a co se stane, pokud to uděláte
___
Co člověka inspiruje? Proč hledáme inspiraci? A hledáme ji vůbec? Nebo ona hledá nás?
Inspirare znamená latinsky vdechnout. Něco neuchopitelného, neohraničitelného vstupuje do prostoru plic a přispívá k jednomu ze základních životních procesů: okysličování krve. Vdechováním oživujeme tělo. Život začíná nadechnutím a končí, když dech tělo opustí. Hluboký nádech je jedním z nejúčinnějších návodů na všechna životní zachvění, otřesy i zemětřesení, na všechny malé smrti: život tak začne znovu.
Také inspirace oživuje. Kromě těla, které jí, spí, dýchá a vyměšuje, totiž máme i tělo nehmotné, sytící se nehmotnými věcmi. S každou novou inspirací se hladina nehmotného života zvedne: cosi uvnitř začne kypět, zašumí, rozproudí se vzlínání jemných bublinek. Pěna dní. Když náš duševní život postihne malá smrt, potřebujeme inspiraci.
Co se týče oblékání, není ničím neobvyklým inspirovat se sametovou splývavostí třicátých let, kolovými padesátkami, trávou let sedmdesátých ve všech podobách. Dál se ale moc neodvážíme. Dnešní svět vznikl po První válce. Dnešní svět tvoří ženské kalhoty, praktičnost, rychlost výroby i rychlost spotřeby. Nač vyšívat něco, co se po třech vypráních rozpadne? Kapesník s monogramem byl ostatně passé už ve Vraždě v Orient Expresu. První světová válka se stala zkrátka mezníkem nové kulturní éry. Jak říkají francouzští historikové, skončilo jedno dlouhé trvání, a začalo nové. Počínaje renesancí až do roku 1914 k oblékání žen neodmyslitelně patřil korzet, vrstevnatost, propracovanost. Akcent na ženskou siluetu. Pas. Pak odešli muži do války, ženy na frontu výrobních linek, a vznikl nový svět. Ženy zůstaly ženami a navíc se staly i muži. Pas najednou přestal být potřeba. Pas je atributem milenky. I panna už má náznak pasu, ale teprve až se rozšíří obvod hrudníku a boků, je to úzké místo uprostřed doopravdy vidět. Podle biologů je pas při hledání partnera klíčový. Říká, že žena je připravena pro partnerský život. Už není pannou a ještě není matkou. Soustavné vytváření iluze mileneckého věku sešněrováváním se v pase je jedním ze způsobů, jak se ženy v dějinách pokoušely zastavit čas. I předchozí dlouhé trvání lpělo na mládí. Lpělo však na mládí ženském. Když se ženy převlékly, aby mohly vplout do mužských rolí, ze lpění na ženském mládí se stalo lpění na mládí. Skončilo půltisíciletí dlouhé "dlouhé trvání pasu" a nastal čas nový: čas bezpasí. Co to asi znamená? Co to říká o celé naší kultuře a jejím vnímání těla? Jejím sebevnímání?
Podíváme-li se v rychlém sledu na obě vyobrazení výše, uvědomíme si, že se nacházíme ve dvou krajních polohách. Obrázek nahoře nemůže být vzdálenější obrázku dole. Dnešní žena je prakticky opakem ženy barokní. Není přitom právě odlišnost zdrojem inspirace? Pojďme si ji tedy prohlédnout. Ženu v barokním úboru. Portrét Madame de Montespan v podobě bohyně lovu Diany od Pierra Mignarda. Po čem byste zatoužily? Co byste chtěly mít?
Možná nic. Možná všechno. Já budu, dovolíte-li, uvažovat střízlivě. Je rok 2023, a jak jistě uznáte, v tomto úboru by se sotva dalo vstoupit na eskalátory nebo do výtahu, nemluvě o tom, že přidušením v oblasti pasu a hrudníku by člověk jaksi anuloval onen oživující efekt vdechnutí. Přesto toho vidím hodně, co by mělo smysl i dnes. Začněme pasem, přestože si nemyslím, že s pasem stojí a padá svět. Pokud ovšem pas máte, je škoda ho tu a tam nevyužít. Barokní silueta je sice ultra feminizovaná, jinými slovy ženštější než ženská, necháme-li ovšem korzet stranou, stále jsou tu cesty, jak se jí nechat inspirovat a neohrozit vlastní zdaví. Stahovat tedy nic nebudeme. Spíš budeme pracovat s geometrií a zrakovými iluzemi, jako André le Nôtre ve versailleských zahradách.
Všechny modely zde a níže Reem Acra Pre-Fall 2017 via Pinterest.
Ten trik spočívá v tom, že se místo pasu zaměříme na linii nad a pod pasem. Modelky na fotografii mají rozhodně tělo spíše panenské, bez výrazných proporcí, a přesto vidíme samé útlé pasy. Čím to je? V základu tohoto chytrého optického klamu je fakt, že kontrastní širší obvod v horní a dolní části těla nemusí tvořit obvod boků a obvod hrudníku, jak se často mylně domníváme, ale obvod boků a obvod ramenou. Objem v bocích, přirozený nebo dotvořený látkou, tedy vyrovnává obvod ramenou, opět přirozený nebo dotvořený. Také nemusí platit, že oba širší objemy musí být stejné. U barokní siluety je sukně tak objemná, že ji prakticky nelze dorovnat odpovídajícím obvodem v horní části těla, a přesto je výsledek velmi příjemný pro oko. Takto vznikne pas i na těle velmi útlém nebo velmi plném, pokud je pas přítomen alespoň v náznaku. Krásné, viďte. Pojďme však dál.
Štíhlý pas a ŠTÍHLÝ PAS. Romona Keveza Fall 2014, foto via Pinterest.
Ubereme-li střihové náročnosti, efektu barokní siluety lze dosáhnout i přiléhavým horním dílem a dlouhou sukní do áčka. V této podobě bude hrát do karet zejména ženám s přirozeně vyznačeným pasem a širšími rameny. Co je pod pasem, už není tak podstatné. Čím tužší materiál použijete na sukni, tím pevnější vytvoří kornout, a tak tolik nezáleží na tom, jestli boky téměř nemáte nebo byste se o ně klidně podělily. Efekt je nepoměrně větší, jsou-li horní a dolní část úboru barevně kontrastní. Všimněte si, že u šatů na obrázku výše vlevo pas není zdaleka tak patrný jako na obrázku vpravo. Kontrast je ovšem poněkud ožehavým prvkem a části žen vůbec nesvědčí. Platí, že míra kontrastu oblečení by měla odpovídat míře kontrastu naší přirozené barevnosti. Jistou míru kontrastu však lze vytvořit vždy, napřiklad kontrastními texturami matu a lesku nebo kombinací monochromatičností a vzoru, přestože v základu budou obě látky téhož odstínu.
Co když ovšem pas vůbec zdůrazňovat nechci? Nemusím. Baroko není dobou pasu, ale ženskosti. Pas je jen jedním z jejích symbolů. Najdeme tedy jiný. Plášť. Plášť je překrásný prvek šatníku, který z toho dnešního téměř vymizel ve prospěch svého rodného bratra kabátu. Mezi kabátem a pláštěm je však rozdíl. Zatímco kabát přiléhá k tělu, nebo je dokonce vypasovaný, plášť je vlastně kápí s rukávy, jež schová i velice objemné šaty. Prostě schová objem. Kabát má mužský náboj, a proto také zůstal součástí všech pánských uniforem. Plášť má náboj spíše ženský, a má-li ho na sobě barokní muž, před soubojem jej musí nutně odložit, jinak by to s ním nedopadlo dobře. Pokud je plášť skutečně pláštěm, a navíc ještě z ušlechtilého materiálu, opět funguje jako kýžený stroj času.
Už ne plášť, ale ještě ne kabátek. Posouváme se od siluety milenky k matce. Něco tu však udržuje hýřivého ducha baroka. Látky!
A to už jsme u látek. Ach, látky... Rozkoš z prohlížení látek má něco z rozkoše návštěvy knihkupectví. Člověk s nimi stojí na začátku cesty, a kam povede, zatím jen tuší. Nad látkami a knihami se dá tak krásně snít! Hledat v nich a nacházet vlastní netušená zákoutí, dosud neobjevené vnitřní bytosti! Nad štůčkem látky se v ženě probouzí Michelangelo s dlátem a kladivem, který přemýšlí, z jaké strany začne ono stvoření uvězněné v kameni vysvobozovat. Barokní látky jsou kapitolou samou o sobě. Baroko jsou do jisté míry látky. Těžké co do gramáže i barevnosti, složitě tkané, protkávané, vyšívané. Nabírané, vrstvené. Víc než přepychové. Barokní barevnost se neobejde bez zlata. Baroko je zlaté. Nad barokem jede Apollón se slunečním spřežením. A tak musí obsahovat zlatý prvek i váš plášť. Jinak vás do Versailles nepřenese.
Možná namítáte, kam byste v něčem takovém chodily. Ano, to je to celé. Tehdy kamkoliv, dnes nikam. Dnes dokáže žena absolvovat většinu životních situací v úboru z fotografie zcela nahoře. Proto takový úbor také má. Dnes existuje prakticky jediné místo, kde dává barokizující oblečení smysl: ples. I v jednadvacátém století si ples totiž zachovává podobnost se svým barokním předobrazem: odehrává se na dřevěných parketách, mezi zrcadly a pod křišťálovými lustry. Na ples má smysl obléknout si dlouhé šaty. Róbu. Jinak už není mnoho míst, kde je žena stále ještě milenkou - ženou ztělesňující bezúčelnou krásu, smyslnost, rozkoše, rozmary, marnivost, včetně jisté míry dekadence. Kde je ženou svůdnou, nebezpečnou, tajuplnou.
Přiznám se, že nic z toho nejsem, nesnáším, když mě něco tísní v pase, a přepych je něco, co nemám sklon hledat v okázalosti. A přesto... Přesto cítím, že na tom všem je něco mé. Kdybych mohla cokoliv sejmout z portrétu Madame de Montespan, byla by to jediná věc.
Její náušnice.
Jen jedna.
Jedna barokní perla.
Baroko je silueta s ultra štíhlým pasem. Baroko je tajuplný plášť. Baroko jsou přepychové látky. A taky jedna malá věc ve tvaru kapky. Barokní perla. Vlastně bych řekla, že nic neobsahuje tolik baroka jako jedna perla ve tvaru kapky. Ostatně i samotné slovo baroko pochází právě z označení pro takovou perlu.
I perla tvaru kapky má své dlouhé trvání. Objevuje se už v době renesance a doprovází ženy - a v jistých dobách i muže - až na práh 20. století. A pak nic. V čase bezpasí spí barokní perly ve zlacených rámech.
Barokní perla má však neobyčejnou moc. Vrací do hry bezúčelnou krásu, smyslnost, rozkoše, rozmary, marnivost, a je-li pouze jedna, i jistou míru dekadence. Že to není potřeba? Je to potřeba. Je to šťáva fíku, květ na růžovém keři, jiskra v oku i sklence vína, padající pírko. Pěna dní. Barokní perla má moc zcela proměnit ženskou tvář. Jako by se náhle ocitla ve zlaceném rámu. V jiné době. Jiném dlouhém trvání.
Že právě po barokní perle netoužíte? To vůbec nevadí. Vůbec nepochybuji, že najdete tisíc a jeden způsobů, jak se přenést časem tam, kde cítíte nejvíc pěnění.
Právě tak k nám totiž promlouvá... inspirace.