top of page

antologie pachů: březen

teplo do kostí


---

Jsou dva březny.


Březen ideální a březen reálný. Takové jsou všechny měsíce. Ideální prosinec je samozřejmě ladovskou zimou, v níž se z mnoha stran prošlapáváme sněžnými závějemi k betlémskému světlu ve středu pospolitosti a tam znovu a znovu žasneme nad děťátkem v jesličkách. Ve skutečnosti jsme od roku 2006, kdy Jarek Nohavica zabodoval s Ladovskou zimou, zejména v nižších polohách neviděli víc než jeden zasněžený den v řadě a vysíleni předvánočním šílenstvím žasneme nad děťátkem asi jako porodní personál po sérii dvanáctek.


Představa ideálního plynutí času tak způsobuje, že březen je zelený, přestože moc zelený není. Je zelený ideálně. Člověk totiž něco prožívá tak, jak by to mělo být, a něco tak, jak to je. A tak například ví, že krátký okamžik vřelého oslunění v jinak mnohdy více než svěžím březnu je to, oč tu běží. Jaro je teplo, světlo a zelená. Duše prostě hledá, bez ohledu na momentální okolnosti, jakýkoli projev toho, co by mělo být. Roste to, k čemu jde pozornost, a v cyklickém plynutí jde pozornost vždycky s ideálním časem. S ideálním zářím, díky němuž se tři padáčky pampelišek stanou dominantní událostí měsíce, s ideálním prosincem, jehož dílem vytvoří sporadické vločky ladovské závěje, a s ideálním březnem, který promění pár gramů zeleně v iluzi gigantické zelené exploze, jako by člověk odstranil víčko z mixéru se špenátem dřív, než mixér vypnul. V různých okamžicích roku tak můžeme interpretovat zcela identický jev diametrálně odlišným způsobem. Březen se, mezi námi, zejména v prvních dnech podobá jako vejce vejci listopadu. Ale když prší, člověk má v kontrastu k podzimní tísni velebný pocit, že pád vod přispívá k prudkému povstání jara - je to déšť blahodárný, optimistický, zářivý, přestože je šedivo a dole to pěkně čvachtá.


V cyklickém čase je to tak dobře. Je dobře se v listopadu bát a v březnu radovat, protože kulička, která se neskutálí dolů, nenabere rychlost, aby na protější bouli vystřelila nahoru. Tíseň je předpokladem uvolnění. V lineárním čase ovšem tato vnitřní očekávání, zejména ta listopadově laděná, můžou nadělat velkou paseku. Říkám si, že právě to se nám právě děje: naše pozornost jde obsesivně k temnému, k "tlakové níži", a i to světlé umíme, jak říkají psychologové, obdivuhodně přerámovat tak, že z toho vycházíme stále s týmž závěrem: máme problém. Máš zimní faldy? Máš problém. Máš BMI jako olympionik? Máš problém. Kdo nežije ideální život, má problém, a kdo jej žije, má problém taky. Buď se dost nesnaží, nebo se snaží příliš, nezdravě. Houstone, máme problém. Myslím, že je to tím, že si vůbec nepřipouštíme, že jsou věci, které se prostě dějí bez našeho přičinění, které nás dalece přesahují a které nedokážeme ovládat. Jestli něco vůbec nechceme slyšet, pak je to skutečnost, že něco nedokážeme ovládat. A tak "máme problém". Je to prostě námi. Když onemocníme, je to tím, že jsme něco dělali buď ne dost dobře, nebo příliš dobře. Všechno zlé je problém, který jsme si způsobili v nějaké hlubší vrstvě času, a všechno dobré důkazem přehnaného snažení, které se nám dříve nebo později vymstí. Ať děláme, co děláme, nikdy to není správně. Člověče, jsi problém. Myslím, že problémy máme přiměřené. Dva ale velké. Se zaměřením pozornosti. A s vlastní důležitostí. Tak velkou moc, jak si myslíme, že máme, jednoduše nemáme. Uf! Hosana!


Níže se vracím ke svým starším zápiskům o vůních v plynutí kruhového času, které jsem psala v čase, kdy jsem měla pocit, že listopad neodchází. Celý cyklus jsem tehdy označila hashtagem #antologiepachu. Ve velkém měřítku jsem se cítila zcela bezmocná, a tak jsem pozvolna začala - z prostého pudu sebezáchovy - přesouvat pozornost na to malé.: snažila se v malém světě hledat titěrné formy dobra. Každodenní krásu. Hlavně ve vůních, protože jsem cítila, že vůně jsou moje cesta. Myslím si proto, že nevařím z vody, když řeknu, že pozornost se dá pomaličku přesměrovat. A že se člověku neobyčejně uleví, když si uvědomí, že je o dost menší, než si myslel. Prostě najednou vidí, že mu malý svět vlastně úplně stačí. A to, že se předtím zašmodrchal, není nutně tím, že má problém. To se prostě stává. A protože to, k čemu jde pozornost, roste, čas se zase rozběhl tak, jak má. Přišel prosinec. I březen.


Přestože se celý tento měsíc zaklínám zelenou (tady, tady, a taky tady, tady a tady), to, co si přečtete, vůbec zelené není. Vlastně jsem si díky tomuto ohlédnutí za březnem uvědomila, že březen je ve skutečnosti zelený opravdu příliš málo na to, abychom zelenou vnímali i čichem. Zelené vůně přicházejí s masivním sekáním trávy, s léčivými bylinami, ve slupkách od okurek, a nic z toho k březnu nepatří. Ale to nevadí. Zelená nám stejně na jisté úrovni v březnu zeleně i voní. Ideální březen nám tu vůni prostě přihraje: špenát, který se na pánvi zdrcne v kávovou lžičku pokrmu, prostě vymaluje kuchyni, pokud víčko mixéru odstraníme dřív, než zastavíme pekelný stroj.


Březen zkrátka byl, je a bude zelený.


Amen a děkujeme.



První jarní sníh

18. března


Praha, Stromovka, 18. března 2020. Irena Kozelská pro Synestesis.

První jarní sníh. Bíle kvetoucí stromy na jaře žádný parfém nevystihuje věrněji než La chasse aux papillons značky L'Artisan parfumeur. Medově sladká, pudrová vůně pylu, bzučení včel a teplo pomalu vstupující až do středu těla.



Kontinent plísně a nádhery

31. března


Než ho vyhodím, musím se ještě pokochat jeho překrásnou vůní. Pojďte se kochat se mnou.


Pomeranč - a taky mandarinka - podle mě nikdy nevoní nádherněji než cestou do koše. Přezrálý citrus napadený plísní má teprve onu plnost bytí, v níž se dotýkají obě poloviny jeho esence: sladkokyselost a hořkosladkost.


Doma, 31. března 2021. Irena Kozelská pro Synestesis.

Pomeranč je jako Slunce. Má své dopoledne, a za hranicí poledne odpoledne. Dopoledne je sladce svíravý, zářivý a rozpínavý, až pozvolna dospěje na hranici maximální sladké průzračnosti. A pak se kolem něj začnou stahovat bouřné mraky plísně: sladkost začne kalit hořkost rozkladu. Myslím, že i mandarinky, jež se octnou v plechovkách s kompotem, jsou ty polední až odpolední. Proto mají nejfamóznější chuť - naivní i nestoudnou - právě v podobě masitých měsíčků svlečených z rušivé slupky.


Odpolední pomeranč voní jako směs esenciálního oleje z pomerančové slupky, ambry, jež je směsí vanilky a pryskyřic, hlavně labdana, a voní po tavícím se cukru, a konečně pačuli, z něhož vane vůně sklepa s jeho plísní porostlými kameny a udusanou hlínou.


Člověk dělá obrovskou chybu, když se zříká odpoledne. Teprve odpoledne je arzenál vjemů úplný. Kdo žije celý den dopolednem, jako by nežil.


Jeden tak úplně přehodnotí, co znamená "být za zenitem".



Vanoucí modře?

31. března


Městské řeky mají zvláštní minerálně organickou vůni připomínající dětské pokusy o výrobu parfému. Občas slýchám, jak si někdo hrál jako dítě na parfuméra. Obvykle šel na to "louhováním": dal šeřík nebo mateřídoušku - nebo klidně i něco, co nevoní, třeba luční zvonky, děti jsou ve své důvěře v zázrak nepřekonatelné - na pár dní ustát do vody.


Praha, Trojský kanál, 31. března 2021. Irena Kozelská pro Synestesis.

Pokud jste tento experiment v dětství nepodstoupili, zkuste to klidně i se zpožděním. Předem upozorňuji, že takto z čehokoli vytvoříte vůni městské řeky. Neposmívám se. Má to něco do sebe.


Pokud nechcete čekat, až vám uzraje macerát, jděte se projít někam, kde řeka vře a bublá. Divoké víření dává vůni vody nádherně vyniknout. Já třeba s rozkoší vysedávám u kanálu - kajakářského - v Tróje. Kromě ohlušujícího hukotu vody, který mě nevysvětlitelně uklidňuje jako silný opiát, tam fantasticky voní Vltava: něco mezi karlovarským zřídlem a dvoutýdenním louhem z lučních zvonků.



Jak voní vaše práce?

31. března


Jak voní vaše práce?


Moje práce teď voní trochu jako francouzský Svátek hudby: to se 21. června večer sejdou v ulicích všechny kapely, orchestry, sbory, a "vaří". Podobně i já obvykle sedím mezi několika navoněnými zkušebními papírky, a poslouchám, jak vaří. Někdy to zní překvapivě harmonicky. A někdy se zbožný madrigal pere s housovým pulzováním sasanky.


Praha, Trojský kanál, 25. března 2021. Irena Kozelská pro Synestesis.

Když jsem překládala knihy, moje práce vždycky voněla na chvíli vyžehleným papírem, lepidlem knižního hřbetu a tiskařskou černí. Novým výtiskem. Novost výtisku při práci rychle vyvane, a pak už člověk cítí hlavně hodně kávy. Novou knihu bych ale skládala z mimózy, v níž voní navlhlý karton a semiš, ze santalu a cedru, které mají jemnou ochmýřenost papírových stránek, a z vetiveru, který připomíná tuš. A špetku aldehydů bych přidala, právě kvůli novosti. S aldehydy všechno voní nově, čerstvě, čistě.


Dlouho jsem taky učila. Učitelství voní smazatelnými fixami, zátěžovými koberci a zýváním. Trocha toluenu, jemná technická kousavost podlahové krytiny, jež spolehlivě uchovává pachy, zejména ty nechtěné, a vlhkost dechu. Učitelství voní ylang-ylangem s jeho nádechem ředidla, zátěžový koberec cítím zase někde mezi kadidlem a koprem - ty společně voní jako odcizené komerční svatyně, jako velkoplošné obchody s vyhraněným sortimentem, třeba interiérovým vybavením. A co je zašlapáno do koberce, by hezky vyjádřil akord lilie a římského kmínu, které voní jako dlouho nevyprázděný koš s prádlem na vyprání. Dýchat do toho by už ani nebylo potřeba.


Fotografii výše jsem nafotila před dílnou řezbáře Ivana Nacvalače. Řezbářství je jednou z profesí, kterou stojí za to dělat už kvůli vůni.



Horečka březnového poledne

1.dubna


Bavím se tím, jak vůně občas předbíhají. Na konci října člověk zavětří od chodníku spadané borovicové jehličí spařené náhlým jemným deštěm, a má instantní Vánoce. Hliněnost předjaří se zase často ohlásí už kolem posledního adventního týdne, i když se celý svět tváří, že všechno leží pod sněhem a natřásá se rolničkami cizáckých spřežení.


Praha, u Trojského zámku, 31. března 2021. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Včera nastal kousek od trójského zámku asi na deseti metrech čtverečních na chvilku přelom července a srpna. Časné odpoledne, takové to dusno na padnutí, kdy se lidé oddávají bezvládné svěšenosti a zločinům z vášně. Jeden úsek cyklostezky byl zjevně nedávno potažený asfaltem. Bylo horko jako v létě, i když, mezi námi, 24 stupňů není zas až takový hic. Ale v březnu to zkrátka vnímáte jinak, nemluvě o tom, že nic tolik nenásobí pocit tepla jako měknoucí vrstva asfaltu.


Bylo to krásné. Něco z uhlí, spáleniny způsobené prudkým bržděním a černé kůže jezdců na střevlících Harley Davidson.


Kolem svištěli cyklisté, a pokaždé když z někoho odstříkla kapka potu, dole u země to zasyčelo.



P.S. Cítíte to také? Náhlý, intenzivní nástup nové vášně? Instantní zamilování do vůní? Chcete-li tento nový, dosud neznámý cit - nebo cit starý, zapomenutý a znovu šťastně objevený - přikrmit výživnou potravou pro všechny smysly, přidejte se ke skupinovému workshopu "Jak vonět ve svém živlu", který se koná už v pátek 19. dubna od 17 do 20 hod. v Praze Dejvicích. V prvé řadě zdůrazním, že workshop je vhodný pro muže i ženy. Budeme totiž očichávat 12 parfémů, které nemají pohlavní zařazení. Prostě si každý najde to své. A to druhé, co bych vám nerada zatajila, je fakt, že "živlový" workshop je všesmyslový, hlavně však čichový a sluchový. Prostě budeme vůně zkoumat nejen čichem, ale také poslouchat. Co parfém, to hudební ekvivalent. Jste oheň, voda, země nebo vzduch? Vůně nás ovlivňují celý den a zas a znovu. Věřte, že vědro vody slabý oheň nerozdmychá. Přijďte v sobě přiživit to, co právě přiživit potřebuje.


P.S.P.S. A jedním dechem vás pozvu ještě na "rosu". Ve čtvrtek 25. dubna od 19 do 20 hod. totiž budeme překládat do vůně právě tento skelně křehký, jemně zvonivý a něžně se hihňající atmosférický jev, tak typický pro měsíc, který za chvilku přijde: nádherný, ptačí, jitřně orosený duben. Přidejte se, přátelé! Přihlásit se na oba workshopy můžete zde. Na online pouze do 15. dubna, tak abych vám stihla doručit poštou oba vonné vzorky, s nimiž budeme pracovat - parfém vonící po dubnovém svítání i rosotvornou vonnou surovinu. Těším se na vás, přátelé!

Commentaires


bottom of page