o stylu, vkusu a péči I

a také o tom, proč tolika Čechům vůně "nevoní", a co se s tím dá dělat


___

Často a ráda přemýšlím nad Čechy a Češkami a jejich vztahu k vůním. Moje myšlenky krouží jako včely kolem otázek jako například, proč se čeští muži téměř nevoní a čím by mohli začít, proč, voní-li se, sahají stále dokola po týchž parfémech značky Hugo Boss, proč české ženy voní buď jako Popelky, nebo jako Večernice, proč je nabídka českých parfumerii okleštěna na mainstream a trend posledního dvacetiletí, zatímco jinde si bez problému koupíte parfém zcela se vymykající středu nebo více než sto let starý. Voní Češi tak, jak jim to vnucují nadnárodní sítě parfumerií s jejich specifickou lokální strategií pro "divoký Východ"? Nebo tyto sítě zkrátka jen vycházejí vstříc českému vkusu? Co bylo dřív? Vejce nebo slepice?


Jak bys voněla? Jak voní bílá, nahota a křehkost? White Linen, parfém značky Estée Lauder, voní jako na slunci schnoucí prostěradla. A taky jako bílá, nahota a křehkost. Když je uvnitř totéž co vně, vzniká styl. Styl má smysl. Hlubší, než si myslíme. Synestetické koláže zde a níže Irena Kozelská pro Synestesis.

Otázka, zda se vůbec vonět, a případně čím, souvisí se třemi kategoriemi vztahujícími se k našemu vnějšímu sebepojednávání, jež jsou zcela nezávislé, ačkoli máme všeobecně sklon je neustále zaměňovat. A těmi jsou styl, vkus a péče. Pokud se nám je přitom podaří jasně oddělit, podaří se nám také pochopit, v čem je zakopaný pes, a jak případně problém řešit, je-li zájem. Jinak je totiž třeba se postavit k nedostatku stylu, jinak k nedostatku vkusu a jinak k nedostatku péče.


Začněme stylem. Co znamená v našem povědomí masírovaném všemožnými medii "mít styl"? Jak dnes vypadá řekněme žena, jež "má styl"? Bude to obvykle celebrita, kterou obléká módní stylista a která vystupuje na veřejnosti typicky v oblečení na první pohled nápadném, až extravagantním, jež se bude trvale a dramaticky proměňovat s tím, jak se objevují nové módní trendy. Bude - omlouvám se za toto hovorové slovo - takzvaně "vystajlovaná". Co v češtině znamená ona předpona "vy-"? Má podobně podvědomý účel jako z hlediska morfologie srovnatelně nesmyslně poskládané slovo "naklizeno". "Mít naklizeno". Máte-li doma na-klizeno, je u vás nejen čisto a pořádek. Vše je navíc na-třeseno a na-čechráno. Jste v útulném hnízdě. Jste-li "vy-stajlovaná", jste pravděpodobně vy-malovaná, vy-zdobená, vy-bavená vším možným, jste zkrátka trochu jako do posledního místečka vy-plněná vitrína, jako pečlivě vy-barvené omalovánky. Veškerý prostor je obsazen, dál už není kam jít. Takže sečteno a podtrženo, styl je pro nás:


-- nápadnost

-- trendovost, tedy závislost na vnějších okolnostech, nestálost

-- kumulace prvků


Nahořklé aksamitníky, hluboká zeleň a med. Ralph Lauren Safari.

V tomto duchu rádi hledáme styl u těch, kdo se svou stylovostí zapsali do dějin, a ty poté napodobujeme. Jedna žena tak může mít ve svém šatníku "Audrey Hepburn" i "Jane Birkin" - může být jednou tou a jindy onou, přestože tyto dva styly spolu mají pramálo společného. Styl je totiž v tomto smyslu vnímán prakticky jako převlek, jako divadelní či filmový kostým. A kdo je v kostýmu, hraje roli. Předstírá.


Podívejme se ovšem trochu stylu do střev. Navrhuji začít etymologií. Když jsem na pochybách, sahám po etymologickém slovníku a pátrám po dějinách slova, jdu k jeho počátku. Slova - a vůně - nikdy nelžou. Slovo "styl" pochází z latinského stilus, "stéblo", "rydlo", "brk", "pero". Původně psací nástroj dal tedy přenesením smyslu slova - metonymií - název stopě, kterou vytváří: písmu. Styl tedy znamená hlavně a především rukopis. Jistě se mnou budete souhlasit, že rukopis je jedním z našich nejcharakterističtějších a nejstálejších duševně-tělesných projevů. Podpis, tedy naše jméno napsané naším rukopisem, je kultivovanou alternativou otisku prstu, tedy ultimátním potvrzením pravosti sdělení, s nímž se ztotožňujeme.


A teď si představme, že žijeme ve světě, kde se v rukopisu cení nápadnost, kde se trendy písma mění a kde je nejvyšší hodnota přikládána maximálnímu využití možností písma a psací plochy. Vnímáte tu nesmyslnost? Něčemu takovému by ani nebylo možné se přizpůsobit. Usilovali byste najednou na povel, aby vaše písmo zaujalo? Měnili byste svůj rukopis několikrát ročně? Obohacovali byste ho nad rámec jeho funkce, aby byl "vystajlován"? Obávám se, že takové počínání by vás v krajním případě mohlo dovést až k závažnému rozkladu osobnosti. Je s podivem, že u oblečení, naší druhé kůže, nám to nejen nevadí, ale dokonce nám to připadá žádoucí. Přitom není vůbec vyloučeno, že podobně schizogenní je i toto naše střídání "převleků".


Styl je ve skutečnosti přesným opakem smyslu, který mu dáváme. Styl je:


-- přiměřený osobnosti (tedy nápadný u výrazné osobnosti, nenápadný u nevýrazné)

-- do značné míry stálý, a proměnlivý ne v závislosti na vnějších okolnostech, ale na vnitřním vývoji osobnosti

-- co do počtu prvků optimalizovaný


Chlad lesklého hedvábí. Frédéric Malle Superstitious.

Myšlenku optimalizace prvků bych rozvedla, protože je k pochopení stylu zcela zásadní. Nikde jsem nenašla lepší definici stylu než u mladého parfuméra Uga Charrona, který pro online magazín Fragrantica ohledně stylu - toho, jenž se projevuje v parfumérském řemesle - řekl: "Váš styl se projeví, jakmile omezíte svou paletu nebo když si nemůžete pomoci a stále používáte určitou surovinu, abyste vůni dali cosi svého a nenapodobitelného." Ugo Charron mluví samozřejmě o paletě parfuméra, tedy o spektru vonných složek, jež používá při komponování parfému. Ale to je ve výsledku nepodstatné. To klíčové, co touto větou říká, je, že styl vyplyne z omezení počtu prvků (oproti výše uvedené nesmyslné kumulaci), nebo ještě lépe z jejich optimalizace, tedy zachování těch prvků, jež mě vystihují (ne nutně ze zachování prvků co nejméně). A co je stejně důležité, ne-li ještě důležitější, je také, JAK se to celé děje: děje se to jaksi nám navzdory. Jde o chování, jež řídí něco jiného než rozum. Je to jakási touha, vnitřní hlas, až posedlost. Prostě si "nemůžete pomoci". A konečně, to nejdůležitější - toto úsilí vychází z nás samotných. Vlastní osobitý styl tedy nenajdeme u Audrey Hepburn ani u Jane Birkin. Nikdy ho nenajdeme vně. Vždycky jen uvnitř.


Je v tomto kontextu nesmyslné snažit se dosáhnout stylu s pomocí osobního stylisty? Je vůbec možné, aby nám někdo rozuměl víc než my sami? Myslím, že to možné není. Ale také si myslím, že jsme tak zahlceni tím, co se na nás valí z vnějšku, tím, co bychom měli mít a jak bychom měli vypadat, že se velmi často stává, že se sami od sebe zcela odpojíme, že se vlastně vůbec nenaučíme si naslouchat, vnímat se, vidět sami sebe. Osobní stylista tedy určitě smysl má, stejně jako má smysl jít si sednout k psychoterapeutovi, o němž by jinak bylo možné říct úplně stejně, že ani on nám nikdy nebude rozumět tak, jako jsme si schopni porozumět my sami. Psychoterapeuti a osobní stylisté mají hluboký smysl jako nezávislé, emocionálně neangažované, lucidní osoby, jež nám pomáhají v okamžicích našeho zatmění. Vidí, co v jistém okamžiku nejsme schopni vidět. A vůbec nejlepší je, umí-li nám pomoci znovu "nalézt zrak". Lidé v pomáhajících profesích totiž skutečně pomáhají jen tehdy, usilují-li o to, aby jejich klient znovu nalezl plnou sílu, a nepotřeboval je. Mnozí ovšem čerpají sílu ze své trvalé nepostradatelnosti. Je pak na každém z nás, rozhodne-li se pro závislost, či nezávislost.


Vůně růže na rty a červencového červenání. Kenzo Flower.

Styl je tedy náš rukopis, jenž se projevuje v našem způsobu psaní, ale také v našem způsobu oblékání, přemýšlení, v našem způsobu práce a strukturování času, v našem vztahování se k lidem. Styl se projevuje zcela ve všem. Styl je jen jeden, a tím je životní styl. Začnete-li se dívat do sebe a poslouchat vlastní vnitřní hlas, váš život dostane harmonický, celistvý, zcela osobitý a všezahrnující styl. Jinak to ani nejde. Kdo tedy žije v chaosu, jen vůbec neposlouchá sám sebe. A poslouchat sám sebe může každý. Styl je něco zcela demokratického. Styl je dostupný naprosto všem. Každý Čech tedy může mít styl a svému stylu přiměřený parfém, pokud si to přeje. V moci úplně každého člověka je totiž být věrný sám sobě.


K tomu, aby se projevil váš styl, stačí, abyste si pokaždé, když se rozhodujete pro nějakou věc - ale i pro práci nebo vztah, zkrátka pro cokoli - po pravdě odpověděli na dvě otázky:


LÍBÍ SE MI TO?


JSEM TO JÁ?


Pokud odpovíte dvakrát ano, dáváte zelenou potřebě své duše. Budujete neomylně svůj styl. Svoji představu spokojenosti, libosti, dobra. Začněte se ode dneška rozhodovat tímto způsobem, a do roka budete žít zcela jiný život. Váš.


Jsme totiž to, co jíme, co čteme, co nosíme na sobě, co konzumujeme v jakékoli podobě. Jsme židle, na níž denně sedáváme. Každé rozhodnutí tak má moc dát našemu životu směr, jaký si přejeme.


Stane se touto cestou váš svět krásným? Krásným se nutně nestane. Mít styl nutně neznamená skvěle vypadat ani žít v prostředí, jež působí esteticky. Mít styl znamená být osobitý. Váš svět se tedy nestane nutně krásným, stane se však pro vás příjemným. Bude totiž váš. Bude s vámi v souladu. Aby se stal krásným - abyste krásně vypadali, krásně voněli, byli obklopeni krásným prostředím -, je třeba víc než jen následovat svoji přirozenost a vybírat si to, co je s vámi v souladu. Je třeba vybírat si to, co je vkusné. Je třeba mít vkus.


O tom, co je to vkus, v čem se liší od stylu, a co z tohoto klíčového rozdílu plyne pro každého z nás, se ale rozepíšu zase příště. Řeč bude konečně i o často opomíjené, ale zcela prvořadé kategorii péče a také o tom, proč právě u péče, u níž skončíme, to všechno začíná.


P.S. Chcete-li mít jistotu, že vás druhá část úvahy "O stylu, vkusu a péči" nemine, můžete se přihlásit k odběru novinek. Stačí, vložíte-li svou e-mailovou adresu do políčka Newsletter.