top of page

na konci světa to voní břečťanem a ústřicemi

cesta za vůněmi bretaňského Finistèru a taky trochu do pravěku


___

Finistère je jedním ze čtyř bretaňských departementů. Leží nejzápadněji ze všech v celé Francii. Finistère hledí na Západ, kterým je na nejzápadnějším konci francouzské pevniny už jen širé moře. Bretaněc žije ve světě, který z poloviny tvoří země se svým pevninským členěním a z poloviny voda: nekonečná, přelévavá masa, k níž shora přiléhá stejně nekonečně vzdušné prázdno. Stačí mu tak otočit se na Západ, a svět se blahodárně zjednoduší, vyprázdní, ztiší. Bretaněc má prostor usebrání stále na dosah. Je to znát. Bretaňci, nebo alespoň ti, které znám, se často od srdce smějí. Včera večer - jsem právě u rodičů svého muže, který z Bretaně pochází - požádala moje dvouletá neteř dědečka, mého tchána, u stolu zdvořile o látkový ubrousek určený ke stolování. Dědeček jí ho s podobně zdvořilou odpovědí pohotově podal a pokračoval v družném hovoru. Nevšiml si tak, že holčička má kalhoty pod kolínky a metr opodál stojí plný nočníček. Jeho výraz, když mu vnučka ubrousek obratem neméně zdvořile vrátila, byl ztělesněním známého rčení "nevěřit vlastním očím". Vzápětí však všichni vybuchli hurónským smíchem, a pak znovu a znovu, když v průběhu večera někdo bezmyšlenkovitě sáhl po ubrousku, náhle však s nedůvěrou nahlédl do jeho záhybů, a pro jistotu jej rychle odložil nepoužitý. Bretaňci se smějí při každodenních drobných pohromách, smějí se skvrnám na ubruse, smějí se, když zjistí, že mají čtyři párky pro pět lidí. Moje tchýně se smíchem říkává: "Tady nejsme ve Versailles." Prázdno na Západě má prostě něco do sebe. Dostupnost prázdnoty lesa a oceánu způsobují, že člověk nedělá z komára velblouda. A v tomto umění Bretaňci neobyčejně vynikají.


A dál už nic. Když člověk chvilku hledí na vodorovnou linku na horizontu, kal vzrušených dnů si sedne a obnoví se schopnost mávnout rukou nad většinou věcí. Foto zde a níže Irena Kozelská pro Synestesis.

Pokud můžeme, trávíme tak v Bretani čas na pobřeží a díváme se na Západ. Grace Coddington, obdivuhodná tvůrčí duše a dlouholetá editorka amerického Vogue, pronesla ve skvělém filmu Zářijové vydání krásnou, pravdivou myšlenku: "Eye has to travel." "Oko musí cestovat." Kdo má tvořivou práci, tomu jsou nové vesmíry - neznámé kraje nebo kraje zdánlivě známé, ale ve skutečnosti neprobádané - nezbytnou potravou. A kdo má navíc tvořivou práci zaměřenou na čich, ten potřebuje, aby cestoval hlavně jeho nos. Nose has to travel too. "Čichavci" zkrátka pasou po tom, jak to tam či onde voní. Ale zajímá nás všechno, všechny smyslové vjemy. Vůně je totiž obsahují všechny. Vůně, tyto neuchopitelné, nepolapitelné, obtížně popsatelné slavnosti čichu, jsou už ze své podstaty synestetické.


Vezmu vás dnes proto na výlet podél bretaňského Aber-Bénoît. Naše nosy čeká fascinující putování. Abery jsou podobné korytům říček vlévajících se do moře. Ve skutečnosti však jde o mnoho kilometrů dlouhé rýhy v pevnině, jež pravidelně zaplavuje voda mořského přílivu. Zejména ve svém ústí tak působí jako malé zálivy. Abery proto žijí rytmem zvedající se a klesající mořské hladiny. Při přílivu jsou jejich koryta plná a od řeky k nerozeznání. A odliv obnažuje jejich bahnité dno s ostrůvky pokrytými vysokými travinami, kde se dobře daří nejrůznějším druhům vodních ptáků, jejichž vysoké nožky podobné kloubnatým klacíkům si dobře poradí s rozbahněným říčním dnem.


Aber-Bénoît za odlivu. Altánek na protějším břehu má na střeše kříž. Jeho funkce je mi neznámá, ale souhlasím, že v blízkosti stoupající a klesající hladiny duše dýchá s čímsi nahoře.

Ač se to na první pohled nezdá, procházka podél aberu je opravdu úžasným čichovým zážitkem, a svým způsobem akcentuje a povznáší přirozené vůně celého bretaňského regionu. Chcete-li poznat, jak voní bretaňská příroda, udělejte si výlet kolem některého z aberů.


Aber-Bénoît z ptačí perspektivy. Pod červeným puntíkem to voní nejvíc. Mapa via www.mapy.cz.

My začínáme v Porleac'hu, jedné z mnoha místních osad. Bretaňské obce jsou často roztroušené na velké ploše a mnoho lidí žije ve shlucích pouhých několika domů. Máme štěstí, protože je odliv, břehy jsou pokryté řasami jinak ukrytými pod hladinou moře a mizející vody odkrývají bahnité dno. Před okamžikem také pršelo, ze stromů ještě padají těžké kapky a stezky jsou plné kaluží. Hrůza? Děs? Nic horšího se nemohlo stát? To si myslíme my, Češi, kterým chybí les nebo moře: blahodárné prázdno, kde se rodí vesmírná superschopnost zasmát se pokakanému ubrousku. Vonná krása Bretaně vyniká naopak nejvíc, když je "nejhůř": za odlivu a po dešti. Slaná voda totiž způsobuje, že bahno a částečně tlející masa mořských řas jsou soustavně sanovány solí, a nikdy tak nedojdou do stádia, kdy se jejich pach stane zápachem.


Pršelo. V Bretani ta nejběžnější věc na světě.

Začněme tedy u ní. U vůně moře. Zkušenost s vůní moře je dnes běžná. Možná jste si tak všimli, že moře nevoní vždy a za všech okolností. Jsou dny, kdy voní víc, a dny, kdy nevoní téměř vůbec. Vůni moře nejvíce zvýrazňují právě z vody vyvržené řasy, a ty se navíc nejintenzivněji rozvoní za jemného deště nebo po dešti. Odliv a déšť jsou zkrátka pro zkoumání mořské vůně optimálními podmínkami.


Jak už jsem předesílala výše, popsat vůni čehokoliv není jednoduché a naše přirozené pokusy se obvykle zaměřují na vonnou dominantu. O růži řekneme, že voní svěže květinově. Ve skutečnosti však můžete vůni růže věnovat několik hodin, kdy budete nalézat nové a nové vonné aspekty - takzvané fasety.


Když analyzuji vůně, používám proto svoji Synestetickou mapu 8 skupin vůní. Mapa zahrnuje základní vonné skupiny a pokud postupuji systematicky, dosáhnu velmi komplexního výsledku, v němž se projeví velké množství vonných vrstev. Možná rozumíte tomu, proč to dělá někdo, kdo se vůněmi pracovně zabývá. Proč byste to měli ovšem dělat vy? "Měli" asi není to správné slovo. Přesto si myslím, že takové hledání je i pro člověka méně čichově posedlého neobyčejně zajímavá, objevná zkušenost, která má navíc jeden nedocenitelný vedlejší účinek: kromě opojení dosud nezvědomělou formou krásy strávíte několik desítek minut ve stavu plné smyslové pozornosti, což není samozřejmě nic jiného než dnes tolik velebená mindfulness: zaměření na okamžité prožívání a jeho netušené bohatství. Vědomé zkoumání vůní je prostě balzámem pro duši. Zabývat se vonnou krásou je jednoznačně léčivé.


Jak na to tedy půjdeme? Zastavíme se u každé z výsečí a budeme ve zkoumané vůni hledat průsečíky s jinými známými tóny. A tyto průsečíky se pokusíme popsat jejich vlastnostmi. Možná všechny níže zmíněné tóny neznáte. Práce s vůněmi je podobná osvojování si cizího jazyka: potřebujete svých osm vonných skupin naplnit co největším počtem vůní, kterým co nejlépe rozumíte. Pak můžete přiřazovat jedno k druhému - fasetu vůně a její obdobu v jiné vonné surovině. Dostanete se tak do překvapivě velké hloubky čichového prožitku. Pojďme tedy na to. Začínáme nahoře a jdeme po směru hodinových ručiček.

Synestetická mapa 8 skupin vůní Irena Kozelská pro Synestesis.
  • citrusovost: spíše žádná; hlavou mi však probleskuje motar přímořský se svou charakteristickou vůní na pobřeží sušených bílých cích

  • zelenost a bylinnost: rozhodně cosi podobného šalvěji muškátové: bylinnost téměř zapařená, zapocená, jako vanutí z utajených lidských záhybů; v jemné dávce by přicházela v úvahu i kořenitě zelená petržel, semena fenyklu vonící jako vlahý fenyklový puk, a možná koriandrový list s jeho typickou zelenou mýdlovostí; k moři mi ladí i jalovec vonící po chladné lesní půlnoci a černém krému na boty; tím nejdůležitějším ze všech zelených tónů je však slaně zelená andělika - právě andělika má v sobě subtilní slanost mořského aerosolu

  • zemitost: cítím cosi jako větvičník, který připomíná proschlé mořské řasy, dále nard s jeho vůní spadaného listopadového listí a ze syntetických tónů isobutyl chinolin, který voní jako mokrý pánský řemen

  • dřevitost: dřevo je suché, ale nejvlhčím ze suchých dřev je cedr se svou kyprou dřevokaznou rozkladností a zelenými podtóny; v podprahové dávce tu najde místo i živočišný, po koňském sedle vonící oud, který v celém akordu plní podobnou úlohu jako výše zmiňovaný isobutyl chinolin

  • kořenitost: možná jemný závan černého pepře, protože atlantický vzduch šlehá tváře podobně jako mráz a černý pepř, to jsou kožené řemínky ve vůni; muškátový oříšek by dodal efekt hliněnosti, prostě cosi z bahna

  • pryskyřičnost: rozhodně elemi, které voní jako kadidlo pálené na břehu moře; a samozřejmě minerálně jehličnatá kadidla: ománské, somálské, brazilské se svými jemnými, ale zásadními nuancemi

  • sladká květinovost a ovocnost: žádná

  • svěží květinovost a ovocnost: žádná



Magický posuvník fotografií se skrývá vpravo v porostu břečťanu. Zleva doprava: 1. Z osady Porleac'h k břehům Aber-Bénoît. 2. Pršelo. 3. Odhalený břeh aberu. Vůně moře vynásobená třemi. 4. Takto se chovají ústřice. 5. Záda krokodýla. 6. Houby, mechy, lišejníky. 7. Cesta na pobřeží. 8. Ohlédnutí zpátky. 9. Je jaro. 10. Za tímto kopečkem leží... konec světa.


Možná se spolu se mnou radujete, že máme v rukou formuli na vůni moře. Od chvíle, kdy člověk uchopí ty správné vonné tóny (nebo si to myslí), do chvíle, kdy má v rukou "recept na moře ve spreji", je ale ještě dlouhá, dlouhatánská cesta. Vonná analýza je jen počátek. Pak je třeba celé měsíce znovu a znovu hledat náležitou rovnováhu tónů, tak aby vynikla dominanta tématu a fasety vytvořily kýžený 3D efekt. Je třeba vonné tóny skládat tak, aby se harmonicky odvíjely na prostoru několika hodin a výsledek byl od začátku až do konce přesvědčivý. A je třeba podstoupit desítky neúspěšných pokusů, promrhat množství cenných surovin, spláchnout spoustu peněz do záchodu. Mimořádná kompozice nevznikne za pár hodin.


Už sama analýza vonného zážitku však člověku umožní si uvědomit, co je pravou podstatou vůně moře: přirozeně slané vlhko. Ale především odér rozkládající se biomasy nižšího vývojového řádu, a konečně přítomnost jednoduchých živočichů o tisíci hemživých nožkách. Jsme na samém konci Cesty do pravěku: "Konec světa" voní nejstarší časovou vrstvou prvohor. Finistère voní jako kambrium.


Konec voní Počátkem.


Vzpomínáte si? Famózní Zemanova Cesta do pravěku končí u prvohorního moře. Bretaň má v sobě cosi z tohoto fascinujícího dobrodružství z časů dětství mého tatínka. Foto via www.muzeumricany.cz.

Cypřiš vyvrácený z kořenů. Bretaň je zvyklá na nevídanou sílu živlů.

My však z odhalené "pláže" aberu postupujeme podél jeho břehu dál směrem k otevřenému moři. Na Západ. Cestou míjíme další vonné tóny, které nás vracejí do dnešního dne: silně aromatické jehličnany vyvrácené z kořenů při nedávné silné vichřici, zejména cypřiš velkoplodý a borovici černou. Jejich zelená větrovost přispívá k iluzi neustálého přímořského vanutí. Cestou potkáváme také polštáře prvosenek, jejichž vůně se podobá vůni narcisů. Z prvosenek vonný extrakt získat nelze, zato z narcisů ano. Člověk tak musí "vařit" z toho, co je k dispozici. Občas se do vlhké krajiny opře slunce, díky němuž se pachy rychle zapařují, a stávají tím patrnější. Je to velice příjemné! Víme tak, že je konec března: inhalujeme vůni moře na počátku jara.


A ještě něco tu je.


Všudypřítomný břečťan.


Miluji břečťan. Miluji jeho houževnatost, tuhost jeho listů a hloubku jeho zeleně. Miluji hrozny břečťanových listů, které se s obdivuhodnou plynulostí směrem ke konci šlahounu subtilně zmenšují. Břečťan je se svou plavnou linkou a srdčitými listy první, prvohorní secesí. Břečťan je múzou Alfonse Muchy zakletou do rostliny. A tak si vedle mozaiky tónů, z nichž se skládá symfonická vůně moře a aberů, přeložíme zelenou Bretaň do vůně ještě parfémem s dominantním tónem břečťanu. Vonnou krásou, kterou si můžete jít koupit hned.


Bretaň by bez břečťanu nebyla tím, čím je. Že jste v Bretani, poznáte ve chvíli, kdy se v krajině objeví stromoví staříci se sukovitýma rukama obrostlí šupinami břečťanu. Bretaň je zemí zeleného draka: když se korunami stromů rozběhne vítr, listy břečťanu zašumí a drak ovinutý kolem kmene se pohne. Ssssss...


Diptyque Eau de lierre


Hic sunt dracones et hedera crescit. Eau de lierre - "Vodu z břečťanu" -, parfém značky Diptyque z roku 2006, používám na vonném workshopu "Jak vonět ve svém živlu" coby příklad vůně, v níž prší.


Příští workshop "Jak vonět ve svém živlu" se koná už v pátek 19. dubna od 17 do 20 hod. v Praze Dejvicích. Budeme očichávat celkem 12 parfémů a 8 vonných surovin, na nichž si ukážeme všesmyslové vlastnosti vůní: totiž že každý dobrý parfém také nějak zní, chutná, vypadá a nějaký je na omak. Parfémy tak budeme vnímat optikou čtyř živlů s jejich všesmyslovou harmonií. Nejvíc prostoru však dostanou vůně a zvuky. Každý parfém si zkrátka také poslechneme formou srovnatelného hudebního zážitku. Přidejte se, přátelé! Není nad to vonět ve svém živlu! Workshop je vhodný pro ženy i muže. Přihlásit se můžete zde.


Cosi, co v parfumérství nečekáte... Foto via www.fragrantica.com.

Poezie břečťanu.

Že v Eau de lierre jemně prší, je vždycky ta první věc, která mě napadne, když se parfémem navoním. Už od prvního závanu člověk vnímá jeho vonnou dominantu i charakteristickou texturu: lesk deštěm zkrápěných břečťanových listů. Břečťan je v Bretani tak krásný mimo jiné i proto, že jej stále omývá déšť. Bretaňská zeleň je jako česká zeleň v prvních jarních dnech, než se pokryje pylem a prachem, a ztratí voskový lesk. To v Bretani se listy skutečně blyští, a zejména při východu a západu slunce, když se jemně zachvívají ve větru - a někdy, v závislosti na počasí, také trhavě tančí -, odrážejí světlo jako drobounká zrcátka.


V Eau de lierre je ale deštivo a ocelově. Atlanticky. Čeho si totiž nos všimne vzápětí, je subtilní slanost vůně: Eau de lierre je vůní přímořské krajiny. Obsahuje totiž nízkou dávku kalonu, vonné molekuly objevené roku 1966, jež se v parfumérství používá k navození iluze moře. Její čas přišel zejména v 90. letech minulého století, kdy se objevila v úspěšných "mořských" vůních, k nimž patří zejména Cool Water značky Davidoff (1988), Escape od Calvina Kleina (1991) a L'eau d'Issey od Isseyho Miyakeho (1992). Přiznám se, že kalon mi většinou nevoní a mořské vůně na mě působí obvykle uměle. Z mého pohledu se kalon zkrátka vůni moře moc nepodobá. Voní spíš, se vší úctou, jako vadnoucí okurková či melounová slupka. Jak je ovšem zřejmé z této mimořádně zdařilé kompozice, jako ve všem záleží na dávce. V Eau de lierre vzniká díky kalonu jemný podtón připomínající... vůni ústřic. Břečťanová zelenost v parfému pozvolna ustupuje a uvolňuje prostor jedné z nejautentičtějších vůní moře, jaké znám. Vonná pyramida zmiňuje přítomnost květinových tónů cyklámenu a geránia, ale z mého pohledu jsou téměř neidentifikovatelné. Co cítím, je ona směs primitivní prvohorní vegetace a organična: ono majestátní elementárno poslední scény Cesty do pravěku. V základu se konečně rozvonívá zejména slaně amniotická šedá ambra, což je přirozený sekret vorvaně s charakteristickou teple zárodečnou vůní, dnes systematicky nahrazovaný syntetickým substitutem,


Na konci světa... Že tento výjev nevidíte poprvé? Počátek a Konec si podávají ruce. A jsou součástí každého z nás.

Eau de lierre je velice jemná vůně a pro někoho, kdo touží projít viděn a zaznamenán, i co do čichového vjemu, proto možná zbytečná. Eau de lierre postřehnou jen jemné nosy a právě jemné nosy se s ní budou cítit ve svém živlu. Voní totiž opravdu jako závany zelené přímořské krajiny: tu přítomné, tu nepřítomné, podle toho, kam vane vítr.


Toužíte-li Eau de lierre "ochutnat", jako obvykle nabízím vzorek v ampulce s rozprašovačem o objemu 2ml za cenu 170 Kč včetně poštovného. Napište mi případně na adresu irena.kozelska@synestesis.com.


Eau de lierre voní jako Bretaň a Bretaň voní břečťanem a ústřicemi. Eau de lierre i Bretaň jsou rájem pro ty, kdo se rádi dívají do prázdna na Západě, jsou doma mezi stromy a nevadí jim gumáky.


Tady nejste ve Versailles.


Tri martolod, "Tři námořníci". Jímavou bretaňskou lidovou píseň najdete od stopáže 29:35. Kdepak keltská melodika, kdepak dórský modus. Miluji tuto křehkou, strunnou verzi, která je jako svěží procházka podél aberu. Milují ji i Bretaňci. Kdo by byl řekl, že tak přesvědčivě podá keltskou píseň... česká skupina Bran! Máme toho s Bretaňci hodně společného.


___

P.S. Pod vlivem dnešního psaní mě napadlo uspořádat vonnou událost "Český les čichem". Podobně jako vůni moře budeme na tomto workshopu zkoumat vůni našeho českého blahodárného prázdna: vůni lesa. Pojedeme vlakem z nádraží Praha Dejvice do křivoklátských lesů a strávíme půlden analytickým kocháním se zázrakem vůně českého lesa. Předběžně nabízím jako termín sobotní dopoledne 18. května a obvyklou cenu 1500 Kč. Budeme studovat vůni lesa in situ, vonné suroviny, z nichž by se dala poskládat, i parfémy, které ji více či méně zdařile pojednávají - rovnou říkám, že jsou nádherné a ceněné, ale my víme nejlépe, že český les je český les. Dejte případně vědět, máte-li chuť se přidat: irena.kozelska@synestesis.com. Míst je vždy jen 10. Workshop je přirozeně vhodný pro ženy i muže, a myslím, že na své by si přišlo i vnímavé dítě starší 12 let. Však vy to posoudíte nejlíp. V každém případě budete vítáni. Nové, netušené vesmíry lze objevit i pár kroků od domova!


P.S.P.S. A na závěr ještě jednou vábím, a připomínám, že tématem dubnového online synestetického workshopu bude nádherná, něžná, úsvitně trylkující... rosa! Workshop na téma "Jak přeložit vůní... rosu" se koná ve čtvrtek 25. dubna od 19 do 20 hod. Přihlásit se můžete do pondělí 15. dubna včetně, tak abych vám stihla doručit poštou rosu v parfému a vonnou surovinu, jež umí navodit kýženou iluzi dubnové vlahosti. Vdechněme jaro z plných plic!

Yorumlar


bottom of page