o volání cest do neznáma a kde se na nich potkáme
___
Možná ten stav taky znáte. Jdete krajinou, cesta je zarostlá do listnatého lesa, a tak máte vůbec ne nepatřičný pocit, že procházíte labyrintem. Objevují se rozcestí, někdy doslova křižovatky a vy něco následujete. Buď víte, kam jdete, a jdete tam, nebo se necháváte unášet. A někdy doslova unést. To když se po vaší levici, kam jste vůbec neplánovali odbočovat, cesta třeba náhle zvedá prudce do kopce a na konci stezičky téměř pohlcené zelení ještě vábivě probleskne slunce. Světlo na konci tunelu? Nohy a srdce se náhle rozdělí. Zatímco nohy pochodují na hrad Houska, kam je třeba dorazit nejpozději ve tři, abychom ještě v klidu stihli prohlídku, srdce šplhá bůhvíkam. Která cesta je lepší?
Vše, čím v životě procházíme - školka, pak škola, první, druhé, třetí zaměstnání -, nás učí, abychom labyrintem chodili s mapou: abychom si předem vytýčili cíl, a ten pak s pomocí mapy následovali. Kdepak potulky. Kdepak nechat to náhodě, nedejbože sejít z cesty a někam se nesmyslně škrábat. Kdo schází z cesty, dostává se na scestí.
Včera jsem si přečetla v rozhovoru s psycholožkou Janou Nováčkovou, autorkou známé knihy o výchově Respektovat a být respektován, myšlenku, která mě silně zasáhla: "Učení se děje setkáváním vnitřního zrání a vnějších podnětů. Jakmile dítě k něčemu vnitřně dospěje, rozhlédne se kolem a pozná věci, které jsou pro jeho vývoj potřebné, směřuje k činnostem, které ho budou rozvíjet. Pokud kolem něj jsou, tak po nich neomylně sáhne." Jana Nováčková v rozhovoru nabídla i působivý příklad - vzpomínku "na návštěvu mateřské školy v Bristolu, kde měli maličký ponk a různé nářadí. Když jsem se paní ředitelky ptala, jestli se děti nemohou zranit, řekla, že žádný úraz neměli, co si pamatuje. A mně v té chvíli došlo, že ten ponk osloví děti, které k tomu vnitřně dozrály. Pokud by se o to náhodou začalo zajímat dítě, které pro to není zralé, jen proto, že ho to něčím náhodně zaujalo, rychle to opustí."
Jedním dechem hned dodám, že tak, jako se od dětství učíme následovat cíl (jaký nám obvykle vytýčí někdo jiný), myslíme si, že učení patří k dětství a dospívání. I ve večerních kurzech francouzštiny se mí studenti obvykle jaksi srazili, jako medvídek pana Beana vytažený z pračky, a ošívali se, dokud znovu nepřešli práh mezi zátěžovým kobercem v učebně a linoleem chodby. Tam jako by byl náhle strop vyšší, a měli právo narovnat se v zádech. Dospělý člověk jako by se učením téměř shazoval a vracel někam, kde už dávno nemá být. Jako by bral při vstupu do svatyně učení hlavu o futra coby výchovný pohlavek.
I my víme kudy. Stejně jako korálkoví hlodavci, srnky a čmeláci. Máme to ovšem o něco složitější: ztratili jsme důvěru ve vedení přírody, a do vedení dosadili tělocvikáře v modré teplákovce s mapou a cílem. Tak hybaj!
Čím jsem ale starší, tím víc sebe sama vidím jako to dítě, které se ochomýtá kolem ponku, a nejprve vezme veliký pilník do tlapek, točí jím a dumá, jak ho uchopit a na co, a pak, když uplyne pár let, po něm najednou sáhne znovu a, vida, brousí. Jako by se něco dělo samo, něco člověka vedlo. Věci přicházejí v pravou chvíli. Mapa a cíl nás jistě někam vedou. Vedou nás ale tam, kam máme dojít?
Možná ten stav taky znáte. Protahujete se úzkými uličkami knihovny či knihkupectví, a náhle jako by vás přikoval. Musíte vzít nějakou knihu do ruky. Musíte si ji půjčit nebo koupit, abyste prozkoumali, kam, k čemu vede. Někdy ji pustíte z ruky po pár desítkách stran, někdy dočtete do konce, a přesto jako byste se touž cestou vrátili až do bodu, kdy vám vstoupila do cesty. Někdy však vede dál a vy to víte, cítíte to celým tělem. Víte, že teď jste ušli kus cesty správným směrem. Že jste se posunuli na životní pouti.
Jednou za čas na mě přijde potřeba něco změnit. Začnu se ošívat a škrábat po celém těle, vzdychám a cítím se jaksi otrávená. Jinými slovy nejsem ve své kůži a opouští mě zdraví. To je neklamný znak toho, že něco končí, a něco začíná. Starou kůži - oblečení, z něhož jeden vyrostl - je třeba odložit a obléknout si slupku méně tísnivou. Prostě větší. Svrbění je příznakem přirozeného růstu. A tak jsem několik let přemýšlela, jak ze svého psaní o vůních udělat čtení s vůněmi - jak vám, svým čtenářům, doručit i parfém či vonnou esenci, o nichž píšu, tak, abyste si o nich mohli číst a zároveň je vdechovat. Protože mi však pilník pořád padal z rukou a vlastně jsem nevěděla, jak ho použít - nechtěla jsem prostě jen prodávat vzorky parfémů a přidat si tak práci navíc -, nechala jsem to být, a šla dál. A došla jsem k indigu.
K indigu?
Najednou je všude. Indigo. Nebo je to naopak? Ukazuje se člověku tak dlouho, až se dovtípí? Foto vlevo šaty Safiyaa, všechna foto via Pinterest.
Dělo se mi to už dřív. Vlastně se mi to děje celý život. Jak by také ne, když je to součást růstu a přirozeného lidského vývoje: celý život mě napadají myšlenky, které mě vábí neodolatelnou silou. Vlastně se divím tomu, jak bylo možné jim odolávat, jakou protisilou jsem je otupila, zkrotila. Abych to zkrátila, už nějakou dobu mě fascinuje indigo. A já nevím proč. Fascinuje mě mnoho věcí a představuji si, že mnoho takových ještě přijde. A já nevím proč. Kdo ale ví, co je na konci zeleného tunelu, skrze nějž náhle probleskne slunce? Není snad to vábení tak silné právě proto, abychom je následovali?
A tak jdu za představou indiga. V únoru roku 2023 moje pozornost směřuje k indigu. Prostě musím přijít na to proč. Proč právě indigo, proč právě v únoru 2023. Co to vlastně přesně je? Kde se vzalo? Proč je neoddělitelně spjato s jistými kulturami - třeba babylonskou a egyptskou, ale řeckou a římskou vůbec? Proč je barvou králů? Proč právě indigovou barvu spojujeme se sny a meditací? A samozřejmě - jak indigo voní??? Proč má nejslavnější parfém světa indigovou barvu a proč člověk projednou ví, že takhle je to zcela správně? Co ve vůních vytváří onu magickou indigovost? Už vím i to, jaké myšlence věnuji březen, duben, ba dokonce i říjen a listopad, i když se možná vynoří jiné a bude třeba to ctít. Co se bude dít v červnu a prosinci zatím nevím. A je to tak dobře. Něco vyplave, něco se objeví, ukáže. Velká, těžká věc s hrubým povrchem, v níž rozpoznám pilník.
Vše souvisí se vším. Vpravo Juliette Binoche v kampani na parfém Poème od Lancôme z roku 1995. Počátky mého synestetického myšlení. Při pohybu labyrintem neznámého města jsem si vůni neustále představovala. Nádherný reklamní plakát totiž visel na každém rohu. Indigo však rozhodně nevoní jako žvýkačková tuberóza, jaká se nafoukla u rozprašovače parfému ve chvíli, kdy jsem flakón vítězoslavně objevila v dijonské Sephoře 90. let. V mé hlavě prostě existuje zcela jiná podoba této básně beze slov. Synestezie stále ještě čeká na své objevení.
A tak vás, přátelé, zvu na cestu, která vypadá jako jalová potulka, nebo dokonce svádění na scestí. Ale já vím, že není. Na té cestě - půjdete-li chvilku se mnou - prozkoumáme, co je vlastně indigo, zastavíme se u jistého ikonického kusu oděvu indigové barvy, necháme se unášet indigovým proudem jednoho filmu a zbytek necháme jen tak přicházet. Už teď ke mně připlouvá celý voj indigových myšlenek: inkoust, Maroko, lazurit, heřmánková mast, chrpy a modrásci, paví trup a tetování. A spousta indigových vůní. Věřte, že je spojuje víc než soumračně modrá barva. Věřte, že jsou to zastávky na cestě Tam.
Indigo... Jen barva? Ale kdepak! Oddělené vjemy jsou pouze naším mentálním konstruktem. Vnímání je vždy celistvé. A tak i indigo má nějakou chuť, nějaké je na omak a nějak zní. A také samozřejmě nějak voní. A to vše v nás vyvolává jistou náladu.
Indigo je hlavně emoce.
Zóna mezi dnem a nocí, cesta do hlubin, barva tajemství. Někde tam se rodí sny... Foto via Pinterest.
Věřím, že přicházíme na svět s tím, že máme každý někam dojít. Cíl nám nikdo předem neřekne a mapu nedá. Jistá možnost orientace tu ovšem je. Prostě jdete, a náhle vás to někam zavolá.
Představuji si, že se někde na té cestě potkáme. Vy se budete někam škrábat a já se budu někam škrábat. Možná to ale se mnou půjde právě z kopce. To patří k věci. Nejsou snad nejkrásnější právě setkání s lidmi, co se mnohokrát zmýlili, zabloudili, ale jdou stále dál, protože je tam srdce táhne?
Možná ten stav taky znáte. Nohy jdou na Housku, ale srdce jako by se ztratilo po cestě. To rozštěpení se v jisté chvíli stane neúnosným.
Co na to jít jednou jinak? Co se prostě jednoho dne probudit, a rozběhnout za bílým králíkem s hodinkami? Ten můj se v únoru 2023 jmenuje indigo.
A váš?
Věřte nevěřte, i vy máte své indigo.
P.S. V únoru 2023 se naše cesty mohou protnout na několika místech.
● Ve čtvrtek 23. února od 19 hod. na prvním synestetickém online workshopu s názvem "Jak přeložit do vůně... indigo". Přihlašování je možné do neděle 19. února, tak aby vám byly poštou včas doručeny vzorky vůní, s nimiž budeme pracovat.
● V sobotu 25. února od 9 do 12 hod. se můžeme setkat v Praze na workshopu "Jak vonět ve svém živlu", kde budeme zkoumat celkem 12 vůní optikou čtyř živlů a pěti smyslů.
● A mezitím můžete využít možnosti osobní vonné nebo stylové konzultace, hledáte-li spíš než rozšíření obzorů trefu do černého: zkrátka co nejpřesnější překlad své duše do vůně či stylu. Na vonnou konzultaci můžete přijít i ve dvou.
Podrobnosti a možnosti přihlašování najdete případně zde. Přijďte, přátelé. Vůně vás dovedou do zcela netušené dimenze.