top of page

leden 2024: tabula rasa

samo nenasněží


___

Cestou vlakem do severních Čech míjím pravidelně nedaleko šroubárny v Libčicích nad Vltavou nápis na bílé zdi.



sněhem zapadaná tabula rasa

horror vacui a čirá krása



Pamatuji si, jakou míru uchvácení ve mně vzbudil, když jsem si ho všimla poprvé. Bylo bílo? Už nevím. Ale hned jsem si představila, jak bílá zeď volně přechází v bílý svět. A z bílé tmy se vynořují, jako zaklínadlo, jako rada In extremis, jako Gandalfovo Mellon, ty dva verše, černé na bílém.


Bílá pláň nahoře i dole. A cosi, z čeho vzejde jaro. Naděje. Foto via Pinterest.

Často se v úvahách vracím k myšlence konce a počátku. V kruhovém čase věčného návratu je každý konec novým počátkem. Kde ale leží? Na rozhraní starého a nového roku? Zimy a jara, kdy smrt předává vládu životu? Na přelomu srpna a září, kdy se více či méně odpočatí vracíme znovu do práce? Léta a podzimu, když sklidíme, a jablka jdou do sklepa a zrnko života pod zem? Začíná nový cyklus činností či nečinností? Něčím, co je vidět nebo co je neviditelné? Je neviditelné čekání semene v zemi činností či nečinností? A proč se o to vůbec zajímat?


Každý začátek s sebou nese naději. A naděje je nejprudší, nejživelnější, nejdravější ze všech emocí. Naděje - ta budoucnost v zrnku, semenu, jádru - je emocí přímo jadernou. Naděje vyhasíná poslední. A jiskří jako první. Co s sebou nese naději, už žije. Naděje je možnost života.


sněhem zapadaná tabula rasa

horror vacui a čirá krása


Ze všech počátků je v těchto dvou verších nejvíc ledna. Jak už jsem psala jinde, v agonii vyhasínajícího prosince je tolik tíhy a tísně, že pouhé vědomí, že světlo se přece jen konečně vrací, na člověka působí, jako by překročil magickou hranici, a z černého pole náhle vkročil na bílé. I kdybych se měla brodit po kolena v blátě, leden pro mě zůstane oslnivě bílým: sněhem zapadaná tabula rasa. A zůstávám v němém úžasu nad tím, jak neuvěřitelně přiléhavě tento nástup závratě z beztížného vzduchoprázdna vystihuje přítomnost slov "horror" a "krása": je to krása, jakou zakouší vysílený plavec na otevřeném moři, horolezec nad propastí, kam se mu náhle smýkla noha, krása několika sekund, než se otevře padák. Je to krása přítomná v tom, co nás drtivě přesahuje: když něco končí a začíná, znovu musíme nějak naložit se svým životem. Zvládneme to?



Fenomenální taneční scéna z filmu Carlose Saury Tango (1998). Utopíš se? Zřítíš? Roztříštíš na kusy? Nebo tě Naděje zachytí v pádu? Tango by si zasloužilo remasterovanou verzi. A zvláštní pojednání ve Filmáči pro synestetiky.


O západoevropské civilizaci se říká, že má hrůzu z prázdnoty. Kdysi jsem četla, že si to myslitelé Západu poprvé silně uvědomili, když objevili krásu japonského umění. Japonských deskotisků o několika čistých liniích, japonského nádobí prostého ornamentu, japonského umění haiku. Zatímco západoevropské aristokratické sídlo je vyzdobeno do posledního místečka, japonské zeje ušlechtilou prázdnotou z latěk a papíru. Od čeho utíkáme, když své plánovací kalendáře pěchujeme i na víkend a představu, že bychom měli jít někam sami, vnímáme jako trest? Západoevropská kultura je stavěná na zastavěnost, hluk a krajní extraverzi. Potřebujeme vyplnit každé volné místo v prostoru, udržet rozhovor za každou cenu, obsadit notovou osnovu souvislým mračnem štěbetajících ptáků. V prázdnotě bílé stránky jako by leželo západoevropské peklo.


Japonské umění sumie neboli tušového malířství. Synestetické blaho pro překrmenou západoevropskou duši. Foto via Pinterest.

A tak pro většinu z nás leden ve skutečnosti žádným počátkem není. Co od sebe a ledna očekáváme nejčastěji, je to, že v už tak přeplněné místnosti rozhrneme pár ostrůvků místa a rychle, než se utlačené věci znovu nadechnou, mezi ně vměstnáme další. V životě západoevropského člověka jako by mělo všeho neustále přibývat.


S tím vůbec nesouzním.


Budu nejspíš jednou nohou Japonec nebo přehlížená forma introvertního Západoevropana, který vidí větší hodnotu v prostoru než hmotě. Miluji totiž prázdno.

A tak jsem se rozhodla strávit leden odkládáním. Ne ve smyslu odsunutí práce na později. Mám v úmyslu odstranit ze svého prostoru, včetně toho časového, vše, co tam nechci mít: co se mi nelíbí, nefunguje, jak by mělo, co mě nadměrně zatěžuje, málo těší. Jak už jsem psala výše, v našich životech samo nenasněží. Pokud chci kolem sebe vidět bílo, musím odebrat to, co přebývá. Neberu si měsíční volno jako v srpnu, kdy jsem prázdno vyhlížela. Pracuji na tom, aby můj osobní časoprostor získal větší vzdušnost, přehlednost, účelnost, a zůstalo v něm jen to, co je zároveň krásné, užitečné, a ideálně ještě naplněné vyšším smyslem: věnuji se zkrátka tomu, abych si prázdno vytvořila. Zase se vracím k osvícené myšlence Marie Kondo "Ponechat si jen to, co mi dělá radost". Nebo ke svým dvěma "sebepřibližovacím" otázkám, které svým zákazníkům doporučuji si klást při vonných a stylových konzultacích - tedy když si vybírají optimální vůni a styl pro sebe. Hodí se však k uspořádání čehokoli a vytvoření osobního ráje, kde není nic, co by duši nehladilo po srsti: Líbí se mi to? Jsem to já?


Stará láska nerezaví. Přijďte objevit to, co milovaly moudré i pošetilé ženy, jež tu byly před námi. Kdy a kam máte dorazit, se dozvíte níže.

Abych mohla přenést pozornost jinam než obvykle a v přiměřeném čase se posunula tam, kam potřebuji, něčeho se musím vzdát. Přestože je to pro mě největší zdroj radosti, nebudu v lednu publikovat své obvyklé čtyři články. Zůstane jen u tohoto. Můžeme se však sejít nad vůněmi, a to buď ve virtuálním prostoru, nebo osobně. Zvu vás tak na


online synestetický workshop, tentokrát na téma "Jak přeložit vůní... ticho", který se koná ve čtvrtek 25. ledna od 19 do 20 hod.; přihlásit se můžete do pátku 19. ledna včetně, tak abych vám stihla doručit poštou oba vonné vzorky, které budeme studovat


v pátek 26. ledna od 17 do 20 hod. pak čekám všechny zájemce na skupinovém workshopu v Praze Dejvicích, kde budeme kroužit nad otázkou "Jak cestovat s vůněmi časem" a 16 ikonickými parfémy posledních 150 let vonné historie; workshop propojuje vůně a styl, a tak s pomocí celé stovky vyobrazení zjistíte, jak se oblékaly ženy v době vzniku jednotlivých vonných skvostů i to, jak tyto nádherné parfémy nosit dnes

Správný směr a dobrá společnost. Co víc si člověk může přát? Foto via Pinterest.

Loni v lednu jsem si sestavila nástěnku vizí pro rok 2023. Opravdu se neminula účinkem. Byla pro mě po celý rok zdrojem inspirace, pomáhala mi udržovat správný kurz a doplout blíže tomu, co jsem si přála. Mnoho z toho, co na ní vidím, se stalo skutečností. A tak jsem se rozhodla si nástěnku vytvořit i letos. Kupodivu jsem zjistila, že se od té loňské moc neliší. Jsou na ní kouzelné výjevy krajiny v proměnách roku, vysoká tráva ve všech podobách, přehlédnutelné drobnosti, nad nimiž nevycházím z úžasu, čas strávený ve společnosti dobrých knih, inspirující filmové postavy, poctivost řemeslné práce, místa, kam se jednou vypravím. Mnoho vody, mnoho světla, mnoho zeleně. Neobyčejná krása obyčejných věcí. Česká krása, které je všude habaděj, a tak si jí nikdo nevšímá. Vlastně jsem s velkou radostí a zadostiučiněním zjistila, že velkou část toho, po čem toužím, už mám. A tak jsem to vzala tentokrát ještě z opačného konce. Z nástěnky, kam jsem uložila nějakých 40 pinů, jsem začala obrázek za obrázkem ubírat. Po této soustředěné "KonMari" proceduře mi nakonec zbyly jen tři. Moje nástěnka vizí na rok 2024 tak má jen tři položky. Jejich důkladnou analýzou jsem dospěla k závěru, že obrázky ztělesňují tři emoce, v nichž nejvíc toužím pobývat. Potřebujeme snad vědět víc?


Ššš... V té vůni padá sníh a našlapují tlapky.

Vzdávat se věcí, jež představují naši budoucnost, je zvláštní pocit. Jako by člověk balancoval mezi hrůzou z prázdnoty a euforií z náhlé přítomnosti smyslu.


Každý začátek je nic i všechno.


sněhem zapadaná tabula rasa

horror vacui a čirá krása

Comments


bottom of page