jak voní... zahrada mezi mrakodrapy

a také o neúčelné kráse, jíž dnešní doba nepřeje, což ještě neznamená, že je s ní konec


---

Před pár lety, když jsem ještě pracovala v kanceláři, jsem náhodou narazila na úchvatné časosběrné video Jamieho Scotta zachycující jarní rozkvétání květin a ovocných stromů v newyorském Central Parku. Květiny v něm otevírají pestrobarevné deštníky a tančí v nečekané synchronii s jímavou, z počátku pokradmu našlapující, a pak euforicky explodující hudbou Jima Perkinse. Budete mít možnost podívat se na ně níže. Zatím si ho prosím pouze představujte.


To se nám to pne hezky do výše. Central Park, New York. Foto via Pinterest.

Myslím, že když pracujete v kanceláři, v níž se při každém pohybu bolestivě udeříte křídlem do stěny, velmi dobře pochopíte hodnotu zahrady uprostřed velkoměsta. Útěšnost rostlin uprostřed bezútěšného míchání betonu. Kvetoucí ráj uprostřed labyrintu. Prostor k nadechnutí. Kancelář může velkoměsto velmi přiléhavě ztělesňovat. I v kanceláři není radno se zastavit, aby do vás někdo nevrazil, protože vše plyne tempem, o němž nerozhodujete, ale musíte se mu přizpůsobit. Vše je také jaksi pravoúhlé, a vy se smíte pohybovat jen předem stanovenými cestami. "Nesmět" a "muset" výrazně převažuje nad "moci". "Chtít" není vůbec radno se odvažovat. Ducha můžete nechat viset doma na věšáku, protože ho v práci nebudete potřebovat. Tvořivost není to, co se od vás očekává. A do toho začnou najednou květiny otevírat barevné slunečníky a tančit v nečekané synchronii s jímavou, z počátku pokradmu našlapující, a pak euforicky explodující hudbou. Přímo uprostřed kanceláře vykvete zahrada.


Je zvláštní, že člověk někdy potřebuje pobýt delší dobu v krajinách, jejichž klima mu drasticky nesvědčí, aby pochopil, jak sám se sebou nakládat. Jak pravdivé je rčení "Všechno zlé je na něco dobré".


Přiznávám se, že to video jsem si obsesivně pouštěla stále dokola a těžko se bránila slzám. Jeho křehké plynutí a spanilost otevírajících se květin vnášely do mého světa něco, co v něm tehdy zcela chybělo a co jsem zjevně velice bolestně postrádala: beztrestné prožívání krásy neúčelnosti.


Hyacinty... Kvetoucí hyacinty krouživě tančí. Jen se tak děje v rytmu, jenž je pro zbrklé oko člověka zcela nepostřehnutelný. Foto via Pinterest.

Krásou neúčelnosti je cosi, čehož smysl době účelnosti zcela uniká. Krásou neúčelnosti jsou řezané hyacinty ve váze, dobře vyvázaná kniha, čas na kochání se třpytící se vodní hladinou, jídlo uložené do košíku a snědené vleže. Jsou jí květiny ve vlasech, vybírání věcí, které si nikdy nekoupíte, občasné stříkání parfému zbůhdarma do vzduchu, hezky uspořádané magnetky na ledničce. Hezky uspořádané cokoli. Narozdíl od toho, co si myslí doba účelnosti, neúčelná krása ve skutečnosti z dlouhodobého hlediska vydělává. Vydělává tím, že léčí. To je ale jedno. Nechme žít občas něco jen tak, protože je to krásné.


Zahrada mezi mrakodrapy je navzdory své rozlehlosti podobná kytici. Kdyby velkoměsta byla lidmi, chodila by po světě s náručí květin. Kupujete si občas kytici sami pro sebe? Pokud ano, pak víte, jak nádherně se člověk cítí, když si domů nese náruč křehkých stonků, jež jemně vržou, jak drhnou jeden o druhý. Mně stačí nést si domů tři tulipány a mám euforický pocit, že si domů nesu celý Central Park.


V minulosti byl jeden renegátem, když pančoval alkohol nebo hrál s cinklými kartami. Dnes je jím ten, kdo se odváží obhájit čas pro čisté kochání. V pozadí Empire State Building, v popředí potřeba vzdálit se všemu, co je "Empire" a "State", možná i "Building". Foto via Pinterest.

Ač je to k nevíře, neúčelnou krásu zdaleka každý neocení. Je to svým způsobem zvláštní druh nadání. Lidé se smyslem pro neúčelnou krásu vypadají už na první pohled jinak než ostatní. Protože je však doba účelnosti stále rozptyluje a odvádí od jejich soustředěného zájmu o neúčelné, je možné, že si žádného takového muže či ženu ani nevybavíte. Pracujete-li v kanceláři, pak je šance, že podobné lidi potkáte, velice nízká, nebudou-li dobře maskováni v kamuflážním převleku s bílým límečkem a pečlivě uhlazenými vlasy. Přesto je tu cosi, co je spolehlivě usvědčí. Díváte-li se na člověka se smyslem pro neúčelnou krásu, máte pocit, jako byste měli dvě dioptrie a někde si založili brýle. Ti lidé jsou jakoby trvale zahaleni jemným oparem, jejich obrysy jsou chvějivé a tváře jemně pableskují.


Jelikož směřuji k tomu, jak voní zahrada mezi mrakodrapy, unikátní to příklad neúčelné krásy, chvíli se ještě zastavím nad tím, jak vypadá žena se smyslem pro neúčelnou krásu. Kdo jiný by totiž takový parfém nosil.


Kroužíme-li kolem Central Parku, vybavuje se mi okamžitě Andie MacDowell, jejíž jméno a bezčasý půvab jsem připomněla už před pár měsíci, když jsem psala o tom, Jak voní... zahrada za sklem. Najít dnes ženu podobnou Andie MacDowell je velice obtížné. Andie MacDowell v dobách Zelené karty, skvělé komedie Petera Weira z roku 1990, jež se odehrává z části mezi mrakodrapy a z části v zahradě v jejich středu, byla cudná, plachá, zdvořilá a taktní. Při pohledu na ni se červenáte spolu s ní, a tak zcela mimochodem zjistíte, že jste se během jednoho filmu začervenali vícekrát než za celý poslední rok. Kdo se dnes ještě červená...


Ach, Andie, idol mých dívčích let... Dnes se ničím idolem nestanete bez bičíku a síťovaných punčoch. Ach... Foto via Pinterest.

Ženy se smyslem pro neúčelnou krásu nosí ve větru se vzdouvající květované šaty, a je-li slunečno, také velký slaměný klobouk. Když se kochají šumícími větvemi v Central Parku, občas jim klobouk uletí a ony za ním půvabně běží. Často se při hře na honěnou za svým velkým slaměným kloboukem seznámí se svými budoucími manžely. Někdy se ale honí za představou bytu se skleníkem, a proto přistoupí na svatbu na oko, z níž se vyklube velká romantická láska. Velká jako velký slaměný klobouk. Je v nich totiž víc dobrodružství, než byste čekali. Central Park je každopádně duchem takové ženy a taková žena duchem Central Parku. Z této rovnice o dvou známých je zřejmé, že žena se smyslem pro neúčelnou krásu je ženou kyticí. Přesto může přes den vozit kolečka v Bronxu po kolena v blátě a neúčastně se vyhýbat kulkám svištícím po přímých trajektoriích ulicemi, jako by se snažila předejít srážce s letící včelou. Večer se ovšem vrací v gumácích do výškového domu s recepčním v livreji a večeří za použití komplexní soustavy příborů rozmístěných ze tří stran talíře.


Cacharel Anaïs Anaïs L'Original. Nenapodobitelná textura hedvábného saténu. Orosená kytice hyacintů, lilií a zimolezu. Koláž Irena Kozelská pro Synestesis.

I kdyby tato žena nepoužívala parfém, bude vonět jako Anaïs Anaïs L'Original od Cacharelu, líbezný parfémový komorní koncert z roku 1978, za nímž stojí hned čtyři parfuméři, Paul Leger, Raymond Chaillan, Robert Gonon a Roger Pellegrino. Jsem si jistá, že když Paul, Raymond, Robert a Roger tvořili Anaïs Anaïs, skoupili v květinářstvích široko daleko kbelíky orosených hyacintů a lilií a chodili se válet do svěží trávy mezi kvetoucí zimolezy. Také si představuji, že si přitom nahlas předčítali Malé ženy od Louisy May Alcott a prohlíželi si některé kolemjdoucí s pocitem, že mají dvě dioptrie a někam si založili brýle. Vytvořili totiž vůni pro ženu, jež jakoby byla trvale zahalena jemným oparem, jejíž obrysy jsou chvějivé a tváře jemně pableskují. Tato žena prochází staletími v téměř neměnné podobě: je jako rozvíjející se jarní květina, její pleť je jemně narůžovělá, vlasy se jí vinou kolem tváře jako lokny břečťanu kolem svěží studánky a její buňky jsou zkypřené jako bílé těsto na svatební koláčky. Setkáte se s ní kdesi stranou války Jihu proti Severu, kde vyšívá u okna cosi neúčelně krásného a směje se tomu, jak se její děti válí v gladiolech se štěňaty. V útulné středostavovské domácnosti 30. let čeká pod tikajícími pendlovkami, až se manžel vrátí z továrny, zuje si pod stolem boty a vděčně se pustí do pečeného králíka. Najdete ji také na přelomu sedmdesátek a osmdesátek. To už přišla na to, že vedle dětí, štěňat a muže žije ještě ona se stejnými právy, její aura tak nepoměrně vzrostla, a tak si občas užívá jejich znepokojení, když se odváží dělat si chvilku, co chce. Vždycky se u toho ale půvabně červená. V jakékoli době ji potkáte, bude mít na sobě plátěné šaty s liberty potiskem a pro slavnostnější příležitosti květované hedvábí. Ostatně, právě spojením s liberty potiskem a květovaným hedvábím je známá i francouzská módní značka Cacharel, jež stojí za parfémem ženy se smyslem pro neúčelnou krásu. Anaïs Anaïs. Už jedno Anaïs by myslím bylo nádherným jménem pro takovou ženu. Anaïs nebo také Diana. Myslím, že mladá lady Diana byla poslední takovou ženou minulého století.


A pak nic. Uběhne čtvrtstoletí, ale člověk už o ni nezavadí. Tato průsvitná, plachá a růžolící podčeleď ženy v polovině 80. let náhle mizí ze světa.


"Le plus tendre des parfums." "Nejněžnější ze všech vůní. "Toute la tendresse d'un parfum." "Všechna něžnost vůně." Pro jednou velmi přiléhavé slogany. Pro jednou jsem vlastně spokojená naprosto se vším: tento parfém říká všemi svými částmi, čím je. Parfémem pro ženu se smyslem pro neúčelnou krásu. Foto via Pinterest.




Nahoře zleva: fotografie z filmu Malé ženy (Greta Gerwig, 2019); kampaň značky Cacharel, 70. léta; fotografie z amerického Vogue, červen/červenec 1975; kampaň značky Cacharel, jaro 2016. Všechny fotografie via Pinterest.


Co se za tu dobu stalo? Ideál ženy se posunul kamsi, kde se žena se smyslem pro neúčelnou krásu nemá šanci prosadit. Žena se smyslem pro neúčelnou krásu se totiž vlastně vůbec prosazovat nechce. Těší ji čas strávený doma, nebo klidně i venku, ale na vlastní zahradě. Nemá-li vlastní zahradu, rozpíjí se v zahradě mezi mrakodrapy. Mezi ženami, jež věří v sebeprosazení, nemá tato žena co říct. Jen se červená a snaží učinit neviditelnou v kamuflážním převleku s bílým límečkem a pečlivě uhlazenými vlasy, ztracená možná v kanceláři nebo kdekoli jinde, kde je vše předem nalinkováno, aby se předešlo sebemenší známce neúčelnosti. Linky, kolonky, tabulky, a také kontrastní pruhy a cokoli s ostrými úhly, vztáhneme-li nalinkovanost i k oblékání, však takovou ženu zraňují a křiví, protože v jejím světě vládne vlnovka, a kdo je svou podstatou vlnitý, avšak vytrvale rovnán do latě, se ve skutečnosti křiví.


Problém je, že tyto ženy nikdy nepovstanou. Najde-li se ovšem citlivý zahradník, jenž usadí buclatou cibulku do zkypřené, vlahé hlíny a bude ji pravidelně jemně kropit, její čas zase přijde.


Tak jako čas květin ve filmu Jamieho Scotta.



P.S. Celý cyklus o zahradách si můžete přečíst na těchto stránkách:

Jak voní... benediktinská zahrádka I

Jak voní... benediktinská zahrádka II

Jak voní... zahrada za sklem

Jak voní... zahrada s živým plotem