top of page

hledáme českou krásu

pozvánka na cestu domů


___

Loni v květnu jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi, někdy v první polovině 90. let s tatínkem myla nádobí. On myl, já utírala a spolu jsme poslouchali Český, nebo možná dokonce ještě Československý rozhlas. Neklame-li mě paměť, byl to dvoudílný pořad věnovaný filmové adaptaci Babičky Boženy Němcové z roku 1971, kterou natočil Antonín Moskalyk na základě scénáře Františka Pavlíčka.


Otto Guttfreund, Sousoší babičky, Babiččino údolí. Děti se dívají jinam než babička a psi. Tak už to bývá. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Pamatuji si, že mě ten pořad zcela uhranul. Nebylo to uhranutí Babičkou, ale interpretací Babičky. Pavlíčkovým a Moskalykovým pojetím. Tím, jak je přibližoval rozhlasový redaktor či redaktorka. Také se vám někdy stalo, že vám někdo podal výklad nějakého uměleckého díla, a cosi, na co předtím usedal muzeální prach, náhle povstalo jako příroda v květnu? Někdy člověk potřebuje podruhé, potřetí obejít kruh, aby ho uviděl. Potřebuje se nechat vést.


Zámek v Ratibořicích ne v květnu, ale v červnu 2022. Nádherný uvnitř i vně. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Nemám už na Moskalykovu Babičku jasné vzpomínky, a nemám je ani na tento rozhlasový pořad. Něco ve mně však stále zůstává živé, jako bych vysílání právě doposlouchala. Je to ženský život vepsaný do soustavy kruhů.


Pamatuji se, že co vypravěč či vypravěčka vyzdvihli na Pavlíčkově a Moskalykově interpretaci, bylo cosi, co s odstupem let vnímám jako cykličnost. Českou cykličnost. Babička je vepsaná do čtyř ročních období české přírody. Babička sama jako by byla českou přírodou, která už všechno viděla, vše zažila mnohokrát, ale na rozdíl od všeználků a všudybylů se tak stala rovnou rovných a přítelkyní všech. Jak už jsem řekla, moje vzpomínky na film jsou mlžné a knihu jsem teprve nedávno znovu rozečetla, ale zůstalo mi v paměti, že babička rozumí všem postavám, zejména těm ženským, s nimiž se potkává ve svém novém domově. Babička je všude zdejší.


Babička rozumí živelné nedočkavosti Barunky i ušlechtilé osamělosti paní kněžny. Rozumí melancholii slečny Hortenzie, která jako by splácela dluh za vlastní život, a neodvažovala se chtít nic, než co si přeje její poručnice. Rozumí dožínkové smyslnosti Kristly i zatracení Viktorky. Tomu nejvíc. Byla totiž vším.


Tohle jsem a tohle budu. Tohle jsem byla a tohle jsem. Žena je soustava zvětšujících se kruhů. Začíná to malou hrdinkou... a končí vědmou. Pouze vědma však ví, jak je malá. Ta nejmenší je největší a největší nejmenší. Foto z filmu Babička (Antonín Moskalyk, 1971).


Jakmile se mi vybavil tento okamžik mého dospívání, v němž jako bych v Babičce uviděla vše, čím budu, přestože jsem v té chvíli nemohla být nikým jiným než živelně nedočkavou Barunkou, něco jako by se ve mně dopeklo. Už několik let mám totiž velkou touhu uspořádat retreat pro ženy. Nevím, jak nejlépe přeložit slovo retreat. V češtině mluvíváme o pobytu, ale retreat je mnohem víc než to. Nestačí jen někde být. Člověk by měl být zároveň vytržen z běhu každodennosti, vlastně najít jakousi mezeru v čase, kde má prostor podívat se sám na sebe jinak. Retreat znamená v angličtině ústup z boje i místo stranou vhodné k odpočinku. Myslím, že obojí ženy potřebují: ustoupit z každodenního boje - ustoupit, ideálně navždy, od myšlenky, že život je boj - i pořádně si odpočinout - a začít s odpočinkem počítat jako s něčím, co se nešidí, stejně jako práce. A pak je tu ještě to vytržení. Vytržení není jen náhlé vyjmutí sebe sama z běhu každodennosti. Je to i údiv, ohromení, uchvácení. Jak už jsem se tu a tam přiznala, neznám větší rozkoš, než v někom vzbudit údiv či uchvácení. Ideálně něčím, co leželo celou dobu na dosah ruky. Vím, nejsou to právě malé ambice. Přesto mě neopouštějí. Je to tím, že věřím, že důvodů k uchvácení je v této zemi ne dostatek, ale doslova nadbytek.


Žijeme v zemi neobyčejného bohatství a neobyčejné krásy. V zemi "mlékem a strdím oplývající". Česká krása je všude okolo nás. Jen ji uvidět.


Jen se uvidět.


Cesta ze zámeckého parku v Ratibořicích podél růžového ochozu, pak po červené přes podzámčí až ke starému mlýnu v Babiččině údolí. Česká krása v červnu 2022. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.


Tak jako mám už několik let velkou touhu uspořádat retreat pro ženy, vidím, nakolik je nemálo našich frustrací způsobeno hledáním pokladů v nejrůznějších Tramtáriích. To nejlepší jako by leželo vždycky někde jinde. Daleko. Daleko od nás. Potřebujeme korejskou pleť a skandinávský interiér. Pařížskou eleganci a římskou smyslnost. Nic proti tomu. Inspirovat se inspirujícími věcmi je životně důležité. Ale co dobrého vidíme na své vlastní kultuře? V čem jsme věrni české kráse? Jak se inspirujeme doma? Čím inspirujeme svět tím, co je na nás české?


Téma je tedy nasnadě: krása. Česká krása. Česká krása, která všude kypí a přepadává jako muškáty v oknech, a přesto teprve čeká na své objevení.


Nejezděme daleko. Pojeďme blízko. Do srdce české krajiny. Do srdce.

Nehledejme bůhvíkde to, co máme taky a české.

Přestaňme přehlížet českou krásu. Přestaňme se přehlížet.


Věříme v dobré konce. Černý myslivec do toho hodil vojsku vidle a dal se s Viktorkou na bio farmaření. Foto via Pinterest.


Přidejte se k nám. Pojďte s námi hledat českou krásu do srdce české krajiny, do Babiččina údolí, do příběhu, který je pro nás, Čechy a Češky, tak důležitý, ale nikdo vlastně dost dobře neví proč. Jsme tři ženy a jsme jako vy. Hana, Irena a Irena. České ženy, které potřebují, aby jim svět dával smysl, aby na něco přirozeně navazovaly a aby po nich bylo na co navázat. Chceme se cítit dobře, a to znamená stejně tak cítit se krásné i vnímat krásu okolo nás. Krása je věčné zrcadlení, věčné tam a zpátky mezi člověkem a přírodou! A v případě nás, českých žen, mezi námi a českou přírodou!


V prvé řadě tedy uděláme vše pro to, abychom té události byly vůbec přítomny. Možná si právě ťukáte na čelo, ale já si naopak myslím, že mnoha událostem vůbec přítomny nejsme. Ani duchem, ani tělem. A to by byla obrovská škoda. K upřítomnění nám tak svou nenapodobitelnou směsí praxe a umění pomůže lektorka jógy Irena Kubicová. Irena má neobyčejný dar naladit české tělo na plynutí české přírody. Není snad člověku nejlíp, když odpočívá, když příroda odpočívá, nebo když rozkvétá, když rozkvétá i ona? S Irenou se naladíme na cyklické plynutí české přírody a vrátíme se tam, kam patříme: do krásy a bohatství přírodních cyklů, které běží vně i uvnitř.


Není splav jako splav. A bělidlo jako bělidlo. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.


Hned poté dáme české kráse hlas. Hana Bernardová, zkušená průvodkyně poradními kruhy, nám pomůže vytvořit prostředí, kde dostane každá z nás slovo, bude-li chtít, a tak se staneme spolutvůrkyněmi krásy onoho okamžiku. Magie poradních kruhů spočívá v tom, že zaznívají hlasy a nic se neřeší. Neděláme snad neustále pravý opak? Usilovně řešíme i to, co jsme sotva stihly vyslovit? V čase poradního kruhu nikdo nikomu neradí a nikdo nikam myšlenku neposouvá. Myšlenky vyplouvají a pozvolna vytvářejí mozaiku. Obraz s vlastním smyslem. Otisk okamžiku. V našem případě obraz české krásy: našich tužeb, radostí, toho, co už tu je, a toho, co by ještě mohlo být. Ale co já vím, co vyplave na povrch. V tom je celé kouzlo kruhu.

Kruh... Kolik významů má kruh... I vůně, styl a archetypy kladu na kruh. Vpravo nahoře výseč, kde bydlí Viktorka. A kdepak ležíte vy, vaše vůně, váš zevnějšek? Vaše krása? Synestetická mapa 8 skupin vůní a 8 ženských archetypů® Irena Kozelská pro Synestesis.


A já vás konečně provedu českou krásou v podobě archetypů, vůní a stylů oblékání: 8 ženských esencí, 8 siluet a 16 parfémů. Pro jednou se za archetypy nebudeme trmácet ke starořeckým bohyním ani do Indie do panteonu hinduistického. Když totiž jeden kopne do hromádky českých brambor, spolu s babičkou se vykulí Barunka, paní kněžna, slečna Hortenzie, Kristla, Viktorka a další. Vědma, hrdinka, matka, panna, milenka, divoška. A ty my si oblékneme a navoníme jako ony papírové panenky, které jsme oblékaly jako děti. Ke kráse totiž patří uklizeno. Panny položíme k pannám a čarodějky k čarodějkám. I vy se někam položíte. Nějak oblečete a nějak navoníte, podle toho, kým právě v onom cyklickém plynutí české ženy jste. Není snad člověku nejlíp, když přizná barvu? Prostě spolu zjistíme, že jedna na první dojem ošuntělá knížka se může stát ohromujícím atlasem podob ženy přirozeně se proměňující v čase. Mapou putování ženské duše. V celé její kráse.


Tady na pár dní složíme hlavu. Na zámek v Ratibořicích je to dvacet minut volným krokem a na Staré bělidlo zhruba stejně tolik. Restaurace, kinosál - ideální pro promítání Moskalykovy Babičky - i sauna s bazénem pod jednou střechou. Právě tady se to stane. Místo vašeho ústupu z boje, odpočinku i vytržení. Irena Kozelská pro Synestesis.

Přidejte se k nám, milé české ženy. My jsme tři, vás bude patnáct, archetypů osm a české krásy nadbytek. Začínáme ve čtvrtek 25. května v odpoledních hodinách a končíme v neděli 28. května před polednem. Mezitím, jak doufáme, změníte názor na českou krásu. Na svou krásu. A také na jednu zaprášenou položku z povinné četby.


Přihlásit se můžete zde nebo na adrese irena.kozelska@synestesis.com.

Těšíme se na vás!

Comentarios


bottom of page