o smyslu čekání, příchodu Světla a nových počátcích
___
Myslím, že v člověku se odehrávají procesy na mnoha úrovních. Tolika úrovních, že ty úplně vespod vůbec nedohlédneme. Nebo je možná dohlédneme tehdy, když jsme staří a krátký čas, který nám zbývá, nás přiměje obrátit se k věcem, na nichž opravdu záleží.
V předvánočním čase se na povrchu dějí věci, které starý moudrý člověk musí vnímat jako naprostou pošetilost. Hlavně neustále něco nakupujeme. Láska ve všech svých podobách, od intimní a vrostlé hluboko až po pouhý zdvořilý zájem, musí být v této filozofii přeložena do jazyka hmoty. Čím víc hmoty, tím víc lásky, a hlavně tím víc sebelásky, protože kdo kolem sebe vytvoří mnoho hmoty, nabývá pocitu, že si může vážit sám sebe.
“Bytosti světla jsme, ne tato hrubá hmota.”
Yoda
Nakupování obnáší spoustu dalších činností, stejně pošetilých, které známe z filmů snažících se z výšky ukázat šílenství civilizace: masy proudí tepnami dopravních komunikací, zastavují jen na červenou, na výrobních linkách se posouvají kávovary a kuřata, které projdou svářením a utahováním šroubů, a pohybu obrovského strašlivého stroje se nelze ubránit. Buď udržíš krok, nebo zahyneš: budeš rozdrcen, semlet, slisován. To soukolí nepohání žádný motor ani reaktor, pohání ho neochvějná, helvétská víra: dělají to všichni, musím taky.
V člověku se ale odehrávají procesy na mnoha úrovních a v jistém čase zaslechne jejich volání, jejich čistý tón. Děje se to v lineárním čase života i v cyklickém čase velké Matky - Přírody, Země... -, jež je ve své majestátnosti jen drobounkým něžným soukolíčkem nezměrné nebeské Mechaniky.
Člověk o těchto hlubších procesech dávno ví, ale je to člověk, a na dobré věci rád zapomíná.
A tak se stane, že si v jistém okamžiku uvědomí, že na oněch hlubších úrovních všechno pracuje tvořivě, ne destruktivně jako na lince s kávovary a kuřaty, a že i zánik je tam zárodkem nového života.
Od nejdelšího dne, který nastane na konci června, když se Slunce dotkne obratníku Raka, začne světlo ustupovat a pohasínat, až se svět ponoří do tmy. Pozvolna se pak vrací na úplný začátek světa a čas cyklický, jehož nejjednodušším vyjádřením je střídání čtyř ročních období, se prolne s časem lineárním, kde svět jednou, kdysi, vznikl z Nicoty, vyvíjel se a košatěl, a někam spěje, a my víme, že spěje k zániku. A víme i to, že je to tak dobře, protože zánik je novým počátkem a den poslední je i dnem prvním. A tak se lineární čas znovu rozpustí v čase cyklickém.
A právě teď jsme na konci, a na začátku. Nadchází zimní slunovrat, a příběhy různých náboženství, ta malá kolečka velkého soukolí, se chtě nechtě scházejí v témže bodě, v bodě návratu Světla. Vrací se Počátek všeho a cyklický čas se přetavuje v čas lineární.
Kde se v té nesmírné spirále nacházíme my, Češi, Středoevropané, Evropané, Pozemšťané? V čase nákupů, které vyplňují náš čas i prostor. V čase nákupů, jenž splývá s časem adventu, který je tu proto, aby v jazyce křesťanských symbolů krásně vysvětlil - tak jak to pro nás, padlé občany padlé křesťanské republiky, žádný neumí lépe -, že procházíme časem pozvolného vyprazdňování a že to má smysl. Že zakoušíme stále větší nedostatek - světla, plodů přírody, vůní ve vzduchu -, abychom později uměli ocenit dostatek. Hlad je nejlepší kuchař.
My se však nacházíme v kolizi smysluplné prázdnoty s nesmyslným plněním. Plněním ve smyslu rvaní hmoty do polštáře, aby se nafoukl, i ve smyslu odškrtávání povinností, jejichž legitimita stojí na neochvějné, helvétské víře: dělají to všichni, musím taky.
V nižším podlaží adventu víme, že se blíží něco nepopsatelně nádherného, křehkého, bezbranného, co bude třeba nejprve zavinout do plenek, obložit měkkým mechem a dobře se o to starat. Bude tomu třeba dát to nejcennější, co máme, zlato, kadidlo a myrhu, a vděčně se tomu klanět. Ze Tmy povstane Světlo. Ze Smrti se narodí Život.
V podlažích uložených ještě níže, ještě blíže středu bytí se pak vyprávějí příběhy mnohem jednodušších tvarů, příběhy královny Matematiky. V nich se sametovou tmou valí po elegantních eliptických drahách gigantická barevná tělesa kulovitého tvaru, jež z dálky tvoří další a další fascinující obrazce, až se rozpustí v zářivém útvaru ze šlehaného mléka. A tak dál a dál, kam ještě lidské oko nedohlédlo. Jistě i tam mají svou Smrt a svůj Život, svůj Poslední a První den.
Ze všech příběhů vyprávějících Smrt a Život mám nejraději Genesis. Cítím, že v tom domě o tisíci patrech leží níže než nádherný příběh Ježíška položeného do mechu. Leží hlouběji, blíže matematické strohosti bytí a drastickému občanství světa než křesťanské logice lásky, která si nárokuje odpověď z Nejvyšších míst.
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.
(Bible, Genesis, 1-5)
“Ale nad vodami vznášel se duch Boží…”
V některých větách je všechna krása světa. Jak krásné, všemocné je to “ale”.
Když jsem začala přemýšlet o námětech na první články pro tento blog, tento mě napadl mezi prvními. Třetího ledna tohoto roku jsem se dívala na rozhovor s Markem Orko Váchou, kde svým nezaměnitelným způsobem mluvil o Zemi směsí vědeckého jazyka a vášnivých metafor prokletých básníků. Proto se stal možná knězem - aby se vykoupil z prokletí vášní, prošel vodami a viděl něco, co my prokletí, posedlí hmotou, nevidíme.
“Máme tady překrásnou Zemi, tu planetu si představuju opravdu jako nějakou loď, jako botanickou zahradu, pluje tím vesmírem a křičí z ní ti ptáci, a ty orchideje...”
Marek Orko Vácha
A protože byl začátek roku a v mém životě nastal velký nový začátek, zatoužila jsem popsat, jak vidím tento absolutní Začátek a do jaké vůně bych ho přeložila.
Rozepsala jsem si tehdy i svoji - myslím vůbec první - smyslovou mřížku. To, co by člověk vnímal na svých různých smyslových kanálech, kdyby byl přítomen prvnímu dni světa.
zrak: temná pustina, nepřítomnost organických složek, minerální prostředí tvořené černou horninou a (plodovou) vodou; odstíny šedé; rozptýlené světlo (světelná tělesa - Slunce, Měsíc a hvězdy - vzniknou až čtvrtý den); intuitivní přítomnost Dobra, Tajemství, Naděje
sluch: absolutní ticho, pak sílící šumění, burácení, “vření” vod; bití křídel bílého ptáka; pravidelný uhrančivý rytmus Ravelova Bolera, jež majestátně graduje až k explozi šestého dne, stvoření člověka
chuť: slaná, hořká; inkoust na jazyku
hmat: chlad, vlhko, větrné bouře
estetika: dystopické a postapokalyptické filmy, jež jako by Zemi vraceli na Začátek; (cyber)punk
Mohla jsem popisovat toto nehostinné prostředí prvního dne a hledat parfém, který je cítit dehtem, tuší, solí a slanou vodou. S touto představou by se někde protl třeba Lalique Encre noire, matematický vetiver* nádherně překládající nelidský černý lesk prvních vod. Ale ve mně stále znělo to "ale". “Ale nad vodami vznášel se duch Boží…” Kdyby měl duch Boží podobu holoubka, vybrala bych mu L’Artisan parfumeur Passage d’Enfer. “Cestu peklem”, které se podobá Dantovu třetímu kruhu pekla, kde jsou hříšníci bičováni nikdy nekončícím deštěm a kde je zima, jakou člověk od pekla nečeká. Passage d’Enfer je to bití křídel bílého ptáka, panenská lilie v mléčném dýmu z kadidelnice, načechrané oslnivě bílé peří nad temnými vodami a chladným kamenem. Passage d’Enfer vznikl v roce 1999, na konci jednoho milénia, na prahu nového. Konec a počátek.
Ale v mých představách měl duch Boží podobu laskavého dechu, dobrého tepla prostupujícího počáteční zkázu. Chtěla jsem v tom dechu mít všechno, co přijde - druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý den Stvoření -, celý ten příslib fíkovníku, který za šest dní vyroste, obalí se listím, obtěžká plody ve stále větším horku a přibývajícím jasu, jasu, jenž zaslepí Prvního muže a První ženu. Chtěla jsem vůni naděje a dobrého úmyslu.
A vzpomněla jsem si na parfém, o němž jsem předtím mnohokrát slyšela, samé dobré věci, nejlepší. IUNX L’Éther, parfém, jejž uživatelé na parfémových fórech popisují slovy, z nichž “úchvatný” je to nejskoupější. Jeden z těch, které - mimochodem stejně jako Encre noire - redakce časopisu Nez zařadila mezi 111 vůní, jež musíte poznat a zemřít.
Je to parfém od Olivie Giacobetti, nejtajuplnější parfumérky, jež nikde není vidět, nikde nemluví, ve veřejném prostoru je zpřítomnělá jen tím, co dělá, a pak snad jedinou fotografií starou už přinejmenším deset let, protože zhruba před deseti lety jsem ji viděla poprvé. Možná je to i déle. Olivia Giacobetti vytvořila i Passage d’enfer, jenž je pokládaný za předchůdce L’Étheru.
L’Éther je parfém, který stejně jako jeho tvůrkyně není nikde vidět. Dříve se dal koupit pouze v Paříži v hotelu Costes, jehož interiér byl černý jako cesta vesmírem. V labyrintu hotelu Costes někde existoval obchůdek značky IUNX, kde Olivia Giacobetti prodávala parfémy magických jmen. Dnes je prodává v jiném obchůdku, jehož interiér je zase černý, černý jako černá díra, neviditelný bod, kam všechno fatálně směřuje. Tam, mezi černými flakóny identického tvaru, bych si vybírala jako pohádkový hrdina z několika zahalených, na první pohled stejných princezen. Tam bych možná našla svůj svatý Grál.
Čas běžel a do Paříže jsem letos nejela. Mohla jsem si parfém objednat v e-shopu značky IUNX, ale utraťte 195 € za něco, o čem jste jenom četli. Všechno, co jsem se o něm ale dozvěděla z webových stránek firmy, mě uchvacovalo, okouzlovalo a utvrzovalo v tom, že toto JE můj svatý Grál.
Posuďte sami:
L'Éther je neuchopitelná látka proměnlivého tvaru, hypotetická a nepostižitelná, jejímž posláním je šířit ve vesmíru světlo. L’Éther je parfémem pomalého tempa, jemnou, teplou párou stoupající z pálených pryskyřic, párou přitahující vše okolo, je dechem dřeva klouzajícím po pokožce, ryzím a objímajícím.
myrha, bílé kadidlo, santalové dřevo a růžová esence
Zlato, myrha, kadidlo...
A pak jsem dostala na Pinterestu zprávu. Každý den se na mém účtě na Pinterestu objevují zprávy, o nichž vím, že přicházejí z Nejvyšších míst. A ta zpráva zněla:
Začni tam, kde jsi. Použij to, co máš. Udělej, co můžeš.
A najednou mi došlo, že nemusím ten parfém mít, abych napsala o své představě Prvního dne světa a o tom, jakou má v mých myšlenkách vůni. A takhle je to nejen správně, ale je to to nejlepší možné řešení. Můžu snad prohlásit, že takto voní přítomnost Tvůrce? Došlo mi, že toto nebude článek o tom, jaký parfém v mých představách vystihuje ten překrásný obraz Počátku, ale o tom, jak krásné je hledat jeho překlad do vůně. Jak krásné je přemýšlet nad tím, jak bude vonět to, co chceme, aby se zhmotnilo.
Vím, že si ten parfém jednou koupím. Vím, že se mi bude líbit, i když možná nebude takový, jaký si teď myslím, že je. Přijmu ho takový, jaký bude, a to bude jedna z jeho nenahraditelných charakteristik. Určitě vám pak o tom napíšu.
Zatím na něj budu čekat, budu si užívat tu prázdnotu, kdy tu ještě není, protože hlad je nejlepší kuchař.
A vám přeji krásný První den, ať už si ho položíte kamkoli: na den slunovratu, na půlnoc ze 24. na 25. prosince, na 1. ledna roku 2020 nebo kamkoli chcete.
Slunce vychází každý den. Každé ráno může být novým počátkem.