top of page
Obrázek autoraIrena Kozelská

som žurnálista

jak se se slovenským the žurnálem propracovat k vlastnímu uchopení času


___

Ve svém minulém zaměstnání personální konzultantky jsem se mimo jiné zabývala vyhledáváním kandidátů na tzv. niche pracovní pozice, tedy pozice tak neobvyklé, že je z důvodů vysoké časové náročnosti nelze obsadit tradičními postupy interních personálních oddělení. Takto jsem krátce před koncem svého působení v této práci “potkala” Juraje Zamborského.


Z informací, jež se o něm daly získat z veřejného prostoru, se mi jevil jako potenciálně vhodný kandidát na pozici, jejíž přesné parametry se mi už vykouřily z hlavy, ale v mém sugestivním podání působila, jak jsem se domnívala, velice atraktivně. Obnášela - pro představu - výbušnou kreativitu, cestování mezi světovými megapolemi inovací a možnost stát se globální TEDhvězdou. Nic podobného přece na Jobs.cz nenajdete.


Něčemu jste na stopě, ale nevidíte, kde to máte hledat. Práce headhuntera v oblasti niche pracovních pozic. Foto via Pinterest.

Opatřila jsem si tedy Jurajovo číslo, abych mu zavolala, že si nemá na příští rok nic plánovat, jelikož bude pendlovat firemním speciálem mezi světovými TEDpódii a ve vzduchu mezitím kreativně inovovat pojetí pracovního prostoru v oblasti realit. Dobře, firemním speciálem by cestoval, kdyby se námětu chytil Hollywood, ale i tak to byla krásná pozice.


Juraj sa mi velmi pekne poďakoval a zavesil.


Musím říct, že úspěšnost, že oslovený kandidát “zabere”, je v práci headhuntera obecně velice nízká (všechny pozice neobnášejí létání firemním speciálem), a to je před vámi teprve celý dlouhý proces zjišťování, jestli vaše spekulace o jeho vhodnosti byla správná. Ale lidé jsou tvorové zvídaví a rádi si poslechnou, do jakého kužele světla jsou zváni. Zpravidla tak máte šanci alespoň jednostranně poreferovat o vaší nabídce.

Však já si tě vyšťourám, spokojenče. Foto CuteEmergency via Pinterest.

Juraj nie.


Juraj řekl, že je spokojený tam, kde je.


Ačkoli to zní paradoxně, kandidáti spokojení tam, kde jsou, ve mně vždycky vzbuzovali největší zájem. Člověk, kterého nezajímá, kde by mohla růst zelenější tráva, je totiž spokojený zcela autenticky. Nefejkuje to pro sociální sítě ani proto, aby naštval kamarády u piva. A důvod spokojenosti těchto lidí, tohoto vzácného živočišného druhu, byl něčím, na co jsem pokaždé potřebovala zcela obsesivně přijít. Není snad nalezení návodu na spokojenost konstruktivnějším cílem než věčné drnkání na strunu nespokojenosti?


Tak se stalo, že poté, co Juraj zavěsil, a měla jsem se o něj přestat zajímat, začala jsem se o něj zajímat asi o 300% víc. Jistě proto chápete, že jsem udělala dobře, když jsem tuto náročnou práci přenechala povolanějším, a šla lidi očkovat láskou k parfémům.


A Juraj? Co bylo za Jurajovou spokojeností s tím, kde je?


Půlroční diář v černých ohebných deskách, jaké má ikonický Moleskine, včetně té šikovné gumičky. Jurajova gumička ani po měsících užívání neztrácí pružnost. Diář Juraj vymyslel se svými kamarády, aby slovenským start-upistům a vůbec všem, kdo si chtějí osedlat okřídleného koně času, nabídl osobitou variantu the bullet journal-u.


No dobře. Diář. A co je na něm tak úžasného?


Všechno. A pár věcí pro mě taky ne, ale nápad je to tak skvělý, že pomáhá ke spokojenosti nejen Jurajovi Zamborskému, ale taky lidem, jako jsem já, kteří jsou neobyčejně zdatní ve snění, nepoměrně méně už ovšem v královské disciplíně přetavování snů do hmoty.


"...dokáže vytvarovat vzdušná nic a dá jim tělo, příbytek i jméno..."

Shakespeare


Takže v prvé řadě: co je ve stručnosti The Žurnál (psáno s přeškrtnutým The, což mi bohužel systém neumožňuje napsat)? The Žurnál (dále jen Žurnál) není obyčejný diář. Je to diář, který upravuje zaměření naší pozornosti.


Všimli jste si toho, že lidé, kteří jsou upřímně naplnění svojí prací a dosahují v ní výborných výsledků “žijí na ledě / spí ve stáji / večeří Shakespeara”? Že jsou to - prosím neberte to jako hanlivé vyjádření - geniální “fachidioti”, že svým způsobem “mají klapky na očích”? Jágr, Váňa, Hilský. Antonín Holý, Magdalena Kožená, Michal Štípa. Moje kamarádka z dětství Gábinka, která je dnes zdravotní sestrou na ARO a už v šesti letech mi přidělila nudnou pasivní roli pacienta, které jsem se pak několik let nemohla zbavit, protože moje vzrušující hry v kukuřici - poněkud nesnadněji zužitkovatelné při hledání budoucí životní náplně - ji zdaleka tolik nebavily.


Pokud váš rodič dělá vaše vysněné povolání, jdete životem po červené. Ostatním doporučuji vyzbrojit se Žurnálem a postojem Indiany Jonese. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Zkrátka chci říct, že první věc, kterou je třeba udělat, chceme-li dospět k niterně naplňující práci a životu vůbec, je dokázat svoji představu naplněnosti jasně pojmenovat. A pak se na tento cíl zaměřit. Přestat se rozmělňovat, rozptylovat, a tento cíl “propsat” do všeho, co děláme. Začít jím žít hned, tady, teď, ve všem, co děláme. Cesta sama je cílem, a je-li cesta bytostně naplňující, je pak celkem podružné, kam nás zavede.


Pokud ten cíl najdeme - což každý zdaleka nemá tak snadné jako moje Gábinka s jasně danou profesí, kterou zastávala i její maminka -, kvalita vnímání našeho života se radikálně promění. Dostane to smysl. Dokonce dostane smysl i to, co patří minulosti a zdálo se nesmyslné. Třeba “marný” telefonát Juraji Zamborskému. A mnoho dalších věcí. Vlastně všechno.


Předpokladem konstruktivního zaměření pozornosti je tedy schopnost propracovat se k představě hluboce naplňujícího cíle, a pak tento cíl přenést do všech oblastí života. S obojím mi Žurnál pomohl. Nebyl jediným nástrojem, který jsem použila, ale jeho role byla a je zásadní.


Juraj (vlevo) a chalani z The Projekt týmu. Foto via thezurnal.sk.

Jak to funguje? Nejprve si pojmenujete, jakými dary disponujete, jakými hodnotami se řídíte nebo chcete řídit a při jakých činnostech se přirozeně dostáváte do flow, do bezčasého hluboce naplňujícího plynutí. A pak si velmi detailně představíte svůj ideální obyčejný den ode dneška za 10 let, od probuzení až do uložení ke spánku.


Toto je geniální věc. Vede vás totiž k zohlednění cílové každodennosti, ne k dosažení dílčího vrcholku. To každodennost je klíčem ke spokojenosti se všemi svými aspekty (nejen pracovním, ale i rodinným/vztahovým, tělesným/zdravotním, duchovním atd.), ne to, že se na pět minut vyhrabete na Anapurnu (ale omrzly vám nenávratně všechny končetiny a vaše děti nevědí, jak vypadáte). A pak si tento cíl, tuto každodennost vymalovanou do podoby jednoho dne, propíšete do své pětiletky: co bude hotovo za pět let, aby za 10 let mohl proběhnout takovýto obyčejný, krásný den. Dále si to propíšete do své pololetky, do jednoho měsíce, týdne a nakonec do každého jednoho dne. A zároveň přitom systematicky zohledňujete šest oblastí života: zdraví, práci, radost, vztahy, seberozvoj a šestou oblast podle vlastního uvážení, právě proto, aby váš cíl obsáhl spokojenou každodennost, a ne dílčí fotogenickou Anapurnu na pozadí odpadků.


Nebudu detailně popisovat, jak na to ti kluci slovenští jdou, kupte si to. Ale je to jednoduché, zábavné i závažné zároveň a přiměje vás to přemýšlet o sobě opravdu do velké hloubky, opravdu dát jména svým dovednostem a opravdu si představit sám sebe, velmi konkrétně, za 10 let, a tomuto neokázalému cíli dát šanci v podobě pětiletých, půlročních, měsíčních, týdenních a každodenních kroků.


Tak se stane, že velké sny dostanou podobu drobných krůčků a především každodenních rituálů, protože, jak mi zase jednou vyvěštil Pinterest:



Tajemství tvé budoucnosti se skrývá ve tvé každodenní rutině.



A co je to "něco málo", co na Žurnálu - pro mě, to zdůrazňuji - nefunguje?


Vezmu to trochu oklikou. Hovoříme-li o zaměření, o fokusu, který je zcela klíčový, aby se člověk dobral jakéhokoli cíle, pak je třeba zdůraznit, že toto zaměření by mělo vycházet z našich přirozených schopností.



"Smyslem života je nalézt svůj dar. Účelem života je ze sebe ho vydat."

Pablo Picasso



Jinými slovy: pokud například nemám dar krajní logičnosti a racionality, je zcela nesmyslné zvolit si kariéru právníka. Onen vtip cíle plynoucího z našich přirozených darů spočívá v tom, že maximálně zúročíme přirozenou energii, kterou do těchto činností ochotně, spontánně, dobrovolně vkládáme, že nám jinými slovy osud sám vhání vítr do plachet. Makačka je to vždycky, s větrem do plachet ovšem přináší nesrovnatelně lepší výsledky.


A na tomto místě je zcela legitimní říct, že takovým darem je - nebo také není - i samotný smysl pro efektivitu, jinými slovy schopnost plánování, stanovování si dílčích cílů a jejich plnění ve stanoveném čase. Plnění seznamů povinností.


Efektivně naladěný člověk (pro ty, kdo pracují s MBTI*** jsou to typy ISTJ/inspektor, ESTJ/supervizor, INTJ/stratég, ENTJ/lídr s extravertním myšlením alias efektivitou na první nebo druhé pozici) se jako student typicky zaměří na to, co je třeba nastudovat ke zkoušce. A pak k tomu obrátí veškerou svoji pozornost. Pouze k tomu. A poté velmi úspěšně u zkoušky "kroužkuje" správné odpovědi. Zajímat se o cokoli okolo mu nebude dávat smysl, protože to u zkoušky nezúročí. Bylo by to čisté "vědění pro vědění". Studuje, aby vystudoval, aby dosáhl odborné legitimity a posunul se - efektivně - do pracovního světa. A tam bude postupovat naprosto stejně. Efektivně. Od "zkoušky" ke "zkoušce".


Pokud si neumíš nastavit priority, raději se o nic nepokoušej, baby. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

A pak je tu typ studenta, pro něhož je studium jako pozvánka do začarovaného lesa. Je to neodolatelná příležitost získat odpověď na vzrušující otázky, pokročit v poznání, rozšiřovat mapu onoho neznámého území. Samoúčelná příprava ke zkouškám je pro něj prakticky v rozporu s jeho potřebou objevování. Studuje, aby se něco dozvěděl, něco do hloubky pochopil, ne aby něco správně zakroužkoval.


Ani jedno není dobře nebo špatně. Obojí je na tomto světě, aby to splnilo svůj účel. A jedno a druhé se v ideálním případě krásně doplňuje, panuje-li na obou stranách pokora a úcta.


Ovšem tento předpoklad pro efektivitu není ničím jiným než další dovedností, kterou buď máte, nebo nemáte, stejně jako právnický smysl pro logiku a racionalitu. Pokud ji máte, bude pro vás bullet journal požehnáním. Pokud ji nemáte, má smysl veslovat ze všech sil proti proudu? Není to ve výsledku popření smyslu Žurnálu samotného jakožto nástroje k nalezení a uplatnění svých darů?


Jako exemplárně neefektivní typ můžu říct, že to smysl má. Ale člověk si musí vytvořit vlastní systém, který ho tolik nevyčerpává. A nejlepší způsob, jak se ho dobrat, je se nějakou dobu pozorovat.


A v tom vám - opět - Žurnál poskytne neocenitelnou službu, protože zvědomuje vaše přirozené sklony.

Máš to-do list, Indie, nebo jdeš na to jinak? Foto via Pinterest.

Já například dobře zvládám takovou tu ideační fázi: definovat, kdo jsem, čím přirozeně disponuji, kam se chci posouvat a jak to v detailu udělat, abych tam došla, včetně nastavení pozitivní denní rutiny. I pozitivní denní rutinu zvládám dobře, dokonce nad mé očekávání. Pozitivní denní rutina je pro mě jedním z největších přínosů Žurnálu.


Co zvládám špatně, je práce s jakýmkoli to-do listem. Jakmile vidím to-do list, jde mi energie drasticky dolů, cítím až jakousi formu duševní bolesti. Přitom od svých kamarádů efektivců vím, že oni to-do listy přímo vyhledávají a odškrtávání splněných úkolů je pro ně forma rauše. Tak jsem si řekla, že ve 43 letech je čas tento systém zrelativizovat, jakkoli je společensky až fetišizován, protože s globalizací, jež není ničím jiným než amerikanizací, přišel americký idol workoholického korporátního manažera, jenž je samozřejmě ESTJ nebo ENTJ, případně ISTJ nebo INTJ, a efektivita je jeho superpower.


Moje práce tak dnes není vázaná na denní to-do listy. Co je třeba udělat, si samozřejmě píšu, ale tyto seznamy jsou tématické (workshopy, články, pokusy o marketing atd.) a vztahují se k intervalu týdne. Do jednotlivých úkolů se pak pouštím podle toho, k čemu mě to nejvíc táhne, kde duše přirozeně vytváří nejvíc energie. Takové úkoly poté zvládám celkem rychle a s velkým uspokojením, což ve mně generuje další energii, kterou potom můžu vložit do úkolů, kde je třeba přece jen veslovat proti proudu (někdy ukrutně). Některé věci hrnu už měsíce před sebou (protiproud je tak silný, že dělám, že je nevidím), a protože jsem jejich nesplněním nic až tak dramatického nezpůsobila, kladu si otázku, proč jim vůbec přikládat takový význam (hážu uspořádání výdajů pro daňové přiznání do koše). Rozhodně jsem na okřídleného koně času nevyzrála a stále jsem neefektivní (a beru to - dva dny z deseti - tak, že je to v pořádku, stejně jako si nemám za zlé, že nedisponuji krajní logičností potřebnou k právnické kariéře), ale pomalu se posouvám kupředu a mám z toho - osm dnů z deseti - ohromnou radost.


Když se podívám na svůj první Žurnál (červenec - prosinec 2018) a na stav, s nímž rozepisuji Žurnál na tento půlrok, vidím asi největší pokrok ve svém životě. V červnu 2018 jsem odešla ze závislého zaměstnání a dnes pracuji v povolání, pro něž jsem neměla žádnou předlohu. Jen jsem následovala nějakou - na počátku velice vágní - vnitřní touhu, přirozené sklony a představu, čím můžu prospět ostatním. Vděčím za to tomu, že jsem dala šanci Nebesům, jež pro mě něco naplánovala a k tomu mě vybavila (například neefektivitou). Vděčím za to taky štěstí, laskavosti lidí, kteří mi fandí, životním lekcím, které mě přiměly minimalizovat očekávání, a tak mě naučily radovat se z každé kraviny. Udělala jsem spoustu chyb, spoustu věcí jsem neudělala vůbec, a měla, ale v červenci 2018 jsem neměla v rukou nic než nápad, a teď tu něco reálného a pro mě životně důležitého je. A tu pomoc Žurnálu v tom vidím zcela jasně: je páteří prorůstající pevně mými pokusy a omyly, občasnými prozřeními a posuny o pár kroků dál v terénu se sníženou viditelností.


Také musím říct, že jsem si tentokrát koupila verzi Žurnálu "Kreatívec", což je pro mě další projev velkého duševního pokroku: dovolit sama sobě vidět se jinak než jako selhávajícího plniče úkolů, a dopřát si... kreativitu kreatívca.


Ak prídes na workshop Synestesis, spoznáš kreatívca. Foto via thezurnal.sk.

Možná, že to objektivně největší pokrok v mém životě není. Ale pokrok vnímáme jen tehdy, pokud si ho uvědomujeme. A i za to, za toto zvědomění úspěchů i neúspěchů, hledání a nalézání cest, Žurnálu obrovské díky.


Jestli jste právě někomu volali a máte pocit, že to bylo úplně na houby a že je vůbec všechno na houby, říkám vám, že všechno může být ještě úplně jinak. Uvidíme za půl roku.


***MBTI je typologie 16 osobností používaná jako nástroj osobního rozvoje nebo nástroj rozvoje týmů. V návaznosti na studium Psychologických typů C. G. Junga ji vypracovaly Katherine Cook Briggs s dcerou Isabel Briggs Myers jako metodu náboru žen za druhé světové války, kdy vzhledem k převládajícímu statusu ženských kandidátek coby žen v domácnosti nebylo možné usuzovat na jejich dispozice z jejich předchozích pracovních zkušeností respektive z dosaženého vzdělání. Ona čtyři písmena (ESTJ atd.) indikují protiklady introverze/extraverze, smyslového/intuitivního příjmu informací, pocitového/rozumového rozhodování a životního stylu s převahou usuzování/vnímání. První tři kategorie stanovil už Jung. O obou systémech přehledně a poutavě referuje Vojtěch Franče (zde a zde).


P.S. Tento článek není sponzorován a můžu odpřisáhnout, že můj kontakt s Jurajem Zamborským byl pouze telefonický a nepřesáhl tři minuty, do nich se vešlo moje krátké "jsem ta a ta a volám proto a proto" a jeho "velmi pekne sa vám podakujem".


P.S.P.S. Chcete udělat dobrý skutek úplně zadarmo? Rocky stále potřebuje píchnout, děcka... Prosím, obětujte pět minut času. :-)

Comments


bottom of page