konečně!
___
Březen je zelený.
Březen je zelený jen v náznaku, v puntících rozpuklých pupenů a zeleném nádechu plavných vláken vrb, ale duše vyhládlá měsíci zeleného půstu má dar blahodárně zveličovat. A tak pouhý fakt, že se náhle znovu o sekundu dlouží den, dělá z ledna měsíc oslnivé sněžné záře, a pár pomuchlaných lístků a nesmělých stébel trávy stačí, abychom měli březen za zelený jako plášť svatého Patrika.
Oko po zelené baží. A nejen oko. Doma teď s chutí večeříme špenát i několikrát týdně a já si pouštím pořád dokola barokní výtrysky radosti nad příchodem Mesiáše. Třeba Vivaldiho Dixit dominus. Nahrávku tohoto nečekaného nálezu roku 2005 - skladba do té doby nebyla známa - jsem objevila o rok nebo dva později v lyonském FNACu, což byla velká pobočka celofrancouzské sítě prodejen s knihami, cédéčky a elektronikou. Cédéčka se dala poslouchat ze sluchátek zavěšených na stojanech v chodbičce mezi policemi. Dostala jsem takto několik čistých zásahů do srdce a toto byl jeden z nich. To nejmenší, co lze o této skladbě říct, je, že se stejně jako časné jaro soustavně přeskupuje v kaleidoskopu zářivých zelených tónů, jako byste pozorovali chrámovou vitráž z jiskrně zelených tabulek v magickém čase, kdy za oknem prochází slunce. Jaké štěstí, že někdo někde pořádně uklidil, a z hlubin vrzavé skříně nebo zespod prošlapaného koberce vymetl Vivaldiho ztracený rukopis! Člověk se hned staví k jarnímu úklidu s jiným očekáváním.
Březen je zelený. Zeleně zní, chutná, na omak je jemně plisovaný a samozřejmě zeleně voní. Mám v plánu vás v březnu zavalit zelenými zážitky, a zelenými vůněmi především.
Zelená má pro nás silnou symboliku. V prvé řadě se pojí s přírodou, vegetací, se životem. A tudíž i s vitalitou, zdravím a mládím. Protože právě přírodu chováme v úctě - to ve všech dobách neplatí -, máme rádi i zelenou. Zelené jsou symboly spásonosných lékáren, nástupců zelených bylinkářství, zelené je označení ekologických výrobků i obaly hygienických produktů. Zelená je spolu s bílou nejčistší z barev. Zelená je bezpečí. Když svítí na křižovatce zelená, smíme pokračovat v cestě. Zelená je podle průzkumů u lidí druhou nejoblíbenější barvou. Překonává ji jen modrá, kterou zelená ostatně z poloviny obsahuje. Zelenou lze totiž vytvořit smícháním modré a žluté. Zelenou tak v teorii barev označujeme za barvu sekundární, tedy vzniklou spojením dvou barev základních.
Michel Pastoureau nám ovšem v jedné z mnoha svých skvělých knih o barvách s názvem Les couleurs expliquées en images (Barvy vysvětlené v obrazech, ve spolupráci s Dominique Simonnet, Seuil, Paříž, 2015) vysvětluje, že to vše je cosi relativně nového. Zelená byla v dějinách dlouho hodnocena spíše negativně, vůbec se nespojovala s přírodou, a příroda ostatně nebyla vnímána jako velebný prostor původní ryzosti člověka jako dnes - jako jakýsi botanický ráj. Byla živelná, nepřátelská, rozpínající se a hrozivá: byla oním temným lesem ze středověkých rytířských románů, pohlcující zónou chaosu, kde se v půli životní pouti ztrácí poutník z Dantovy Božské komedie. Samovládnou pustinou. Zelenou rehabilituje až Goethe, který ve své slavné Nauce o barvách vyzdvihne její uklidňující efekt na psychiku člověka a doporučí ji zejména jako... tapetu do ložnice. Poetickou krásu zelení obrostlých pahorků s rozvalinami středověkých hradů objeví až romantismus 19. století, a díky Máchovi se tak můžeme opájet synestetickou krásou nekonečně smyslného, zelení kypícího Máje. "Jezero hladké v křovích stinných / zvučelo temně tajný bol / břeh je objímal kol a kol..."
To, jak zelenou vnímáme dnes - a že se k ní stavíme tak jednoznačně příznivě -, je dílem zásadního myšlenkového posunu, jenž se odehrává v Newtonově době. Newton v 17. století objevuje spojité barevné spektrum, a položí tak základy vnímání barev coby intervalů vlnových délek elektromagnetického záření. V tomto barevném kontinuu je zelená jednou ze šesti a později sedmi popsaných barev a sousedí s modrou a žlutou. Dnes zcela samozřejmé. Do té doby však zcela neslýchané.
Celé předchozí dějinné období totiž zelenou vnímalo jinak.
Jak už jsem psala v souvislosti s modrou a červenou, barvy - ve smyslu barviv - se v dějinách prosazují s ohledem na svou dosažitelnost a barevnou stálost. Jinými slovy existuje taková barva - k barvení tkanin a pro účely výtvarného umění -, jakou lze vytvořit a dlouhodobě udržet relativně svěží. Jako první se tak objevuje červená, jež je ze všech barev nejdostupnější a nejstabilnější. A z přesně opačného důvodu je zelená dlouho kdesi na chvostu v minulosti nejčastěji užívaných barev: na výrobu sice není náročná, ale coby barvivo je velmi nestabilní. Rostlinná zelená barviva se z látek rychle vypírají. Zelená vyrobená z malachitu a zelených zemin, používaná v malířství, ztrácí v důsledku působení světla barevnou jednoznačnost. Měděnka vytvořená uměle oxidací mědi, octa, moči a vinného kamene způsobuje korozi, a navíc je jedovatá. Ještě z barevných fotografií ze 60. let mizí zelené tóny jako první. Zelenou zkrátka člověk jen tak nezkrotil. Barva se tak stala v historii záhy symbolem nestálosti, vrtkavosti osudu, štěstí, náhody, hazardu. A také naděje. „Naděje není přesvědčení, že něco dopadne dobře, nýbrž jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne." Krásný, pravdivý a přímo zelený citát Václava Havla.
Vedle technologických důvodů však poetiku zelené dlouho určovaly i motivy kulturní. Ve středověku se soudní duely odehrávaly na zelené louce. Zelené oblečení nosili kejklíři, šašci, lovci, a také mladí a milenci - prostě nestálé profese nebo ti, kdo loví, ale taky možná neuloví. Od 16. st. se v hernách používal zelený potah pro karetní hry. I z tohoto důvodu ostatně stejně vypadají i dnešní sportovní haly či pingpongové stoly. A právě s ohledem na vrtkavost osudu při hře o peníze je zelený i finanční svět včetně prvních dolarů z let 1792-1863. Zelená je zkrátka nevyzpytatelná. Zelenou barvu má gotický ďábel i celý jeho bestiář, zelení jsou pohádkoví draci a touž barvou konečně vynikají i středověkému ďáblu tolik podobní mužíčci z dalekých planet, kteří se nás v novodobé mytologii pokoušejí ovládnout tu zjevnou invazí, tu perfidní infiltrací. To vše je, jak říkají historici, jedno dlouhé trvání, podobně jako jsem jinde psala o dlouhém trvání štíhlého pasu. Pastoureau píše, že až do 19. století je v mýtech a snech zelené roucho znakem víly nebo čarodějky. Já bych dodala, že ještě v Jacksonově adaptaci Pána prstenů z počátku tohoto století se elfí čarodějka Arwen vdává... v překrásné mátově zelené.
Při hlubším přezkoumání si zkrátka musíme připustit, že navzdory všem dnešním pozitivním konotacím si zelená někde ve spodních vrstvách symboliky zachovává tuto pozoruhodnou dvojznačnost. O tom ostatně svědčí i pověry, jež se zelenou souvisejí. Herci se jí vyhýbají, protože v zelené prý zemřel na jevišti Molière. Klenotníci si stěžují, že se smaragdy špatně prodávají, protože údajně nosí smůlu. A podobně "prokleté" jsou prý i knihy se zelenými obálkami. Zelená je jistotou i nejistotou.
Každý nějakou máme. Osudovou zelenou a s ní i celou zvláštní poetiku. Otisk naší vnitřní krajiny. Foto via Pinterest.
A co zelená ve vůních? Existuje vůbec něco jako zelené vůně? Ó, ano! A jaké! Zelené tóny tvoří celou samostatnou vonnou skupinu a také mohou být fasetou - druhotnou kvalitou - jiných kompozic. Zelenou ve vůních - a vůbec všemi smysly - vás budu masírovat celý tento měsíc. Už tedy jen stručně vysvětlím, co se všechno bude v březnu dít. Co se týče blogu, podobně jako jsem se vás v létě pokusila přesvědčit, že každý může najít svoji osudovou červeň - jen objevit ten správný odstín s ohledem na svou přirozenou barevnost -, vám v březnu ukážu, jak se dopátrat podobně žádoucí zelené. Na každého z nás někde čeká jeho osudový zelený odstín a k němu dokonale ladící zelený parfém! Jak už jsem naznačila výše, březen tak bude hotovou explozí zelených vůní: čekají nás parfémy trávové, bambusové, listnaté i jehličnaté, břečťanové, pralesní, mechové, hráškové, prostě cokoli si vzpomenete. Jako každý měsíc se zároveň otočíme za čichovými zážitky, jež přináší přirozené plynutí času, a v rámci pravidelné rubriky Antologie pachů prozkoumáme charakteristické - a někdy také překvapivé - vonné tóny české březnové každodennosti. Krása, kterou by byl hřích promeškat! A na závěr si konečně dopřejeme procházku věčně zelenou Bretaní, kterou si zvěčníme neméně věčně zeleným, "bretaňským" parfémem.
Co se týče osobních setkání,
už ve středu 20. března od 17 do 20 hod. se v Praze Dejvicích koná skupinový workshop na téma "Jak čichem na osobní styl"; jestli stále ráno zoufale postáváte nad plnou skříní a stále z ní ne a ne vykouzlit něco pro vás opravdu autentického, možná potřebujete uchopit náboj oblečení s ohledem na archetyp, jaký představuje: divoška prostě ztrácí moc v růžové a u panny zase nedává smysl psychedelický vzor - chce to prostě najít jednoduchý, snadno aplikovatelný návod, s jehož pomocí si ráno před skříní každý poradí, tak aby se cítil dobře a zůstal svůj; v dubnu se pak můžete těšit na téma "Jak vonět ve svém živlu" - podrobnosti najdete v Kalendáři workshopů
o den později, ve čtvrtek 21. března od 19 do 20 hod. nás čeká online setkání, kde se dozvíte, "Jak přeložit vůní... Merlinův les"; workshop je ideální pro všechny, kdo milují keltskou mytologii a chtějí se dozvědět, jak z vůní vykouzlit iluzi čehokoli - tentokrát třeba fata morgánu začarovaného lesa a jeho tajuplných lesních obyvatel, Merlina a Morgany; na workshop je třeba se přihlásit do pátku 15. března, abych vám stihla doručit poštou oba vonné vzorky, s nimiž budeme pracovat, parfém a jeho dominantní vonnou surovinu; zároveň vás nalákám už i na dubnové téma, jímž bude nádherná, něžná, charakteristicky dubnová... rosa!
předtím i potom můžete samozřejmě využít nabídky osobní konzultace - to pokud potřebujete najít optimální vůni - nebo styl - chytrou zkratkou se zaručeným výsledkem
Na kterýkoli z formátů se můžete přihlásit zde. Těším se na vás, přátelé!
Zelenou potřebujeme. Nejvíc právě teď, po měsících, kdy se oči, nos ani žaludek neměly možnost zelenou pořádně nasytit.
V zelené se vrací život. Zazelenejme se s přírodou!
Kdy jindy než teď. Kdo jiný než my. V zelené přijde jaro plné divů.