vzduch vonící jako čerstvě vymyté skleněné číše, na jarní vítr, v němž pleskají bílé cíchy. Můžeme to prožít spolu. Všemi smysly. Přidejte se!


Jsme zase na začátku. A co nás tíží, hoďme po proudu.

Comments


bottom of page