top of page

u pana darcyho

chvála anglického parku, klikatých cest a vnitřní samomluvy


___

Loni touto dobou jsem vás pozvala do Versailles.


Do francouzské zahrady.


Jsou různé zahrady. Visuté jako v Babylóně, arabské oázy slavící muslimský ráj a zahrady Prorokovy, vnitřní zahrady starořímské, uchovávající stín a vlahost v prostoru obdélníkového dvora. Středověké řádové zahrady ctí řeholi prostoty a účelnosti a omezený prostor za klášterní zdí člení na pravoúhlé záhony osázené zeleninou a léčivkami. Italské zahrady jsou zase kypící kaskádou zelených teras, jež jako by přetékaly přímo z oken renesančního paláce.


Jako na dlani. Versailles. 800 hektarů, kde se nic neskryje. Ráj monarchy, který se nebojí ničeho, a tak má raději všechno a všechny přímo před očima. Foto via Pinterest.

Nejde jen o rozmanitost rozlohy a tvarů. Co zahrada, to životní filosofie.


Francouzská barokní zahrada je například pro oko bezchybnou rovinou, kam člověk sestupuje z výše zámku. Nedůvěřivým očím zámku na zdobeném tácu nic neunikne. Právě naopak. Francouzská zahrada tak pokorně čeká, až bude poctěna svým pánem. To se pak rozšumí velkolepými fontánami, rozvlní girlandami barokních tónů, rozezpívá sopránem kastrátů. Když sestupoval Ludvík XIV. do versailleského parku, měl o tom vědět celý svět. A také věděl. A podobně i král věděl o všech, až do posledního z posledních: v doprovodu panovníka se jako voda rozlévající se po vodorovné ploše pohyboval celý dvůr, tisíce dvořanů, celá urozená Francie. Jakmile se král zastavil uprostřed svého horizontálního ráje, na vysokých podpatcích, s vysokou parukou a ještě vyšším baldachýnem se tyčil samojediný nad barevným záhonem až k zemi se klanějících aristokratů. Se sluncem nad hlavou musel on, Král Slunce, ztělesňovat jedinou vertikálu uprostřed celé versailleské zeměplochy: osu světa, strom života, zlatý žebřík opřený o bělostná oblaka, skrze něž zářila oslnivá Nebesa na ubohé smrtelníky.


Nová krása. Cosi z malířských pláten. Půvabno "jako malované", rozkošno "jako obrázek". Italsky "pittoresco", francouzsky "pittoresque", česky zkrátka "malebno". Estetická předloha anglického parku, nástupce barokní zahrady. Claude Lorrain, Múzy Apollonovy, olej na plátně, via www.wikipedia.org.

Nic ale netrvá věčně, a tak se i nad barokem začala jednoho dne stahovat mračna. Odhodlané "A dost" zazní poprvé na počátku 18. století z Anglie, kde hodně prší. Zkuste udržovat stromy zastřižené do kuželu a štěrkem vysypané cesty beze stébla trávy, když na ně několikrát denně vydatně sprchne. Anglie 18. století má také svoji Sněmovnu lordů, a tam se nedívá shora panovník na lordy, ale lordi na panovníka. Placatost propíchnutá pletací jehlicí je v Británii prostě jaksi nepatřičná. A tak se u anglických zámků smrsknou kdysi módní francouzské zahrady na ozdobný parter v blízkosti paláce a z rozlohy přilehlého panství zmizí postupně stromy geometrických tvarů, cesty, jako když střelí, a nakonec i pestré ornamenty květinových záhonů. Na konci století už vypadá svět britského aristokrata úplně jinak. Zvítězí zcela nová estetika, zcela nový duch. A to už jsme doma u pana Darcyho.


Netušíte-li, kdo je pan Darcy, doporučuji vrátit se o dvě políčka zpět. Pan Darcy bydlí na Pemberley. A Pemberley je panství s anglickým parkem. V Pemberley už je onen britský zázrak dokonán. Ruka se zahradními nůžkami se odtáhla, přísný hlas přestal proklínat trávu mezi oblázky a z obdélníkových záhonů zmizely nejprve pestrobarevné macešky, a pak i obdélník sám. A za pár let tu byl... zcela jiný vesmír: zvlněná krajina porostlá stromy a křovinami, svahy temnící směrem dolů, k šumícím korytům utajených říček, kuňkavé rybníky a rybníčky. Vypjaté struny pěšin povolily, traviny měkce opolstrovaly kdysi ostré hrany vodních toků a nádrží, stromy povstaly v nebývalém vzrůstu.



Pýcha a předsudek Joea Wrighta. Vlevo zcela ojediněle se usmívající pan Darcy v podání Matthewa Macfadyena. Vlevo filmové Pemberley, totiž britské panství Chatsworth House v Derbyshire. Za duchem anglického parku však nemusíme tak daleko. Šťastné zjištění zejména pro ty, kdo se usmívají zcela ojediněle. Anglický park je totiž rájem introvertní, introspektivní duše, a ta se usmívá ráda, ovšem dovnitř. Foto via Pinterest.



České Pemberley. Krásný Dvůr. Svým založením v letech 1783-1793 patří k nejstarším anglickým parkům na našem území. Zleva doprava: 1. malebná kyprost svobodného růstu. 2. prohnutá linka Čínského pavilonu. Že mě nevidíš?! 3. a 4. Gloriet nebo také Malý templ. "Most ardently..." 5. divoká krajina a utajené schody vlevo. 6. Obelisk vynořující se z nekonečné aleje kvetoucích lip. Ach! Foto zde a níže Irena Kozelská pro Synestesis.


Jak už jsem psala výše, nejde jen o rozmanitost rozlohy a tvarů. Co zahrada, to životní filosofie. Chcete-li zakusit na vlastní kůži, čím žila duše pozdního klasicismu nebo také empíru, stačí se podvolit křivolakosti cest, zelené monochromatičnosti a všudypřítomnému stínu. Co zjistí tělo, mysl a duše po třech hodinách bloumání? Vstupujeme na území stromů, hlavou běží čas a myšlenky. Odkud kam? Co se s námi stane na cestách, kudy se toulal člověk jiné doby?


  • První minuty od začátku stezky. Přestože jdete, a jdete správným směrem, asi půl hodiny jste stále ještě "tam": u rozcestníku a osudové volby, jestli park obejít po směru či proti směru hodinových ručiček, u parkovacích hodin a šacování kapes, u myšlenek na vzdálený oběd. Jste v čase, který už není. Nebo ještě nenastal. Nesete si na zádech na vysoko naložený náklad jako horský šerpa, kde se vrší minulý a budoucí týden a všechna zdržení, nedodělky a posté přeskládané plány, a na vrcholu všeho balancuje slon s dvoubarevným paraplíčkem.

  • Zhruba po půl hodině se konečně narovnáte v zádech. Najednou je člověk nepoměrně lehčí. A také sám. Možná jste dva a možná je vás víc, ale stejně je najednou člověk sám. Přestanete mluvit. A najednou se rozpovídáte: začnete mluvit sami se sebou. Může vás tak jít i několik vedle sebe, jak vidíte občas v protisměru, a měnit výraz jako v živé diskusi. Slyšet ale není nic. Přesto vás míjející tváře umí svou vnitřní samomluvou vyplašit i dojmout. Co asi "zaslechli" oni?

  • Asi za hodinu je řečeno vše. Letitý duševní nepořádek je uklizen jen z části, podivuhodně však narostla schopnost vše, co zůstalo neuklizené, velkoryse přehlížet. Člověk si náhle uvědomí, jak motorek vážky protne klubko ptačích hlasů, jak se ve slunném dni klade stín přes oči jako svěží ruka. Jak voní zeleň na slunných stráních i v temné hloubce údolí.



1. Zámek Krásný dvůr. Stín v popředí je torzo Goethova dubu, jednoho z nejstarších a nejmohutnějších stromů české kotliny. 2. Kvete pajasmín čili pustoryl. 3. a 4. empírová bílá na procházce v anglickém parku. Jako sněhobílé šaty prosvítající mezi stromy. 5. Panův templ. 6. Potok Leska.


  • V půli cesty se stáváte filosofem. Svět je daleko a blízko. Stojíte ve stínu, a je to tak dobře. V zelené monochromatičnosti rozlišujete tisíc odstínů. V nehybnosti stromů neustálý pohyb. Dějiny a civilizace se zhmotňují ve výmluvných náznacích, tvary nabývají významu, významy tvaru. Příběh se rozpadá na dílčí věty a i ta nejběžnější slova jsou neobyčejně krásná. "So soon?" "Well then."

  • Uplynuly tři hodiny. Jste znovu tam, kde jste byli. U rozcestníku, u parkovacích hodin, u myšlenek na oběd. Všechno vypadá stejně, a všechno je jinak. Klobása v zámeckém občerstvení je uvnitř studená, auto vyhřáté jako pec. "But what are sausages to rocks and mountains!"



1. zvonek a fialová. 2. láska za časů cholery. 3. světlo ve stínu. 4. bzukot a vlnění. Foto Tanguy Calvez pro Synestesis. 5. za zábradlím. 6. kyprost divočiny.



Bottega veneta Pour homme EDT


Pan Darcy. Vím, že vás obvykle nevedu k vůni nejkratší cestou, ale teprve po dvou, třech hodinách v anglickém parku má člověk empírově čistou hlavu, a konečně si tak může udělat představu o tom, jak to tam voní. A to je, oč tu běží. Protože stejně voní i muž, který je tam doma.


Jak víme, pan Darcy pokud možno netančí, tváří se nevlídně, a když už něco řekne, má zvláštní cit pro netaktnost a nedorozumění. A přesto je to jedna z mužských románových postav s největší osobní integritou. Darcy čte ženskou duši s umem negramoty a o ruku žádá jako slon v porcelánu. Ke svým přešlapům se však umí postavit čelem a přízeň i nepřízeň projevuje s přímočarostí, jakou mu mnoho z nás může jen závidět. Jeho velkorysost zůstává konečně nepojmenovaná. Jak daleko jsme od dnešních dobrodějů s obrovskými šeky v přímém přenosu! Pan Darcy skutečně ztělesňuje cosi z ušlechtile divoké krajiny anglického parku. Má v sobě jednoduchost i tajemství, uměřenost i prudkost a to krásné je v něm skryto jako malebné jezírko nebo bělostný chrám uprostřed houští. A totéž lze říct i o parfému Bottega veneta Pour Homme z roku 2013.

Gentleman na projíždce parkem. Foto via www.fragrantica.com.

Jako vždy si můžete napsat o synestetickou ochutnávku parfému: 2 ml ve flakonku s rozprašovačem za cenu 145 Kč. Případně mi napište na adresu irena.kozelska@synestesis.com.


Jeho autoři, Antoine Maisondieu a Daniela Andrier Roche, v něm rozpracovali jedno z nejstarších témat klasického pánského parfumérství, totiž téma kůže. Kůže coby materie voní přirozeně nevábně, a přinejmenším od dob barokního parfumérství se proto aromatizuje dvojím způsobem. Buď březovým dehtem, kdy získává charakteristickou vůni nového pánského řemene, či akordem sladkých květin a pryskyřic, kdy připomíná hebkou vůni letitým užíváním zvláčněného semišového měšce. My budeme blíže první z obou variant, jež se podle sféry své historické oblíbenosti nazývá též "ruská" kůže, oproti druhé z obou tradic, jíž se říká kůže "španělská".


Setkání na odchodu. Foto z filmu Pýcha a předsudek (Joe Wright, 2005) via Pinterest.

Bottega veneta Pour homme v tomto duchu přizývá do hry vše, co voní kůží. Asi dvě hodiny tak ochotně věříme, že parfém rozvíjí v parfumérství spíše zřídka dominantní tón jalovce. Jalovec je coby vonný tón ztělesněná stinnost. Jalovec je vůní stínu. Voní jako půda pod stromy po dešti, jako svěží noc v lese, jako černý krém na boty. V Pour homme je akcentována jeho vlahost a zelenost nahořklým bergamotem a jedlovým jehličím, a budí tak dojem častých přepršek a stinné bystřiny: zkrátka od začátku cítíte mraky, zkropené listy i jehlice a zespod mokrou hlínu. Vlhko v parfému pozvolna ustupuje, což způsobuje zemité pačuli, samo o sobě spíše suché, a špetka kontrastně ohnivých tónů - pálivá paprička v srdci vůně a labdanum v základu s charakteristickou vůní hořícího rumu. Vůně tak jako by zcela přirozeně doprovázela muže ve vysokých kožených botách uprostřed temně zelené, vlahé krajiny, nad níž se náhle vyčasilo, a přirozeně dokonale ladí s parfémem pro Lizzy.



Nahoře takzvaný Velký rybník. Malý se nekoná, přestože tu je. Jmenuje se však... Snílek. Ach... Dole tvarově dokonale čisté průčelí Panova templu. Na nástěnných plastikách působivý návod k využití parku. Budete se trochu červenat. Co už. Pan je jen jiné jméno pro roztoužené jaro s kopýtky.


Oproti starší francouzské barokní zahradě je anglický park zcela jiným světem. Člověk se v něm ztratí, ze stínu se dívá do světla a v sobě i okolo sebe objevuje fragmenty příběhů, v nichž hledá smysl. V anglickém parku je stále zpola zhasnuto a člověk je sám, pokud tedy právě neběží v lijáku za svou vyvolenou a nevyzná jí lásku tím nejnevhodnějším možným způsobem. Umí to však napravit. A ještě mnohem víc. Umí to i proto, že se má kde setkat sám se sebou, a uvidět své světlo i stín. Anglický park vytváří v člověku vítané ticho, staví mu do cesty obrazy nectností i ctností a pomáhá mu ujasnit si, jak se k čemu postaví. Po pár hodinách bloumání tak v sobě i duše rozmrzelá zkaženými námluvami objeví malebné jezírko nebo bělostný chrám uprostřed houští. Ještě bude všechno jinak. Ještě se všechno napraví. Anglický park svým způsobem formuje ducha anglického gentlemana. Jeho úspornost vyjadřování, hrdý respekt a neokázalou odhodlanost.


Jak člověk naloží s prostorem, který ho obklopuje, se projeví i na jeho vlastním vnitřním prostoru.


Jaká duše, taková zahrada. Jaká zahrada, taková duše.


Nemusí to být hned Pemberley.

Ale mně osobně by to vůbec nevadilo.


___

P.S. Celý cyklus o zahradách najdete v houštinách těchto textů:


P.S.P.S. A jako vždy vás na závěr pozvu ještě k putování a rozhovoru s vůněmi. V nejbližších dnech a týdnech se můžete připojit k těmito vonným workshopům:


Český les čichem

so 22|6|2024 8-13

odjezd z nádraží Praha Dejvice směr Křivoklátsko

české čarovno ve vůních lesa, vonných surovinách evokujích les a parfémech s lesními příběhy



Jak čichem na ženské archetypy

st 26|6|2024 17-20

Praha 6

8 ženských archetypů, 2x8 parfémů, světlo a stín ženské duše


Jak přeložit vůní... zen

čt 27|6|2024 19-20

online, 2 vzorky poštou

možnost přihlášení do 17|6|2024

studujeme parfém klidu a jeho dominantní vonnou surovinu


Přidejte se, přátelé! Na vonné workshopy i všechny typy osobních konzultací se můžete přihlásit zde.


Přírodu, přirozenost a klid potřebuje každá lidská duše!


Comentarios


bottom of page