o stylu, vkusu a péči II

jak být svůj, a přitom ještě hezký


___

O stylu jsem se dopodrobna rozepsala v předchozí části tohoto zamyšlení. Abychom spolu mohli plynule vplout do jeho druhé části, shrnu ještě jednou to podstatné.


V naší kultuře se stylem zabývá zejména kultura životního stylu. Lifestylová média. Lifestylová média si lidé kupují, aby měli styl. Pokud jste četli první část mé úvahy, pak víte, že mě osobně se zdá takové pojetí stylu nesmyslné. Styl znamená v původním smyslu slova "rukopis" a rukopis je jedním z projevů stylu. Styl včetně rukopisu vychází z každého z nás, styl je naše "jak", náš přístup k životu, náš modus vivendi a modus operandi. Je to spontánní, tedy nekontrolovaný způsob, jak píšeme, kreslíme, tančíme, sedíme, vaříme, a tudíž také způsob, jak se oblékáme a případně také čím voníme - to vše má jednoho ducha, našeho ducha, a je tedy naprosto nesmyslné vybírat si styl vně sebe sama, přijímat styl někoho jiného, jiný styl. Je to nejen nesmyslné, je to i nezdravé a svým způsobem nemožné, a proto také všechny způsoby o nalezení stylu vně ztroskotávají. Vždycky se mi vybaví ony ženy, jež podstupují čtenářsky a divácky oblíbenou proměnu "před" a "po". Ano, naprosto souhlasím, že vidím veliký posun k lepšímu. Cítím ruku odborníka a já ruku odborníka velice ctím. Vidím ovšem také ženu, jež jako by se ve svém novém oblečení nedokázala zabydlet, uvolnit se. Před fotoaparátem se marně snaží "vyhmátnout" tu, jíž se z vnějšího pohledu náhle stala. Zvláštně se ošívá, skoro bych řekla, stydí. Nepoznává se. Říkám si, jak taková žena vypadá týden, měsíc, rok od takové proměny. To už nám nikdy ukázáno není. Zajímavé. Osobně zcela upřímně odhaduji, že "padá" zpátky. I když - padá? Ano, možná padá z jakýchsi výšin, kam byla zcela bez vlastního přispění vytažena, odvlečena. Ve skutečnosti se ale myslím hlavně vrací k sobě. Kam by se také měla vrátit. Styl totiž nelze změnit. Styl lze pouze vytříbit. Co tyto proměny postrádají, je součinnost obou stran. Nelze jen "nechat konat" profesionály. Ten, kdo je proměňován, by měl zůstat tím, kdo rozhodne, co z nabízeného přijme. Co je jeho. Styl je totiž všechno jen ne převlek. Styl je naopak něco, co tu bude, i když tu nebude nic než my sami. I člověk nahý má styl. Má totiž jakousi bazální strategii, jak se k věcem postaví.


Spojením stylu, vkusu a péče vzniká oduševnělá krása. Krása, jež má duši. Vaši duši. Na fotografii vidíme dokonalou souhru všech tří kategorií. Odstín oblečení ladí s odstínem pleti, červená vytváří ke slonovinové působivý, až mystický kontrast, kontrast mléka a krve, nevinnosti a transgrese. Kontrastně působí i dokonale upravené ruce femme fatale vůči odevzdané měkkosti a splývavosti oblečení - rudá tak ztrácí tvrdost a agresivitu a smetanová mateřskou, "obětní" poddajnost. Celek působí jako krůpěj krve na mramoru, horké na studeném, bestiální versus bezbranné. Celistvost. Rovnováha. Prsten, tento nejmystičtější ze všech šperků, konečně dává celému vzhledu punc kouzla, jakoby právě v něm byla celá ta duše zakletá. Takovou moc mají opravdu jen šperky a parfémy. Jen šperk a parfém vás pojme celé. Foto via Pinterest.

Jak už jsem psala v první části, pevně věřím, že styl je soustavným vybíráním si toho, co je člověku libé, co s ním souzní. Styl je spontánním projevem každé osobnosti, jakýmsi ukazováním prstem na to, co se mi líbí a v čem sám sebe rozpoznávám. Říct, co se mi líbí, umí a může každý. Ne každý to ovšem dělá. Svět v nás totiž rád rozdmychává nejistotu. Nejistota je nejlepším podhoubím pro jakoukoli marketingovou kampaň. Vyvolej nejistotu, a prodej jistotu. Na tom dnes stojí a padá devět z deseti, ba devadesát devět ze sta prodejních strategií. Někdy je ovšem neschopnost říct, co se mi líbí, převlečenou neochotou převzít zodpovědnost. Takový člověk za sebe rád nechává rozhodovat jiné a rád je pak obviňuje ze své nespokojenosti. To už je ovšem jiná kapitola a nic nemění na tom, co jsem napsala už výše: říct, co se mi líbí, umí a může každý. V každém je tedy přinejmenším potencialita zcela vyhraněného stylu.


Budu-li věrný sám sobě a budu-li soustavně filtrovat všechna svá rozhodnutí dvěma otázkami - Líbí se mi to? Jsem to já? -, velice rychle dospěji ke svému stylu. To ovšem ještě nutně neznamená, že dospěji k výsledku, jenž bude zároveň i esteticky působivý. Krásný. K vytváření krásy totiž potřebuji ještě něco jiného. A tím je vkus.


Kde leží hranice vkusu? Když se dívám na film Dior a já, nemohu si pomoci, ale myslím, že pan Christian Dior, tichý muž s náprstkem ukrytý za závěji šifonu, by si nepřál, aby se jeho jméno stalo fetišem, navíc zakomponovaným do zcela nesmyslné jazykové formy. Jinak vidím na fotografii ukázku překrásné souhry textur a působivé tvarosloví šperků. Krásnější než kontrast černé a zlaté je skutečně jen černá a bronz - méně okázalé, zato syrovější, temnější, "protohistoričtější". K oduševnělosti celku chybí "jen" subtilnější poselství. Uctívejme bohy, Boha, to Vyšší nad námi, ne zbožštělé značky. Foto via Pinterest.

Vkus je smysl pro šťastnou volbu. Vkusný objekt lahodí oku, je harmonický, vyvážený, nevtíravě působivý a ve svém pojednání střídmý. V latině je "ten, kdo je nadán volbou", tedy rozpoznáváním výše uvedených kvalit, elegans. Elegantní. Vkus je synonymem elegance. O eleganci už jsem napsala dva obsáhlé, navazující články (najdete je případně zde a zde), shrnu na tomto místě tedy jen to podstatné, čím se vkus liší od stylu. Na rozdíl od stylu, jenž je nevyhnutelným projevem naší osobnosti, jemuž je důležité jen nestát v cestě, patří vkus k našim darům. Styl je prakticky instinktem, pudem, zatímco vkus talentem. Někdo jím je obdařen vrchovatě, a někdo není vůbec. Můžeme se sice co do vkusu celoživotně kultivovat - svůj vkus tříbit -, přesto však platí, že startujeme z jiných pozic, a tudíž s jinými možnostmi dalšího vývoje. Osobně v tom nevidím problém. Nikdo nemáme nadání na všechno. Mám naopak za to, že nejsem-li nadaná například na matematiku, je nejlepší zvládnout nezbytné minimum pro plnohodnotný život, a svůj čas věnovat rozvíjení vlastních darů. Věřím, že nejvíc prospěšní sami sobě i ostatním jsme právě tím, co nám přirozeně jde a co dalším provozováním stále rozvíjíme a zlepšujeme. A co nám nejde, hledejme u těch, kdo takto byli od přírody obdařeni. Však i my jim takto můžeme být prospěšní.


Vrátím-li se tedy k myšlence hledání pomoci vně, zatímco svůj styl rozpoznáte sami, protože každý dobře ví, co mu lahodí, vkusem být nadáni nutně nemusíte. A tady dává rada tím spíš smysl. Nabídnu-li vám řekněme osm parfémů, jež systematicky zastupují každý jinou skupinu, jsem si jista, že některý z nich vám bude lépe konvenovat, stejně jako by vám z osmi stylově rozmanitých párů bot nepochybně jeden konvenoval lépe než ty ostatní. Lépe by odpovídal vašemu přirozenému stylu. Nabídnu-li vám osm parfémů vybraných se zkušeností někoho, kdo se parfémy zabývá více než dvacet let, pak máte jistotu - důvěřujete-li mi jako odborníkovi -, že si vybíráte nejen "to své", ale že to také v oceánu vůní, kde najdete vše, od naprostého braku až po dechberoucí skvosty, reprezentuje skutečnou hodnotu.


Nevytvářím tak nejistotu, a neprodávám jistotu? Myslím, že ne. Prodávám usnadnění volby, zjednodušení. Prožitek radosti místo prožitku stresu. Místo abyste svůj styl konfrontovali se stovkami parfémů v prostředí parfumerie, kamenné či internetové, kde se člověk špatně rozhoduje nebo k tomu vůbec nemá prostředky - online zkrátka nevoní -, budete svůj styl konfrontovat se třemi desítkami vůní vybraných v souladu s vaším stylem a v prostředí a čase, jež jsou uzpůsobeny tak, aby váš nos takový prožitek nejen zvládl, ale vychutnal si jej jako cestu k vlastnímu já v jeho plnosti a kráse.


Vkusné? Co do tvaru a barevnosti rozhodně ano. Nakolik jsou ovšem vkusné plastové flitry, nechám na vašem posouzení. Vkus je také smyslem pro ušlechtilé. Vlastností ušlechtilých věcí je jejich zhodnocování v procesu stárnutí. Vzácné kovy, dřevo, kůže, to vše je s věkem stále krásnější. Nemluvě o tom, že všechny tyto materie Země ochotně přijme zpátky. Prach jsi a v prach se obrátíš. Plast rozhodně nejsi. Foto via Pinterest.

Zatímco vlastní styl tedy máme pod palcem my sami, vkus je myslím něco, s čím není od věci se tu a tam poradit jinde.


Nepochybně také platí, že ke kultivaci vkusu přispívá - a měla by přispívat - i kultura. Kultura je totiž již hotový rezervoár estetických vzorů, jež jsou dostupné zcela zadarmo. Zatímco v otázkách stylu je, jak už jsem vysvětlila, vzor nesmyslný, protože nás ve skutečnosti od našeho přirozeného, autentického stylu nebezpečně vzdaluje, ve věcech vkusu hraje nedocenitelnou roli: koriguje případný nedostatek vrozeného vkusu. Nejsem si například vůbec jista, zda je v takové Francii v populaci vyšší procento lidí nadaných vkusem - řekla bych, že ne. Nadání bývají rozprostřena ve všech společenstvích v témže procentuálním zastoupení. Přesto však Francouzi působí jednoznačně vkusněji. Čím to je? Je to právě silou vzorů. Jinými slovy volně dostupných, ověřených návodů. Ve Francii stačí projít se centrem většího města, a máte velmi přesnou představu, jak se vkusně obléci. Vkusnými kombinacemi budete bombardováni z billboardů, výloh i vlivem inspirativních kolemjdoucích. V obchodě vám do kabinky podají hotovou kombinaci. Myslím, že co se dost podceňuje při přeceňování francouzského vkusu, je fakt, že Francouz a Francouzka chodí do jisté míry oblečeni v uniformě. Ne samozřejmě vojenské či policejní, ale v uniformě přiměřené jeho či jejímu postavení a společenské příležitosti. Takový typický francouzský, městsky oblečený muž bude mít na sobě klasický, dobře padnoucí oblek, světlou košili s kravatou, celokožené šněrovací boty přiměřeného odstínu a šálu přes ramena s jemným tureckým vzorem. Vše bude laděno do tmavě modra nebo do tmavě šeda, žádné výstřelky. A také bude mít vlasy ostříhané ve střední délce. Ani krátké, ani dlouhé. Jinak už bude vypadat učitel a jinak zase úředník, každý se ale bude poměrně konzervativně držet své uniformy. Vybíráte-li s osobitým stylem kodifikované prvky - součásti uniformy -, nemůže to dopadnout jinak než dobře. Nebude to sice ani extra osobité, ale ani nevkusné. Zkrátka zlatá střední cesta.


Zemitá monochromatičnost, pohodlí, neformálnost, krátký rukáv, plnovous. Povědomé, a přesto tak vzdálené českému muži. Co od sebe dělí tohoto Itala a většinového Čecha? Péče. Zájem o sebe, své zdraví, pohodlí, jež není neuctivé k okolí. Není to nepřekonatelná vzdálenost. Ne od Čecha k Italovi, ale od Čecha ke skvěle vypadajícímu Čechovi. Foto via Pinterest.

I muž český nosí cosi jako uniformu. Působí, jako by pocházela z army shopu nebo jiného zdroje zaměřeného na kondičně náročnější volnočasové aktivity v přírodě - není to žádná polo košile s krokodýlem a badmintonovou raketou v ruce. Tato uniforma se uplatňuje univerzálně, na venkově i ve městě, pro volný čas i do práce, ba i při příležitostech, jež v minulosti vyžadovaly plně formální oblečení - třeba při návštěvě divadla, nedejbože i Národního. Tato uniforma bývá jen velice zřídka vkusná. U jednotek zvláštního nasazení také o estetiku nejde, to dá rozum. Otázkou spíš je, proč právě toto se stalo většinovým oděvem českého muže. Proti čemu přesně český muž zasahuje. Proč potřebuje mít maximální volnost pohybu, maskování khaki zelenou, oděv odolný oděru i do divadla. Proč právě toto mu stačí pro všechny životní příležitosti. Budu nad tím ještě přemýšlet. Ani českému muži totiž nemůžeme jeho styl vzít. Z člověka nemůžeme udělat někoho jiného, a pokud český muž chodí kamkoli v tričku a kapsáčích, něco to o něm vypovídá, a já si z toho chci odnést to hezké. Třeba uvolněnost, svobodomyslnost, vztah k přírodě. Lásku Čechů k červeným, modrým a zeleným stezkám, ke zpívání u ohně. Vztah ke psům. Šikovnost. Chci v tom uvidět českého chasníka, co uměl popadnout holku na tancovačce, postavit májku, a do roka pak ohlazenou kolébku s výřezem srdíček na každé straně. Nemůžu si pomoct, ale toto uvěznit v obleku by snad byla i škoda. Každopádně by to byl konec jednoho ducha. Přesto věřím, že český muž by mohl být mnohem hezčí, než teď je.


Vrátím-li se k parfému, ten současný Čech ho nejen nepotřebuje, netouží po něm, ale ani v jeho případě nedává smysl. Parfém k maskáčům prostě neladí. Aby Čech objevil parfém, musel by nejprve objevit svou skrytou krásu. A pak mít také k dispozici jiný typ parfému, než jaký je dnes dostupný. Čech totiž nikdy nebude jako Francouz, a tedy nedává smysl, aby přes svou českou divokost stříkal francouzskou uhlazenost. Přesto věřím, že může krásně vonět. O tom, jak, čím, se ale rozepíšu až v závěrečné fázi tohoto přemýšlení. Budu se v něm věnovat také tomu, proč my Češi nejsme tak hezcí, jak bychom mohli být. Tím, co nás dělí od našeho plného rozkvětu, je totiž třetí z kategorií, jimž je tato úvaha věnována, a tou je... péče.


Autentičtějšími a hezčími se staneme, pokud budeme sami sobě věnovat více péče. Pokud za to sami sobě budeme stát. O tom ale až v závěrečné části.