proč hledat svůj totemický tón

a o síle totožnosti

___

Před pár týdny to přišlo. Vlčí máky v mladém obilí. Vlčí máky kdekoli.


Úchvatné divadlo. Krvavé třepotání, brutalita něžnosti. Foto via Pinterest.

Vlčí máky vzbuzují zvláštní fascinaci. Myslím, že zdaleka nejen ve mně. Proč? Jsou čímsi jako voláním krve. Mají barvu krve, a tudíž nesmírnou sílu a závažnost. Nesou v sobě v samozřejmém motýlím chvění život i smrt zároveň. Zejména na pozadí zlátnoucích klasů v nich ožívají dávná dramata naší civilizace i jejích historických předchůdkyň: zvířecí i lidské oběti na pískovcových oltářích, krev gladiátorů vpitá do arény Kolosea, kříže podél Via Appia, rumělkou barvené pláště Maurů z Alhambry, víření mulety toreadora. Vlčí máky na flanderských polích. Rumělka v sobě nese něco z Jihu, z krvavých kultů Slunce, úchvatnost barbarství s jeho nemilosrdnou pralidskostí. Drama vyprahlosti a opojný pach krve. A neobyčejnou krásu toho všeho, jakmile se vtělí do křehkých květů jasně rudé barvy, skrze něž prosvítá slunce.


Myslím, že všichni máme nějakou osudovou barvu, kterou možná ani osudovou nenazýváme. Prostě nás jen spolehlivě zastaví, když se někde náhle vynoří v koloběhu přírody nebo vykoukne z šedivého davu. Nebo to bude přesně ona, po níž sáhneme, když se ocitneme na kurzu arteterapie či zabloudíme ke krabici dětských pastelek, a znovu tak staneme před zapeklitým úkolem proměnit list bílého papíru v momentální diagnózu své duše. Na onom výkresu se bude osudová barva pravidelně vyjímat někde v ráji srdce uprostřed labyrintu světa.


Někdy o ní ale vůbec nevíme. Nevíme, že naše duše volá po pavích odstínech labradoritu, protože ve skutečnosti volá po svém Avataru, který by sedlal draky na planetě, jejíž život vyrůstá z jediného Stromu. Nevíme, že naše bytí si žádá nafialovělou šeď holubích pírek, i když by stačilo vlastně docela málo, aby člověk pochopil, že v holubí šedi vítá jemné, a přitom tolik propracované vzruchy středních let. Nevíme to, a přitom víme. A to, že to víme, zjistíme ve chvíli, kdy se ta či ona barva objeví. To najednou není pochybnosti o tom, že je to ona. Víc mudrování nad tím není potřeba.


Ačkoli to zní ještě metafyzičtěji, totéž se nám děje i s vůněmi. Jedna z mých prvních podpovrchních úvah, kterou jsem rozvinula na tomto blogu, mě zavedla k počátkům mé parfémové vášně, a logicky i k vůním, jimiž to všechno začalo. Nabízelo se tak popřemýšlet, má-li člověk ve svých vonných náklonnostech nějaké konstanty nebo přechází, jako Picasso, od modrého k růžovému období.


Cosi skutečně elementárního. Síla totemické barvy. Foto via Pinterest.

Co se mě týče, zjistila jsem, že jsem vždycky milovala růži. Tedy až na období puberty, kdy jsem šílela z kokosového šamponu, který ostatní členové naší rodiny použili jen jednou, a ode mě se pak štítivě odtahovali, kdykoli jsem si euforicky umyla vlasy. To se ale nepočítá. Moje první "opravdová" vůně byla růžová, a růžovou byla i každá další, s níž jsem navázala delší intimní vztah. Dílčí složky se ovšem měnily, a tak mě spolehlivě odvedly od nevinnosti panny valchující s tlupou štěňat záhon růžových hyacintů až k nekonvenční matce, která miluje řád a jistou spolehlivost, ale potřebuje si je pomačkat podle svého gusta. Panna a matka jsou samozřejmě archetypy, protože pannou jsem byla i poté, co jsem jí přestala být, a matkou ještě předtím, než byla šance se jí stát. Abych to zkrátila, dnes prostě vím, že mému nosu nejvíc ze všeho lahodí akord růže, pačuli a kadidla. Společně voní jako lahodná růže vyrůstající z posvěcené země. A kdybych si mezi nimi měla vybrat, růže by vždycky hrála prim, pačuli by jí dýchalo na záda a kadidlo, jakkoli milované, bych si ze všech tří odřekla se srdcem nejméně těžkým. Asi jsem přeci jen z pohanštějšího těsta. Mým totemickým tónem je zkrátka růže.


Co to vlastně znamená? Co to je - totemický tón?


Dejte mu šanci. Svému totemickému zvířeti. Možná vás překvapí. Možná váš život s jeho pomocí nabere překvapivý směr. A možná překvapivý spád. Foto via Pinterest.


Asi víte nebo tušíte, co je totemické zvíře. Je to zvíře, jež vnímáte jako ztělesnění sobě vlastní síly. Naše síla, to, co nám umožňuje dosáhnout čehosi, co bych nazvala totálním impaktem, má totiž nekonečně mnoho podob. Řekneme-li totemické zvíře, představíme si obvykle zvíře velmi nebezpečné. Prostě nějakého tvora z vrcholu potravinového řetězce. Nebude to cvrček ani bílý králíček. A to je právě chyba začátečníků. My, co za sebou máme dostatek pokusů a omylů, abychom se dokázali zříct mládí s jeho pošetilou vírou v to, že v životě uspějí jen lvi, žraloci a ve světě menších tvorů třeba kudlanky nábožné, víme, že výška a zuby, případně zákeřnost člověku nutně štěstí nepřinesou. Existuje-li nějaká záruka úspěchu, ať už za ním vidíme cokoli, je jí - dle mého názoru - zákon totožnosti. Vyjádřeno prakticky prostou tautologií: Jsem to, co jsem. Pokud jsem bílý králíček, není nad to jím zůstat. Ostatně i s plyšovým límcem lva zůstává bílý králíček bílým králíčkem. Jen nadto ještě říká, že tak, jak je, nemůže mezi lidi. A to, jak mi asi dáte za pravdu, není nejlepším východiskem přirozené sebedůvěry.


Pojmenovat a přijmout svoji zcela specifickou sílu znamená konečně ji začít uplatňovat. I králík, pokud vás to k němu zavolá, má totiž na planetě Zemi své nezastupitelné místo a způsob, jak se prosadí ku prospěchu svému i všech ostatních. Třeba tak, že žádný kolemjdoucí neprojde kolem, aniž by ho s rozkoší nepoťuchmal. Něčí síla zkrátka spočívá v tom, že v jiných vzbuzuje ochranitelské sklony.


Pokání (Joe Wright, 2007). Robbie jde přes flanderská pole k Dunkerku. Všední, stokrát viděná krása přírody se stává tklivě úchvatnou, když si člověk plně uvědomí, že je to možná naposledy. Totemická barva i totemický vonný tón v sobě vždycky nesou silné poselství. O tom, co bylo, je nebo bude. Foto via Pinterest.

Pokud vás tato nanejvýš bohulibá hra s totemickými zvířaty zaujala, dovolte nějakému, aby k vám přišlo - třeba si na chvilku lehněte do stínu a nechte jen tak běžet myšlenky. Nejlépe to funguje, ostatně jako u všech opravdu důležitých věcí, ve stavu lehké otupělosti. Třeba z horka nebo přemíry svíčkové. Až se totemické zvíře rozhodne přijít, podržte si je v hlavě, a později, až vám oběd slehne, jděte velmi zodpovědně prozkoumat jeho potenciál. Dejte si prostě tu práci a zjistěte si, jak žije vlk - to je třeba moje totemické zvíře -, včela - ta se mi taky moc líbí -, sova - i sova je nádherná -, pstruh nebo vodoměrka. Ale ne že se zamilujete do všeho jako já.


Pojďme ale zpátky k vůni. Proč má smysl hledat a najít svoji totemickou vůni? Mohu-li mluvit sama za sebe, stačí mi doslova kapka růžového absolutu na zápěstí, nebo tři v kombinaci se třemi kapkami pačuli a třemi kapkami kadidla v aromalampě, aby se mi zpomalil dech, srdce i myšlenky. Chápu, že někdo bude potřebovat pravý opak, ale pro mě je zejména myšlenkové zpomalení neustálou výzvou. Když se chystám "mezi lidi", výborně zafunguje Aromatics Elixir od Clinique s jeho zapomenutou listopadovou růží nebo Les Contes du Levant od L'Artisan parfumeur vonící růží, rzí a odvahou. V obou jsou přítomny všechny tři mé oblíbené složky v dokonale vyvážené, osobité kompozici.


Je i naše. Rumělka na sněhobílé hlavě. Babička (Antonín Moskalyk, 1971) a bezedná studnice českých totemických tónů. Foto via www.csfd.cz.

Totemický vonný tón člověku připomíná, co je, i to, co není. Já jsem růže. A růže je krása. A já si opravdu myslím, že jsem na tomto světě proto, abych byla krásou. Ovšem vůbec ne kvůli svému vzhledu, na to moje tělesné přednosti zcela upřímně nestačí. Můžu být ale krásou díky své všímavosti a svému hlasu - protože mám přirozený sklon na kráse ulpívat a pojmenovávat ji, a čerpám obrovské uspokojení z toho, podaří-li se mi pro krásu strhnout jiné. To je vlastně moje největší odměna. Krása, jež se mě dotýká nejvíc, je krása na druhý pohled, krása obyčejnosti, věci a myšlenky, které z nějakého důvodu opouštíme, přestože neřekly poslední slovo. A to je právě pačuli. Zemitý tón vonící plísní, zátkou od červeného vína, starým kamenným sklepením. Pro někoho instinktívní ne a pro mě další vrstva krásy pod vrstvou krásy. A taky cítím, že člověk se musí chtě nechtě stále očišťovat. Stále se ocitá na zcestí, každou hodinu se musí znovu rozhodovat, kam chce patřit. A každé malé vítězství si zaslouží malý obřad díkůvzdání. Závan kadidla.


Totemický tón v člověku probouzí sílu vlastní esence. Když v sobě dvoumetrový muž marně hledá sílu říct ne, borovicová esence může udělat divy. S hřejivou, tlumeně plstnatou, nasládle pryskyřičnou vůní borovicového dřeva přijde vlídná, ale neústupná pevnost a rázné pohyby truhláře, který odhobluje vše, co ruší a škrábe, a s láskou pohladí, co zůstane. Esence z lípy dá zase české ženě tu naši nenapodobitelnou kyprou, něžně se vzdouvající a ochmýřenou ženskost, pod jejíž huňaté větve se stahují psi a děti, a za niž se stydíme, místo abychom v ní našly její ryzí, důstojnou sílu a dožínkové bohatství.


Mák ve zlátnoucím obilí. V kolika podobách ho člověk najde. Ten náš je ale jen jeden. I ten můj. I ten váš. Foto via Pinterest.

Totemický tón k vám může přijít stejně jako červeň vlčích máků. Aniž byste pro to museli cokoli udělat. Člověk ale může svůj totemický tón začít uvážlivě hledat. Vyhlížet ho. Někdy přijde z minulosti. Vybaví se nám, že jsou jím mladé ořechy v mokré říjnové trávě nebo pach svářečky, z níž sálá nebezpečí i vůně jedlého papíru pod norimberskými perníčky. Někdy musí člověk zapátrat. Může to i chvíli trvat. Ale výhodou je, že na té cestě nasbírá asi tisíc vonných tónů. A tak vlastně pochopí, kde leží ten jeho a proč právě tam.


Všechno totiž někam patří, někam zapadá, někde dává smysl. Svět je obrovská skládanka, v níž má každý, každá, každé svoje místo. A chyběli bychom tam. A chybíme, pokud zevlujeme v plyšovém límci lva mezi lvy.


Až ten svůj totemický tón najdete, pochopíte i to, jak s ostatními souzní. Právě v tom totiž spočívá síla totožnosti. Nejen najít to své. Ale i způsob, jak to mé zapadá do celku světa. Naše síla se sbírá z nás i ze souhry s ostatními.


Každý totemický tón je součástí akordu.


P.S. V sobotu 16. července budeme ten nezměrný svět totemických tónů třidit podle živlů na skupinovém workshopu "Jak vonět ve svém živlu". Všechno je přece vlhké nebo suché, teplé nebo chladné, stejně jako oheň, voda, země a vzduch. Kdybyste si chtěli cestu za svým totemickým tónem zkrátit, a doufám i zpříjemnit, dejte vědět, že dorazíte: irena.kozelska@synestesis.com.


P.S.P.S. A netoužíte-li po ničem víc než po soustavném přílivu synestetických zážitků, odvažte se vložit svou e-mailovou adresu do okénka vpravo níže určeného k odběru synestetických novinek. Pokud jste ovšem lekaví, své rozhodnutí ještě zvažte. Jak jste dnes mohli vidět, na přetřes občas přijdou i velmi nebezpeční tvorové.