jak z listopadových elegií odvodit vonnou formuli spásy
___
S příchodem listopadu zpívám v dórském modu. A voním se synergickou směsí Imunita od Nobilis Tilia.
O dórském modu jsem se poprvé doslechla od svého kamaráda Vojty Frančeho, spolu se spoustou jiných výstřelků a pošetilostí, jež se v dlouhém výhledu ukazují hluboce moudrými, nezbytnými myšlenkami, které vedle mě chvíli jen tak visí ve vzduchu, aby v pravém okamžiku posloužily jako úhelný kámen dlouho budovaného oblouku. Když mi dnes Vojta nabídne cokoli, co vypadá na první pohled jako růžový želatinový bonbon nebo možná guma na gumování, rozpletená svorka na papír nebo možná anténa k poslední generaci vysílačů NASA - prostě harampádí a poklad v jednom, potenciál si najděte sami, návod k použití není součástí balení -, nediskutuji, nekomentuji, beru. Vím, že bonbon i svorka budou chvíli jen tak viset ve vzduchu, ale jejich úhelný čas přijde.
Synergickou směs Imunita mi už dávno, dávno doporučila moje milá zákaznice Klára, s níž sdílím hlubokou náklonnost k čarovnému, nenahraditelnému parfému Aromatics Elixir od Clinique. Klára našla mezi oběma kompozicemi pozoruhodné souvislosti. Prozkoumala jsem tak Imunitu při nejbližší návštěvě obchůdku Nobilis Tilia v pražském Platýzu, ale její úhelný čas přišel až letos, krátce před začátkem podzimu. Zhruba v polovině září totiž došlo k akutnímu uhranutí. A dnes, po téměř třech měsících, můžu s čistým svědomím prohlásit, že tento aromaterapeutický produkt o šesti vonných tónech se stal s přehledem mou nejnošenější vůní letošní opadavé sezóny. Proč, to vysvětlím vzápětí. Přirozeně to souvisí s dórským modem.
Co to tedy vlastně je? Dórský modus je úhelný kámen listopadu. A také posloupnost tónů na durové stupnici - C-D-E-F-G-A-H-C -, která začíná tónem D. Tedy pro přehlednost D-E-F-G-A-H-C-D. Máte-li doma nějaký hudební nástroj, na nějž umíte hrát, nebo jste-li schopni si posloupnost sami zazpívat, udělejte to. Zjistíte, že už vůbec nezní durově. Zní neobyčejně tklivě. Ne však drtivě tklivě - truchlivě, tíživě, tragicky. Zní mysticky a nevyzpytatelně, jako by zvětšovala rozpětí lidských emocí od nejhlubších po nejvyšší, jako v nás hloubí hloubku a vrší výšku vše těžké, co ještě nedospělo ke konci - co s sebou nese zkoušku i naději. Dórský modus je smutný povznášejícím způsobem. Je tklivý velebně.
Ikonická posloupnost tónů, kterou hrají klávesy od stopáže 0:33, je souvislou řadou sestupných tónů hraných v dórském modu. A kde najednou jsme? Prší, tma se otřásá, nebe trhají blesky a na hřbetu bouře se řítí jezdci s divokými vlasy. Riders on the Storm.
Jak už jsem zmínila výše, s listopadem se ladím na dórský modus. Dlouho to nebylo vědomé. Jak bych to mohla vědět, když jsem netušila, co je dórský modus. Uvědomila jsem si to teprve před třemi lety. Blížil se listopad 2020, a já jsem přemýšlela, o čem budu psát na svém blogu. Stále jsem se přitom v myšlenkách vracela k postavě Catherine Earnshaw z románu Emily Brontë Bouřlivé výšiny a k filmové adaptaci Petera Kosminského z roku 1992 s Juliette Binoche a Ralphem Fiennesem v hlavních rolích. Chtěla jsem psát o pádu. O padlých ženách. Listopad je měsícem pádu. Ale Catherine není padlou ženou. Catherine je typem ženy, která stahuje do pekla jiné. Jednou svou částí je syrově pravdivá a věrná. A druhou musí stále druhé zraňovat a zrazovat. A tak osudově vábí a osudově odhání, a čím víc vábí, tím víc odhání, a čím víc odhání, tím víc vábí - jako by ji stále něco nutilo hazardovat s tím nejcennějším, co má. To Heathcliff je tím padlým andělem. A Catherine příčinou jeho pádu. To o jeho duši ta žena hraje. A prohraje svou. V Kosminského filmovém zpracování zní mimochodem hudební motiv geniálního japonského skladatele Ryuichiho Sakamota blízký tomu, k němuž dnes dospějeme. Jestli si ho právě pouštíte, nemusíte ten příběh ani číst nebo vidět, i když by to byla škoda. Ta melodie vám rozpáře střeva sama o sobě. Co se mě týče, často jsem si tehdy u mytí nádobí zpívala píseň Simona a Garfunkela Scarborough Fair známou z filmu Mikea Nicholse Absolvent z roku 1967. Příběh asi není třeba připomínat. Každopádně sem patří i on. I Absolvent je příběh o hazardu: kam až může člověk zajít a ještě všechno neprohrát. Kdo tu míru neodhadne, křičí "Elaine!!!" za tlustým sklem katedrály i několik dalších životů. Tehdy jsme v každém případě s Vojtou vedli onen "dórský" rozhovor.
Z přemýšlení nad Catherine Earnshaw tehdy vznikl text o Viktorce z Babičky Boženy Němcové, v němž je zakomponována jiná píseň v dórském modu - Katie Cruel Agnes Obel. A jak jsem se dostala od Catherine k Viktorce jsem vysvětlila v článku O špercích, parfémech a utajených poselstvích, který končí další takovou písní - The Enemy od skupiny Mumford & Sons. Ta mě uhranula v jiné adaptaci Bouřlivých výšin, tentokrát od Andrey Arnold z roku 2011, z níž je také fotografie ženy obrácené zády, kterou vidíte výše a kterou mi jako podzimní list přinesl proud Pinterestu pár dnů předtím, než jsem začala přemýšlet o Bouřlivých výšinách jako tématu dalšího článku. Snímek neměl označení, a že pochází právě z tohoto filmu, jsem zjistila až mnohem později, když jsem se na film podívala a scénu rozpoznala. Právě tato fotografie ženy v mlze však nejspíš spustila mé tiché tklivé prozpěvování a "dórské" úvahy při mytí nádobí na podzim 2020. V každém případě jsem tu ženu měla stále před očima. Tu ženu a tu mlhu. Tu ženu v mlze. Agatha Christie kdysi řekla, že při mytí nádobí vymýšlela zápletky svých detektivek. Cinkání nožů o talíře a melodie Scarborough Fair utkaná ze dvou hlasů a dvou zápletek v hlavě opravdu rozepisují Vraždu v dórském modu. Když se ohlédnu za svými texty, nacházím každopádně další a další, jež doprovázejí skladby v témže ladění: Jak voní.. beduín ve velkoměstě, Jak voní... elfové. Naposledy mi taková píseň přišla před pár dny, při psaní úvodníku k listopadovým článkům: Stairway to Heaven od skupiny Led Zeppelin. Že se v těch časových vrstvách ztrácíte? I já se v nich ztrácím. O kauzalitu nejde. Takto se projevuje to, čemu Jung říkal synchronicita. A synchronicita není - domnívám se - zázrak ani zásah vyšší moci, ale nevědomě zaměřená pozornost. Když se rozhodnu nejíst cukr, najednou bude cukr ve všem, co je i není k jídlu. Vědomě zaměřená pozornost začne nacházet to, co hledá, v míře, po jaké snad ani netoužila. Ale existuje i něco jako pozornost nevědomá. Není to mé vědomí, co se v takovém případě rozhodne hledat nežádoucí cukr nebo žádoucí dórský modus. Myslím, že se rozhodne moje nevědomí. Moje nevědomí se s blížícím se listopadem ladí na dórském modus. Proč?
Tu otázku si kladu až letos. Od začátku letošního listopadu je mojí novou listopadovou hymnou píseň Irské ženy - Mná na hÉireann - Séana Ó Riady. Existuje mnoho verzí. Mně se píseň připomněla - jako obvykle sama od sebe - koncem října, díky filmu Barry Lyndon Stanleyho Kubricka z roku 1975, kde je hrána na flétnu a tvoří hlavní hudební motiv celé adaptace. Nádhernou verzí je i ta od Kate Bush. Ale nejvíc se mě dotýká podání Sinéad O'Connor. Právě k téhle písni se vás snažím od začátku dovést. Právě v ní je totiž nejvíc listopadu. I nejvíc onoho vzdušného mysteria - oné úlevné tklivosti, jakou nacházím i v Imunitě.
Myslím, že Mná na hÉireann hlasem Sinéad O'Connor je esencí dórského módu a duchem listopadu. Je neuvěřitelné, jak keltská melodika ladí k listopadovému nečasu. Jak píseň o trápených, ztrápených, utrápených ženách roztáčí kolo obrazů a přináší další a další vrstvy významů: Leliův Irský zázrak. Nothing Compares to You a postavu v dlouhém černém kabátě. Čiré oči v překrásné tváři. Oholenou hlavu tibetských řeholnic. Hlavu oholenou za trest. Jsi příliš krásná, příliš ženská. A tak musí vlasy pryč, a ona je ještě krásnější. Je těma očima, očima, co žalují. "Jsou z drahokamů, Lorelaj, tvé krásné zřítelnice. / Přiznej, kdo kouzlům učil tě! Přiznej se, kouzelnice!" Magdaleniny prádelny, kam Sinéad zavřeli v patnácti letech. Všemoc jedněch. Bezmoc druhých. Fotografie papeže roztrhaná v přímém přenosu. Proč asi? A život plný destrukce, žalu, ztrát, otřesných odhalení. Smrt v šestapadesáti. Zrazené děti se donekonečna trestají.
Člověk nemusí mít osud Sinéad O'Connor, aby rozuměl. Listopad chce, abychom tohle všechno uviděli. Těžké zkoušky, rány osudu, zrady a příkoří. Všemoc jedněch. Bezmoc druhých. Pády a brutální látkovou přeměnu spadlé listopadové hmoty, kterou někdy přeruší smrt dřív, než se znovu spojí se zemí a vydá jiskrnou zeleň svatého Patrika. Listopad vyvádí běsy ze stínů, kostlivce ze skříní. Tak se ale člověk čistí. Zjednodušuje. Stává se prostším, ryzejším a laskavějším. Moudří. Pokud to ovšem stihne do své smrti. Spravedlnost v tom nehledejme.
Když si měsíc broukáte Mná na hÉireann, ze začátku je to horší a horší. Listopad vyvádí běsy a kostlivce, na něž by člověk raději zapomněl. Čím déle však zpíváte, tím lehčí to je. I vy se stanete lehčími. Proto nejspíš nevědomá pozornost ulpívá chtě nechtě na takových melodiích: jednou za rok, jednou za čas musí temno na vzduch.
Když mě napadlo přemýšlet v listopadu na téma mlh, začala jsem si ukládat na jednu z mnoha nástěnek na mém oblíbeném Pinterestu obrázky, které později v textech použiji. A věděla jsem, že posledním, nebo jedním z posledních, bude tento:
Je to také ztělesnění oné vůně od Nobilis Tilia. Něco, co blahodárně kompenzuje těžkost listopadových emocí: přináší úlevu formou jisté míry vonné a emocionální protiváhy. A jisté míry splývání.
Nobilis Tilia Imunita
Prázdno a rozprostření. Jak už jsem psala výše, Imunitu jsem podruhé zkoumala v polovině letošního září, ve velkém stresu z důležitého vystoupení před sálem plným lidí. Když jsem ve stresu, bortím se dovnitř jako pevné těleso, z něhož někdo odsává vzduch. Pevně sevřený hrudník mi znemožňuje hluboké nadechnutí, a z vleklého povrchového dýchání začnu mít dýchací potíže podobné zánětu průdušek.
O ochutnávku Imunity ve flakonku s rozprašovačem o objemu 2 ml si můžete jako vždy napsat na adresu irena.kozelska@synestesis.com. Cena je 165 Kč. Co se týče aplikace, já si vůni kapu přímo na oblečení. Na mých tmavě modrých svetrech nezanechává skvrny. Směs lze ale rozředit také alkoholem, ideálně tzv. velejemným lihem, který má na českém trhu nejvyšší obsah alkoholu, nebo olejem, jako je jojobový. A samozřejmě ji lze použít také v aromalampě.
Jako lék účinkuje Imunita okamžitě: působí jako čerstvý vzduch proudící rychle otevřeným oknem dovnitř místnosti, uvolňuje tlak v oblasti čela i svalové napětí v šíji a hrudníku a vlídně ukotvuje, jako by člověku náhle ztěžkly nohy příjemnou únavou v prostoru, kde se cítí v bezpečí. Při velké duševní zátěži není sestup ze stavu přetížení do klidu absolutní, zázraky vám slibovat nebudu. Ale úleva je to značná. Při běžném "chodu" má vůně podobně masivní uvolňující účinek jako vykuřování kadidlem.
Může synergická směs určená k aromaterapeutickým účelům suplovat parfém? Parfumérství a aromaterapie nejsou plně ekvivalentní, přesto mi přirovnání této kompozice k Aromatics Elixiru nepřipadá nadnesené. Ujasněme si ale, že každá z obou oblastí je tu pro něco jiného: parfém v prvé řadě kvůli kráse a aromaterapie v prvé řadě kvůli léčení. Přesto může být krásné a léčivé obojí. Jen jinak. Parfém může léčit arteterapeuticky, podobně jako jiná umění. Aromaterapie zase může poskytnout vysoce estetický zážitek, protože jejím nástrojem je něco, co je nejen léčivé, ale i krásné. Navíc platí, že jsou lidé a prostředí, jež si žádají přirozenost, neopracovanost, neuhlazenost. Divokost. Jak často říkávám - surovost suroviny. A tu nabídne komplexní přírodní esence spíš než v parfumérství používaný izolát, jenž z ní vyjímá jen to, co je nejlibější a nejohraničenější, zbavené šumu a rozpitých kontur charakteristických pro vše přírodní.
Imunita tak ladí k vzdouvajícím se vlasům, k nedbale zvednutým límcům a rukám v kapsách, k šustění v závějích listí. Hodí se k tichým pátečním večerům bez plánů, do jógových sálů a všude tam, kde má pohoda vyšší, spirituální rozměr. Imunita JE spirituální vůně. Je v ní něco z pustiny českých listopadových strnišť zahalených mlhou, z irských vřesovišť v čase nikoho i strmých srázů atlantického pobřeží. Pustina je hluboce úlevnou, vyživující, spirituální krajinou. Kde není nic, lze nalézt všechno. A v této vůni je nahoře, uprostřed i dole. Větrová ravintsara, nahořklý grep a niaouli s nádechem do mladých vlašských ořechů v hlavě kompozice působí jako divoký vítr ve vlasech, dešťové geranium a zemitá kananga v srdci vytváří příjemně těžknoucí směs připomínající sladkost podzimního tlení a základové pačuli je v ní zkypřené jako listopadová zvlhlá hlína. Nahoře, uprostřed i dole. A všechno jednoduché, horizontální, volně přecházející jedno v druhé a otevřené do všech stran jako krajina na konci světa. Krásné, povznášející, úlevné!
___
Možná, že ty melodie v dórském modu špatně identifikuji. Z notového záznamu bych jejich povahu asi nevyčetla. Jen tak ochutnávám na čajové lžičce, sliním prst a hledám, odkud vane vítr. Co jsem chtěla říct, je, že když jsme v dobrém rozmaru, neposloucháme smutnou hudbu. Proč tedy v čase podzimní tíže utíkat k veselé. Duše sama najde, co jí prospívá. A prvním krokem je, zdá se mi, úplné přijetí statu quo.
I ta vůně, k níž mě to přivábilo, je vůní tohoto času - je v ní tichá zkáza listopadu, nekonečno mlhy, osamění uprostřed ničeho. A přesto je v ní tolik úlevy. Listopadová krajina totiž obsahuje lék na vlastní emoci, tak jako jej obsahuje i dórský modus: jejich součástí je těžkost při zemi i vzdušné odlehčení.
Tou kouzelnou formulí je, zdá se, zůstat v první fázi tam, kde člověk je. A teprve když se úplně naladí na nekonečně mocnější živel, než je on sám, rozhodnout se, co dál.
Listopad je
jedno
velké
smíření.
P.S. Než vyprší čas tohoto roku, můžeme se ještě dvakrát setkat. V pátek 8. prosince od 17 do 20 hod. v Praze na workshopu "Jak vonět ve svém živlu" a ve čtvrtek 14. prosince od 19 do 20 hod. na online synestetickém workshopu "Jak přeložit vůní... půlnoc". Přihlásit se můžete zde.
Nikdy není pozdě naladit se na svůj živel, na svůj čas.