jak voní... zahrada živitelka

a také o umění žít, jež je nám blíž, než se může zdát


___

Loni někdy uprostřed léta jsem cestou Haštalskou ulicí na Starém městě v Praze potkala před květinářstvím Metamorphosis Lucii Navarovou, s níž jsem se seznámila o pár týdnů dříve na jednom ze svých workshopů. Bylo horko, Lucie na sobě měla asi 45 cm čtverečních oblečení a v rukou nesla zahradní přepravku, jejíž obsah byl úhledně zabalený do přírodního papíru. Znáte-li květinářství Metamorphosis, pak víte, že je to jedno z těch míst, kde má člověk pocit, že vegetace nejenže nekontrolovaně přepadává z líbezných zinkových kbelíků jako na pohlednicích z pařížských bulvárů, ale živelně se dere snad i z šuplíků a elektrických zásuvek jako vařené vejce protlačované přes harfičku strun. Představte si tedy spoře oděnou Lucii nebo někoho podobně půvabného, jak opouští toto doupě zelené neřesti a odnáší si s sebou záhadnou trofej. Co přesně cudně přikrýval neokázale elegantní papír, jsem doslova okusila až mnohem později. V té chvíli se jen dozvím, že je Lucie "na nákupu" a s rozkoší pozoruji, jak uloží vrchovatě naloženou bedýnku do kufru svého auta oblých tvarů, jehož lak, totožný s jednou ze dvou mých nejoblíbenějších barev klasických Vesp, jako by někdo namíchal z blankytu a plnotučné smetany.


Miluji, umí-li někdo proměnit v krásu vše, na co sáhne. Lidé si často myslí, že k dobrému životu je třeba mít především hodně peněz. Pevně věřím, že k dobrému životu je třeba disponovat hlavně uměním žít. L'art de vivre. Máloco se mi zdá tolik inspirující jako lidé, kteří umějí žít. Třeba jako Lucie. Uznejte, že nákup, kam se dopravíte pod blankytnou klenbou, jen tak s pár hadříky na opáleném těle, a z něhož odcházíte středem opustivše rozkošné kypící květinářství uprostřed Staré Prahy, je prostě něco jiného než šťouchaná v Bille. A to je celé: umění žít není jen uměním nakoupit dobré věci. Umění žít, alespoň tak, jak je vnímám já, má vůbec pramálo společného s bezuzdným užíváním si. Umění žít je, jak pevně věřím, především uměním udělat z nákupu dobrých věcí, ale vůbec z čehokoli - třeba i z podání ruky nebo daňového přiznání -, příjemný zážitek. A jak uvidíme níže, také svým žitím přispívat ke smysluplnosti světa a podílet se na tom, aby byl dobrý nejen pro nás, ale i pro ty, kdo žijí alespoň tak daleko, kam sami dohlédneme. To myslím úplně stačí.


Divokost. Specifická pododrůda krásy. Zde v jasně zeleném odstínu. Kde roste, se dozvíte vzápětí. Všechny fotografie Tanguy Calvez pro Synestesis.

Pak uplynul skoro rok. Sedím u Lucie doma, v bytě, jenž jako by byl svatyňkou umění žít, a čekám na svého muže. A jelikož Lucie mluví výborně a ráda francouzsky, což můj francouzský muž rád opětuje, navrhuje mi, abychom oba zůstali ještě na salát. Za chvilku tak sedíme u stolu tři nad třemi horami salátu, sotva přes ně vidíme jeden druhého.


Musím se přiznat, že až do tohoto dne jsem žila s tím, že salát je třeba "protrpět". Salát jsme doma vždycky jedli často. Vedle francouzského muže to ani jinak nejde. Francouzi jedí salát téměř každý den. Nemůžu ovšem říct, že jsme ho jedli rádi. Část jsme obvykle disciplinovaně dopravili útrpným žvýkáním až do svých útrob, část ale vždy zůstala malátně nalepená na stěnách mísy, a občas, říkám to nerada, skončila i v koši. Česko prostě není zeleninovou velmocí a naše ochota se obětovat pro vlastní zdraví má jisté hranice.


Tady to začíná. Umění žít.

U Luciina salátu mě překvapil už jeho vzhled. Mluvím-li o "hoře", vůbec nepřeháním. Salátové listy v padesáti odstínech zeleně si zachovávaly tuhost a vypjatost a spočívaly jeden na druhém ve zkypřené hromadě podobné řádně natřesené duchně. Zážitek chuťový pak bez přehánění předčil všechna moje očekávání a hluboce a trvale otřásl mou dosud neotřesitelnou vírou, že zelenina, zejména ta listová, se konzumuje pouze a jedině ze zdravotních důvodů. Jakmile jsem k této chuťové rozkoši přičetla ještě živou vzpomínku na 45 cm čtverečních oblečení uprostřed léta, kypící květinářství a půvab uliček Starého města, měla jsem jasno. Ještě téhož večera jsem napsala do zahrady Terramorphosis, kde se rodí tato tuhost a vypjatost, a objednala pro nás na následující pátek bedýnku úhledně zabalenou do přírodního papíru.


Nebudu vás už déle zdržovat vedlejšími okolnostmi mého nyní pravidelného pátečního putování z Dejvic do Halštatské a zpátky - tím, že cestou projdu nádhernou letní Letnou, seběhnu k Vltavě, kde to krásně svěže fouká od Hradu, a cestou malebnými uličkami Starého města děkuji Nebesům, že moje cesty jsou v tomto životním okamžiku takto požehnané, protože tomu tak zdaleka vždy nebylo a kdoví zda v budoucnu bude. Řeknu jen, že kromě toho, že vám Martina a Sebastian, majitelé zahrady Terramorphosis a lidé, jejichž rukama projde každý salátový list, napíší na každou bedýnku osobní vzkaz, který mě pokaždé zahřeje u srdce i rozesměje, své zákazníky rádi a ochotně zvou na prohlídku své zeleninové džungle. Tak jsme jeli. K Mělníku. Asi před měsícem. Dokonce i s Lucií. A protože to bylo jen pár dnů před naší cestou do Bretaně, píšu vám o tom všem až dnes.


Bylo to krásné. Krásné je už to, že vás ten, kdo pro vás pěstuje čekanku, mangold, rajčata, bylinky známých i neznámých jmen, meruňky, ostružiny a bůhvíco ještě, pozve, abyste se přišli podívat, kde a jak to všechno vzniká. Myslím, že Andrej Babiš by vás tam, kde vznikají jeho potraviny, nepozval. Nebo by možná postavil Potěmkinovu vesnici, z níž byste se nesměli vzdálit ani na krok, a pusu by vám zalepil koblihou, kterou by vám podala zaručeně pravá pracovnice potravinářského průmyslu, jež ve skutečnosti třese šampaňským na cyklistických závodech. Zve-li vás někdo tam, kde pro vás něco pěstuje nebo vyrábí, nemá co skrývat. Je to akt důvěry. A to je něco, co pro mě ještě násobně zvyšuje hodnotu toho, co si kupuji.


A také to zakládá cosi, co jinou cestou vznikne jen stěží: osobní vztah. Závazek.



Zleva doprava: Foto 1: čerstvě vyloupané pecky zralých meruněk, dřevitě sametová sálající rozkoš, v níž se mísí vůně na slunci odtlévající meruňkové tkáně s nahořklostí mandlí. Foto 2: i v zeleninové zahradě kvetou růže. Tato voní po hustě ochmýřených, pozdních broskvích s bílým masíčkem, jimž Francouzi říkají "pêche de vigne", "viniční broskev", protože se sklízejí až v době vinobraní. Přesně takto voní mimochodem půvabný parfém De mémoire de rose od Didiera Gaglewského. Foto 3: řecká bazalka, zážitek z bazalky umocněný na třetí - peprnější, větrovější, ostřejší, zcela v duchu svých sice drobných, ale hezky špičatých lístků ve tvaru dýky. Prostě má říz!


Byl to jeden z těch dnů, jež v sobě obsahují celé české léto, tak jak na ně pak celou zimu vzpomínáme. A bylo to také jedno z těch míst, jež v sobě obsahují celou českou krajinu, tak jak si ji představujeme, když jsme někde hodně daleko, kde je to neobyčejně krásné, řekla bych až monumentální, ale člověku se chce odtud stejně strašně domů, do toho našeho hebce prosychajícího, cvrkajícího obyčejna, kde vzduch omamně voní spadanými letními jablky měnícími se zcela samovolně v alkohol. Rozlehlá zahrada připomínala velikou vrnící kočkovitou šelmu, jež si právě naprala břicho, a chvilku celkem bezpečně oddechuje tam, kde zrovna bezvládně upustila tělo. Hora hedvábných chlupů a prachového chmýří. Srst načechrané majoránky, žlutý velur řepíku, šustící trsy šalvěje a levandule a matné chomáčky chrp. Jen do nich fouknout. A kousek stranou taky dlouhé vousy divokého fenyklu. O ty raději moc nebrnkat. Všechno to hebce sálalo a hladilo, a občas taky zalechtalo tak, že z toho člověk kýchl z plných plic. Chvíli jsme tak chodili šelmě po oblém hřbetě, místy se jí klátivě propadali do žeber a občas se nechali sotva znatelně pohoupat nahoru a dolů, to když jsme se jí ocitli přímo na plném, pomalu trávícím břiše.


Kochali jsme se tou divokou krásou, a taky s úctou registrovali celé to nezměrné úsilí. Zajistit šelmě trvalý přísun potravy a soustavného drbání, aby úplně nezdivočela, totiž znamená od rána až do večera se nezastavit.



Zleva doprava: Foto 1: tuto vůni asi netřeba představovat. Foto 2: poezie kuchyňského zmatku. V popředí Sebastianův špaldový chléb. Kupujeme ho spolu s bedýnkou. Lahodný! Foto 3: jedlé aksamitníky vonící směsí čerstvé mandarinky a kandované pomerančové kůry. Martinu napadá, jak výborné by byly na čokoládovém dortu, a já zcela nespolečensky sliním. Foto 4: Sebastian, Lucie a já cestou k fóliovníku o tisíci odrůdách rajčat. Lucie má dnes na sobě víc než 45 cm čtverečních oblečení, ale sluší jí to jako vždy. Foto 5: chrpa, jež voní jako sud od whisky, v němž se nestydatě koupaly maliny. Foto 6: yzop s charakteristickým sexy spoceným podtónem podobným šalvěji. Totemická vůně mé kamarádky Nikoly. Už jste našli svou totemickou vůni? Foto 7: je tu živo. Foto 8: soudě dle vůně toto není slunečnice, ale slunící se medová plástev. Foto 9: to jsou ony. Ruce, které se přátelí se zemí.


Protože divokou krásu miluji a cítím čím dál větší potřebu vztáhnout k ní bezprostředně i to, co dělám - workshopy o vůních a čichu -, slovo dalo slovo, a dohodli jsme se s Martinou a Sebastianem, že se můžete šelmě projít po hřbetě opatrně i vy. Příští skupinový workshop, znovu na téma "Jak najít ráj ve vůni", se bude konat v sobotu 2. října od 9:00 do 12:00 v Cítově na Mělnicku v zahradě Terramorphosis. První hodinu strávíme zkoumáním toho, co právě čichu nabízí sama zahrada, a další dvě hodiny budeme studovat vonné suroviny a parfémy pod střechou krásně vonící dřevěné pergoly, kterou vidíte na úvodních dvou fotografiích. Podrobnosti o cíli, smyslu a duchu workshopu se případně dočtete zde.


Jiskrná barva a ďábelská chuť. Své místo má i v parfumérství. Třeba v úchvatném parfému Piment brûlant, "Pálivá paprička", mé oblíbené značky L'Artisan parfumeur.

Kdo - jak doufám - tuto naši cítovskou edici workshopu "Jak najít ráj ve vůni" ocení? Myslím, že na své si přijdou ti, kdo milují krásu včetně vůní, ale v uhlazeném a spíše na ženské pohlaví orientovaném prostředí obvykle spojovaném s parfémy by se cítili z různých důvodů nesví. Věřím, že workshop osloví také ty, kdo hledají krásu na nečekaných místech a rádi propojují objekty a prostředí, jež se obvykle nepotkávají, nemluvě o lidech. To my smísíme hlínu se zlacenými flakony a ukážeme si, že jedno bez druhého ve skutečnosti nemůže existovat. Svět jedno je. A konečně věřím, že cítovské setkání svede nevyhnutelně dohromady ty, pro něž umění žít vystihuje spíš než mnohdy sporné a rozhodně abstraktní nálepky eco, local, organic nebo sustainable prosté české slovo jednoduchost a také žádnou nálepkou nepostihnutelná, zato zcela hmatatelná vřelost. Možná, že tak navždy propadnete kouzlu vůní. A možná bude vaši lednici a jídelní stůl záhy kolonizovat strava, o níž lze zcela bez přehánění říct, že pestřejší a zároveň důvěrnější už ani být nemůže. Možná tak dvěma různými cestami nepoměrně posílíte své skóre divokosti a umění žít.


Martina a Sebastian. Dvě duše farmy Terramorphosis. V každém kousku chleba a v každém plátku okurky, které jíme, vy i já, žije kus duše těch, kdo je svou prací vytvořili. Mám velkou radost, že jím právě tohle. Na obrázku vidíte také odhalené mystérium zahradní přepravky.

A kdybyste chtěli zkrátka jen jíst něco lahodného, zdravého a poctivého, nabídku Terramorphosis najdete tady. My jsme dva, kupujeme si zahradní přepravku za 350 Kč, sníme ji za čtyři až pět dnů a ty dva zbývající se těšíme, co nevídaného a nečichaného na nás bude čekat příště.


Tak či onak, v každém případě nám dejte vědět, jdete-li do toho s námi. Moc se na vás těšíme.

P.S. Celý cyklus o zahradách si můžete přečíst na těchto stránkách:

Jak voní... benediktinská zahrádka I

Jak voní... benediktinská zahrádka II

Jak voní... zahrada za sklem

Jak voní... zahrada s živým plotem

Jak voní... zahrada mezi mrakodrapy