malá inventura velikého bohatství
___
V pondělí dětem začala škola. Zpátky do lavic.
Už mnoho let do školy nechodím, přesto však s návratem dětí do školních lavic se školáky pravidelně hluboce soucítím. Možná zbytečně. Vybavují se mi však v čase dávno odplynulé vzpomínky, a vzpomínky mému tělu stačí, aby pocítilo starou známou tíseň, postihující hrudník od šíjových svalů až po svěrače uložené kdesi hluboko ve tmě utajeného ocásku. Srdce se náhle ocitá v pasti jako Tleskačův ježek v kleci.
Možná s dětmi soucítím zbytečně, protože jsou mezi nimi i takové, jež, jako můj třináctiletý synovec a osmiletá neteř, jdou do školy rádi. Já jsem však mnoho let do školy ráda nechodila, a přitom jsem z lidí, kteří, přestože školnímu věku dávno odrostli, neznají lepší zábavu, než něco studovat, číst a pročítat, promýšlet a ukládat do vnitřních schémat, obrazců a vzorců, zkrátka jakýchsi duševních map. Jednoduše dělám ze všeho nejraději věci, které patří k učení.
Jak je možné, že zvídavé dítě přestane chodit rádo do školy? Je to zvláštní, pozoruhodné, ale myslím, že vůbec ne neobvyklé: člověk ve škole prostě ony činnosti, které tvoří proces učení, paradoxně postrádá. Hlavně však postrádá s nimi související emoce. Zaujetí, nadšení, radost. Místo učení nastoupí biflování. A úplně jiné emoce.
Učení a biflování vůbec není totéž. Rozdíl mezi učením se a biflováním je nebetyčný a nachází se především na úplném začátku obou procesů: učení je iniciováno obrovským, nekontrolovatelným zážehem zvědavosti. Záhadou, kterou nelze neobjasnit. Otázkou, na niž je třeba neodkladně najít odpověď. Teď. Hned. Okamžitě. Prostě všeho necháte, a běžíte za bílým králíkem. Biflování je oproti tomu osvojováním si látky z důvodu, jenž mnohdy uniká i samotnému učiteli. Je to čisté plnění plánu, o němž rozhodli jiní, jindy, jinde. Nekritizuji učitele. Sama jsem mnoho let učila, a tak vím, jak těžké je už jen srozumitelně vysvětlit látku z osnov. Co teprve najít v ní potenciál k velkému, nebo alespoň malému třesku: zažehnout v člověku zvědavost, pokládat otázky, jež se neobejdou bez neodkladné odpovědi, předložit mysli záhadu, za kterou půjde hlava nehlava jako pirát, jemuž padla do rukou mapa ztraceného ostrova, kde leží zakopaný poklad. Ostatně proto se ve škole známkuje. Za nalezení pokladu nemusíte nikoho známkovat, protože odměnou je poklad sám. Plnění plánu, v němž člověk přestal hledat smysl, se však bez trestů a odměn neobejde. A tak pro mě byla škola nemálo let trávením těžce stravitelných pokrmů, u nichž mě držel permanentní strach z trestu.
Zahrada. Co když se zahrada postará sama o sebe? Co když se vlastně dobro děje z velké části úplně samo? Foto via Pinterest.
Školství je teď masivně kritizováno, a ještě víc to schytávají učitelé. Učitel se totiž fackuje snáze než školství, nebo dokonce celospolečenské nastavení. Učitele netrestáme za špatnou práci, i když si to myslíme. Trestáme je, až šikanózně, za utrpení, jež ve skutečnosti prožíváme na úrovni celé společnosti, a hlavně za bezmoc s tím něco udělat. Do útoků na učitele vkládáme hlubokou frustraci svých dávných školních let, ale především stejně neblahé zkušenosti z každodenního fungování světa dospělých. Do školy, kde vládne plnění plánu, o němž rozhodli jiní, jindy, jinde, a kde udržuje kázeň propracovaný systém odměn a trestů, totiž jdeme v září všichni. Náš svět funguje na principu školního zařízení, kde dítě při vstupu odkládá na věšáček svoji spontánnost - radost plynoucí z přítomného okamžiku - a bezvýhradně přijímá disciplínu, jež, jak věří jeho rodič nebo vnitřní rodič, mu zaručí úspěch v budoucnosti. V našem světě je radost spojená s přítomností nebezpečná, rozptylující, jalová, a pocity zadostiučinění se přesouvají do budoucnosti, kde se nám však paradoxně stále neposedně vzdalují jako magnet otočený k magnetu stranou s opačným nábojem. Důvodem, proč je dnes tolik lidí nešťastných, je to, že chtějí to, co ve skutečnosti nechtějí.
Září je počátkem nového školního a pracovního cyklu. Září je jednou z forem počátku. Tento počátek si však logicky ponechává mnoho rysů let strávených ve škole. Zvyk je železná košile. Přestože je tak myšlenka nového počátku - jakéhosi mentálního znovuzrození, vzkříšení ducha, přenastavení mysli - krásná, důležitá a plná naděje, a proto také hluboce úlevná, očistná a sebeobrozující, zářijový počátek zůstává zatížený neduhy školství, velké části institucí, a vůbec celé kultury, jež stojí na setrvačnosti systému, kde jednotlivec nemá moc podílet se na stanovení cíle, k němuž spěje, a tudíž ani přirozenou motivaci k takovému cíli spět. Musí se rozdvojit, svoji přirozenost odložit na věšáček u vchodu a sám sebe přísně dostrkat do lavice, kde bude sedět a poslouchat. Gigantickým výsledkem dlouhých staletí školní praxe uplatňované v celospolečenském měřítku je všeobecně přítomné vnitřní rozpolcení osobnosti na toho, kdo chce, a toho, kdo mu chtít zakazuje.
Přestože pracuji na volné noze, a mám tak větší míru svobody rozhodování o svých cílech i cestě, zachvacuje mě zejména začátkem září stará známá úzkost. V blahodárném prázdnu srpna hlava náhle rozpřáhne ruce a dýchá volně z plných plic. Přijde však září, a myšlení má sklon rychle zapadnout do dávno vyježděných kolejí. Můžete mít sebelepší úmysly: uvědomit si hluboký smysl chtění a hledat s citem jeho hranice. Jít proti duchu celé společnosti je však velice, velice těžké a vnitřní rozpolcení se zaceluje obtížně a pomalu. Přirozeně. Zkuste se postavit na stadion plný lidí skákajících v určitém rytmu, a začít skákat jinak. Netrestejme učitele za to, že děti učí skákat jako celý stadion. Netrestejme jiné za něco, co sami jen těžko měníme.
Stále však platí, že je září a s ním začíná jeden z nových cyklů - příležitost narodit se znovu, dělat věci jinak a lépe. Věcí, které by se daly dělat jinak a lépe, je jistě spousta. Jinak a lépe neznamená nutně víc a rychleji, jak si skákající stadion žádá. Klidně méně a pomaleji. Ta první věc, která mě napadá, je znovu se učit hledat radost v přítomnosti. Teď. Hned. Okamžitě. Ne až po dlouhém sebemučení bez konce. Nechat se radostí ovládnout, dát jí volný průchod. S důvěrou a bez výčitek. Mě baví ze všeho nejvíc hledat v protékajícím čase krásu. Hezky si umýt vlasy nebo hrníček, hezky si užít cestu tramvají, hezky napsat článek. Není snad krása jedním z nejneodolatelnějších důvodů k radosti?
V září chci psát o krásném synestetickém filmu, který právě v září začíná, odehrává se v lavicích ctihodné školní instituce a vypráví o tom, jak člověku osudově změní život, když začne žít přítomným dnem, jako by byl poslední. Carpe diem. Make your life extraordinary. "Učiň svůj život mimořádným." Samozřejmě se v duchu filmu přiměřeně oblékneme a navoníme: prozkoumáme styl zvaný Dark Academia a jako obvykle dáme také náležitý prostor vhodnému parfému. S tím zářijovým, akademickým byste udělali ten nejlepší dojem i v Oxfordu nebo Cambridgi, zkrátka na půdě těch nejdůstojnějších britských univerzit s poeticky temnými, vrzavými knihovnami s vysokánskými stropy. Také se odpoutáme od nezdravého vyhlížení lepších zítřků a inspirujeme se jednou kouzelnou zahradou, jež hledá krásu v tom, co právě je. Ani tady nebude chybět ekvivalentní, synesteticky výstižný parfém. A konečně vám představím jeden svůj starý a jeden nový projekt. Oba mají něco společného: hledají neobyčejnou krásu každodennosti. Všemi smysly. A při tom všem se můžete, jako každý měsíc, připojit k online nebo prezenčnímu vonnému workshopu. Online workshop na téma "Jak přeložit vůní... babí léto" se koná ve čtvrtek 28. září od 19 do 20 hod. Přihlásit se můžete do pátku 22. září včetně, tak abych vám stihla poštou doručit oba vonné vzorky, s nimiž budeme pracovat. Nemáte-li volný večer v den D, nevadí. Workshop si můžete pustit i ze záznamu, a to 14 dní po jeho odvysílání. Prezenční workshop na téma "Jak cestovat s vůněmi časem" je v plánu na pátek 29. září od 17 do 20 hod. v Praze Dejvicích. Prozkoumáme společně 16 ikonických historických parfémů, které jsou stále dostupné na trhu, a posledních 150 let módy. Přihlásit se můžete zde. A nechcete-li, aby vám cokoli z mých synestetických aktivit uniklo, doporučuji vám odvážit se k odběru novinek tohoto blogu. Zkrátka dostanete oznámení o zveřejnění každého nového článku formou elegantní pohlednice zvoucí vás neodkladně na cestu za neodolatelnými smyslovými objevy. Pootevřená vrátka do tajuplné zahrady najdete vpravo níže.
Září bude mojí malou inventurou velikého bohatství: nenápadné velkoleposti všedního dne.
Přidejte se přátelé. Let's make our lives extraordinary. Učiňme své životy mimořádnými. Teď. Hned. Okamžitě.
Neříkám, že to bude jen tak. Přestože k tomu nepotřebujeme téměř nic - jen přítomný okamžik a vůli skákat si ve svém rytmu nebo klidně jen tak postávat -, je to jedna z nejtěžších věcí v životě. Člověk se musí něco naučit a něco odnaučit.
Jak říkám.
Zpátky do školy.
Jen už nic neodkládejme na věšáček.
Kommentare