top of page

devátou vlnou to nekončí

o japonském umění ukiyo-e a zenu na druhý pohled


___

Asi před dvěma lety jsem si koupila ve svém oblíbeném knihkupectví Dialogues v bretaňském Brestu knihu L'eau par les grands maîtres de l'estampe japonaise - "Voda v díle velkých mistrů japonského deskotisku". Je to překrásný artefakt v podobě leporela v pevné vazbě potažené nenápadně třpytivým, temně modrým hedvábím. Obrazy zaujímající vždy jednu stranu či dvojstranu si čtenář prohlíží samozřejmě po japonsku, odzadu dopředu, což už mi samo o sobě stačí k tomu, abych nabyla zpola pobaveného a zpola posvátného pocitu, jako bych právě vkročila na cestu do jiného světa - jako Alenka, když vstoupí za zrcadlo, jako děti, co projdou stříní rovnou do Narnie, jako kluci z Cesty do pravěku, když proplují úzkou jeskyní, a začnou veslovat proti proudu času. Leporelo je zasunuto spolu s brožurkou vysvětlující obsah do nádherně vyvedeného kartonového obalu s motivem mořského víru. Padáte zkrátka rovnou do Maelströmu v odstínech japonského indiga, a cestou do chřtánu moře vylovíte ochotně z kapsy téměř 25 eur.



Za uměním ukiyo-e, "obrazy plovoucího světa".


Technika polychromatického deskotisku se rozšířila v Japonsku 18. a 19. století jako forma dostupné krásy pro měšťanskou vrstvu, pro níž byla nepoměrně nákladnější malířská díla prakticky nedosažitelná. Jedna rytá deska oproti tomu umožňovala vytištění až tisíce exemplářů, a deskotisk tak zaplavil domácnosti zejména elegantních čtvrtí města Edo, dnes známého jako Tokyo. V současnosti chápeme ukiyo-e jako tichou oslavu neopakovatelné krásy zdánlivě všedních, rutinních jevů a činností. V prvním období deskotisku však k nejčastějším námětům patřili herci, gejši a mondénní život měšťanů, a ona pomíjivost tak měla spíše podobu hédonismu než strohého, ukázněného zenu. V 19. století jako by si však člověk s přírodou vyměnili role: voda se stala námětem sama o sobě a také ultimátním ztělesněním pomíjivosti coby věčného plynutí a proměny.


Zleva doprava: Kunijoši Utagawa: Musaši Mijamoto zabíjí velrybu (1847), Hirošige Utagawa: Provincie Mino, vodopád Yoro (1853), Kunijoši Utagawa: Sběrači řas v Omari (kolem r. 1833), Kunijoši Utagawa: Ničiren ve sněhu na ostrově Sado (někdy v l. 1830-35), Hirošige Utagawa: Přeprška na mostě Šin-Ohaši v Atake (1857). Foto 1 a 5 via Pinterest, ostatní Irena Kozelská pro Synestesis.


Barevnost v pohybu. Foto via Pinterest.

Když se mi sem tam podaří uklidnit jindy rozhoupanou loďku duše - hezky si kolem sebe uklidím a na uklizené podlaze se přetáčím a kroutím jako pes, dokud se mi nepodaří uvolnit napětí mezi lopatkami -, ráda si jen tak sednu k prázdnému kuchyňskému stolu s černou deskou a při šálku dobrého čaje začnu pomalu obracet harmoniku zprava doleva. Na zenovou chvilku se člověk musí připravit. Proto myslím tak snadno nabýváme svým způsobem zcela oprávněného pocitu, že za úžasem a krásou je třeba cestovat přes půl planety. Řekněme, že je třeba za nimi sestoupit do nižších tepových frekvencí, než jaké navozuje dnes už příslovečný krysí závod. Jinak k člověku krása nedolehne. A k takovému sestupu pomůžou třeba dvě hodiny chůze. Nebo stejně dlouhé zírání do mraků při letu z Prahy do Narnie.


Jistě není náhodou, že jsem si své japonské vodní leporelo koupila v jednom z bretaňských přístavů, kde je to z knihkupectví k moři co by kamenem dohodil. V Brestu nebe křičí hlasem racků a několikrát denně nad vámi pustí mořskou tříšť. Zen oceánu je tudíž stále přítomen a dává člověku dostatek příležitostí docenit jeho nenahraditelnou moc: pravidelný rytmus vln zklidňující tlukot srdce, strohou inkoustovou barevnost chladící oči a estetiku prázdna, jež pohlcuje starosti. Kniha představující tisíc podob vody tak instantně povstává do třetí dimenze. Velrybí hřbety se vlhce třpytí jako hvězdná noc, vodopády hučí nezměrnou masou vertikálních vod, hlubiny zálivů pod klenutými můstky vtahují oko do temného víru. Pramice hladce kloužou po jezeře a suše se otírají o rákosí, jemný déšť vytváří na sítnici osnovu hedvábného dupionu, sníh se tiše pokládá na sníh. A pak je tu ona vlna.


Hokusai, Velká vlna u pobřeží Kanagawy, též známá jako Velká vlna nebo prostě Vlna, první ze série deskotisků z cyklu Třicet šest pohledů na horu Fudži (1830-1834). Obraz představuje revoluční dílo v dějinách japonského umění i umění vůbec. Pod vlivem holandské malby používá v Japonsku dosud cizí perspektivu a také syntetické barvivo jménem pruská modř, jež připomíná azuritový odstín, jímž při barvení na okamžik projde indigo, než plně zoxiduje. Když se Velká vlna dostala po polovině 19. století do Evropy, způsobila revoluci druhou: Západ, zvyklý zaplňovat prostor do posledního místečka, objevil kouzlo... prázdna. Ještě dnes se však obracíme k Zemi vycházejícího slunce, když náš hluboce zakořeněný sklon k hromadění přesáhne únosnou hranici. Prázdno je hodnota, jež na našem konci světa stále čeká na své objevení. Foto via Pinterest.

Hokusaiovu Velkou vlnu už jste jistě někde zahlédli. Možná coby motiv pouzdra na brýle, potisk na tričku či na hrníčku, snad v podobě polštářku nebo na obálce některé z nesčetných publikací o japonském umění či kultuře vůbec. Velkou vlnu můžete složit z dílků puzzle nebo lega. Stala se zkrátka jistou formou symbolu, ikonou japonské estetiky, shrnutím japonskosti do jednoho znaku. A je nanejvýš pozoruhodné, jak v kontextu celé série mimořádně sugestivních ukázek japonského umění deskotisku oko a duše rozpoznají to, co překonává vše: moje leporelo Velkou vlnou začíná, a cokoli, co člověk objeví na dalších stránkách, pak znovu a znovu volá po srovnání s krásou onoho prvního pohybu. Znovu a znovu se tak vracíte na začátek, a za chvilku pohledem opisujete stále touž vzestupnou trajektorii, totéž masivní vzedmutí směřující vždy vpřed. I vy se stanete Velkou vlnou.


Pohyb vody, její barevnost, textura, zvuky tvoří jeden ze základních prvků zenové estetiky. Co jiného vystihuje lépe myšlenku věčného plynutí než kapání, tok, přelévavost vody? Velká vlna tak přináší synestetické blaho pohledu na cyklickou živelnost: růst obrovské masy vody, náhlé probělávání horského hřebene, počátek velkého vodního zavinutí a ničivý pád sněžné laviny. A totéž stále dokola, a přece pokaždé jinak. Pozornost upřená k opakování a neopakovatelnosti jsou synonymem zenu a v tomto měřítku poskytuje zážitek až posvátné hrůzy, kdy člověk paradoxně nachází klid v pohledu na to, co ho nekonečně přesahuje, jako když sledujete noční běsnění blesků z tiché tmy zhasnutého pokoje nebo divoký proud rozvodněné řeky z výšky robustního mostu.




Cosi z Velké vlny a krásy japonského indiga. Monochromatičnost, linearita, náznak přílivu kolem oka. Osobitost si vystačí s málem. Foto via Pinterest.


Velkou vlnu jsem viděla mnohokrát a mnohokrát jsem si ji prohlížela ve své knize. Teprve před pár dny, když jsem se rozhodla o ní psát v souvislosti s červnovým přemýšlením nad zenovostí prvních letních dnů, jsem si však náhle všimla tří štíhlých veslic zápasících ve vlnách. Může být zen v utrpení? Nečekané zjištění jako by mi náhle zkazilo oblíbený způsob, jak laděním se na rytmické přesýpání vod přivést duši ke klidu. V rozčarování jsem však konečně dospěla až do třetího plánu: našla ukotvení v pevném bodě hory Fudži a objevila nádherný, poetický, moudrý detail mořské tříště měnící se v padající sníh. Jako by první plán podával ruku třetímu, proměnlivost vody přecházela ve stálost horniny. Pomíjivost v trvání. Najednou mi došlo, že Velká vlna má strukturu haiku, oné tradiční japonské básně o třech verších zpravidla po pěti, sedmi a znovu pěti slabikách, jež, podobně jako umění ukiyo-e, velebí krásu věčně mizející, věčně se vracející banality. Ani haiku totiž není bezoblačnou selankou, ale pracuje s jistou formou kontrastu, ba někdy doslova otřesu.


Velryba

se potápí do hloubky

ocas výš a výš

***


Ve staré studni

skočila ryba po komáru -

jak temný zvuk

***


Ranní sníh -

kam jen vyhodím

čajové lístky?

***

/Josa Buson v překladu Antonína Límana/


Všechno se tak náhle propadlo do nekonečně větší hloubky a vkroužilo do věčného koloběhu proměny a vyvažování: dobré se mění v zlé, zlé v dobré. A tak pořád dál.


Odstíny pruské modři podle míry ředění. Foto via Pinterest.

Comme des garçons Standard


Mystika oceánu. Jak by vlastně voněla Velká vlna? Je rozpoutaným mořským živlem nebo listem rýžového papíru vonícím indigem a pruskou modří? V parfému Standard, který roku 2009 vytvořil francouzský parfumér Olivier Polge pro japonskou značku Comme des garçons, koexistuje obojí v zenové harmonii.

Co má společného designový nábytek a moře? Foto via Pinterest.

I ve Standardu se soustavně přelévá jedna kvalita v druhou: organické v anorganické, anorganické v organické. Kdybych se měla striktně držet detekovatelných složek, řekla bych, že v hlavě parfému cítím aldehydovou mýdlovost s charakteristickým nádechem do citronu a koriandrového listu, v srdci pak novost kůže a v základu směs rituálních pryskyřic, zejména kadidla a elemi, a písčitého ambroxanu. Ve skutečnosti jsou však dílčí složky téměř nerozlišitelné. Celý příběh se splétá, jak už jsem řekla, z prvků organických a anorganických. Jeden tak má pocit, jako by seděl v koženém křesle s ocelovým rámem a z terasy prosklené budovy ve tvaru ležící krychle sledoval tříštění vln o kameny se zrnky třpytivé slídy. Vše - oceán, nebe i stavba - jsou ocelově šedé, světlo zpoza mraků sporé, téměř bílé, ale pokud se ukáže, je oslepující. Standard voní přirozeně - po mořském aerosolu unášeném svěžím větrem, po řasách na kamenech, po vyplaveném dřevu -, ale také industriálně - po čerstvě vybaleném designovém nábytku, po showroomech s lesklými betonovými podlahami, po náplních do inkoustových tiskáren. Voní tvrdostí, příkrostí, chladem, jako valící se masa vod či bílý maják v oceánu, o nějž se marně tříští vlny. A přesto něčím uklidňuje, jako nehybnost uprostřed nezměrných pohybů.



Vlna je kruh, který příroda nedotáhla. Věděla proč. Dala tak člověku prožitek zenu - krásy nedokončenosti, nedokonanosti, nedokonalosti. "Buď člověkem, a buď rád, že jsi." Foto via Pinterest.


Standard vznikl ve spolupráci s finskou nábytkářskou značkou Artek a vlastně vůbec nebyl zamýšlen jako vonná evokace moře. Jak už jsem psala mnohokrát, vůně moře je stále ještě obrovským parfumérským oříškem a parfémy s takzvaně mořskou vůní mívají spíše charakteristický akord, jejž jsme si za vůni moře jen zvykli pokládat, podobně jako akceptujeme umělé pistáciové aroma, jež se od autentické vůně pistácie poměrně výrazně liší. Přesto však tento parfém pokládám za jednu z nejzdařilejších interpretací vůně moře: zkrátka zde zasáhla vyšší moc a šťastné kouzlo nechtěného.


Chcete-li si o vůních nejen číst, přidejte se k některému z příštích vonných workshopů:


Jak čichem na osobní styl

st 24|7|2024 17-20

Praha 6

Zkoumáme 8 archetypů, 8 stylů oblékání, 2x8 parfémů. Vaše duše bydlí někde mezi nimi!


Jak přeložit vůní... vitalitu

čt 25|7|2024 19-20

online, 2 vzorky poštou

možnost přihlášení do 15|7|2024

Jak podpořit vitalitu? Všemi smysly, a čichem zejména!


Přihlásit se můžete zde. Přidejte se, přátelé. Kochání se vůněmi je jednou z nejúčinnějších forem zenu!


Zlatý řez. Fibonacciho posloupnost. Mysterium dokonalosti. Foto via Pinterest.

Vrátím-li se k Hokusaiovu mistrovskému dílu, Velká vlna má cosi z japonského umění kruhu ensó, onoho symbolu osvícení, síly, elegance, celistvosti i nedokončenosti, plnosti i prázdnoty. Spěje k dotažení kruhu, ale nikdy k němu nedospěje. Sotva zanikne, už povstává znovu. Velká vlna je i Fibonacciho spirálou, magickým tvarem smyslu, účelnosti a krásy. A spirála je usebíráním, cestou dovnitř, do středu.


Když Velkou vlnu objevil západní svět, něco se navždycky změnilo. Evropa začala ubírat hmoty a přidávat smyslu. Velká vlna ovlivnila Monetovo dílo, přispěla ke vzniku Moře Clauda Debussyho. Van Gogh přenesl její majestátní pohyb na nebe plné hvězd.


Vincent Van Gogh, Hvězdná noc. Pohled z okna Psychiatrické léčebny v klášteře svatého Pavla v Saint Rémy v Provence. Foto via Pinterest.

Zen není nutně jen klidný pohyb listu v proudu vody.


Klene se vlna,

v tříšti se lodě tříští,

hora zůstává


Zen je umění najít zen tam, kde není.

コメント


bottom of page