a proč v konečném důsledku vždycky doplatíme na nesoulad toho, co je vně a co uvnitř
___
Než se dostaneme k prostitutkám, soudu a perlovým náhrdelníkům, zeptám se vás na zdánlivě nesouvisející otázku. Jezdíte v zimě na hory?
Pokud se vám to přihodilo alespoň jednou v životě, velmi pravděpodobně jste zažili klasickou situaci, jaká člověka v zimě na horách potká téměř každý den. Vyšli jste si na běžky, strávili půl dne na sjezdovce nebo se šli jen tak projít ve sněhu, a po několika hodinách, zejména v okamžiku, kdy jste byli nuceni se z jakýchkoli důvodů zastavit, jste pocítili nepříjemný chlad v prstech u nohou, rychle přerůstající v řezavou bolest: vlhnutí a opětovné namrzání sněhu na vaší botě způsobilo, že vaše chodidlo promrzlo natolik, že už ani svižný pohyb nebo dynamické poskakování v něm nedokázaly znovu rozproudit krev. Člověk se dostane do bodu, kdy cítí, že ještě chvíli, a zmrtvělý kus nohy nenávratně odpadne od těla.
Doufám, že už se celí ošíváte, že jste svou myslí zcela a úplně tam - pod horskou sjezdovkou, kde stačí chvilka postávání u kufru auta, aby vám tělo ztuhlo jako prkno, nebo pouhý kilometr od horské chaty, ale na konci sil a s myšlenkou, že umrznete na dohled od jejích jantarově zářících oken, nebo konečně u prvního sněhuláka, do něhož jste se pustili impulzivně, aniž jste se na tuto náročnou misi přiměřeně oblékli a obuli. Prostě potřebuji, aby vám nohy brněly zimou jako tehdy. Zkusíme si totiž takový malý experiment.
Jste konečně uvnitř. Přežili jste. Jste v horské chatě, na hotelovém pokoji nebo zkrátka doma. Právě jste si bolestivě stáhli z chodidel ponožky s tající ledovou krustou a utřeli si opatrně nohy do sucha. Jsou tak promrzlé, že se na ně skoro nedá sáhnout. A teď si na ně navléknete ponožky suché. Můžete si vybrat vpravo na obrázku. Vybírejte prosím mezi oranžovými a kobaltově modrými, šedých si nevšímejte. Šedé jsou tam jen proto, že se mi hezký obrázek se dvěma páry ponožek, oranžovými a kobaltově modrými, nepodařilo najít.
Tak.
Které jste si vybrali?
Já bych si vybrala šedé, protože si téměř všechno vybírám v šedé, ale doufám, že vy jste si vybrali ty oranžové.
Pokud jste si vybrali oranžové, možná přesně nevíte proč, ale je to tím, že - jakkoli to zní paradoxně - oranžová hřeje. Oranžová je charakteristická teplá barva, již máme spojenou se sluncem, plápolajícím krbem, tavícím se sklem či kovem, aktivním vulkánem a jinými živly, jež spojuje element ohně. Kobaltově namodralý je naopak led na vodních tocích a nádržích, sníh končícího dne, třpytící se rampouchy na okrajích střech i cingrlata křišťálových lustrů, a také ocel a mnoho dalších kovů. Třeba právě kobalt. To vše je nebo připomíná led, jinými slovy element vody v tuhém skupenství. Rozhodně nic, k čemu by se člověk s rozkoší přivinul, když je mu pořádná zima.
Pokud jste si tedy vybrali oranžové ponožky, přinejmenším vaše podvědomí dobře ví, jak vypadá teplo. Tedy jaká je zraková podoba tohoto hmatového vjemu. Duše totiž přirozeně chápe podstatu smyslového souladu, protože vše, co v přírodě zakouší, je provázeno souladnými vjemy všech smyslů. Vlastností přirozených zážitků - třeba takové procházky vzrostlou trávou nebo pozorování podzimní krajiny - je právě harmonie vjemů, jež plynou souběžně po všech smyslových kanálech: zrak, čich, hmat, chuť i sluch svými specifickými prostředky přenášejí touž informaci, a mozek tak čte v různých podobách stále totéž.
Takový oheň, či, chcete-li, zážitek ohně, například nějak vypadá, nějak voní, je nějaký na dotek, má nějaký zvuk, ba dokonce i nějakou chuť. Oheň je převážně žluto-oranžový. Oheň voní pálením. Přiblížíme-li k němu dlaně, cítíme prudce narůstající sálavost. Pro naše ucho oheň "praská" - zní jako malinkaté bouchací kuličky. A chutná jako chilli papričky nebo zázvor, obzvlášť pokud se tyto ingredience povaří, jako třeba ve vietnamském vývaru pho. To je to, čemu říkám synestezie - svazek vjemů, jež k sobě přirozeně patří. Ladí spolu. Co je synestezie, jsem případně podrobněji vysvětlila zde.
Oranžové i modré ponožky budou mít samozřejmě zcela identické hmatové vlastnosti. Jejich psychický účinek bude ovšem dramaticky odlišný. Zafunguje tu cosi jako Pavlovův reflex. Zvonění také není miskou se psím žrádlem. Mozek se však na základě tohoto signálu připraví, že přijde potrava. Jde tedy o formu kondicionování: na základě dřívější zkušenosti - "teplo mívá oranžovou barvu" - očekáváme totéž i v novém kontextu.
Je zvláštní, a vlastně velmi logické, že ze všech průmyslových odvětví je to právě potravinářský průmysl, kde se s tímto jevem nejčastěji systematicky pracuje, i když nevím, nakolik je takový přístup vědomý, a nakolik podvědomý. Potravinářský průmysl svými obaly obvykle neslibuje nic diametrálně odlišného, než co jako spotřebitelé najdeme uvnitř. Zkrátka proto, protože takový produkt bychom si pravděpodobně koupili jen jednou. Myslím, že kdokoli sáhl v japonské restauraci po růžové kuličce z "marcipánu", a kousl do ryby, získává tímto zážitkem doživotní obezřetnost, jež se s železnou pravidelnosti aktivuje pokaždé, kdy překročí práh jakéhokoli restauračního zařízení, kde se šavluje hůlkami. Ale úplně mimo není ani těžký průmysl. Viděli jste někdy například růžové rypadlo? Stavební stroje se obvykle vyrábí v teplých signálních odstínech - zejména žlutých, oranžových a červených -, jež odkazují samozřejmě na sílu takového zařízení, na jeho pracovní výkonnost. A práce opět vytváří teplo.
Samozřejmě existuje i mnoho opačných příkladů: nedávno jsem si vzpomněla třeba na kdysi velmi populární špagetový dort, který ve mně vždycky už od pohledu vzbuzoval krajní nechuť. Nevyhnutelně ve mně totiž navozuje slanou a svíravou rajčatovou chuť boloňských špaget. Vnější podoba tohoto dortu tak z mého pohledu nevhodně konkuruje jeho podstatě, jíž je u cukrářského výrobku logicky sladkost. Nerada to říkám, ale odvětvím, jež prakticky permanentně ignoruje zásady synestezie, je typicky parfumérství. O tom, že výrobci parfémů nám zcela bohorovně prodají teplý parfém ve studeném obalu jsem psala teprve nedávno.
Scéna ze skvělého filmu Láska nebeská (Richard Curtis, 2003). Liam Neeson pronáší smuteční řeč na pohřbu své manželky a matky svého syna, načež navazuje hravá píseň Baby Goodbye skupiny The Magic Time Travellers. Příklad toho, čemu říkám paradox angloamerického pohřbu. Jistě jste si toho všimli i v jiných filmech: pohřeb v jistém okamžiku přeruší vtipný projev nebo hudba, jež jsou zcela v rozporu s tragičností okamžiku. Myslím, že v kulturní rovině jde o jeden z projevů našeho popírání smrti: i na pohřbu se musíme smát. V rovině vjemů se jedná o ukázku popření synestezie. Tentokrát se zbytkem vjemů neladí zvuk.
Posouzení přítomnosti či nepřítomnosti synestezie patří ve své podstatě k důležitým nástrojům kritického myšlení. Pokud vám někdo prodává dort a označí ho názvem slaného jídla - "špagetový" - bude to pro někoho vtipné, a pro někoho diskvalifikující: prostě si ten dort nekoupí. Takový krok však v zásadě není veden špatným úmyslem. Jsou ovšem situace, kdy je nesouladný vjem použitý záměrně s cílem příjemce oklamat, nebo v něm přinejmenším vyvolat zmatek. Uznejte, že pokud ve vás panuje chaos, vaše racionální rozhodování je závažně ochromeno. Napadá mě například ikonické spojení postavy Hannibala Lectera, ústřední postavy neméně ikonického filmu Mlčení jehňátek, s úvodní skladbou Bachových Goldbergových variací. Mně osobně k tomuto hudebnímu kusu ladí třeba vískání usínajícího miminka, popíjení čaje u okna s výhledem na padající listí nebo rozmýšlení nad bílou stránkou, jež se má stát dopisem. Jak geniálním tahem bylo spojit tuto melodii plnou klidu, míru a rozjímání s postavou čihajícího masového vraha s kanibalistickými sklony. Ano, zatímco vy se poddáváte konejšivým tónům Bachovy skladby, někde za vámi, nad vámi, číhá kudlanka nábožná. A věřte, že v polospánku se jednomu berou špatně nohy na ramena. Záměrné porušení synestezie tak může být i mimořádně zákeřným projevem psychologické manipulace.
Madonna ve filmu Tělo jako důkaz (Uli Edel, 1993). Povšimněte si prosím jejího perlového náhrdelníku. právě on mě totiž inspiroval k názvu tohoto článku. Madonna ve filmu hraje luxusní společnici obviněnou z vraždy postaršího movitého milence, jenž jí předtím odkázal své jmění. Vražedným nástrojem má být její tělo. Oběť totiž byla nalezena v situaci, jež ukazuje na to, že zemřela na srdeční selhání v důsledku záměrně nepřiměřeně excitujícího pohlavního styku. Zní to jako zajímavá zápletka, ale film je to opravdu mizerný. To jen ať mi později nespíláte, že jste jím ztratili dvě hodiny života.
Ať už je porušení synestezie záměrné či nezáměrné, vždy v příjemci zanechává visící otazníky. Vlastně jde, domnívám se, o příklad toho, co psychologie označuje jako dvojnou vazbu. Příjemcem dvojné vazby je člověk typicky tehdy, pokud má co do činění s někým, jehož verbální a neverbální sdělení (výraz tváře, projevy těla, tón hlasu) jsou v kritickém rozporu. Pokud se na vás někdo očividně zlobí, že s ním nesouhlasíte, ale říká vám, že respektuje váš názor, pak věřte, že váš názor nerespektuje ani trochu. Nanejvýš je si vědom toho, že ze společenského hlediska je nepřijatelné vám právo na vlastní názor upírat. Vlastně jde o rozdvojení záměru a sdělení. Záměr se i nadále promítá do těch složek komunikace, jež člověk obtížně ovládá, jako je právě řeč těla. Sdělení oproti tomu předkládá záměr předstíraný. Dvojná vazba na straně původce informace způsobuje takzvanou kognitivní disonanci na straně příjemce: zkrátka nevíte, která informace, zda verbální či neverbální, je ta správná (věřte, že vždycky ta neverbální). Hlavně ovšem nevíte, na kterou zareagovat. Jelikož konverzace spočívá ve slovní výměně, i v případě, že budete brilantními pozorovateli, a dvojnou vazbu prozíravě odhalíte, bude se vám velmi obtížně formulovat slovní reakce na něco, co bylo řečeno "jen" tělem. Je to zkrátka velmi nepříjemná zkušenost, z níž je nanejvýš obtížné vybruslit se ctí.
Perlový náhrdelník je jazykem sám o sobě. Klasický, krátký, s jednou řadou perel udělal ve spojení s jednoduchým černým svetříkem z Madonny usedlou paničku. Na těchto čtyřech fotografiích už mají perly zcela jiný náboj. Zleva doprava: perly cudně nahé, perly rokokově koketní, perly divoké a temné a perly nápaditě dekonstruované. Které byste si vybrali? Věřím, že vlastnosti, jež popisují věci, jež se nám líbí, podivuhodně vystihují i na nás samotné. Foto via Pinterest.
A tím se dostávám k tomu, proč se ve výsledku taková manipulace nikdy nevyplatí. Konečně přichází čas na prostitutky a na perlové náhrdelníky. Sáhla jsem po prostitutkách a perlových náhrdelnících, ale stejně by posloužila jakákoli jiná "podezřelá profese" - s veškerou úctou ke všem jmenovaným třeba striptérka nebo bezdomovec - a jakýkoli konzervativní prvek odívání. Jde totiž samozřejmě nejen o ukázku rozporu mezi "obsahem" a "obalem", ale hlavně o jeho záměrné, tedy manipulativní použití. Jistě jste takový případ mnohokrát zaznamenali při sledování nějakého filmu nebo seriálu: obhájce radí obviněné nebo obviněnému z krádeže, vraždy nebo obojího, aby se oblékli "přiměřeně" soudnímu přelíčení - rozumějte tak, aby získali přízeň soudce a poroty. Bezdomovec si má vzít košili s nažehleným límečkem a prostitutka cokoli upjatého, třeba právě perlový náhrdelník, protože, jak mi doufám dají za pravdu všechny ženy citlivé na doplňky, chcete-li v jakémkoli věku, s jakýmkoli majetkem a jakýmkoli morálním kreditem vypadat jako usedlá dáma jistého postavení, krátký, jednořadový perlový náhrdelník v kombinaci s klasickým svetříkem, twinsetem nebo kostýmkem tmavých odstínů, ji z vás udělá zcela spolehlivě. A máte-li na krku kromě perel sprostou mordovačku pro prachy, navíc ještě se sexuálním podtextem, nic vám, zdá se, neprospěje víc, než bude-li na vás soudce a porota pohlížet jako na usedlou dámu jistého postavení.
Ano. Zdá se. Tento dojem je totiž pouze zdánlivý. Perlový náhrdelník, respektive jakýkoli prvek konzervativního vzhledu totiž do celé situace vnese pouze to, co jsme si popsali jako narušenou synestezii: jeden z vjemů, v tomto případě zrakový, bude říkat něco jiného, než přinejmenším několik ostatních. Ani nejlepší herec totiž nebude schopen se zcela převtělit do někoho jiného a dosáhnout toho, že svým chováním vyšle k myslím svého publika harmonický smyslový zážitek. Vždycky nás bude něco tahat za uši, něco nám na tom celém bude nesedět, něco v nás zaseje semínko pochybnosti. Nesouladný parfém, nepatřičný slovník nebo zabarvení hlasu. Právě rozporuplné smyslové vjemy ve skutečnosti uvádějí do stavu nejvyšší pohotovosti náš nejvyšší, královský "orgán" pravdy: intuici. Intuici lze dle mého názoru nejlépe definovat jako smysl pro souladnost či nesouladnost souběžných smyslových vjemů. Intuice je smyslem pro synestezii. Právě intuice totiž dává pokyn myšlení, aby kriticky vyhodnotilo možná rizika. Intuice je podmínkou kritického myšlení. Ale vlastně věřím, že si docela dobře vystačí i sama. Jen se nám tak může stát, že něco naprosto jistě víme, jen nejsme schopni nikomu vysvětlit, jak jsme k tomu dospěli.
Jste-li tedy bezdomovec, prostitutka, sladký dort nebo vlněná ponožka, zůstaňte jimi. Zůstaňte jimi se vším všudy, protože ať už uděláte cokoli, abyste ostatní přesvědčili o tom, že jimi nejste, stejně budete nakonec nemilosrdně usvědčeni.
Předstíráme-li cokoli, abychom získali na věrohodnosti, nevyhnutelně na věrohodnosti ztrácíme. A naopak, ve chvíli, kdy předstírat přestaneme, ozve se čistý tón. Soulad smyslových vjemů - synestezie - totiž vzniká zcela samovolně, pokud je ovšem dodržena jedna základní podmínka: jsme-li pravdiví.
Příroda je vždycky synestetická. U člověka je to otázka rozhodnutí.