top of page

srpen 2023: prázdno

o územích, kde hledáme naplnění


___

Přiznám se, že nemám ráda slovo "dovolená". Dovolená je časem, kdy nám někdo konečně dovolí dělat si, co chceme. A když člověk něco nesmí, a pak náhle může, obvykle to vypadá buď jako dětská razie cukrárny, nebo jako setrvání v defaultním nastavení. Část lidí tak stráví dva týdny v leže, s nohama nataženýma ke stoupající a klesající linii vody a s číší obroubenou cukrovými krystalky, a druhá plněním propracovaného programu, díky němuž rentabilizují každou minutu volna fotograficky pečlivě zdokumentovaným zážitkem. Nic proti jednomu ani druhému. Co se ovšem mě týče, ani jedna varianta mě, zcela upřímně, neláká. A tak na dovolenou nejezdím.


Nejezdím na dovolenou, ale dopřávám si prázdniny. Čas prázdna.


Protože prázdno je myslím přesně to, co člověk, který si odpracoval to své, skutečně potřebuje.


Bretaňské prázdno. Cosi elementárního, zjednodušeného až na kost, téměř grafického. Svět, v němž duše náhle vidí. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.


Loni v létě jsem dostala od Západočeské galerie v Plzni krásnou příležitost přeložit do vůně několik obrazů z právě probíhající výstavy jednoho z nejvýznamnější českých rytců současnosti Michala Cihláře. Vybrala jsem si tři linoryty, které jako by tvořily promyšlený triptych. Na prvním z nich vidíte matku s asi šestiletým dítětem sedět zády k vám, s očima upřenýma před sebe, na druhém matku s dětmi zaujatými hrou a na třetím postavu spící ve dne v posteli vedle velikého psa. Zejména první a třetí obraz na mě velice silně zapůsobily. Především však ten první jako by dával smysl oběma zbývajícím. A možná celé výstavě.


Byl totiž ztělesněním prázdnin.


Ne barevného hluku obležených pláží ani vysokého tempa plně využitého dne volna.


Byl ztělesněním prázdninového prázdna.


Prázdninové prázdno. Pracovní snímek z výstavy rytce Michala Cihláře, jež se konala loni v Západočeské galerii v Plzni. Ve skle se odráží světlo v sále a obrazy z protější stěny a dole vidíte můj telefon a prst. Fotografie vznikla pro účely přípravy synestetického workshopu. Přesto alespoň rámcově přibližuje jímavé kouzlo obrazu, jenž dokonale vystihuje bezčasí prázdninových dnů. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Typicky prázdninové oblečení, laťková konstrukce s kamennou podezdívkou, brýle ležící na novinách, a hlavně pohled obou protagonistů do neznáma, každého po vlastní ose a přece v jednom světě, mi připomněly prázdniny mého dětství i to, co v čase prázdnin hledám v dospělosti, přestože to nelze hledat a najít, pouze potkat a zažít. Je to cosi, co je v dětství mnohem více přítomno - co nepochybně právě vidí chlapeček na obraze, ale i jeho maminka. Žena už je dospělá, a tak vidí, co bylo, i to, co je. Vidí prázdno prázdnin, jež prožívá právě v tomto okamžiku, ale i prázdno prázdnin, jaké zakoušela jako dítě - a proto vedle svého syna působí spíše jako spiklenec, jako druhé dítě, než vzdálený vychovatel. Proto je mezi nimi tolik souznění.


Zní vám prázdno nepřátelsky, nepříjemně? Ti dva na obraze si to nemyslí. Když je člověk takto povolený v zádech, téměř zavinutý v blažené poloze plodu, a v dálce kotví pohled v něčem, co leží ne už v krajině, ale za ní, prožívá naopak něco velice přátelského a příjemného. Je znovu tam, kde, jak tuší, už kdysi byl, ale nemá na to žádné přesné vzpomínky. Jen jakýsi těžko uchopitelný pocit, který však umí bezpečně znovu rozpoznat. Život začíná v ráji utonulém v zapomnění, a prázdniny jsou branou, kudy tam lze znovu nahlédnout. Nahlédnout, a vstoupit. Prázdninové prázdno je znovunalezeným rájem.


Onen pocit prázdna je tak zároveň pocitem absolutního naplnění. V ráji člověku nic nechybí. V ráji stačí, že jste. Komu stačí, že je, z ráje nikdy nebyl vyhnán.


Plakát k loňskému plzeňskému workshopu. Vkládám ho na toto místo kvůli slovům, jež plynou na pozadí prázdné stránky. Jsou to slova - spouštěče. Stačí je vyslovit, a člověka zaplaví prázdninové prázdno. Blažená neohraničenost letních dnů, pod jejímž povrchem plyne hlubinná řeka smutku, jenž pramení z vědomí konečnosti této nekonečnosti. Prázdniny jsou obdobím nejvyšší euforie i nejhlubší melancholie, souběžným nacházením a ztrácením. Od prvního dne ráje ubývá. Grafika Irena Kozelská pro Synestesis.

Toto prázdno přichází v kterémkoli čase. O prázdninách se však šance, že nás navštíví, významně zvyšují. Normálně nás totiž od něj dělí obrovská vzdálenost, v níž se tísní pracovní povinnosti, odchody a příchody naplánované na přesný čas, položky z nákupního seznamu zabírající místo v hlavě i na papíře, obavy z budoucnosti, hledání příčin chyb dávno odplynulých v čase a obležení předměty, jež by se ještě mohly na něco hodit. Prázdno nepotkáte ve stavu naprostého přeplnění. Přesto se však tu a tam stane, že vás prázdno téměř přepadne, aniž byste si to zasloužili - aniž byste pro jeho příchod vytvořili podmínky tak, že odjedete daleko od nepořádku okupujícího váš každodenní prostor i čas. Prázdno je dar.


Caroline Shaw, And the Swallow, "A vlaštovka". Chrámový sbor Pembroke College vedený sbormistryní Annou Lapwood.


The sparrow found a house,

And the swallow her nest...


Vždyť i vrabec našel přístřeší

a vlaštovka hnízdo...


Žalm 84


Šedivý závoj deště ulevuje očím i duši. Méně barev, více místa pro sny. Více ráje. Bretaňský Postpoder očekává masivní příliv v důsledku srpnového veleúplňku. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.


A tak, kdekoli se právě nacházíte, můžete prázdno vyhlížet, chcete-li.


Objevuje se totiž na zcela nepravděpodobných místech.


Na dně opuštěných bazénů.

V dutinách zvětralého stadionu nad Prahou.

Když hřímá a prudce prší.

V lánu kukuřice cuchané větrem.

Na mapě mraků.

Mezi řádky.

Cestou po monotónní dálnici.

Mezi chloupky čmeláků.

V písku mezi prsty a na hřbetech vln.

Ve tmě světlušek a cvrčků.

Na kluzištích vodoměrek.

Pod girlandami zmoklých žárovek.

V děravých křížovkách.

Všude tam, kde je člověk sám a přitom opřený Příteli o rameno.


Může se to stát zkrátka daleko i blízko. Nemusí se to stát vůbec, přestože jste daleko, a může opakovaně, přestože jste blízko. Zpravidla však prázdno přijde v krajině krajního zjednodušení. V šedi deště, v zeleném šumění lesa, v okrovém přesýpání dun.


Prázdno má moc anulovat vše, co bylo, a poskytnout bílou stránku novému začátku. Když není - až na dvě tři barvy a primitivní tvary - vidět nikde nic, duše náhle prozře a spatří vše, co vidět potřebuje. Prázdninové prázdno je jednou z forem konce, a tak i podmínkou nového počátku. Někdo za nás přátelsky zmačká kouli nikam nevedoucí škrábanice, a položí před nás čistý list.


V jednoduchosti smyslových vjemů spočívá příležitost pro náhlá prozření. Foto via Pinterest.


A tak si v srpnu dopřávám prázdniny. Dopřávám si prázdniny a vyhlížím prázdno. Můžeme se tak vidět až v sobotu 26. srpna od 9 do 12 hod. v Botanické zahradě v pražské Tróje na workshopu "Český rok čichem". Máte-li chuť se přidat, přihlásit se můžete zde. Setkání bude cestou kupředu i návratem zpět. Cestou k vyjádření naší českosti vůní a návratem k českým kořenům vrostlým do české krajiny. Prozkoumáme 12 měsíců, 12 podob české krajiny, 12 parfémů, jež ji ztělesňují. Dostanete příležitost hledat a najít svou českou duši na dubnových stéblech trávy, v srpnovém chmýří, mezi zářijovými jeřabinami. Pokud se zadaří a prázdninové prázdno nám okřídlenou rukou odhrne vlasy z čela, setkáme se s čistou hlavou plnou snů. Zase budeme stát na začátku. Zase se všechno teprve narodí.


Pár dní po plzeňském workshopu mi psala mladá dáma, jež mě jménem Západočeské galerie v Plzni přizvala ke spolupráci, že její maminka, která po covidu ztratila čich, a workshopu se přesto statečně zúčastnila, znovu cítí vůně a pachy. Přičítám toto náhlé uzdravení spojení obrazů, vůní a velice silné emoce, jež možná probudila, co spalo v hlubinách paměti - vzpomínce na prázdninové prázdno.


V prostoru prázdna se dějí zázraky.

Comments


bottom of page