aneb stylem k duševnímu i tělesnému zdraví
___
Před pár dny se na mé facebookové stránce objevily v krátkém sledu dva příspěvky, které, ač formulované s velkou ohleduplností, nade mnou zahřímaly jako blesk, který náhle slavnostně ozářil temnou krajinu, v níž člověk dlouho bloudil.
Vlaďka Marková, psychoterapeutka a arteterapeutka, které tímto děkuji za vhled, inspiraci a impuls k aha momentu, zveřejnila dva parafrázované úryvky z knihy Psychosomatika kolektivu autorů pod vedením Gerharda Danzera. Oba příspěvky souvisely se složitým problémem poruch příjmu potravy: s anorexií a bulimií. Snad se nedopustím nepatřičného zjednodušení, řeknu-li, že autoři knihy pracují s myšlenkou, že v moci člověka je do jisté míry utvářet vlastní tělo k obrazu svému.
V případě poruch příjmu potravy se takové jednání dostává do konfliktu se životem, a vyžaduje tak zvláštní péči o tělo i duši, jejíž součástí je mimo jiné i rozplétání přediva počátečních příčin. Nezajdu samozřejmě tak daleko, abych na tomto místě řešila, co mi řešit nepřísluší. Zamyslím se však nad obecnější myšlenkou, z níž Danzer a jeho kolegové vycházejí: Něčím vnitřně jsme a něčím bychom chtěli být. A k tomu, čím bychom VNITŘNĚ chtěli být, se, někdy vědomě a někdy nevědomě, propracováváme tak, že formujeme svou tělesnou schránku, svou VNĚJŠÍ podobu: jídlem, pohybovou aktivitou. Omezováním jídla, nedostatkem pohybu. Nebo jinou kombinací těchto možností. Mezi duší a tělem zkrátka existuje vztah zrcadlení. A ten je blahodárný, pokud sami sebe akceptujeme a svému tělu dopřáváme přiměřený pohyb s cílem udržet si duševní i tělesné zdraví. Může však být i zhoubný, pokud duše v těle hledá odraz ne už své přirozenosti, ale ideálu, jenž se přirozenosti nebezpečně vzdálil.
Chcete-li si první z příspěvků, z něhož dále vycházím, přečíst v plném znění, můžete nahlédnout sem a sem. Nemusíte si jej číst hned a nemusíte si jej číst vůbec. Jakmile však pochopíte analogický vztah mezi duší a tělem, stanou se zdrojem velice cenných informací.
Zůstaňme ovšem v bezpečných mezích: u konzumace jídla a tělesných aktivit v hranicích, jež zdraví akutně neohrožují.
Co mě osobně zaujalo na citovaných textech nejvíc, byla myšlenka, že proporce, k nimž takto člověk dospívá, něco znamenají.
Snažíme-li se působit vyšší a štíhlejší, vlastně se "odtělujeme", odhmotňujeme. A čím se snažíme působit menší a rozložitější, tím se jevíme naopak "vtělenější". Útlý a vysoký je duch, široká a nízká je hmota. A jak už jsem uvedla výše, tělo, k němuž takto směřujeme, zrcadlí duši, jakou si přejeme být: aktivně získaná tělesná forma odpovídá duševnímu ideálu.
Působit vyšší a štíhlejší... To je přece něco, co slýcháme dnes a denně ze všech stran. Kam až moje paměť sahá, vysoké, štíhlé tělo bylo a je estetickým kánonem světa ženské krásy. Zhruba rok sice vídám na plakátech i jiná než vysoká a štíhlá těla. Je ovšem příliš brzy na to, usuzovat z tohoto obratu na konec jedné éry a příchod nové. Například na fotografiích z nedávno proběhnuvšího pražského fashion weeku byly, pokud vím, všechny ženy - módní editorky, influencerky, celebrity - vysoké a štíhlé. Nejsem si tedy jista tím, jak hluboko nás nový trend "normálnosti" ve skutečnosti ovlivnil. Celý můj ne už právě krátký život zkrátka na poli módy vládne silueta tak vysoká a štíhlá, že v reálném životě vlastně neexistuje: aby tak ženy vypadaly, musí i většina vysokých a štíhlých dodržovat zvláštní stravovací a tréninkový režim. Musejí velmi málo jíst a velmi intenzivně cvičit. Musejí tomuto ideálu přinášet opravdu velké oběti. Je skutečně silným momentem si uvědomit, kolik duševní a fyzické energie žen proudí do této oblasti. Posledních několik desetiletí zkrátka naší kultuře vládne míra odtělení a nadvlády ducha, jež svým způsobem narušuje normální běh života.
Při čtení úryvku z Danzerovy knihy mi v každém případě došlo, že styl oblékání je naší formou. Chceme-li, můžeme mu dát podobu třeba vysokou a štíhlou nebo krátkou a širokou. Styl je zkrátka jednou z možných manifestací těla. STYL JE TĚLO: to, co si oblečeme, i to, čím se navoníme, je součástí naší tělesné podoby. Styl tedy nelze oddělit od jiných aspektů našeho tělesného sebevnímání a sebepojetí. Oblékání skutečně není povrchní záležitostí. Je však povrchem nekonečně hlubších skutečností.
Vepíšu-li například jakýkoli vzhled do prostoru vymezeného dvěma pravoúhlými osami, z nichž horizontální představuje tělo a vertikální ducha, s jistou nadsázkou získám diagnózu duše v jejím ideálním sebepojetí.
Náhle si můžu přečíst podstatu jakéhokoli historického slohu. Vezměme si třeba gotickou dámu, jež se tolik podobá dámě šachové - je vysoká a její základna tak malá, že do ní stačí cvrnknout, a převrhne se: zde vítězí jasně duch nad tělem. Naopak v době Ludvíka XIV. vládne ženské kráse silueta vepsaná téměř by se řeklo do ležícího obdélníku: barokní žena žije ve své ideální podobě víc tělem než duchem. Tu upřímně řečeno hned tak něco neporazí.
Totéž lze provést s celým 20. stoletím desetiletí za desetiletím. A totéž lze podniknout i s osobním stylem každého jednotlivce, ba s každým obdobím našeho osobního stylového vývoje. Nemusíte být přitom blázni do módy. Jak už jsem psala jinde, styl má s módou velmi málo společného. Styl máme všichni, protože pro to, abychom nějaký měli, nemusíme vůbec nic udělat. Jen se obléct. I kdybych položila před tři různé ženy týž kus oblečení, obléknou si jej, tomu věřte, každá jinak. Někdo si košili dopne spořádaně až ke krku, jiný si ji uváže kreativně na uzel a někdo si z ní konečně udělá svrchní část oděvu oblečenou přes jiné oblečení, jako by šlo o sako či kabátek. Styl je zkrátka naše spontánní "jak". Styl se projevuje svým způsobem nutkavě. Styl má i člověk, kterému na módě vůbec nezáleží nebo není přirozeně nadán vkusem.
Lze-li číst takto styl oblékání, je totéž možné i s parfémy, jakkoli to může znít doslova fantaskně. Parfémy totiž obsahují různou míru ducha a těla. Myslím, že i laik si snadno představí, kam zařadit například nejvýraznější trend posledního čtvrtstoletí - opulentní gurmánské vůně připomínající cukrárenské výrobky. Každý parfém má totiž svou výšku i šířku. Parfém je stavba. Ne nadarmo se této stavbě říká pyramida. Tvar skutečné pyramidy by ovšem měly jen parfémy na pomezí jednak skupiny sladce květinových a pryskyřičných a dále zemitých a dřevitých, ale to už jsou technikálie, jaké v tomto okamžiku není třeba řešit. Jiné vůně mohou mít tvar už zmiňované šachové dámy nebo barokní panenky: vysokého jehlanu nebo těžkého soklu, mohu-li se takto vyjádřit. Tato geometrie parfémů se jeví jako složitá, obtížně pochopitelná disciplína, ale ve skutečnosti jde pouze o poměr tří částí, z nichž je vůně sestavena: tzv. hlavy, srdce a základu. A to jediné, co v této chvíli stačí vzít v úvahu, je fakt, že převaha svrchních, vysokých, "hlavových" tónů vytváří "parfém ducha" (ve smyslu odtělení a důrazu na mysl) a převaha hlubokých, nízkých, "základových" tónů "parfém těla" (ve smyslu vtělení a důrazu na tělo).
K čemu je to všechno dobré? Věřím, že je to cesta, jak využít styl a vůně jako prostředek sebepoznání, a možná i jednu z možných cest k duševnímu a tělesnému zdraví. Jste-li čtenáři tohoto blogu nebo účastníky synestetických workshopů, víte, že parfémy lze roztřídit do osmi skupin a že za každým z nich leží jistý archetyp - soubor psychických a fyzických vlastností - a jemu odpovídající styl oblékání. Rychlost nevypadá stejně jako pomalost, nevoní stejně a obojí sotva oblečeme do téhož stylu. Zrak, jímž si vybíráme styl oblékání, je přitom silně ovlivněný tím, co oceňuje společnost. Co ovšem čich? Je možné nos přesvědčit, aby mu něco vonělo? Myslím, že ne. Duše se skrze čich bezpečně přihlásí ke svému archetypu, a to i tehdy, kdyby zrak zálibně ulpíval na jiném. A co když čich touží po smyslném archetypu milenky, ale zrak trvá na androgynní siluetě hrdinky? Zatím nevím. Pozoruji, snažím se pochopit a systematizovat.
Studium stylu, v podobě oblékání i vůní, je každopádně způsobem, jak si zmapovat ideál kultury nebo jednotlivce. A jak posoudit vzdálenost mezi ideálem a realitou. Tam může ležet zakopaný pes mnohého, čím doba i jednotlivec trpí, a to v osobním i společenském měřítku. Jak už jsem uvedla výše, na problém je zaděláno ve chvíli, kdy je ideál od reality příliš vzdálen - když není v lidských silách na něj za dobu života dosáhnout. Takový je bohužel - nebo možná byl, uvidíme - i estetický trend posledního čtvrtstoletí. A je více než zajímavé, že extrémně štíhlá silueta vládla paralelně s módou extrémně opulentních vůní. Dnešní doba je zkrátka, co do ženského stylu, vlastně bulimická: formou vůní konzumuje nadměrné kalorie, ale v pojetí těla usiluje o štíhlost až hubenost. Jako by se vyhladovělé tělo vůněmi dosycovalo.
Styl oblékání i parfém, jaký si vybíráme, nám tak mohou pomoci uvidět, nakolik jsme sami sobě blízko, nebo nakolik jsme se sami sobě vzdálili. Možná už nebezpečně. Styl včetně vůně tak může obrátit pohled k naší podstatě a přirozenému potenciálu a pomoci nám uvidět, že naše duše a tělo jsou v pořádku tak, jak jsou. Nemusí se oproti své přirozenosti zvěšovat, zmenšovat, rozšiřovat ani zužovat.
Ostatně samo přirozené tělo - takové, jaké máme při přiměřené výživě a pohybu - má nějaký tvar. Třeba tvar věže ze slonoviny nebo slovácké chaloupky s květinovými girlandami. A každé volá po jiném vonném vyjádření. Ostatně, jedno v druhé stejně neproměníme. Pochopme spíš, proč jsme se narodili takoví, jací jsme: co dobrého v takovém těle můžeme vykonat. Nalezení přirozeného stylu může být klíčem k osobnímu potenciálu. Máte-li neodolatelnou chuť si košili zavazovat na uzel, pak možná nedává smysl trávit život prováděním pečlivých operací za bankovní přepážkou, kde už z podstaty věci vládne přesnost a řád. A pokud naopak jásáte dopnuté až ke krku, pak může být každodenním martyriem vymýšlet v práci kreativní zábavu pro předškolní děti.
Vše má svou hodnotu, svůj smysl, své uplatnění. Vše má své místo.
Myslím, že je normální, že něčím jsme a něčím bychom chtěli být. Mělo by to být ovšem chtění udržitelné. Náš ideál by měl vycházet z našich přirozených duševních i tělesných dispozic a měl by předpokládat růst, který je nějak přirozeně zastropován.
Nebojujme sami se sebou. Nebojujme s přírodou. Příroda a záměr, jaký s námi má, stejně dříve nebo později zvítězí.
Naštěstí.
___
P.S. Chcete-li dát šanci svému nosu, který je, zdá se, ze všech našich smyslů s přírodou a přirozeností nejvíc kamarád, přidejte se k některému z nadcházejících vonných workshopů:
so 8|10|2022 9:00-12:00 Praha: Jak vonět ve svém živlu (kde prozkoumáme vůně podle toho, náleží-li svými smyslovými kvalitami ohni, vodě, zemi či vzduchu)
so 22|10|2022 9:00-12:00 Praha: Jak voní postavy z Pána prstenů (kde konečně poznáte, jak voní Aragorn, Legolas, Arwen, Galadriel a další archetypální postavy Příběhu všech příběhů)
so 12|11|2022 9:00-12:00 Praha: Jak cestovat s vůněmi časem (kde se pokocháme nejkrásnějšími a stále dostupnými parfémy posledních 150-ti let vývoje vysokého parfumérství)
Přihlásit se můžete zde nebo na adrese irena.kozelska@synestesis.com. Přijďte, přátelé. Objevíte nové dimenze života: krásu vůní a moudrost čichu.