a také o tom, že kde nechybí duch, jsou pravidla zbytečná
---
Pokud vaše oči právě běží po tomto řádku, existuje jistá pravděpodobnost, že už jste si přečetli první část této ne právě časově úsporné, zato tím rozsáhlejší úvahy o eleganci. Jste-li ovšem z rodu těch, kdo čtou noviny od konce a pekáč buchet načínají od středu, je zcela dobře možné, že nějakými začátky ani nehodláte ztrácet čas a jdete rovnou tam, kde tušíte zakopaného psa. Vám svéhlavcům tedy jen prozradím, že v první části jsem vysvětlovala, proč se vůbec o eleganci tak náruživě zajímám a k jakým závěrům jsem ohledně ní dospěla po letech soustavného pozorování všeho a všech, kdo dle mého názoru elegancí tak či onak vynikají. Tyto mé závěry mají podobu tří jednoduchých pravidel elegance.
Jak už jsem ale naznačila na konci předchozí části, mám nemalé obavy, že jednoduchá ta pravidla připadají jen mně. Vlastně jsem dospěla k jedinému kloudnému závěru, totiž že pravidla nás obvykle vůbec nevedou tam, kam chceme, aby nás vedla. Kam vás dovedla všechna ta pravidla související s koronavirovou pandemií? Mě osobně k rezignaci. Ne k rezignaci absolutní, to naštěstí ne. Ale k rezignaci na ně samé. Jsem totiž pevně přesvědčena, že pokud se má člověk pravidly skutečně řídit, musí být smysluplná, jednoduchá a pokud možno neměnná. Pokud je něco třeba stále měnit, znamená to jediné: není to ani smysluplné, ani jednoduché. Myslím, že stropem udržitelnosti je pro člověka Desatero. Dokonce bych zašla troufale ještě dál, a dovolila si vyslovit nahlas rouhavou myšlenku, že i Desatero už je na člověka příliš. Ostatně, podívejme se kolem sebe, zda se i přes svou nevyvratitelnou moudrost Desatero víc neporušuje, než ctí. Zkrátka mám za to, že nejlepším pravidlem je na pravidla se vykašlat a najít si opravdu konstruktivní motivaci. Tedy důvod, proč něco dělám, a to takový, abych to dělala ochotně, neřkuli přímo ráda. Pravidla ani negativní motivace podle mě nefungují. Kvantum pravidel totiž člověka jen neúměrně zahlcuje a infantilizuje (A můžu tohle???). A motivace s destruktivním podtextem - třeba takové "Jednej tak, aby ses nenakazil" - přenáší veškerou pozornost k odvracení nebezpečí místo k vytváření bezpečí. Taková motivace stresuje, místo aby vytvářela radost, důvěru a klid. Destruktivní motivace jsou vždy v základu toxické. Řekněte svému dítěti, aby si nešlapalo na jazyk, a za pár měsíců v něm kromě ještě horší výslovnosti vypěstujete i koktavost a pocit bezcennosti. Nevím, proč si tuto prostou skutečnost rodiče, učitelé, lékaři, nadřízení, autority obecně nejsou schopni uvědomit a stále mají sklon nás nabádat, abychom něco nedělali, místo toho, abychom něco dělali. Nechápu, že nevidí, že si tak ve výsledku neustále propichují vlastní pneumatiky - že žádají nesmyslné, a tudíž se svým žádáním nesmyslného jen bezvýsledně vyčerpávají. Oč účinnější než všechna pravidla i destruktivní motivace je prostá myšlenka: Jednej tak, aby sis uchoval zdraví. A chce-li se vám odpovědět, že to si přece každý přebere jinak, nadechnu se, možná i vícekrát, protože mi neobyčejně vadí podceňování lidí včetně dětí, a odpovím, že jednou zkrátka s takovým přístupem musíme začít a postupně se učit ze svých chyb, nebo s ním můžeme také nikdy nezačít, a navždy zůstat nesamostatnými dětmi, kterým bude někdo poroučet.
Abych se ale vrátila k eleganci, to, že i za elegancí je a nutně musí být jakási obecná konstruktivní motivace, mi poprvé proběhla hlavou - jen tak po špičkách a po tmě - už v době dospívání. K tomu okamžiku se ještě vrátím. Znovu jsem si pak tuto pravdu uvědomila právě v době, kdy jsem v Dijonu studovala na oko francouzskou literaturu, ve skutečnosti však francouzskou eleganci, jak jsem se přiznala už první části tohoto přemítání. Tehdy jsem se jednou v univerzitní knihovně přistihla při tom, jak zaujatě listuji výkladovým Slovníkem Francouzské akademie - listování slovníky jakéhokoli druhu pokládám za činnost nanejvýš vzrušující a napínavou -, a zcela bez návaznosti na to, co jsem právě měla studovat, energicky rozhrnuji rukama písek jako Indiana Jones a náruživě z něj vyprošťuji slovníkové heslo "elegance". Občas se mi totiž stává, že v návalu práce zvyšuji svou efektivitu denním sněním a činnostmi s odloženou produktivitou. To jsou činnosti, jež, jak vidíte na tomto článku, přinášejí plody až se značným časovým odstupem od svého vykonání. Držím tedy v rukou ten poklad, slovo "elegance" i s jeho výkladem, prohlížím si ho ze všech stran... a co se nedočtu (heslo mírně zkracuji přímo úměrně dnešní netrpělivé době):
Elegance, žen. r., 14. st., z lat. elegantia, “vkus, jemnost, vznešenost”
1. Harmonie formy spojující půvab, čistotu linií a jednoduchost. Elegance proporcí.
2. Vytříbenost v oblékání, nenucenost, přirozenost, ušlechtilost držení těla a způsobů. Nevtíravá elegance.
3. Šťastný výběr slov a obratů vedoucí ke srozumitelnému vyjadřování a lehkosti a půvabu slohu. Analogicky srozumitelnost, jednoduchost a přesnost argumentace. Vyřešit ožehavou otázku s elegancí.
4. Obrazně vlastnost člověka prostého jakékoli nízkosti a prokazujícího jemnost a velkorysost. Mravní elegance. Umět prohrát s elegancí.
Vlastně jsem se v tom slovníkovém hesle nedozvěděla nic, co bych už nebyla zaslechla dříve. Přesto na mě zapůsobilo jako osvícení a stalo se jedním z neviditelných mezníků mého života. Najednou mi totiž došlo to hlavní.
Elegance není formou.
Elegance je i formou, ale hlavně obsahem.
Elegance je duševní kvalitou.
Elegantním je člověk sám o sobě. Elegantním nás neudělá oblečení. Dokud nezačneme systematicky zvelebovat svoji duši, dokud nezačneme usilovat o eleganci jako duševní kvalitu, budeme jen lidmi elegantně oblečenými. Ale být elegantně oblečeným člověkem vůbec, vůbec není totéž jako být elegantním člověkem. Přesto si to ovšem velmi mnoho lidí stále myslí. Šaty přece dělají člověka. Tato stará pravda ovšem neříká nic jiného, než že jsme důvěřiví vůči slupce. Ne že slupka je odrazem jádra. A tak volíme muže v elegantních oblecích a autech, kteří si tvoří vlastní pravidla hrající do karet pouze jim, a povýšené chování elegantně oblečených žen nejsme schopni vnímat jako nepřijatelné. Ba dokonce mnohdy věříme, že arogance a povýšenost jaksi k eleganci patří. Což je nanejvýš smutné a zcela proti duchu elegance. Co to o nás říká? Že jsme civilizací formy, iluze a klamu. Že věříme v peníze a toužíme po ochraně obrů. Že jsme dětmi, které si raději nechají poroučet a posouvat sebou jako šachovými pěšáčky, než by vzaly život do vlastních rukou. A tak raději jdeme s proudem za elegantně oblečenými lidmi. Jak ovšem říká jedna postava z Vraždy v Orient Expresu Agathy Christie: "Put a sewer rat in a suit, and he's still a sewer rat; just in a suit." "Navlékni potkana do obleku, a zůstane potkanem, jen navlečeným do obleku."
Tím se konečně dostávám k tomu podstatnému: je-li elegance duševní kvalitou, v čem tedy spočívá?
Co je to elegance, je-li elegancí harmonie barev, soulad proporcí, vyváženost protikladů i morální integrita? Co je to elegance, je-li elegancí půvabná chůze, Einsteinovo E = mc², rytmická spirála kapradiny, "Nesmrtelná partie" Anderssena a Kieseritzkého, plavné kroužení planet po oběžné dráze, obyčejně neobyčejná velkorysost, hra světla na bílé zdi, ručně psaný dopis, židle Ton č. 18, Cyrano z Bergeracu, vila Tugendhat, ticho hustého sněžení, úsporně monumentální motiv Ravelova Bolera i umění prohrát?
Možná na světě není nic elegantnějšího než člověk, který umí prohrát.
Co to tedy je? Elegance...
Když se nemůžu dobrat odpovědi, obkládám se vůněmi.
Ne, že bych si dělala vonné obklady, ale "vytahám" z polic parfémy, rozložím je kolem sebe, a pak nosem poslouchám, co mi říkají.
Vybírám tedy z polic parfémy, jež pokládám za elegantní. Jako by vedle mě seděla bytostně elegantní žena, a čekala, co jí nabídnu jako její vonný překlad. Vybírám je kupodivu velice snadno. Vlastně hned vím, který ano, a který ne. Těžké je ovšem najít mezi nimi společného jmenovatele.
Možná začnu nejprve tím, jaký typ parfémů zůstal v policích, přestože jsou krásné a hodnotné. Začnu tím, jaké elegantní parfémy nejsou.
Elegantní parfémy nejsou odchylkou, anomálií ani extravagantní originalitou. Nevoní aluminiovým plechem, nasládlým latexem ani drásavou spáleninou. Kromě krajně neobvyklých "technických" tónů se vyhýbají také extrémům jako je neonová křiklavost (pronikavé citrusy a pronikavost vůbec), enormní sladkost (výrazné gurmánské tóny typu táhlých dortových krémů, tříštivých makronek či hrudkovitých nugátových náplní), nekontrolovatelná rozpínavost (omamné až narkotické květinové kytice) nebo záměrná vyzývavost (tóny se silně erotickou konotací). Elegance se vždy vyhýbá jakékoli formě nemírnosti.
Elegantní parfémy nejsou metafyzicky samotářské jako vůně mystika, mnicha nebo poutníka ani exotické jako vůně tajemného cizince či cestovatele. Neobsahují dominantní rituální složky (kostelní kadidlo, santal typický pro spiritualitu Dálného východu nebo jiná vykuřovadla) ani převahu surovin evokujících exotické krajiny (datle, fíky a sušené ovoce pouštních oáz, indická koření, arabský oud, složky evokující amazonskou vegetaci). Elegance je evropská a společenská. Je určena pro společenský styk a činnosti spojené s naší civilizací. Elegance začleňuje, nikoli vyčleňuje. Elegance nás posiluje v naší evropskosti.
Elegantní parfémy nejsou zasněné, rozpustilé ani jinak nezralé. Nezralost - nemíním toto slovo vůbec pejorativně - je v parfémech zastoupena zejména romantismem (dívčí, nevinná, panenská květinovost) a dětskostí (už zmiňované krajně sladké tóny, jež trochu připomínají dítě, které doma "šťíplo" dvě stovky a běželo je promlsat na pouť nebo do cukrárny; patří sem však i parfémy pohádkové - vílí, skřítkovské, vůně elfů a nymf). Elegance je vyzrálá, dospělá, podporující, nikoli podporovaná.
Zleva doprava: foto 1. na eleganci příliš nápadné, foto 2. příliš odhalené, foto 3. příliš nostalgické. Jinak fajn. Nemusíme být všichni elegantní. Foto via Pinterest.
Na tomto místě musím zdůraznit, že i nezpochybnitelně elegantní muž či žena mohou takovéto vůně klidně nosit, aniž by ohrozili svoji elegantnost. Nebudou tak ovšem rozvíjet svou elegantní stránku, nýbrž jiné složky své osobnosti, třeba zálibu v technických inovacích, silné spirituální sklony nebo snivost. Každý z nás má více faset, stejně jako má více faset drahý kámen nebo parfém, a v různých fázích života potřebujeme posílit jinou stránku.
Volá-li ovšem vaše duše po eleganci a ničem jiném než eleganci, pak bude nejlepší podpořit vůní právě ji. Eleganci.
Jaké jsou tedy elegantní vůně?
Mám jich kolem sebe několik desítek a hledám jejich společný rys. A nakonec ho uvidím.
Elegantní vůně patří vesměs mezi vůně ikonické nebo mají charakter budoucí ikony. Co to znamená? Představme si vývoj parfémů jako genealogický strom. Jeho kmen se směrem vzhůru rozrůstá, větví a košatí. Každá větev vyrůstá z někdejšího výhonku. A právě tento někdejší výhonek, zárodek nové větve, je ikonický parfém. Ikonický parfém je parfém, který nabízí něco nového oproti vůním stávajícím, něco, co bude dále rozvíjeno v podobném duchu, obměňováno nebo přímo kopírováno v podobě dalších a dalších vůní. Nové bude přibývat, ale to staré, původní, zárodečné zůstane jako archetyp. Často nedostižný. Ikony zůstávají. Proč? Protože ani po čase neztrácejí hodnotu. Jejich krása nerezaví. Je to krása prověřená časem. Ikony trvají, dotýkají se věčnosti, a tak uspokojují jedno k klíčových pravidel elegance: volit to, co představuje trvalé hodnoty.
Elegantní parfémy najdeme ve všech skupinách. Jsou lehké a svěží, i hluboké a hřejivé. Jsou sladké i hořké. Ve své identitě, odvíjející se přirozeně od příslušnosti k té či oné skupině, ovšem představují optimum, nikoli extrém. Ikonický Angel od Thierryho Muglera je například výrazně sladký, jeho sladkost je však vyvážena stejně velkou dávkou zcela nepodbízivého, zemitě "plesnivého" tónu pačuli. A výsledek je prostě fenomenální.
Každý elegantní parfém obsahuje něco z elegantního světa: ušlechtilý tón kůže, rafinovanou pudrovost, jemnou likérovitou dřevitost sudů s koňakem, vlhce nakyslé aroma nejvybranějšího tabáku, odstín připomínající těžký divadelní samet nebo naopak sofistikovanou kolínskou lehkost a svěžest, jako když hraje Ondřej Havelka tenis se slečnou Barborou. Elegantní vůně obléknou elegantního člověka pro každou příležitost.
Příklad osmi elegantních parfémů na synestetické Mapě osmi skupin vůní. Po směru hodinových ručiček: Thierry Mugler Cologne (2001), první neokolínská, tedy parfém se stavbou klasické kolínské, ovšem s pokročilými technickými vlastnostmi, zejména s neporazitelnou výdrží (více o ní zde); 2. Bvlgari Au parfumée au thé vert (1992), první a nepřekonatelná čajová vůně a kvintesence japonizujícího minimalismu v parfumérství (více o ní zde); 3. Chanel Coco Mademoiselle (2001), první moderní chypré, tedy mechový parfém bez "mechu", ve skutečnosti větvičníku; 4. Shiseido/Serge Lutens Féminité du bois (1992), první dámský parfém na bázi dřeva; 5. Cartier Must (1981), první "zelená" vanilka aneb parfém, kde se setkává vanilin a galbanum vonící po mladém hrášku; 6. Reminiscence Patchouli (1970): první parfém založený na kontrastu sladkých pryskyřic a zemitého pačuli, předek již zmiňovaného Angela; 7. Yves Saint Laurent Paris (1983), první "rtěnkový" akord v parfému; 8. Estée Lauder Pleasures (1995), první parfém typu "orosená kytice" a archetyp americké prudérní elegance v parfému. Mapa Irena Kozelská pro Synestesis.
Podtrženo a sečteno, elegantní parfém je cosi klasického (jinými slovy prověřeného časem, odolávajícího času nebo navazujícího na nadčasové vzory), cosi vhodného, ba přímo předurčeného pro společenské příležitosti všeho druhu (od partie badmintonu po návštěvu divadla) a konečně ušlechtilého (jak výběrem surovin, tak tím, co jako celek evokuje - jaké objekty, krajiny, situace připomíná).
Co tedy elegantní parfémy říkají o podstatě elegance?
Že elegance je formou nestárnoucí krásy, že dělá soužití s lidmi příjemnějším a že cíleně pěstuje všímavost k tomu, co je v životě dobré.
Elegance je hledáním pravých hodnot - dobra, krásy, celistvosti, řádu, harmonie, klidu, trvalosti, účelnosti - a jejich velkorysým sdílením - nesobectvím a střídmostí.
Už jsem zmiňovala výše, že smysl elegance se mi náhle "zjevil" už ve věku dospívání. Zablýskl se a zmizel, ale zůstal ve mně, jako když máte v rukou text, jenž vysvětluje smysl života, jen psaný tajnou šifrou.
Myli jsme tehdy s tatínkem nádobí. On myl a já jsem utírala. A jen tak jsme klábosili odnikud nikam. A, ani nevím jak, tatínek se dostal až k příběhu jakéhosi Evropana - podrobnosti si už nepamatuji, ale to není důležité -, který byl v Japonsku pozván na slavnostní hostinu. Protože nebyl znalý místních mravů, když mu číšník přinesl misku s vodou a ručníček, v domnění, že jde o nápoj, tu vodu vypil.
A jeho hostitel se usmál...
... a před zraky všech přihlížejících a navzdory přísné japonské etiketě tu vodu vypil také.
Nejdůležitější pro něj bylo, aby se dobře cítil jeho host.
A tak se dostáváme k tomu, proč je ve světě tak málo pravé elegance.
Smyslem elegance je totiž to, aby bylo dobře nám i jiným s námi. Ale hlavně jiným s námi.
A nemůžu nezmínit, jak obrovské štěstí jsem v životě měla, protože tím nejelegantnějším člověkem, jakého jsem kdy poznala, byl právě můj tatínek. Čľověk oblečený ne vždy nejvybraněji - jeho barevné kombinace nebyly vždy nejšťastnější a občas jsme měli s maminkou a bratrem co dělat, abychom nevyprskli smíchy, když "vytěžil" ze skříně hrdě nějakou kravatu z mladších let, ideálně širokou jako jazyk pánské brusle a v barvě pomerančů -, ale bez přehánění můžu říct, že vedle mého tatínka se každý cítil jako král. Můj tatínek byl ztělesněním pokory, ušlechtilosti a taktu.
Elegance leží na průsečíku krásy, moudrosti a laskavosti.
Ale nejdůležitější je laskavost.
Tak to je.
Co je tedy duchem elegance? Je jím jeden velmi jednoduchý princip.
Plane-li elegance uvnitř, přezáří i pomerančově oranžovou polyesterovou kravatu.
P.S. Toužíte-li zjistit, jak voní elegance, pak si vás dovolím pozvat na skupinový workshop "Ikonické parfémy historie". Obložím vás elegantními parfémy a naučím vás poslouchat nosem, co říkají. To ostatní už přijde samo. Ten pravý si vás najde sám. Těším se na vás.