co nás nese, když se sami dál nést nemůžeme
___
Co vlastně znamená Carpe diem? "Užívej dne", utrhni jej jako právě kvetoucí růži, využij přítomného okamžiku - já vím. Co to ale znamená?
Dnešní doba ctí dvojí dobře využitý čas: buď čas strávený nanejvýš účelně, nebo čas-zážitek. Ten první čas je časem využitým k výkonu a jeho neustálému zdokonalování, které se bůhvíproč vydává za seberozvoj. Člověk má šlapat jako dobře promazaný stroj schopný snášet zvyšující se zátěž, rostoucí rychlost, narůstající náročnost. Ten druhý čas je pak časem, kdy žijeme zábavou, vzrušením, radovánkami. Linkedin je plný důkazů dobře využitého času-výkonu, Instagram zase velkolepě prožitého času-zážitku. Je přitom očividné, že ten druhý čas člověka "odškodňuje" za ten první: fázi zaťatých zubů střídá fáze sladké odměny. A tak na jedné straně uctíváme multitasking, time management, aktivní odpočinek a pasivní příjmy - schopnost pracovat na několika frontách zároveň, naskládat si do hodiny 180 minut, nezastavit se ani po práci, pracovat, i když nepracujeme. A na straně druhé obdivujeme stále pompéznější dovolené, oslavy, udělátka - chvíle, kdy je dovoleno splácat dohromady všechny pouťové sladkosti. Znáte film Moderní doba Charlieho Chaplina z roku 1936? Chaplin byl svého druhu prorokem.
Když moderní člověk zjistí, že mu utíká výrobní linka, přihlásí se do seberozvojového kurzu, aby ji zase doběhl. Je neuvěřitelné, nakolik všeobecně věříme tomu, že problém je v nás - že trestuhodně "nestíháme", a měli bychom přidat. Kde se v nás vzal tento bazální pocit nedostatečnosti a viny? Ta ochota dávat stále víc? Komu?
Existuje ještě jiné Carpe diem než vyfotit se na Instagram s kopcem gelata a čekat, o kolik prstů nahoru mi zmrzlina ještě zesládne?
Moje zatím nejtěžší životní období splývá s okamžikem, kdy mě veliké soukolí nasálo jako Chaplina s montážním klíčem. To pak člověku nic jiného než najít novou definici Carpe diem nezbývá. Opustila jsem tehdy své kancelářské zaměstnání, a začala si vymýšlet nové. To, jemuž se věnuji dnes. Tehdy se zdálo, že vymyslet nové povolání je TEN úkol. Tím hlavním však bylo vymyslet vlastní Carpe diem: svoji představu dobře stráveného času. Své životní krize totiž můžeme přičítat ledasjakým příčinám - partnerům, s nimiž se míjíme, nadřízeným, kteří nás používají jako montážní klíč, nedostatku prostředků, jenž nám brání v rozletu -, ve skutečnosti je za nimi pocit špatně stráveného času: vědomí, že nám čas nenávratně protéká mezi prsty. Že to dopustíme. Proto možná také tolik slyšíme na cepování, jež nás nabádá čas lépe využít. Je ale čas časem lépe využitým, když v jeho rámci utáhneme sedm šroubů místo tří?
V té těžké době mezi dvěma světy jsem usilovně hledala, co by tím novým Carpe diem mohlo být: přečetla jsem mnoho seberozvojových knih, vyzkoušela mnoho seberozvojových technik, vyslechla mnoho seberozvojových rad. Mělo to svůj smysl. Ale své Carpe diem jsem tak nenašla. Našlo se... vlastně samo. Zároveň s tímto na první pohled velmi racionálním chováním jsem totiž měla spontánní potřebu dělat věci, které se jevily naopak velmi iracionální. Na Pinterestu jsem si ukládala inspirující citáty, chodila na dlouhé procházky tam, kam nikdo nechodí, pozorovala přírodu den za dnem. Dnes by se řeklo, že jsem úspěšně prokrastinovala. Jeden citát od Carla Gustava Junga jsem si uložila dokonce několikrát: "Chcete-li přijít na to, co vás podepírá, když už se sami podepírat nedokážete, musíte být sami. Jen tato zkušenost vám dá nezničitelné základy." Dnes si myslím, že právě tak se Carpe diem hledá: daleko od lidí a v činnostech, k nimž to člověka táhne stejně nepochopitelně jako neodolatelně. A v setrvání u nich, i přesto, že působí jako marnění času. To, co člověku dělá dobře, když je mu zle, je ryzí destilát osobního Carpe diem.
Co se mě týče, věděla jsem, že se ve svém novém životě budu zabývat parfémy. Parfémy byly mou vášní od našeho druhého setkání. Ale v jaké podobě se jim budu věnovat, to jsem nevěděla. Žádná z existujících cest mě nelákala: nechtěla jsem se stát ani parfumérkou, ani si otevřít vlastní parfumerii, ani psát o parfémech do lifestylového časopisu - tedy ne způsobem, jakým se o nich obvykle píše. Dlouho se mi však nedařilo onu vlastní cestu najít. Co jí mělo být? Jak vyhmátnout vlastní jinakost? Dnes věřím, že je jí právě ono Carpe diem: to, v čem člověk vidí dobře strávený čas.
Jak už jsem psala výše, v době "nouze nejvyšší" byl pro mě dobře stráveným časem čas strávený o samotě, na procházce, v přírodě nebo prostě venku. Tak vznikl jeden můj důležitý projekt, k němuž bych se dnes chtěla vrátit. A k němuž bych se chtěla vracet i v následujících měsících. Přestože právě teď nemám prostor jej dále rozvíjet, plyne ve skutečnosti za vším, co dnes dělám. Ve skutečnosti je mým Carpe diem.
Antologie pachů.
"Antologie pachů" je soubor mých téměř 150-ti příspěvků publikovaných na Instagramu, jejichž předmětem jsou čichové vjemy: vůně, jaké běžně potkáváme v měnící se české přírodě, na českých ulicích v průběhu roku, ale i jinde, kam člověk zavítá. Jsou to mnohdy ty nejbanálnější věci. Dokud se nad nimi člověk nezastaví, a neuvědomí si, jak obrovským zdrojem uspokojení můžou být. Pokud jsem našla něco, co mě podepírá, když už se sama podepírat nedokážu, je to krása. A krása je víc uměním všímat si než přítomností esteticky vytříbených předmětů. Kolik prostoru člověku zbývá, aby si všímal, když utahuje šrouby na rychle se pohybujícím pásu? Není jednou z příčin těžkých duševních stavů dnešního člověka to, že je nucen k tempu, jež vylučuje všímavost?
Často si vzpomenu na legendární Maslowovu pyramidu potřeb, a aniž bych podceňovala základní význam jídla, pití a odpočinku, postrádám na její nejnižší úrovni něco stejně elementárně důležitého: krásu. Neméně často se mi vybavuje dojemná pasáž z autobiografie Annie Girardotové, kterou jsem před lety přeložila pro nakladatelství Mladá fronta, v níž Annie líčí těžké životní období, kdy se od ní filmový průmysl odvrátil, jako tehdy - a dnes nepochybně také - od mnoha hereček, jež překročily hranici jistého věku. Byla v té době doslova bez práce, a tak začala nabízet divadelní představení francouzským věznicím. Nedaří se mi tu pasáž dohledat, a tak doufám, že si ji pamatuji správně: cestou přes vězeňský dvůr pozorovala vysoko nad hlavou podivuhodný systém předávání předmětů v igelitových taškách připevněných na provázky a při pohledu na tu poetickou změť vedoucí z okna do okna prohlásila: "Krása je všude." Představte si, že jste byli hvězdou, a už nejste, tleskaly vám davy, a teď se snažíte zaujmout hrstku těch, kdo padli na dno. A jdete betonovou ohradou s ostnatými dráty a umíte se dojmout pár provázky s šustivými balonky. Krása je ale opravdu jako jídlo a pití - sytí duši. A zároveň je nanejvýš pozoruhodné, že schopnost ji uvidět přichází často až v čase velikých útrap a příkoří. Nejkrásnější básně, nejkrásnější obrazy, nejkrásnější performance tvoří lidé, kteří nevědí kudy kam. Nouze naučila Dalibora housti.
Pro někoho tráva. A pro někoho Carpe diem. Foto via Pinterest.
"Antologie pachů" začala vznikat na podzim roku 2019. Krátce předtím mi moje švagrová věnovala francouzský překlad románu Patricka Süskinda Parfém, který jsem četla o mnoho let dříve v češtině, ale téměř úplně na něj zapomněla. Pokud jej neznáte, řeknu jen to, že jeho hlavní postava vyniká mimořádným čichem a díky ní náhle i čtenář "vidí" svět nosem mezi očima: cítí vůni psích slin, namodralého lomového kamene, ostří, jež překrojilo přezrálou mirabelku. A tak jsem začala chodit tisíckrát vyšlapanými cestami a lovit vůně. Úplně první trofej jsem našla při třídění odpadu. Byly jí noviny knihkupectví Luxor, v nichž se psalo o knižních novinkách. Četla jsem si anotaci ke knize, a cítila velice konkrétní vůni.
Moc bych si přála tyto texty vzkřísit a znovu je s vámi sdílet. Začnu za pár dní, s těmi, jež vznikly v různých letech v měsíci říjnu. Kromě krásy totiž k mému Carpe diem patří i cyklická proměna - nekonečný kruh čtyř ročních období. Uvidíte, jak neobyčejně krásná a objevná může být říjnová cesta do práce, jaká dobrodružství vás čekají v sámošce na rohu, čím vám vyrazí dech parta dělníků před budovou pošty. Vůně jsou jedním z nejpůsobivějších projevů krásy i cyklického plynutí, a vracejí nás tak zpátky do přírody a přivádějí ke smyslu všech životních pochodů. Cokoli nás trápí, je přítomno i v přírodě, a pokud to v přírodě uvidíme, pak pochopíme, i jaký to má smysl. Trápení je nepřítomnost smyslu. Trpí-li člověk depresí a pochopí-li, že klesání a tíže patří k podzimu a z podzimního pádu povstává jaro, možná se hned nezbaví deprese, ale přestane trpět její nesmyslností.
Věřím, že osobní Carpe diem každého z nás se vylupuje v čase osamění a v oněch zvláštních duševních poryvech, jež nás odvávají k činnostem, v nichž možná nevidíme smysl, zato ho v nich cítíme. Já jsem tak pochopila, že mojí vášní nejsou parfémy, ale pachy, čichové vjemy jako takové, mezi nimiž tvoří parfémy jen jednu z mnoha krásných podmnožin. Toto náhlé prozření vyřešilo celé moje tehdejší dilema: ani parfumérka, ani majitelka parfumerie, ani autorka článků o parfémech pro Vogue či Elle. Stala jsem se průvodkyní světem vůní. Tím, kdo se orientuje na území pachů a kdo vás dovede tam, kde vaše srdce zaplesá a duše zjihne - kde najdete vlastní čistý tón, překlad sebe sama do vůně.
Pokud vás to tedy táhne k něčemu, co není "produktivní" ani hodné instafotky, nenechte si vnutit myšlenku, že "prokrastinujete", a měli byste se naučit přelstít vlastní lenost. Prokrastinace není nesmyslné odkládání smysluplných činností, ale velice smysluplná neochota duše dál vykonávat činnosti, v nichž skutečný smysl nevidí. Pokud tedy už nutkavě odbíháte od utahování šroubů, jste nejspíš na nejlepší cestě. Na cestě k vlastnímu Carpe diem. K času, který máte za dobře strávený právě vy. Jak se to pozná?
Prostě se to pozná, věřte mi. VY to poznáte.