top of page

červen 2023: versailles

duše na vycházce mezi chaosem a řádem


___

Miluji francouzské zámecké zahrady.


Zdobené mříže. Utajený ráj? Zlatá klec? Foto via Pinterest.

Jsem vlastně člověk, který v zápasu člověka s přírodou fandí přírodě. Byla bych samozřejmě raději, kdyby žádný zápas neexistoval, ale člověk už celé věky vidí v přírodě nepřítele. Spílá jí, proklíná ji, obviňuje, že dost nedává, že příliš bere. Člověk se stal nepřítelem přírody ve chvíli, kdy si přisvojil kus jí samé a rozhodl se vtisknout mu svou podobu. Tehdy se ze spojence, který skryje i nasytí, - a když není kam skrýt, čím nasytit, velkoryse přijme mrtvé tělo -, stal někdo zlý. Na jaře znovu a znovu pohlcující pracně odplevelenou zemi, v létě sesílající ničivé krupobití, na podzim trestající nezpracovatelnou úrodou, v zimě trýznící hladem. Nepřítelem člověka však není příroda, ale jeho plány.


Když proto rovnáme toky řek, a stihnou nás pak záplavy, nebo když si českou zahradu přizdobujeme kavkazským bolševníkem, který zahluší vše živé, říkám si, dobře nám tak. Z téhož důvodu nevnímám předpovědi našeho brzkého zániku coby přírodního druhu jako zprávy katastrofické. Tak jako držím palce všem, kterým se podaří setřást škůdce a záškodníky, držím palce i přírodě, aby setřásla nás, pokud se k ní chováme stejně.


A přesto miluji francouzské zámecké zahrady.


Francouzská zámecká zahrada je přitom, nebojme se to říct, svým způsobem zneužitou přírodou. K živému se v ní člověk chová jako ke stavebnímu materiálu. Francouzská zámecká zahrada je pokračováním francouzského zámku, jen co do měřítka nepoměrně větším než zámek sám a s proměnlivým stropem nemluvě o nevyzpytatelném svítidle. Jinak se s trávou pracuje jako s kobercem, s květinami jako s motivy v gobelínech nebo intarziemi v nábytku, se stromy a keři jako s kamenem, z něhož se tesají sloupy či sloupořadí, případně tématické sochy.


Navzdory všemu, co člověk četl, viděl, vysnil si, se před ním rozprostře svého druhu pustina... Nekonečné trávníky brázděné robotickými sekačkami. Prostor bez života, zcela postrádající lidský rozměr. Jedna opuštěná růže v polostínu. Foto Tanguy Calvez a Irena Kozelská pro Synestesis.


Versailleské zahrady jsem navštívila před dvěma roky, v létě 2021, a prožila zároveň jisté zklamání i zadostiučinění. Jejich rozloha je nezměrná a člověk, jehož oko je klamáno vycizelovanou geometričností znemožňující správný odhad vzdáleností, snadno přecení své síly a unaví se dřív, než dosáhl sotva poloviny rozlohy. Gigantické měřítko působí impozantně, ale zcela chybějící rozmanitost vegetace napovídá, že něco není v pořádku. Versailles počátku třetího tisíciletí už je jen nezměrným trávníkem lemovaným po stranách vzrostlými lesíky. Nekonečný travnatý pás ležící ve středu celé zóny křižují bez ustání robotické sekačky na trávu, jako by správci parku tušili, že pokud se sekačky zastaví, příroda přes noc park pohltí, a znovu jej tak tiše vtělí do vlastního království. Zelená hladina se zavře, a bude po Versailles. Při naší návštěvě byly květinami osázené pouze čelní partery, ale i tam živelně prorůstala pěšinkami nezdolná tráva a kužely okrasných stromů se ježily větvičkami narušujícími jejich čisté linie.


Versailles se stalo neudržitelným projektem, černou dírou na peníze, nezaopatřitelným majetkem. Někdy se nesmyslnost plánu projeví až s velkým zpožděním.


První "Versailles". Hnízdo pro veverku. Vaux-le-Vicomte jihovýchodně od Paříže. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Versailleský park je tak velký proto, aby byl větší než park jiný. Versailles je trumfem, vyhranou soutěží, vítězným gestem nad tělem válícím se v prachu. Ještě před Versailles Ludvíka XIV. totiž vzniklo první "Versailles". Panství Vaux-le-Vicomte, které vytvořil zahradní architekt André Le Nôtre, pozdější tvůrce versailleských zahrad, jihovýchodně od Paříže pro Nicolase Fouqueta, markýze De Belle-Île a vikomta de Vaux Melun, vrchního intendanta financí. Jinými slovy králova ministra financí. Fouquet znamená ve francouzském nářečí veverka. A Fouquet byl křepkou veverkou. Neúnavnou, pilnou, střádající. A tak král bohatl. Král bohatl, ale ještě víc bohatla veverka. A přestože ruce měla plné oříšků, hlava cosi nedomyslela. Fouquet podcenil osobnost svého krále. Ludvík XIV. byl, troufnu si říct, jedním z největších narcisů v evropských dějinách. A jak dnes máme možnost pozorovat na všech stranách, narcis se mění z přítele v nepřítele v okamžiku, kdy ztratí pocit, že bezvýhradně vládne. Chcete-li s narcisem soužít v míru, musí věřit, že stojí vysoko a vy nízko a že vás dělí nepřekonatelná vzdálenost. Tento zákon Fouquet nemoudře porušil. Nechal si postavit překrásný zámek s překrásnou zahradou, kde 17. srpna 1661 uspořádal překrásnou slavnost, na kterou tehdy třiadvacetiletého krále pozval. Návštěva Ludvíka XIV. trvala jen několik hodin. A Fouquetova svoboda ještě pár týdnů. Zato jeho věznění se táhlo až do jeho smrti.


Barokní velkorysost. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.


Ludvík XIV. poté nechal Vaux-le-Vicomte doslova vydrancovat. Přikázal odvézt umělecká díla, kusy nábytku, vzácné předměty. Dokonce vznikla nepodložená legenda, že dal v zámeckých zahradách vykopat vzrostlé stromy a přesadit je do Versailles. Závist je jednou z nejsilnějších motivací. Ale jednoho dne se stejně vyčerpá, a najednou není plán čím živit. Sekačky na trávu se zastaví a... chňamst. Příroda se oblízne a vezme si zpátky, co bylo vždycky její.


Na rozdíl od Versailles je dnes ovšem Vaux-le-Vicomte útěšným místem, kde může člověk vstoupit do barokní duše.


Ve Vaux-le-Vicomte je možné francouzskou zahradu milovat.


Lze ji milovat i ve Versailles, ale člověk musí spíš než na pána zahrady myslet na jejího zahradníka. Na Andrého le Nôtra.


Francouzská zahrada je možná, jak už jsem psala výše, nejarchitektoničtější ze všech zahrad. Je nejvíc stavbou a nejméně přírodou. Jezera jsou v ní pravoúhlá, tůňky přísně okrouhlé, fontány tryskají jako dokonale sehrané baleríny a svahy se zvedají do výše jako úhledné schody. Jak už jsem řekla, ve francouzské zahradě vlastně nejste v zahradě. Jste stále ještě na zámku. V zámku. Francouzská zahrada je pokračováním euklidova prostoru paláce, kde zrak dál sleduje promyšlené osy, kochá se dokonale symetrickými ornamenty záhonů a nechává se vést liniemi pravidelných těles k proměnlivým skulpturám vodotrysků položených ve středu různě velkých vodních nádrží.


Tady se hodně pracovalo s pravítkem... Až na hranici přírody. Tam zase přímky povolí, voda se rozvlní v bocích, stromy nakloní pít. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.


Pokud však přejdete do zahrady, rozkryje se ještě jiná realita. Neporovnatelně rozpohybovanější vrstva příběhů. Skrze řád se dere na povrch chaos. Chaos v podobě výmluvných, ba květnatě rozpovídaných soch a sousoší. Souboj titánů, rozmary řeckých bohyň, příběhy o dychtivosti a strachu, o pronásledování z chtíče a unikání z cudnosti. Nad prameny dlí majestátní bohové vod, v zákrutách zelených labyrintů číhají podsvětní monstra a líté šelmy, zpoza stromů lačně vyhlížejí bezuzdní bůžci s kopýtky. Na pravoúhlém vzoru pečlivě rozprostřeného ubrousku leží vrstva drobků, mastných skvrn, ukápnuté marmelády a odložených kuřecích kostí: přehlídka všech lidských i nelidských emocí, zejména těch, které si křesťanská duše neměla troufnout projevit. Ale projevovala. Přinejmenším u francouzského královského dvora. A tak se stala francouzská zahrada tím, čím je: dokonale harmonickou harfičkou podobnou kráječi na vejce, skrze nějž se tlačí ven vášně.


Barokní krása ctí dva orgány. Rozum a srdce. A možná i ty níže položené, jež se liší u obou pohlaví.


Posedět za krkem mantikory... Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Měsíc červen bude věnován Versailles. Tak jako v předchozích měsících budu hledat, a zvu vás, abyste hledali se mnou. Budu hledat důvod, proč je pro mě návštěva francouzské zahrady tak smířlivým, blaženým zážitkem. Je to onou zklidněnou geometrií? Zneklidněnou příběhovostí? Důmyslností očních klamů? Hloubkou symbolů? Na cestě za touto záhadou se zastavíme u jednoho filmu, který mohl být mimořádný. Odehrává se v zahradách versailleského zámku a jednou z jeho hlavních postav je jejich enigmatický tvůrce André le Nôtre: muž podivuhodně vzdělaný i prostý, rozpřažený i skromný, náročný i nenáročný. Objevíme jednu mimořádnou francouzskou značku tvořící parfémy, jež bych směle nazvala barokně klasicistními. Se zdvořilou úklonou totiž přebírá to nejlepší z klasického francouzského parfumérství, ale zároveň s každou vůní nabízí něco nového, neotřelého, jako byste se chtěli dnes obléknout v barokním stylu, ale nepůsobit jako komparz z historického filmu. A přesně to uděláme také: podíváme se, jak se dá v dnešní době inspirovat oblékáním na dvoře Ludvíka XIV. Proč? Aby bylo zřejmé, že inspirovat se dá zkrátka čímkoliv.


Otázkami vůní a s nimi sladěného stylu se budeme soustavně zabývat v rámci červnového vonného a stylového workshopu s názvem "Jak čichem na osobní styl", který se koná v pátek 23. června od 17 do 20 hod. v Praze Dejvicích. A Versailles a jeho vůně budou předmětem červnového online synestetického workshopu s názvem "Jak přeložit vůní... Versailles", který se koná ve čtvrtek 29. června od 19 do 20 hod. Nemáte-li v tento den čas, můžete si workshop pustit následujících 14 dní ze záznamu. Přihlásit se můžete zde.


Zahrady ve Versailles jsou možná jednou z mnoha podob toho, čemu Komenský říkal labyrint světa a ráj srdce. To tajemství je snad všeptáno do ucha kamenných postav, zašifrováno v zelených ornamentech, srolováno pod křídla holubů.


Určitě to tak bude.


Uvidíte za měsíc, kde bydlí to vaše srdce. Jestli v řádu nebo chaosu. Nebo někde mezi tím. Já jsem na to své taky zvědavá.

Kommentare


bottom of page