o synestezii stylu a síle impresí
___
Před pár dny jsem s vámi sdílela své uhranutí filmem Irský zázrak od Sebastiána Lelia.
Pokusila jsem se infikovat vás pohnutím tímto prostým a zároveň nekonečně vrstevnatým příběhem, jenž si svým dějem a rozuzlením v ničem nezadá s velkými antickými tragédiemi. Pokusila jsem se přenést na vás, ve zdánlivém rozporu s tragickou zápletkou, jeho drtivou nadějeplnost. Tak jako v antickém dramatu se totiž hrdinové filmu blíží tragickému vyústění tím rychleji, čím více se mu snaží vyhnout. Na rozdíl od starověké tragédie však příběh Irského zázraku končí dobře. Katastrofa, jež uzavírá jeden příběh, jeden cyklus, je totiž začátkem příběhu a cyklu nového: zánik je příležitostí k obnově. Zlé se tak obrací v dobré, zkáza v život. Příběh se odehrává v čase mezi dvěma časy. V mezičase. Je to příběh smrti a vzkříšení.
Už v prvním Filmáči pro synestetiky jsem vysvětlovala, co je to synestetický film. Synestetičnosti filmového díla - jeho všesmyslové harmonie - jsem se dotkla i v textu věnovaném Irskému zázraku. Pokud jste film viděli, nepochybně cítíte, že jeho očistnou sílu - jeho moc vyvolat v nás, divácích, katarzi - násobí skutečnost, že se příběh sám odehrává v čase mezi dvěma časy. V už zmiňovaném mezičase. Není v něm ani zima, ani jaro. Ani chlad, ani teplo. Jsme v čase předjaří. Mraky po nebi rychle plují, země těžkne a nebe, ukáže-li se, je oslnivě blankytné. Krajiny se občas dotkne chladná, oslepující záře, patrná nejvíc v říčních pramenech, stružkách a kalužích, které záři vrací zpět a stupňují k nevydržení. A vzduch je zpěvavý.
Jakmile v úvodu vstoupila kamera z filmového ateliéru do příběhu - jakmile nám tak ukázala cestu, kam ji následovat, jako následuje Alenka bílého králíka s hodinkami -, okamžitě jsem rozpoznala něco svého. Budete se mi smát, ale ocitla jsem se na jedné ze svých stylových nástěnek, o nichž tak ráda píšu (třeba tady, tady a tady).
Od první chvíle, co píšu a vyprávím o vůních, totiž vůně oblékám. Začalo to fotografií Cecilie, hlavní hrdinky filmu Joea Wrighta Pokání, v nezapomenutelných zelených hedvábných šatech. To byl můj druhý článek na tomto blogu z dnešní více než stovky příspěvků. Bylo pro mě zcela samozřejmé představit si parfém Vent vert, "Zelený vítr", od Balmaina jako jiskrně zelený spád šikmo střiženého hedvábí, jako živelnou dívku, v níž se probouzí smyslnost jako ve zrůžovělém květu zelenající se jabloně. Pak šaty dostávaly větší a větší prostor, i ty zelené, Ceciliiny. Až jsem nakonec dopřála oděvům a oblečení prakticky stejný prostor jako vůním. Jedno totiž podporuje druhé. Jedno lze druhým vysvětlit. Jedno druhým akcentovat. Obojí plní týž účel: může ukázat vně, co je uvnitř. Může dát duši hlas.
Jako jsem začala systematicky uvažovat o vůních a jejich typech, začala jsem uvažovat i o archetypech - psychických strukturách, jež se základními skupinami vůní sdílejí tytéž vlastnosti. Třeba vůně "svěže květinové" působí nevinně, čistě a spanile. Přirozeně tedy přilnou k nositelce s povahovými rysy panny, a těmi jsou opět nevinnost, čistota a spanilost.
V jistém okamžiku tak i moje vlastní stylová nástěnka dostala víc než jen nahodilý ráz. Stala se dalším východiskem pro moje uvažování o vztahu mezi vůněmi, archetypy a stylem oblékání, jenž logicky obnáší zejména přirozenou chromatiku - nebo také vrozený barevný typ - a stejně přirozeně podmíněnou základní siluetu. Můžeme si obléci, co chceme, navonět se čímkoliv. Čím jsme, však nerozhodujeme my. Nějací se rodíme a každý odklon od tohoto bohatství je jen pádlováním proti proudu.
Mlžnost, zastřenost a rozpitost. Krásné, že? Přesto tolik žen stále věří, že krásné budou, až se obléknou do zářivých barev a nápadných vzorů. Krásné ale budou, až najdou svou impresi a zůstanou jí věrné. Foto zleva doprava Simuero, Dries Van Noten Spring 2005, vše via Pinterest.
Moje vlastní stylová nástěnka tak má dnes celých šest podnástěnek. Uznávám, že je to poněkud excentrické, ale na kom má člověk konečně s čistým svědomím experimentovat dřív, než nabídne pomocnou ruku jiným. Styl mají všechny mé podnástěnky samozřejmě týž. Styl máme vždy jen jeden, podobně jako rukopis. Styl znamená původně rukopis. A existuje pouze jeden styl, a tím je styl životní. Vůně a oblečení jsou jen jednou z vrstev osobního prostoru, jenž si kolem sebe vytváříme. Podnástěnky jsem tedy vytvořila proto, abych prozkoumala, jak vedle sebe klást barvy z mně vlastní chromatiky. Jsem naladěna střídmě, a tak nosím vždy jen dvě barvy v témže okamžiku.
Moje podnástěnky tak mají synestetické názvy. Například heatherField ("vřesoviště"), blueTea ("modrý čaj") nebo figHeart ("fíkové srdce"). Už název sám obsahuje všechny vjemy: má určitou chromatiku, texturu, chuť, zvuk i vůni. Má určitou náladu. Líbí se mi pracovat s angličtinou. Líbí se mi pracovat s koiné. Koiné je univerzální jazyk, jímž se lidé dorozumívají na území nějaké říše. Ve starověku řečtina a latina. Dnes angličtina. Koiné se chová podobně jako archetyp: vždycky je nám trochu cizí, cizejší než rodný jazyk, a tak se může co do významu příhodně smrskávat i nabobtnávat.
Vše krásné zrcadlí přírodu. Právě jste na návštěvě na mém vřesovišti. Foto vlevo nahoře Beaufille Fall 2020, foto vpravo dole Brunello Cucinelli, vše via Pinterest.
Asi vás nepřekvapí, že Irský zázrak se odehrává na mé podnástěnce s názvem heatherField. Snad se na mě nebudete zlobit, že vám svou nástěnku se všemi podnástěnkami neukážu celou - je to jako dát někomu do rukou vlastní deník. Na "vřesoviště" jste však srdečně zváni. Jinak totiž možná sotva pochopíte, k čemu v tomto textu směřuji.
K čemu směřuji, je klíč.
Ve skutečnosti totiž z celé nástěnky potřebujete jen jednu fotografii. Ve skutečnosti vám jedna stačí k dobrému pocitu ze sebe sama: bude zrcadlit vaši přirozenou barevnost, míru barevného nasycení, tedy kde vaše barvy leží mezi světlými a hlubokými, a v neposlední řadě také míru lesku. Stačí vám zkrátka tato jediná fotografie:
Vše, co najdete na mé nástěnce - co se mi ze srdce líbí - totiž vychází z tohoto obrazu, z této krajiny, z tohoto okamžiku. Z této imprese.
A znáte-li Irský zázrak, víte, že stejně tak bych mohla říct, že tou impresí je onen film.
Chápete, že žijete v nějakém filmu? Uvědomujete si, že jste okamžikem v cyklickém plynutí přírody? Místem v časoprostoru, krajinou, jež se mění už jen jinou mírou osvětlení? Někdo je třeba červánkovým rozbřeskem v půli června a jiný listopadovým stmíváním. Může se člověk sám sobě nelíbit, když najde onu chvíli, onu impresi, a ocení celou její krásu? Nebo snad existuje čas, který není krásný?
Já si například od chvíle, kdy vím, že jsem vřesoviště, nemůžu vynachválit dokonce i způsob, jak mi šedivějí vlasy, jelikož - jak vidíte na obrázku - kombinaci khaki zelené a nafialovělé nic nesvědčí víc než šedivé, zvětrávající kameny.
Na fotografii vlevo je tedy moje přirozená barevnost, barevná hloubka a také textury, které mi sluší. Ačkoli se to zdá téměř k neuvěření, jsou z ní zřejmé i tvary oděvů, v nichž budu působit nejlépe. K tomu se ještě vrátím. Na fotografii je samozřejmě i moje vůně, moje oblíbené chutě a také melodie, které mě berou za srdce. Ty ale podobu stylu ovlivňují jen okrajově, nechme je tedy protentokrát stranou. Prostě si ukažme, jak se najít na takovém obrázku a jak na něm přečíst vše, co je důležité. Začnu pro přehlednost tím druhým bodem.
Z obrázku své imprese - krajiny v cyklickém plynutí - potřebujete pochopit tři kategorie související s barevností: poměr studených a teplých barev - to je myslím jasné -, barevnou hloubku - tedy nakolik bude barva "zředěná" - a zářivost - jinými slovy, zda jsou vaše barvy spíše matné či lesklé. Na fotografii převládají zelené tóny s okrovým podtónem, odstíny slámově žluté a celé spektrum tónů fialových a nafialovělých. Zkrátka něco mezi teplými a studenými. Přesto však mírně převládá chlad. Viděno jako celek nejsou barvy ani světlé, ani tmavé, spíše však tmavé, ovšem stále někde kolem poloviny spektra. Zatím tedy samé "ani, ani". Co je však z obrázku zcela jednoznačné, je matné vyznění barev. Žádný povrch neodráží světlo plošně, ani kdyby na vřesovišti napršelo.
Jako jakýkoliv vjem nebo soubor vjemů lze i tuto fotografii položit na Synestetickou mapu 8 skupin vůní a 8 archetypů®. Vřesoviště odpovídá divošce a vůním zeleným a bylinným. A divoška má, jak už její označení napovídá, určitý styl oblékání, určitý životní styl. Tak jako pannu charakterizuje panenskost, charekterizuje divošku divokost.
Foto uprostřed Burberry, vpravo Kelvin J. Birk, vše via Pinterest.
Zleva doprava Humanoid, Stella McCartney Pre-Fall 2020, Valentino Fall 2014, William Morris.
Vše má zdrsnělý povrch, vrásní se, prorůstá v přirozené změti. Všechny barvy jsou matné či zmatnělé a tvořené jemnými barevnými přechody. Vše je uzpůsobeno tak, aby se v tom dalo žít venku. Divočit. Divoška patří k divočině. Bohyní divošky je Artemida s lukem. Divoška půjde i do divadla v khaki.
Jak tedy najít tento poklad, tento svatý grál? Impresi, jež věrně zrcadlí můj přirozený vzhled, mou duši?
Prostě si všímejme. Dívejme se na film, a pokud jsme jím víc než uchváceni, ptejme se proč. Nevnímejme jen zápletku, ale i to, jak se zaplétá do krajiny, v níž se odehrává. Pozorujme hlavní postavy a ptejme se sami sebe, proč a čím jsou tak uhrančivě působivé.
Co nás neodolatelně vábí, nás nevábí jen tak zbůhdarma.
To se nám něco nekonečně většího než my snaží říct, co je naším pokladem. A jak s ním naložit.
___
P.S. Pokud je na vás žonglování s obrázky příliš složité, ale tušíte, že jediné, co potřebujete na další nákup či revizi šatníku, je vaše imprese, můžete se přihlásit na stylovou konzultaci Synestesis. Bude mi ctí a radostí předat vám do rukou váš poklad.
P.S.P.S. Pokud vám všechny buňky vašeho těla říkají, že i vy jste "ani, ani", právě estetiku předjaří, a zejména předjarní vůně, budeme zkoumat už ve čtvrtek 23. března od 19 do 20 hod. na historicky druhém synestestickém online workshopu "Jak přeložit vůní... předjaří". Přihlásit se můžete do neděle 19. března včetně, tak abych vám stihla doručit poštou vzorky vůní, s nimiž budeme pracovat.
P.S.P.S.P.S. A pokud naopak nestojíte ve vřesovišti ani jednou nohou, a vaším vesmírem jsou elegantní kavárny a vše krásné minulých let, můžete se mnou podniknout už v pátek 24. března od 17 do 20 hod. v Praze Dejvicích tříhodinový exkurz napříč 20. stoletím a jeho ikonickými vůněmi. Na skupinový workshop "Jak cestovat s vůněmi časem" se můžete přihlásit zde.