a také o tom, proč nahradit předsevzetí obrázky
___
Nevím, jak vy, ale já mám sklon vnímat leden, zejména z perspektivy prosince, kdy se leden teprve blíží, jako doslova traumatický měsíc. Svůj pocit z ledna viděného z bodu úkoly přeplněného prosince bych popsala jako denní můru, kdy člověk stojí nahý uprostřed studeného průvanu opuštěné nádražní haly, kam vítr tu a tam zavane zmenšujícím se otvorem v lítacích dveřích několik polétavých sněhových vloček. Leden je jako pusté ráno, do něhož se člověk probouzí s těžkou kocovinou.
A tak se stalo, že jsem doslova poskočila radostí, když jsem si u své milé inspirátorky a soukmenovkyně Géraldine Dormoy přečetla myšlenku vision boardu: nástěnky či obrazové galerie představující vizi naší blízké budoucnosti jako cesty k naplnění svých snů. Ano, při mé nehynoucí nadějeplnosti a supervýkonné fantazii mě na takové pošetilosti svět snadno naláká.
Géraldine šla na svou nástěnku cestou několikadenního zaznamenávání myšlenek a následného hledání adekvátních obrazů v odložených časopisech. Já jakožto milovník nástěnek a zapřísáhlý ikonofág jsem se bez dlouhých okolků ponořila rovnou do svých obrazových pokladů na Pinterestu, a s rozkoší znovu prošla nemalou část svých četných nástěnek s cílem uložit si své vize budoucnosti na nástěnku fungl novou, s poetickým názvem 2023. Slova miluji, ale slova získávají šťávu až ve chvíli, kdy za nimi vidíme obrazy. Tak proč se zdržovat slovy.
Za pár minut plus minus dvě hodiny jsem měla vizi hotovou. Z asi šedesáti pinů povstal svět, v němž mám neodolatelnou chuť okamžitě pobývat. Jak daleko se jeden ocitne od průvanu nádražní haly!
Tento impulzivní nápad mě přivedl k myšlence, proč přinejmenším v mém případě působí předsevzetí jako repelent zatímco nástěnka jako pozvánka na vzrušující výlet.
Vše pochází ze světla. Světlo je životadárné. Je zvláštní, co všechno až obsedantně řešíme - kvalitu potravin, pitný režim, adekvátní pohyb, dostatek spánku -, ale světlo je zcela mimo hru. Že drtivá část naší civilizace žije prakticky oddělena od přirozeného světla, kupodivu nikoho nevzrušuje. Asi proto, že kdyby lidstvo seznalo, že je odloučením od světla kráceno na základní životní potřebě, svět práce, tak jak ho známe dnes, by se zhroutil.
Co se mě týče, až budu mít v roce 2023 pocit, že ve své hlavě nevidím na krok, půjdu na chvilku ven na denní světlo. Jakmile začne člověk pracovat jako osoba samostatně výdělečně činná, pochopí, že hodinami mentální temnoty toho moc nevydělá. Nemusíme však být OSVČ, abychom rozuměli tomu, že osvícení je v prvé řadě vystavení se světlu.
Moje vnitřní otázka pro rok 2023: Máš jasno? Pokud ne, tak běž prostě ven.
Předsevzetí mají za cíl korigovat chování, jež pokládáme za nezdravé, nedostatečné, nepatřičné. Budu se víc hýbat (moje seniorské procházky jsou poněkud předčasné). Budu se zdravěji stravovat (přeháním to s červeným vínem a ančovičkami). Konečně spustím vonné předplatné (nemusím všechno promýšlet do makro i mikro souvislostí jako teorii velkého třesku). Předsevzetí nás vlastně neustále konfrontují s naší slabostí. Pokaždé, když člověk nesplní plán, propadne se do pekla své mínusovosti přilnavé jako mastný papír. A to se stane vždycky. Proč? Možná proto, že předsevzetím chybí vize. Cosi, co duši skutečně vábí kupředu.
Při tvoření nástěnky přicházely mnohé obrazy ve shlucích naplněných zvláštním významem. Někdy ve vzájemně komunikujících dvojicích, jindy v celém souhvězdí. Myslím, že takovým souhvězdím je i nástěnka celá. Celá obsahuje jedno základní poselství: to, po čem duše touží nejvíc.
Tyto dva výjevy mluví z mého pohledu o úsilí. Co říkají? Že v něčem je dobré neusilovat a v něčem usilovat. Cítím, že bych měla víc plout s proudem - víc využívat své přirozené dary -, tam ale hrábnout do vesel, jak nejlíp umím. Znám příznivce absolutního neusilování, ale já jím nejsem. Znám příznivce absolutního usilování, ale ani v této poloze se nenacházím. Věřím v rovnováhu přijímání a dávání. Dary dostáváme jako způsob obživy. Hlízu brambory můžu sníst a udržet se při životě jeden den. Nebo ji zasadit a starat se o ni, a prospívat až do konce svých dnů. Až budu v tomto roce cítit velkou únavu a malé uspokojení, položím si otázku: Vesluješ po proudu? Obě foto via Pinterest.
Co je tedy kouzlem vision boardu?
Na ty obrazy je zkrátka krajně příjemné se dívat. Už to je z mého pohledu velice cenné: jeden se tak účinně odpoutá od znepokojivých otazníků visících nad nenaplněnými měsíci a nahlédne svou budoucnost jako vábivý časoprostor, jehož už se nemůže dočkat. Namísto obav z nerealizovaných předsevzetí nastoupí cosi třpytivě vzrušujícího: těšení. Radost v budoucnosti.
Obrazy jsou navíc nekonečně mnohovýznamovější než skoupá předsevzetí. Co je za předsevzetím seknout s červeným vínem? Výčitky. Co je za spojenými dlaněmi, do nichž padá pel a z nichž vyrůstá sazenička? Emoce, v níž chce duše pobývat. A jak už jsem psala jinde, to emoce jsou naším vnitřním kompasem. Jestli má smysl za něčím jít, pak je to emoce, v níž chce duše pobývat.
Květiny. Kytice. Obrovitánské. Neúčelná krása. Ach... Ach, ach...
Dívat se na kytici je jako dívat se na hvězdy, do ohně, do korun stromů. Znáte Maslowovu pyramidu potřeb? Kde je v ní krása??? Když člověk náhle všechno ztratí, zjistí, že něco tu zůstalo a dál neúnavně poskytuje výživu: krása. Krása je základní životní potřebou člověka stejně jako sytost nebo bezpečí.
Zdráháte se ještě koupit si velikánskou kytici? Tak už se nezdráhejte. Co z toho plyne za otázku? Nechybí mi krása?
Všechna foto via Pinterest.
Předsevzetí jsou úkoly. V mém případě bohužel není radost z plnění úkolů dost velká, aby převážila nechuť k jejich plnění. Myslím, že plnění jsou schopny jen jisté typy lidí. Jen určité archetypy. A ten můj to není. Kdo si rád odkládá ruce do kapes, bývá špatným plničem. I tak ale může vykonat mnoho dobrého. Jen jinou cestou. Jak?
Třeba právě prostřednictvím vizí. Už krátkým pobýváním na svém vision boardu, obzvlášť ve chvílích náhlého zatmění, si člověk může intenzivně uvědomit, kudy vede jeho cesta. Zkrátka si připomene, v čem cítí to, co ho skutečně vyživuje. Mně osobně se neosvědčilo tyto vize příliš konkretizovat. Často se totiž nadchneme pro konkrétní věc či činnost, protože za ní cítíme určitou emoci. Pokud si však neuvědomíme, že to, co nás fascinuje na klidné, soustředěné práci tkadleny, není tkaní, ale její klid a soustředěnost nebo schopnost zhotovit celé dílo od prvního až do posledního kroku, můžeme strávit několik let na cestě za tkalcovským povoláním, na jejímž konci klid ani radost z hotového nenajdeme. Jednoduše proto, že k takové činnosti ve skutečnosti nejsme obdařeni. Kdybychom však pozorovali, jaká činnost z těch, jimiž se spontánně zabýváme, nám takový pocit přináší, můžeme se za zlomek úsilí a s nekonečně lepším výsledkem stát třeba včelařem. Vytouženou emoci může ve skutečnosti přinést mnoho situací. A situace, od níž jsme ji očekávali, ji naopak vůbec přinést nemusí.
Velké zvíře za zády. Možná toužíte zhubnout, ale já chci mít větší váhu. Otázka pro rok 2023: Stojíš si za zády? Foto via Pinterest.
Plniči propisují předsevzetí do každodenní rutiny. Jak na to musíme my ostatní, aby z vision boardu nezůstaly jen vzdušné zámky?
Líbí se mi myšlenka, že pobudu ve svých vizích, a pak se jimi oživená vrátím do právě probíhajícího dne a porozhlédnu se, kde takové emoce zažívám. Obrazy jsou pozvánky do optimálního duševního ekosystému. Přestože však leží v budoucnosti, můžou vést zpět: do bodu "tady a teď". Tak se příjemná vize ihned zpřítomňuje a vynořuje z toho, co už se děje. A není-li v probíhajícím dění přítomna, člověk může popřemýšlet, jak to ihned změnit: úplně stačí třeba vyjít na světlo, uvařit si dobrý čaj do oduševnělého hrníčku, udělat kousek práce na díle, v němž člověk vidí smysl.
Dobrá práce. Propracovanost. Řemeslo a umění v jednom. Věci, které dostaly čas uzrát. Věci, které nikdy krásu neztratí. Ať mají věci roku 2023 duši... Toužím po prázdném prostoru s několika málo věcmi, které stojí za to vlastnit. Jinak vlastnit nemá smysl. Prostor je totiž víc než hmota. Moje otázka pro rok 2023: Má to duši? Pokud ne, získala jsi víc: prostor. Foto vlevo dole: vyšívaný kabát Michele Carragher pro film Tajemná zahrada. Ach... Ach, ach... Všechna foto via Pinterest.
Funguje to? Já už mám v rukou dost důkazů, že přinejmenším v mém případě ano.
Jak už jsem psala výše, mám na Pinterestu spoustu nástěnek. Mimo jiné i velmi propracovanou nástěnku vlastního osobního stylu, podobnou jakou sestavuji svým zákazníkům. A věřte nevěřte, mnoho věcí z té nástěnky mi visí doma ve skříni. Nedošlo k tomu přes noc. Ale vize zaúčinkovala. Jak ta celková - jaké má ten styl vlastně tvary, barvy, textury -, tak i dílčí - z jakých kusů sestává.
Co je v základu tohoto kouzla? Celková vize i pohled ukotvený v detailu dávají rámec tomu, co chceme, i co nechceme. Přenášejí pozornost k tomu, co je pro nás skutečně důležité. A chtě nechtě nás vedou k velké obezřetnosti: když narazíte na něco neobyčejně lákavého, není-li to v souladu s vaší nástěnkou, necháte to v klidu odplynout. A když narazíte - mnohdy po dlouhé době vyhlížení - na něco, co s ní v souladu je, pochopíte, že v takovém případě má smysl za věc utratit i vyšší částku než obvykle. Zkrátka víte, že tahle věc patří (k) vám.
Nástěnka vlastně funguje na podobném principu jako amulet. Možná věříte, že vám váš ametyst otevírá třetí oko či pomáhá se soustředit. I já tomu na jisté úrovni vědomí věřím: něco ve mně udržuje svět začarovaný. Paralelně s tím však ve mně žije velký skeptik. Jsem vlastně magický skeptik. A tak si myslím, že ve chvíli, kdy si člověk koupí ametyst, aby mu otevřel třetí oko, jednoduše prudce stáčí pozornost ke své intuici a upevňuje v sobě den za dnem důvěru v ni, zejména, ehm ehm, je-li ametyst vsazený do krásného prstenu a můj pohled k němu pravidelně zálibně sklouzává. O tom, jak důležitý je prsten v životě ženy, už jsem psala na několika místech.
Možná je to pro vás magické moc nebo málo, ale pro mě tak akorát. A zůstane-li v mé duši někde v nižších polohách okouzlení kameny - nebo obrázky na nástěnce - jako předměty nadanými zázračnou transformující mocí, tím líp. Můj vnitřní skeptik sice namítne, že je to placebo, ale zároveň jedním dechem zcela upřímně a s nekonečnou úctou dodá, že placebo bylo, je a zůstává nejúčinnějším lékem všech dob a onou panaceou, kterou lidstvo hledalo a hledá.
Nástěnka vám tedy - podobně jako třeba překrásný minerál, šperk nebo jiný symbolický objekt, třeba vonná esence či parfém - pomůže udržet pozornost u toho, co právě ve svém životě pokládáte za skutečně důležité. A to, k čemu jde pozornost, roste. Já třeba cítím, že moje duše volá skrze moji nástěnku po světle, a neobyčejně mi prospěje pořídit si nějaký krásný prsten třeba s křišťálem, který bude zářit jako hvězda. Nepopírám, že ze mě mluví moje hlouběji uložené pohádkové já, nepochybuji však, že teď, když pana Burnse vystřídá na postu mého vnitřního rádce Gandalf, udrží mé nekonečně snivé, pohádkové já v přiměřených mezích.
Myslím, že sestavit si nástěnku na rok 2023 s tím, že se na ni budete jen se zalíbením dívat, je tudíž už samo o sobě víc než dost. Chcete-li ale, můžete přemýšlet, jak spolu některé obrazy souvisí a jaké poselství je za nimi. Věřte mi, že je to přemýšlení moc příjemné, objevné a inspirující a můžete si je dopřávat vždycky, když nabudete dojmu, že vaše duše sešla z cesty. Třeba se vám nakonec podaří i zformulovat věty, díky nimž si snadněji udržíte správný kurz.
Jako třeba:
Máš jasno?
Vesluješ po proudu?
Nechybí ti krása?
Stojíš si za zády?
Má to duši?
Není to magie.
Ale je to magické.
P.S. Nechcete-li, přátelé, minout žádnou z novinek tohoto synestetického roku, staňte se odběrateli článků, jež vycházejí na tomto blogu. Cesta do světa divů a za zrcadlem vede skrze králičí díru vpravo níže s krajně poetickým názvem Newsletter. Nebo přijďte na některý z workshopů Synestesis. Pochopíte, že tou skutečnou branou do světa divů je... váš čich.