top of page

filmáč pro synestetiky: postřižiny (1981)

proč žije česká duše na začátku a na konci a mezitím odmlouvá


___

Myslím, že všichni známe Postřižiny Jiřího Menzela. Postřižiny nelze neznat. Postřižinám nelze uniknout. Postřižiny běží v televizi neustále, podobně jako jiné Menzelovy filmy, jako filmy pro pamětníky, jako české pohádky.


Vidět Postřižiny poprvé, a vidět je po x-té na gauči nebo u žehlení, jsou dva velice odlišné zážitky, oba však překvapivě stejně významné. Důležité totiž není jen, CO konzumujeme, smím-li to tak říct, ale i to, JAK to konzumujeme. Způsob, jak film sledujeme, má vliv na jeho vyznění. Vlastně tak můžeme vidět dva různé filmy.


Česká Venuše je při chuti...

Foto via www.csfd.cz.

... a český muž při pohledu na Venuši také.


Já osobně jsem Postřižiny viděla poprvé, když mi bylo asi 16 let. Tehdy je kdosi guerillově promítal v olomouckém suterénním baru Ponorka. Film mě zcela okouzlil a stal se jedním z těch, s nimiž jsem se úplně a na dlouhou dobu ztotožnila - ukazoval něco, čím jsem byla, a čím se stala ještě víc, protože jsem to ve filmu náhle rozpoznala jako latentně své a hodné rozvinutí. Se synestetickými filmy je takové zrcadlení snazší. Svou všesmyslovou harmonií nás vlastně unesou. Raptu synestetického filmu se prakticky nelze ubránit. A Postřižiny rozhodně jsou synestetickým filmem. Postřižiny jsou filmem o české duši a českou duši kladou teplýma rukama do hnízda z prachových peříček a přikrývají zlatým západem slunce. A ráno ji tamtéž budí. Zatahají ji dvěma prsty rozmarně za maličký palec, jedno peříčko se při tom šimravě vznese, až česká duše kýchne z plných plic. A začne nový den.


Vidět Postřižiny poprvé je jako vrátit se po letech na místo, kde jste jako dítě trávili prázdniny. Člověk je unešen něčím, co mu bylo kdysi až banálně důvěrné, tak důvěrné, že to bylo neviditelné, a nyní to znovu povstává jako tehdy, ale tu menší, protože tomu člověk odrostl, tu větší, protože je tím dojat. "Tou dírou už bych neprolezla." "Jak je to madlo u pumpy hezky tvarované. Tady se tatínek napumpoval." Staré, starodávné je i podivuhodně nové, nikdy nespatřené. Jsme totiž v jednu chvíli na dvou místech: jsme v čase Tady, ale i Tam.


Boží dary. Kolik udělají radosti! Foto via www.csfd.cz.

Také Postřižiny ukazují něco důvěrně známého, denně žitého, všedně přehlédnutelného, jste-li Češka nebo Čech, ale viděno Tam, v časoprostoru příběhu, to náhle získává kouzlo, řekli bychom pel, jejž člověk jinak nevidí. Když jeden sleduje členy správní rady pivovaru, jak sedí zemdlelí a s povolenými opasky u měšťanského stolu z leštěné třešně, zatímco paní správcová, svěží a při chuti, jako by za celý den nevzala do úst, v rukou trhá s mastným prasknutím další jelítko, najednou poprvé spatří neobyčejnou krásu něčeho tisíckrát zakoušeného. Pánové beze slova zírají na paní domu a její křehký půvab podivuhodně kontrastující s neutuchajícím apetitem. Zírají na ni, jako dokážou muži zírat na ženu i na jelítko. Jako na něco, co by se dalo sníst, kdyby to bylo, ať už z jakéhokoli důvodu, možné. Jak české. Jak poetické, díváte-li se na to v nádherném filmu, jakým jsou Menzelovy Postřižiny. Oknem se po stole rozlévá jantarové světlo májového západu, jako by někdo venku zvrátil dovnitř sud piva a do otupělého ticha měřeného neúnavnými pendlovkami na zdi paní správcová náhle pronese: "Proletěl andělíček." A ticho se znovu rozšumí pohybem a mnoha hlasy. Ach... Ach, ach... Jiřímu Menzelovi stačí dvě slova, aby Čechy smířil s jejich přízemní nenažraností, jež kyne a nadouvá se zejména tam, kde je jídlo zadarmo. Najednou je všechno to rozcapené krkání, mastnota na rukávu a knedlíková uvadlost něčím nevýslovně krásným, něčím, co bylo, a je pryč, něčím, k čemu se toužíme slastně vrátit, tak jako se toužíme vrátit domů, do časů, které nikdy nebyly. Do zlatých časů.


Jiří Menzel. Autor českého misálu. Český vizionář. Děkujeme! Foto via www.cestovatelskestredy.cz.

Vidíte-li Postřižiny poprvé, z údivu nevyjdete. Postřižiny jsou o ničem - rozumějte, nic se ve filmu dohromady neděje -, ale z toho nic nespustíte oči. To české, nejčeštější ve filmu povstává v kyprém májovém květu, v bouřně větrných večerech, které zháší petrolejky, ve slunném poledni, kdy z piva v hlavě bzučí včely. To přízemní, nejpřízemnější je povzneseno do nebe. Postřižiny jsou českým nebem. Milostí pro člověka uhněteného z tělesnosti, jeho nanebevstoupením. A proto běží v televizi neustále, podobně jako jiné Menzelovy filmy, jako filmy pro pamětníky, jako pohádky. Postřižiny jsou pohádkou. A ne-li pohádkou, pak jistě mýtem. Prostřednictvím Postřižin se Češi vracejí do ráje. Do českého ráje.


Do českého ráje a do zlatých časů.


Jsme blázni. Jsme. Neříkejte, že vy ne. Foto via www.csfd.cz.


Kde hledat vůni české Venuše? Toť otázka.


Česká Venuše je zářivá jako východ slunce a vzdušná jako bíle kvetoucí ovocný sad v květu. Koupe se však v pivních kádích, a tak voní i jemně nahořkle, ostatně jako vysoká tráva, do níž v poledne zarůstá, když si po dobře vychlazeném pivu v horku téměř požne prst. Česká Venuše oplývá mlékem a strdím jako země pod Řípem. A to všechno cítím nejvíc z nádherného parfému od Hermèse 24, Faubourg, opulentně nadýchaného a přitom v zemi ukotveného opusu z roku 1995 z dílny jednoho z mých nejoblíbenějších parfumérů Maurice Roucela.

Jeho úvodní tóny jsou díky hyacintu nahořkle trávové jako ráno, než se zvedne slunce. Rychle se v něm však začne rozlévat medové slunce bílých květin, zejména nahořklého pomerančového květu, který však v bohaté kytici nelze snadno identifikovat. Vůně tak nepůsobí, jako by patřila k zemím, kde kvetou pomerančovníky. Bohatý černý bez jí dává bylinný charakter a nám tak důvěrně známou svěží sirupovitost. Celá bíle kvetoucí krajina pak usíná v náruči sluncem prohřátého, jemně zemitého santalu, jako květem ztěžklé větvoví opírající se o laťkový plot. Faubourg je vůně česky měšťanská - něčím starosvětská, velebná, jako volánové halenky paní správcové či na vysoko natřesené peřiny pod umně vyšívanými bílými přehozy.

Než se nějaký Čech vzpamatuje a přestane parfumérskou tvorbu vnímat jako napodobování francouzské tradice, vezměme za vděk 24, Faubourg. Není to úplně to pravé, ale zatím postačí.

Český ráj však leží před námi a jednou přijde. Však víme.

Foto via www.fragrantica.cz.


Parfém je nyní nedostupný z důvodu nedostupnosti jedné ze složek a do portfolia značky se vrátí v roce 2024. Napište si zatím o vzorek, chcete-li - 160 Kč za 2 ml v ampulce s rozprašovačem, irena.kozelska@synestesis.com. Pšššt!


Že se na Postřižiny díváme znovu a znovu a že u filmu dokážeme dítěti dostavět vesmírný kluzák z lega nebo zalátat kolena, je dáno právě jejich mytičností. Mýtus stačí vyslechnout jen jednou, a pak už do něj lze vstoupit v kterémkoli okamžiku. Vstoupit a vystoupit. Nastoupit a vystoupit. Naskočíte-li, právě když tramvaj míjí Českou národní banku, víte, co předcházelo i co bude následovat. Víte to, i když to nevíte. Mýtus totiž možná není nutné vyslechnout ani jedenkrát. S mýty se možná rodíme. V závitech malého, porodem zrudlého a zmoženého člověka už je hotový příběh Prvního člověka a Ráje. A v závitech malého Čecha a malé Češky leží nad - či pod - vrstvou biblickou i vrstva s praotcem Čechem a "zemí zaslíbenou, mlékem a strdím oplývající". A tudíž i Postřižiny. Postřižiny jsou totiž jen převyprávěním "země zaslíbené" a příběhu Prvního člověka a Ráje. Prvním mužem, Adamem, je Francin. Čech. První ženou, Evou, Maryška. Češka. A zatímco Francin snídá suchý krajíc s kávou, Maryška si smaží dva přírodní řízky, které zapíjí půllitrem piva. Češka je erós sám, bíle oděná Venuše s vlajícími vlasy povstávající z pivní pěny, zatímco Čech je poněkud okoralý jako jeho snídaně. A uvnitř sebe sama si vede ustaraně těžkou účetní knihu se sloupcem "má dáti" a "dal", protože v hloubi duše ví, že tento perlivý smích, ten smyslný pohled, ty ve větru roztančené vlasy nelze z jeho strany ničím náležitě vyvážit. A ví to i Eva, které je český ráj malý. A tak pokouší. A posouvá jeho hranice. Třeba tak, že vyleze na Strom poznání, a utrhne z něj zakázané ovoce: vyšplhá na pivovarní komín a podívá se, jak vypadá svět za velikou zdí. Ano. Pro nás, Čechy a Češky, není Stromem života a poznání ani posvátný strom, ani kostelní věž. Je jím pivovar s vysokým komínem, na němž hnízdí čápi. A jablkem poznání je oblý půllitr. České zlato.


Český ráj a v jeho středu Strom poznání. Pivovar v Dalešicích, jemuž vévodí impozantní komín, čapí hnízdo a čáp. Zde zraje Ovoce poznání. Májový ležák... Foto www.fajnvylety.cz.

A tak Postřižiny nejspíš znáte, i když se na ně právě díváte poprvé. Můžete si tak odšpuntovat pivo, když Francin skládá Maryščin štrůdl na čtvrtky a vhazuje ho do ohně, a po pár minutách se zase klidně vrátit k čištění filtru z digestoře. Však víte, co bude dál. Vidět Postřižiny poprvé je jako najít vlastní podstatu. Vlastní počátek. Kořeny, z nichž roste náš vlastní příběh. Je to téměř, jako by jeden seděl vedle Krista a bral si z jeho ruky kus chleba a trnul z toho, co to vlastně jí. A přesto by jedl. Postřižiny jsou českým náboženstvím. A dívat se na ně znovu a znovu je jako přihlížet české mši. Zase někdo sedí v čele stolu, láme chleba - nebo praskající jelítko - a říká nevýslovné. Chvíli zkoprněle posloucháte, chvíli nepřítomně zíváte, ale stejně víte, že má smysl sem jít každou neděli. Ten okamžik zlomu totiž vždycky přijde. Katarze. Každý Čech a každá Češka má v Postřižinách svůj obraz, slovo, větu, své "Vzhůru srdce!". A pak film skončí, a české srdce bije vysoko, vysoko.


Ví, kým je, a cítí se lehké, ryzí, krásné.


Česká duše po české mši. Svěží, perlivá, jemně napěněná. Foto via Pinterest.

Český valčík. Vlastně rakousko-uherský. To ale neradi slyšíme. Čech je druhorozený. A druhorozený nechce vidět, že prvorozený tu byl dřív a je ve všem lepší. Není lepší. Jen tu byl dřív.


České srdce ví, že patří do českého ráje a do zlatých časů. Tam, kde to všechno začalo, a kde to všechno skončí. Ten čas mezitím je tak trochu ztrátový a nefér - ráji se moc nepodobá. A tak si Čech a Češka ulevují klením, pro něž máme mnoho hezkých českých slov: nadávání, lání, láteření, spílání, stěžování si, lamentování, naříkání si, hořekování, úpění, bědování a kvílení. Čas mezi Začátkem a Koncem je dlouhý a s jedním slovem bychom ho přečkali jen stěží, to dá rozum.


A tak reptáme, brbláme a odmlouváme, a přitom se díváme na Začátek a vyhlížíme Konec. Díváme se na Postřižiny a pijeme u toho pivo. Za námi ztracený ráj, před námi ráj, který bude jednou znovu nalezen. A protože je příroda milosrdná, jednou za rok se Začátek a Konec vrátí. Čas Postřižin se zhmotní. Stromy se obalí cukrem jako sázené buchty, večery přinesou schikanederovské tajemno a poledne zas včely v hlavě. To je naše zahrada. Náš Eden. Česká zahrádka, kde si hrajeme s motorkami, při tangu kosíme v letu bábovky a tajně stříháme, co má zůstat dlouhé. Tam zlobíme. Tam jsme šťastni.


Odtamtud přicházíme, tím jsme a tam jdeme.


Kam jinam bychom šli.


Tak na zdraví!


___


Česká žena a umění vytvářet sladké plody. Téměř jako matka příroda v českém čase mezi májem a sklizní obilí. V roli české ženy slovenská kráska Magda Vášáryová. Češi jsou plni paradoxů a umějí je věrohodně přehlížet. Foto www.csfd.cz.

P.S. Cítíte to? Cítíte, jak voní? Zajímá-li vás, jako voní české nebe, český ráj, přidejte se k májovému online synestetickému workshopu s názvem "Jak přeložit vůní... českou duši", který se koná ve čtvrtek 25. května od 19 do 20 hod. v přímém přenosu. Workshop můžete shlédnout i později ze záznamu. Přihlásit se můžete do neděle 21. května včetně, tak abych vám stihla poštou doručit vzorky vůní s nimiž budeme pracovat. A na co se můžete těšit? Na kvetoucí lípy, na odvárky s medem, jako když jsme byli malí a šťastně marodili, na seno a české sny. Přidejte se, přátelé!


P.S.P.S. A nevíte-li, co s načatým večerem, v pátek 19. května, přijďte prozkoumat 16 vůní, vždy 2 pro každý z 8 ženských archetypů - Praha Dejvice, 17-20 hod., skupinový workshop "Jak čichem na ženské archetypy". Přijďte objevit českou Venuši!


P.S.P.S. A nezapomeňte, že za pár týdnů pokvetou růže! Je něco víc než růže? V sobotu 10. června od 9 do 12 hod. se budeme v pražské botanické zahradě v Tróje oddávat studiu kvetoucích růží a 12 ikonických parfémů s růží na skupinovém workshopu "Růže v parfumérství". Milujete růže? Pak přijďte! Nemilujete je? Pak přijďte tím spíš, protože je milovat začnete. Přihlásit se můžete zde. Těším se na vás!

Comments


bottom of page