jak voní... zahrada s živým plotem

a jak dát tvar území své duše


---

Živě si na to pamatuji. Při studiu tlumočnictví jsme vytrvale přebíhali z budovy katedry translatologie v Hybernské ulici v Praze do "akustické laboratoře" v hlavní budově Filosofické fakulty na Palachově náměstí, kde se trénuje simultánní tlumočení. Někdy jsme takto migrovali jako hejno městských holubů i několikrát za den.


Hurá na fildu. Foto via Pinterest.

Jednou mě na ulici zastavila stará paní, ten typ, co potkáváte na hřbitově s konví. Požádala mě, zda bych jí neporadila, kde najde nejbližší kostel. Jelikož jsem díky neustálým přesunům tam a zpátky měla oblast v malíčku až do poslední utajené pasáže, vypnula jsem hruď, pozvedla složený deštník a nadechla k průvodcovskému výkladu. Její reakce byla na první pohled zvláštní: bylo zřejmé, že neplním zakázku. Kostel, kam jsem ji poslala, byl podle jejích slov zavřený. Sdělila mi to způsobem, jako bych jí byla předtím odpřísáhla pravý opak, hnala ji tam na stará kolena a nechala marně bušit na kostelní vrata. Moje pohotové přesměrování o pár kroků dál už paní nesla vyloženě nelibě. Tak co tedy chce? Chtěla peníze. Prý na cestu domů - někdo jí ukradl peněženku. Nejsem v těchto situacích nijak duchaplná a vždycky mě děsí, že bych k někomu mohla být příkrá nespravedlivě, a tak jsem vyrukovala s nápadem, z mého pohledu vynikajícím, že zavolám policejní hlídku, ať má příležitost projevit ochotu "pomáhat a chránit". Jakmile jsem vytáhla iniciativně z tašky místo peněženky telefon, stařenka zmizela beze slova v davu s pohoršeným výrazem šéfa, co od rána naráží na nespolupracující idioty a "raději si to udělá sám". Chybělo jen prudké prásknutí dveřmi.


Tato paní měla své teritorium, jež se přesně překrývalo s částí mých pravidelných pochůzek mezi Hybernskou a Palachovým náměstím. Bylo nás z našeho ročníku několik, komu se dostalo té cti, že jí byli osloveni. Jedna dobrá duše dokonce podlehla, i když na celé historce "něco smrdělo". Co kdyby... Někdo se zkrátka snáze srovná s tím, že poškodí sám sebe, než že by poškodil bližního, a vytrvalým konáním dobra, jež se mu vrací zpět v podobě divokých ran holí, dává světu živoucí lekci o tom, že dobro i zlo jsou pro úspěšné zdolání životních nástrah zcela rovnoprávně důležité. Ze setkání s onou "pod plachetkou osobou" se každopádně stalo naše oblíbené konverzační téma a příležitost k rekreačnímu psychologizování o tom, proč někoho mine bez povšimnutí, a někoho osloví i několikrát.


Rostou tam lízátka? Foto via Pinterest.

Dnes už vím, že je to plotem.


Máte plot? Nebo se k vám na zahrádku jde rovnou z ulice? A co dům? Máte v domě vsazené dveře? Jsou opatřené zámkem? Jsou zamčené? Nebo je máte otevřené dokořán, ba dokonce vysazené z pantů? Nebo je to jinak? Někdo vám plot permanentně bořil a dveře vykopával, až jste zapomněli, že něco jako plot a dveře existují? Nezvaní hosté tak u vás proudí oběma směry bezútěšnou dírou zející na místě vchodu a odnášejí si z vašich pokladů, cokoli jim padne do oka?


A tak se stane, že si tak štrádujete od Palackého náměstí do Hybernské, pro jednou je nádherně, zahrádka duše září jarní zelení, v kapkách rosy se třpytí slunce, ve vzduchu se chvějí motýli, a najednou bác. Baba stojí v holinách přímo ve vašich kvetoucích mečících.


S mečíkem v ruce opravdu pevnost neuhájíte. Ani s jitrocelem kopinatým. Ideální nejsou dokonce ani meč a kopí standardního rozměru, protože je-li zapotřebí sečné či bodné zbraně, je už pozdě. Prošvihli jste prevenci.


To, co potřebujete, je plot.


Potřebujete ohraničit své posvátné teritorium. Obehnat nezcizitelné území své duše zdí.


I když... zdí? Možná zdí, chcete-li. Já bych ale zvolila něco přeci jen přívětivějšího. Něco, co tolik nestíní, co je živé, na co je radost pohledět, přestože to říká: "Dál už ani krok."


Navrhovala bych živý plot.


Ploty nejsou nevinné. Ploty o nás říkají víc, než jsme si možná ochotni připustit.



Národem, jenž bravurně ovládá cosi, co bych se nebála nazvat "uměním plotu", jsou například Britové. Za velmi pěkným plotem si dokážou s elegancí odbýt i velmi nepěknou vraždu, jak vidno ze Slečny Marplové. My Češi plot bohužel pojímáme, ostatně jako většinu objektů, téměř výhradně funkčně. Čech by potřeboval injekci estétství. Takovou vakcinaci proti ryzí praktičnosti. Raději dvě dávky. Foto via Pinterest.


Narazíte-li na plot vyšší než dva metry, můžete si být jisti tím, že za ním leží velké peníze vydělané potmě. To za kamennými zídkami leží mírumilovná divokost a ticho tajemství. Problémem kamenných zídek je ovšem to, že mají chránit a odrazovat, avšak ve skutečnosti téměř neodolatelně vábí. Ruku na srdce - kdo jste kdy prošli kolem staré kamenné zídky, v jejichž drolících se spárách rostou polštářky mechu a rozmarné sedmikrásky, a nepodlehli nevysvětlitelnému nutkání se na ni vyškrábat a podívat, jak to za ní vypadá? Zahrady za kamennými zdmi patří k těm nejkrásnějším: žijí v jiném čase než svět okolo a znějí vykáním a předčítáním pasáží z tlustých románů. A co takové ploty drátěné? To je úplně jiný svět. Drátěné ploty, hlavně ty s těžkopádnou betonovou podezdívkou, v sobě mají něco z kárného tábora: nerudnou zahradní dřinu socreálu, kolečka naložená nesourodým stavebním materiálem a chlupy trčící z kdysi bílých tílek. Zato se mi moc líbí ploty laťkové. Líbí se mi, když mají trochu vylámané zuby. Dírami po vylámaných zubech proudí malí návštěvníci. Chlupáči a děti, co chodí tajně na jablka. Umožnit dětem chodit tajně na jablka by mělo být ukotveno v zákoně. Ale nesmělo by se o tom dětem říct. Když jsem chodívala jako dítě tajně na třešně k panu Vykydalovi - vylezla jsem na zídku a nepozorovaně se natahovala po větvích na jeho území -, pravidelně mi to kazil a při pohledu na divoce se třesoucí strom v absolutním bezvětří na mě z dálky volával, jestli mi nemá ty třešně natrhat ze své strany, protože jich je víc, jsou hezčí a snadno na ně dosáhne. To prosím dětem nedělejte. Potřebují na něčem prověřit zákony džungle a přesvědčit se, že přežijí cokoli. Zahlédnete-li malého zloděje, dělejte, že ho nevidíte, nebo na něj pro jeho dobro pořádně zhurta houkněte, aby měl důvod pelášit o sto šest. Dítě, jež nepřekročí tyto iniciační prahy, se pak v dospělosti potýká se zcela zbytečnými neurózami.


Z hlediska ochrany osobního prostoru vysoce efektivní kombinace pevných latěk a zdánlivě neškodné pružnosti šípkové růže, kterou je ovšem lepší nepokoušet. Nevěříš? No počkej! Foto via Pinterest.

Ještě krásnější než rozviklaný laťkový plot je plot živý. Živý plot je přesně to, co potřebujete, abyste zůstali lidmi, ale zároveň odvrátili společenské plenění. Živý plot je nádherný, chvěje se ve větru, ubytuje i několik drozdích rodin, které mohou platit nájemné, a co je nejdůležitější, voní. Živý plot dokáže tak nádherně vonět! Cypřiše, túje, myrta, jalovec, vistárie, šeříky, šípkové růže. Jabloňky! A když se na obzoru objeví podezřelá dáma s hřbitovní konví, ukáže se, že cypřiše, myrta i šípkové růže jsou naštěstí také neproniknutelnými houštinami, jejichž zdolání může způsobit i několik tržných ran najednou. Neobhajujte ji nízkým důchodem ani sníženou schopností orientace! Žádné slitování!


Dnes bych vás proto - v zájmu zachování duševního zdraví - ráda seznámila s parfémy, jež voní jako živý plot. Máte-li totiž neblahý sklon nechávat zahrádku své duše napospas nájezdníkům, potřebujete vnější opláštění, jež vám bude neustále připomínat, že mezi růžemi jsou trny a že v případě, že se někdo nezastaví u růží, za další následky odmítáte převzít zodpovědnost.


Budeme tedy hledat vůně, jež co nejvěrněji napodobují úchvatnou vůni živého plotu: musí obsahovat nejen porci květinovosti, ale i něco z listů, větvoví a kořenů. Bez toho by voněly jako kytice, a to už bychom byli zpátky u našeho palčivého problému: nájezdníky prosím rozhodně nevítejte s kyticí. My se naopak budeme držet toho, že naše vůně má větve a kořeny, a tudíž se ANI NEHNE.


Pojďme na to.



Acqua di Parma Blu Mediterraneo Mirto di Panarea (♀️/♂️)


V Itálii existuje velice sladký likér původem ze Sardinie jménem "mirto" - tak sladký, že je dle mé chuti téměř nepoživatelný. Jeho základem jsou modrofialové bobule myrty obecné, jež se svou vůní podobají směsi citronové kůry, eukalyptového listí a medu, tedy čehosi, co tvoří ideální předpoklad vlastnosti jménem "likérovitost".


Synestetické koláže zde a níže Irena Kozelská pro Synestesis.

Mirto di Panarea, parfém Françoise Demachyho z roku 2008, voní, jako byste z výše zmiňovaného likéru odstranili nadbytečnou sladkost a jeho texturu proměnili z lepivě kapalné na bohatě nadýchanou. Navoníte-li se tímto parfémem, vznikne kolem vás ladně se ve větru vzdouvající plot, jehož větve měkce tančí v poryvech velice jemně slaného mořského vzduchu. Na tomto živém plotu je vše zářivé, jako jsou na jaře nenapodobitelně zářivé obří kypré mraky a všechny bílé květy, skrze něž prosvítá slunce. Ve vašem plotu se budou mezi inkoustově modrými bobulemi myrty a jalovce pohupovat desítky bohatých bílých růží vonících jako na slunci vybělená prostěradla. Celé to vanutí v modré a bílé bude příjemně svěže hřejivé a lehce opojné, jako nevinný lok "mirta" po lehkém středomořském obědě. Ostatně, někdy člověk s kapkou něčeho ostřejšího konečně najde ta pravá slova, jak vykázat neurvalce do náležitých mezí. Takže: "Salute!"



Fragonard Jasmin Perle de thé (♀️)


Jasmin Perle de thé byl uveden na trh na jaře roku 2013 jako součást kolekce příhodného jména - Le jardin de Fragonard, "Fragonardova zahrada". I v pozadí tohoto neobyčejně krásného, přírodně a přirozeně působícího plotu se nachází nápoj. Dle mého názoru nejušlechtilejší, nejintrospektivnější, nejduchovnější ze všech nápojů. Čaj. V tomto případě zelený, aromatizovaný jasmínem. Spíš než nápoj ovšem v této vůni cítím botanické druhy, jež stojí u jeho zrodu: vzrostlé čajovníky, bujné keře jasmínu a zimolezu a neprostupné túje. Opory zde tedy najdete dost a dost. Surovina vždy slibuje více surovosti než materie již rafinovaná. Na cokoli rafinovaného bude dost času, až bude návštěvník prověřen, k čemuž, jak už víte, potřebujete ne šálek kontemplace, ale řádnou změť haluzí.



Tato živá blokáda tak bude vítat příchozí jemnou, ale nezlomnou odtažitostí, kterou tolik miluji na čaji: čajovost by mohla být téměř synonymem nepodbízivosti, zdvořilého odstupu a elegantní strohosti, jež umí tak spolehlivě zastavit bezbřehou žoviálnost i jiné, méně rozmáchlé formy neotesanosti. Čajová vůně funguje podobně jako delší než krátké odmlčení: nevím, zda jste si toho všimli, ale žoviálnost se živí slovy a neklidem. Když se jí postavíte tichem a nehybností, rychle opadává jako velká voda. Pak už můžete vykvést jako nejkrásnější kytice něžně tělesného jasmínu a křehkého zimolezu vonícího po zeleném hrášku. Ach, jasmín a zimolez! Ztělesnění máje s jeho kyprými keři obalenými voskově bílými květy - směs nevinné svěžesti a mámivé smyslnosti, jež pravidelně končí nekontrolovanou činností dvojic obratlovců i bezobratlých. V Jasmin Perle de thé vůně bílých květin pozvolna, ale neodvratně sílí, jako by ji právě povzbudil svěží jarní déšť. Naštěstí tu máme ještě túje s jejich charakteristickou nasládle pikantní vůní černého rybízu, jež nikdy nedopustí, aby se o náš plot někdo neomaleně opřel a propadl až do zahrady. Kdepak túje, ty umí poškrábat!



Guerlain Champs-Elysées (♀️)


Tento rozkošný parfém bych na závěr ráda použila jako odstrašující příklad vůně, jež ochranné prvky naopak zcela postrádá. Naprosto souhlasím s tím, že šeříky, mimóza i vistárie, jež vás s tímto parfémem obalí jako lascivní sochu nymfy, se mohou vyskytovat i v živém plotu. Zde jim ovšem zcela chybí aspekt listoví, a zejména pak pružnost větví, kterou nezbytně potřebujete, máte-li sklon chodit si po světě bez jakéhokoli ohrazení. Pamatujte na to, že nejste-li od přírody asertivní, větve, jež se invazí z vnějšku napruží a uštědří nevítanému návštěvníkovi hezky štiplavou ránu, jsou pro vás zcela nezbytné.



V této vůni je naopak zhola nemožné nastavit si jakýkoliv odstup. Champs-Elysées voní nestoudně vábivou vůní májových kvetoucích dřevin s jejich nenapodobitelnou mandlovou pastózností. Centrálním motivem tohoto parfémového monumentu Jeana-Jacquesa Guerlaina z roku 1996 jsou právě podoby mandlovosti. Tento parfém je jako návnada, jako past, a pro někoho, kdo působí jako snadná kořist, tedy zcela nevhodný. Od prvního neodolatelného tónu svěží nezralé švestky, který je předzvěstí následujícího vonného vývoje tonoucího v odstínech masitě žluté a zářivé fialové, je totiž příchozí doslova zasypán trsy šeříků, huňatými bambulkami mimózových květů a hrozny vistárií, z nichž pozvolna stále intenzivněji vystupuje omamná vůně bílé mandle, jež přišla o cudnou slupičku, ani nevěděla jak. Tak toto prosím ne! A pokud vás jímá pokušení, vzpomeňte si na hřbitovní konev!


Ještě se podívejme, kdepak se naše voňavé plůtky nacházejí na Synestestické mapě osmi skupin vůní. A než přejdeme k závěru, ráda bych připomněla ještě čtvrtou vůni, jež perfektně splňuje naše "plotová" kritéria, a tou je pánská vůně Encre noire od Lalique, o níž už jsem podrobněji psala jinde: nádherný, dokonale zastřižený plot temných cypřišů, od jejichž kořenů vzlíná vlhko a chlad černé hlíny. Neprojde ani noha střevlíka.


Tři ploty na Synestetické mapě 8 skupin vůní. Po směru hodinových ručiček: Guerlain Champs-Elysées, Acqua di Parma Blu Mediterraneo Mirto di Panarea, Fragonard Jasmin Perle de thé. Mapa Irena Kozelská pro Synestesis.

Sama mám v úmyslu se svým plotem něco udělat. Vítá totiž kolemjdoucí už na dálku, ale patří k zahradě, kde je vítán málokdo. Mezi plotem a zahradou by neměl být rozpor - to je myslím základem "umění plotu".


Jaká zahrada, takový plot.


Když nad tím tak sama přemýšlím, cítím, že z vlastností, jež jsem popsala u výše pojednaných plotů, potřebuji přidat na drásavosti. Chce to víc trnů, jehličí, škrábavých větví. Můj plot by měl méně vonět, a víc říkat "Ne". "Ne" poměrně citelně píchá a škrábe.


"Ne" říkají snadno ti, kdo silně cítí vlastní pocit, zato málo pocit druhého. Jakmile je člověk trochu empatický, "ne" začne být problém. Čím víc se jeden vciťuje, tím víc zapomíná na sebe, zato důvody jednání toho druhého mu připadají zcela pochopitelné. Do dvou lidí zároveň se prostě nevcítíte. Neblahému vciťování je tak třeba učinit přítrž hned v zárodku. Jedná-li se o vaši vlastní zahrádku, jediný pocit, jenž si zaslouží zohlednění, je ten váš.


Věřte nevěřte, s těmi parfémy to není jen roztomilá hra.


Před pár týdny jsem šla pozdě večer do Billy. Měla jsem rozepsaný článek o vetiveru, a tak mi ruce voněly intenzivně vetiverovým Encre noire. A zase se jeden takový objevil. Chudák, jemuž ukradli peněženku. Svým kategorickým "ne" - přitom, dle mého názoru, prokvetlým růžemi - jsem překvapila sama sebe. Chlapík mě zasypal velmi nepěknými výrazy a jedním ohromným komplimentem: "Ta na to vůbec nevypadala."


Když na to nevypadáte, musíte si alespoň umět vybrat parfém.


Krásný živý plot, kterým se - když na to přijde - neprotáhne ani myš.




P.S. Celý cyklus o zahradách je případně k přečtení na těchto stránkách:

Jak voní... benediktinská zahrádka I

Jak voní... benediktinská zahrádka II

Jak voní... zahrada za sklem