jak voní... dětství od desíti k pěti

a jak v dětství najít spokojenou dospělost


---

Dnes je Den dětí.


Jako dítě jsem nechápala, proč se něco takového slaví a proč se to slaví tak, že se děti trestají. Den dětí byl pro mě za trest. Myslím, že rozumím soutěžení a existenciální úzkosti, která je za ním, ale nerozumím radosti ze soutěžení. A v době mého dětství byl Den dětí hlavně příležitostí, jak postavit děti proti sobě a odměnit toho, který porazí ty druhé. Skákalo se v pytli, přenášela voda kávovou lžičkou z jednoho kbelíku do druhého a na konci někdo velký pískl na píšťalku jako signál, abychom se seběhli k hromadě sladkostí a každý si něco ukořistil. Hůř pro mě celá ta "oslava dětství" skončit nemohla. Už v šesti letech pro mě bylo takové chování nepřijatelně ponižující, a tak jsem ze Dne dětí chodívala pravidelně s prázdnou. Musím říct, že ačkoli mí rodiče chválou spíš šetřili, Den dětí byl jedním z mála okamžiků v roce, kdy se ve mně, zdálo se mi, celkem shlížejí.


Když tlak zvnitřnělé autority přesahuje únosnou míru, držím se moudré zásady Jacka Sparrowa a mé milé bývalé kolegyně Martinky: studovat mraky a počkat, až se to dole přežene. Foto kapříka Irena Kozelská pro Synestesis.

Nevím, jestli dnes děti musí ještě něco takového podstupovat, ale myslím, že by na písknutí o žádnou sladkost nebojovaly. Občas od jejich rodičů slýchám, že když se jich zeptají, co by si přály k Vánocům nebo k narozeninám, řeknou, že nic. Rodiče to obvykle pronášejí s hrdostí na to, jak skromně je vychovali. Nejsem si ale jistá, jestli to spíš než ze skromnosti děti neříkají proto, že prostě všechno mají, a jestli jejich duše, žijící ve stavu permanentní materiální napěchovanosti, intuitivně nedospěla k moudré potřebě udělat doma trochu místa vzduchu.


Zdá se mi, že až na smutné případy dětí bez pečujících rodičů je dnes jediným deprivovaným dítětem široko daleko naše vnitřní dítě. Naše vnitřní dítě úpí pod knutou zvnitřnělého autoritativního dospělého, takového organizátora Dětského dne v modré teplákovce, který jen přikazuje a zakazuje, kritizuje, ale zapomíná oceňovat, a odměňuje jednou za uherský rok na písknutí tak nedůstojně, že chceme-li si zachovat zbytky sebeúcty, musíme si i tu malou čokoládičku raději odepřít.


Myslím, že pro dobro těchto utlačovaných dětí by bylo dobré smysl 1. června přehodnotit.


Navrhuji udělat ze Dne dětí Den vnitřního dítěte. Děti dětského věku si můžou nechat celý zbytek roku, který tak jako tak mají, až je jim z toho překrmování kolikrát těžko. Ale 1. červen je ode dneška náš.


Cesta z dětství do dospělosti. Dobrá zpráva je, že vede tam i zpátky. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Dnes proto budu přemýšlet o tom, jak v sobě vnitřní dítě hezky uctíme a co pěkného si můžeme nadělit, budeme-li chtít. Měla jsem v úmyslu zařadit tento článek do rubriky Zázraky, kde píšu o skvělých parfémech, které se dají pořídit za babku. Zhruba za pětistovku. Za pětistovku je ale dobré kupovat dárky pro druhé. Jednak proto, protože koupit někomu parfém je vždycky bohapustý hazard, který se nám může šeredně nevyplatit, a jednak proto, protože dárky by měly být, zdá se mi, lehké, nezávazné a nezavazující. Pětistovka je prostě tak akorát. Ty dražší věci si umíme koupit sami, a taky to uděláme, pokud nebudeme nesmyslně utrácet za dárky pro druhé.


S ohledem na Den vnitřního dítěte tedy dáme jakákoli finanční omezení velkoryse stranou, a koupíme si ne to, co je relativně dostupné, ale to, po čem naše vnitřní dítě nejvíc prahne.


Budeme se držet posledních poznatků dětské vývojové psychologie, která překvapivě tvrdí, že dětství začíná narozením dítěte a končí nástupem dospívání. Začneme tedy s parfémy evokujícími nejranější dětství a rozloučíme se někde na prahu puberty. Vybírejte, přebírejte, hledejte, co je vám blízké. Je to, přiznávám se, holčičí čtení, ačkoli mám od minulého týdne už druhého abonenta mužského pohlaví a cítím vůči té nenadálé mase mužských čtenářů silný závazek. Ale cpát chlapovi parfém je už tak na pováženou. Cpát mu parfém evokující dětství by myslím mohlo vést k tomu, že se oba mí čtenáři z odběru newsletteru odhlásí, bez ohledu na to, je-li Den vnitřního dítěte nebo není. Slibuji, že příště napíšu zase něco pro ně.


Předesílám, že parfémy, které jsem vybrala, nejsou vůně dětské, i když i to existuje, vzpomeňte na komára. Naše vnitřní dítě, nyní náležitě hýčkané, si ale hoví v těle krásných žen, a proto jsem sáhla po vůních, pod jejichž závojem budeme stále krásnými ženami, jen tu s rozpustilostí májového kotěte, tu s třpytivostí pohádkové víly.



Jean-Charles Brosseau Ombre rose L'original EDT


Bílý králíček. "Jdi za bílým králíkem." Za bílým králíkem běží Alenka a Neo, a kdo četl Alenku a/nebo viděl Matrix, ví, že běžet za bílým králíkem není jen tak. Každý se toho neodváží. Myslím například, že mí čtenáři mužského pohlaví se hned za "bílým králíčkem" odpoutali od čtení a už dávno se zabývají činnostmi méně riskantními. Zbytek odvážlivců se může připravit na prudký pád králičí dírou do obrovitánské hromady prachového peří.


Éterická dívka v pletených peříčkách je půvabná herečka Saoirse Ronan (foto Peter Hapak via www.time.com). Detail plátna: Franz Richard Unterberger "Gondoly naproti Santa Maria della Salute, Benátky" (foto via Pinterest, stejně jako ostatní dvě vyobrazení). Koláž Irena Kozelská pro Synestesis.

Ve světě parfémů bychom totiž sotva našli něco nadýchanějšího, načechranějšího, něco, co se tak měkkce rozletí do všech stan, když do toho foukneme. Nadýchanost je vlastnost, jež vzniká tam, kde se setká lehounká hmota se vzduchem. A přesně to je Ombre rose, "Růžový stín", vůně Françoise Caron z r. 1981. Už to není růže, ale její prachový stín neohraničených kontur, a není to růžové, ale růžovou jen pohlazené. Ale stejně tak by to mohl být stín modrý, protože v Růžovém stínu je přesně tolik růže* jako kosatce*, který každou vůni barví do tichých modro-fialových odstínů. Cítím i dotek ochmýřené broskvovosti, který vůni zaobluje tak sladce, že by nemusela závidět ani buclatým kojenčatům s jejich oblinkami a faldíky. Ombre rose tak voní jako něžná oblaka lehounkého pudru, zpoza nichž prosvítá průzračně modrá obloha a červánkově všeobjímající láska.


Pokud milujete vůni kosmetiky pro miminka nebo starou dobrou, nepřekonatelnou Niveu, pak jásejte: odečtěte od Nivey její krémovou texturu a dosaďte nasládlou pudrovost, a jste doma. S tímto parfémem vás po dlouhých útrapách hledání čeká konečně to nejměkčí přistání a několik hodin blaženého putování z náruče do náruče. Ne-li doopravdy, pak ve vzpomínkách určitě.



Annick Goutal Eau de Charlotte EDT


Culíkatá snídaně. Tady už nám to trochu povyrostlo a už se to oddává prvním pokusům o abstraktní umění. Na bavlněném ubrusu s jemnými proužky se tak objevují umělecky pojednané skvrny od marmelády z černého rybízu* a vulkanické ostrůvky suchého kakaa*, které občas vykýchnou do vzduchu něco ze své prašné hmoty. Na stole stojí váza s kyticí kuřátkově žluté, pylově pudrové mimózy* a neurčitých bílých květin - konvalinky* nebo gardénie*, prostě něco, co v mládí prvních tří dnů od otevření poupat voní bíle a zeleně, a co do té chutné kompozice vnáší neodolatelnou botanickou čerstvost, jako by nad stolem vzrušeně dýchalo něco nevinného a rozpustile dovádivého. Asi Charlotte. Charlotte je dcerou Annick Goutal, zakladatelky slavné stejnojmenné značky, a Eau de Charlotte, kterou r. 1982 vytvořila Isabelle Doyen, je vůní inspirovanou Charlottinou culíkatostí a oblíbenými dětskými pochoutkami. Není to ale vůně gurmánská. Je to naprosto unikátní směs pikantní ovocné sladkosti, svěží květinovosti a kakaové pudrovosti, jaká se sejde jen v duších věčně hravých, neodolatelně škádlivých žen.


Detail plátna: Karin Johannesson "Padlé květiny" (foto via www.imagekind.com). Model: Dries Van Noten Jaro 2006 (foto via Pinterest, stejně jako ostatní dvě vyobrazení). Koláž Irena Kozelská pro Synestesis.

Dívka na koláži názorně ukazuje, do jaké podoby může taková malá abstraktní umělkyně dospět. Kalhoty z ubrusu, košile od pyžámka, které roste s námi, sáčko s motivem marmeládových skvrn a variace na culíky. A jaký to má šmrnc!


Zatímco na obrázku je Eau de Charlotte v současném flakónu, po kliknutí na jméno parfému se objeví flakón původní. Firmu Annick Goutal totiž r. 2011 koupila jihokorejská společnost Amore Pacific, která, soudě podle reakcí uživatelů, přizpůsobila všestranně její produkty asijskému vkusu. Všechny vůně Annick Goutal, které mám ve své kolekci, jsou ještě z francouzské éry, a můžu vás ujistit, že flakón z té doby bude vonět tak, jak jsem ho popsala.



Lolita Lempicka Lolita Lempicka EDP


V stínu kapradiny. Tento vůbec první parfém značky Lolita Lempicka byl uveden na trh r. 1997, pět let po archetypu tohoto typu vůní, parfému Angel od Thierryho Muglera. Pamatuji si, že když jsem se s oběma na přelomu století poprvé seznámila, připadaly mi jednak nehorázně přeslazené a jednak nehorázně podobné. Tehdy jsem totiž netušila, že máme před sebou dvě dekády monotónní sirupovité sladkosti, kdy teprve bude příležitost pochopit, co je to "podobné".


Šaty k tomuto parfému nebylo třeba hledat, původní kampaň z 90. let prostě přesně ví, ke komu mluví. Prsten je z dílny ukrajinských šperkařů Kochut. Tento už možná zdobí prstík mojí kamarádky Magdy zvané Mitzi, která nosí laky na nehty těchto pohádkových barev a vůbec je celá pohádková, ačkoli vůně miluje pohádkově svěží. Nenápadně se jí touto cestou připomínám s prosbou o rozhovor, za pár týdnů doufám pochopíte proč, a taky zkouším, jak důkladně si čte můj blog. Detail plátna: Claude Monet "Fialové kosatce" (foto via Pinterest stejně jako v případě kampaně Lolita Lempicka, prsten Kochut via Instagram značky). Koláž Irena Kozelská pro Synestesis.

Takto by se mohlo zdát, že se mi ani jeden z těchto dvou parfémů nelíbí, ale opak je pravdou. Potřebovala jsem jen zpracovat olfaktorický šok z té kvantity cukrárenské sladkosti, protože něco takového prostě v předchozích desetiletích parfémového vývoje nemáte šanci potkat. Dnes si naopak pod vlivem převládající nabídky trhu mnoho žen bohužel myslí, že parfém ani jinak vonět nemůže. A mnohdy proto raději nenosí žádný. Ale zpátky k Angelu a Lolitě. Určitě platí, že patří do jedné rodiny, a určitě platí, že jsou to vůně velice sladké a svou sladkostí polarizující: jeden je bude milovat a druhý nenávidět. Mezi gurmánskými vůněmi ale z mého pohledu představují vrchol dokonalosti a s odstupem dvaceti let života vedle mnoha velmi sladce navoněných žen můžu říct, že jsou to vůně svojí sladkostí podobné, ale také zcela svébytné.


Famózním tahem parfumérky Annick Menardo, která vytvořila tuto sladkou pohádku, bylo použití větrového akordu lékořice* a hvězdičkového anýzu* jako kontrapunktu k sirupovitému a krémově čokoládovému základu, který připomíná višně v čokoládě. Mezitím se ocitneme na polštářích z mechu a kapradí - jemný závan zelenosti přináší tón břečťanu* - a v závějích kosatců* a fialek* zalitých měsíčním světlem. Spojte lektvarovitou větrovost, indigové odstíny a dětskou sladkost, a vznikne něco mezi kýčem a nejvyšším uměním. V každém případě znám málo parfumérů, kteří se umí na této hranici pohybovat tak sebejistě jako Annick Menardo. A mluvíme-li o famózním tahu, musím ještě dodat, že ve světě parfémů je jen málokterý zabalen do tak dokonale synestetického příběhu: toto je prostě marketingový sans faute.


Pokud ve vás zůstalo něco z holčičky, která okouzleně packá přes maminčiny plesové šaty, tahle vůně ve vás probudí třpytivou křehkost osmileté víly. Jen bych byla v aplikaci velmi úsporná. Je to velmi individuální, ale pro můj nos vytváří jeden dva střiky iluzi snové chvějivosti, ale víc než tři už dětinskou přeplácanost.


Parfém získal r. 2010 nový, kubističtější flakón a dovětek "Mon premier parfum". Nicméně letos se na trhu objevil týž, ovšem už s přívlastkem "Original". V e-shopech je zatím nedostupný. Na oficiálních stránkách značky jsou v nabídce oba, prakticky s identickým popisem. Obě varianty už představují reformulace původní "receptury", ale tak to ve světě vůní prostě chodí. Pokud chcete strávit život bušením hlavou do zdi, že už nic není takové, jako bývalo, samozřejmě můžete. Já jsem se s tímto faktem smířila a žije se mi líp. Pokud ovšem ještě někde objevíte flakón z původní kampaně, rozhodně po něm skočte.



L'Artisan parfumeur La chasse aux papillons EDT


Piknik mezi hluchavkami. Tuto vůni jsem poprvé "ochutnala" někdy na samém počátku tohoto století v lyonské parfumérii "La mûre favorite" neboli "Nejoblíbenější ostružina". Pro ženu s duší dítěte tam měli, jak lze tušit už z názvu, velké pochopení. Tehdy jsem hledala, jak už víte, parfém, jenž by byl dokonalou fúzí svůdné divy a Huckleberryho Finna, a do "Ostružiny" jsem tak vstoupila s odhodlaností vědce a objektivně stanoveným cílem najít vůni na bázi vetiveru a pačuli, prostě cokoli, co bude v základu vonět jako "manšestr". Řeknu vám hned, že hledáte-li něco, co tak nevoní ani trochu, pak sáhněte bez váhání po La chasse aux papillons. S mojí povahou je to ale těžké. Člověk se snaží soustředit na manšestr, ale zamávejte mi před nosem kusem poezie a jdu za mrkví jako oslík. Projdete-li lhostejně kolem něčeho, co se jmenuje "Hon na motýly", pak hoďte kamenem. A tak jsem se rázem ocitla po kolena v hluchavkách, s motýlem na nose a očima mhouřícíma do sluníčka, a všechno to tak příjemně šimralo chřípí, že Motýlci záhy skončili na mé poličce hned vedle Huckleberryho klimbajícího nohama v rozšklebených kotníkových botách a dalších neodolatelných exemplářů.


Detail plátna: Claude Monet "Vlčí máky u Argenteuil"; v roli Boticelliho Venuše 21. století: Saoirse Ronan; bonpari: Pomellato Nudo (foto via Pinterest). Koláž Irena Kozelská pro Synestesis.

Hon na motýly vytvořila r. 1999 Anne Flipo pro jednu z mých nejoblíbenějších značek vůbec, L'Artisan parfumeur. Proč tuto značku miluji a proč miluji tuto vůni? Protože vytváří jímavé olfaktorické obrazy, křehké krajinomalby pro čich. Téma "parfém krajina" je tu už od slavné, fenomenální Après l'ondée, Po dešti, nádherného a nenahraditelného parfému od Guerlaina z r. 1906, ale myslím, že žádná značka nepracuje s tímto motivem tak důsledně, tak poeticky, tak citlivě jako L'Artisan.


V La chasse voní zcela neopakovatelně jarní rozpuk, louky pestrobarevných květin a stromy a keře, které vypadají jako obrovské kopečky našlehané zmrzliny. Její dominantní složky - lipový květ, vzdušná tuberóza a další bílé květiny - vytváří ve svém souzvuku tón, jenž připomíná nejvěrněji ze všech parfémů, které znám, tu překrásnou směs vůní ve vzduchu, kterou člověk cítí na procházce kvetoucí jarní přírodou. Jestli existuje ve světové kinematografii obraz, který by tohle něžné vanutí vystihl, je to Linda Rybová kráčející v Kytici F. A. Brabce sadem bíle kvetoucích ovocných stromů, které sněží, jako by v nich tančily roje bílých motýlků. Něžné, éterické, božské.


A jak si tyto poklady stojí na mapě mezi "sladkostí" a "nesladkostí" a mezi "svěžestí" a "hřejivostí"? Posuďte sami.


Shora dolů L'Artisan parfumeur La chasse aux papillons, Annick Goutal Eau de Charlotte, Jean-Charles Brosseau Ombre rose L'original, Lolita Lempicka Lolita Lempicka. Mapa Irena Kozelská pro Synestesis.

Tak co? Jak voní vaše dětství?


Možná si říkáte, že to je sice všechno pěkné, ale život se s nikým nemazlí a člověk musí být trochu realistický, jinak to s ním jde od desíti k pěti.


A já vám řeknu, že pokud si to myslíte, pak vás právě celkem hrubiánsky umravňuje váš zvnitřnělý dospělý v modré teplákovce s píšťalkou na krku. A ze všech lidí na světě jste to právě vy, kdo nejvíc potřebuje nechat své vnitřní dítě pořádně vydovádět. Ničemu totiž nevěřím víc, než že bychom svému vnitřnímu dítěti měli popřávat více sluchu.


Před pár dny jsem četla zajímavý rozhovor s Monikou Valentovou a Martinem Veselovským. Musím přiznat, že Monika mě zaujala svým příběhem o dost víc než Martin, kterého mám jinak na piedestalu novinářského řemesla. Asi proto, že v jeho životě jsem necítila rozpor, až na to, že je trochu bezradný co se týče jeho ženy. Jinak se zdál vlastně spokojený. To v životě jeho ženy rozpor byl a spokojená se mi nezdála. Mě rozpory velice zajímají. Myslím, že rozpor je příležitost. Vlastně si myslím, že pro člověka, který není spokojený, nic lepšího než pojmenovaný rozpor neexistuje.


Monika Valentová v tom rozhovoru líčila, jak naplněná byla rolí matky a jak těžko nese, že už ji děti nepotřebují. Vlastně je z jejího vyprávění zřejmé, že se hledá. Nehledáme se snad každý několikrát v životě? Monika, zdá se, každopádně právě hledá něco, co by ji naplňovalo stejně jako péče o dvě holčičky. A jak si to tak čtu, říkám si: holka, ty nacházíš smysl života v péči. Tak proč nepečuješ? Já vidím mraky lidí, kteří nic nepotřebují víc než péči. Než obětavou láskyplnost.


Možná, že to pravé na nás čeká za plotem dospělosti. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Ono je to stejné jako s parfémy. Nedávno jsme s Denisou, mojí čtenářkou, hledaly vůni s šeříkem a angreštem. A taková prostě není ani jedna. Ale co se na šeřík a angrešt podívat optikou vlastností? Jaký je šeřík? Nostalgický a trochu cukrárenský, trochu pudrový a trochu pastózní a připomínající mandle. Jaký je angrešt? Pikantně sladko-kyselý. A už jsme byly od šeříku u heliotropu a od angreštu u rebarbory, a snad jsme našly, co jsme hledaly.


Viděno optikou kvalit je mateřství obětavá péče o ty, kdo ji potřebují nejvíc. Pečovat se dá ale nejen o vlastní děti. Pečovat o cizí jako o vlastní děti už je pro mě nádherné naplnění smyslu života pro někoho, kdo rád pečuje a koho děti už tolik nepotřebují.


Mimochodem, Ombre rose, Růžový stín, - ta první, něžná, miminkovská a mateřská vůně - se mi vybavila po dlouhých letech díky tomu, že se o ní zmínila moje milá známá Jana, s níž jsem se potkala v dávných dobách průkopnických počátků webu o parfémech Arome. Jana ten parfém tehdy ráda nosila, a nosí ho ráda pořád. Ztratily jsme se s Janou z dohledu, a tak o ní dnes mnoho nevím. V době, kdy jsme se seznámily, pracovala v kanceláři. Pak se jí narodily dvě děti. Soudě z fotek, které vyvěšuje na sociálních sítích, je to žena svojí mateřskou rolí velmi naplněná. Je krásná, jako bývají krásné ženy, které jsou zároveň krásné i spokojené. Myslím, že Jana prostě ráda pečuje. A je to pár týdnů - někdy z počátku koronavirové krize -, co jsem si všimla, že změnila práci. Je teď vychovatelkou v dětské skupině.


Protože toho moc nevím o Monice ani o Janě, vlastně bych řekla skoro nic, existuje možnost, že bájím nesmysly. Bájím totiž ráda a často. Ale vzhledem ke Dni vnitřního dítěte navrhuji moc se v tom nerýpat a skončit tímto pohádkovým happy endem.


Parfém totiž opravdu může vyjevit víc, než by se mohlo zdát, a možná, že kdo jde za dětskými sny jako jako oslík za mrkví, zas až takový oslík není. Možná to s ním vůbec nejde od desíti k pěti. Možná pro sebe dělá nakonec vůbec to nejlepší.


Uznejte, že nahlédnuto touto perspektivou je Den vnitřního dítěte svátkem z nejpotřebnějších. A takový parfém k uctění vnitřního dítěte v sobě může obsahovat celkem zásadní změnu životního kurzu.


Tak si ten den užijte, jakkoli uznáte za vhodné, a hlavně nechte své vnitřní dítě pořádně vyřádit.


N.B. Definice pojmů opatřených hvězdičkou najdete v Glosáři, jenž je přístupný z hlavního menu blogu.

0 zobrazení
newsletter

©2019-2020 irena kozelská