top of page

co o nás říkají naše prsteny

kapesní průvodce symbolikou nejdůležitějšího ze všech šperků


___

Svůj první prsten hodný tohoto jména - rozumějte všestranně splňující mou představu o tom, čím má prsten být - jsem dostala ke svým osmnáctým narozeninám. Byl to překrásný, veliký jantar oválného tvaru - bez přítomnosti jurského komára, ale jako by se stalo -, zasazený ve stříbrném lůžku, jež působilo jako rozestavěné ptačí hnízdo. Jako byste dvěma, třemi větvičkami včetně nezbytných "kolínek" obtočili oblý kámen, takže opisovaly týž tvar, jen jaksi nedokonale, organicky. Šperk měl navíc jemnou patinu, jež ještě umocňovala jeho půvabnou, rozcuchanou přirozenost.


Pozná se to už z rukou samotných? Co? Přece jaký prsten je ten pravý, a zda vůbec nějaký. Prostě, kdo jsme. Foto via Pinterest.

Ten prsten jsem si tehdy neobyčejně přála a soustavně ho vyhlížela. V devadesátkách stižených postkomunistickým nedostatkem jste mohli vyhlížením strávit mládí - kdo je nezažil, nepochopí tu radost, když hledající duše našla. Já jsem navíc našla prsten, který jsem v témže okamžiku objevila odvyprávěný jazykem světla v nádherném dlouhometrážním dokumentu Writing with Light o Vittoriu Storarovi. Italský režisér v něm vysvětloval, jak ve filmu využívá barev k vyjádření esence důležitých postav. Jantarová a tyrkysová představovaly Debru Winger a Johna Malkoviche ve filmu Čaj na poušti. Bohužel už si nepamatuji, komu patřila která. Jantarová se v každém případě ve filmu zhmotňovala v barvě slunce a písku. Pouště. Tyrkysová v barvě nebes. Jak už jsem psala jinde, shodou okolností dostala k vlastním osmnáctinám podobně velký, nádherný, ale tyrkysový prsten i moje spolužačka Martina, která seděla v lavici přede mnou. Aniž bychom to tušily, vytvářely jsme tak společně synestetický zážitek dialogu ohně a vzduchu, a zjevně nám to svědčilo, protože Martina byla vždy velkorysá a nápomocná spolužačka. Já snad také. Ten prsten byl zkrátka víc než prstenem. Byl naplněním mých snů a něčím, co bylo nutno střežit jako oko v hlavě. Takový prostě nepotkáte dvakrát. Dnes už je s ním bohužel amen, což se stalo z temných pohnutek mé duše, které pod záminkou, abych vás nenudila, vynechám.


Měla něco z Palomy Picasso, i když se, narozdíl od ní, smála jen sporadicky. I takhle může vypadat. Učitelka francouzštiny. Foto via Pinterest.

Jak se vůbec stalo, že jsem zatoužila po velkém prstenu? Prvotní impuls si nevybavuji. Ale pamatuji si, že dva podobné prsteny nosila moje oblíbená učitelka francouzštiny, paní Laure Rode, jeden z nich přitom na malíčku. Ach... Kromě poutavého rozboru literárních textů mě tak Madame Rode fascinovala svou strohou elegancí Francouzsky středního věku a zvláštním, závažným půvabem, jenž se projevoval zejména v graciézních pohybech rukou. Rukou s velkými prsteny. Žena s velkým prstenem však byla mým fantasmatem už dřív. A samozřejmě později. Vzpomínám si, jak mě podobně střídmý úbor s velkým prstenem dokázal zastavit při listování francouzskou Elle nebo Marie Claire, které jsme měli na gymnáziu k dispozici ke zdokonalování se ve francouzštině. Ach... Ona prostota podkladu a nápadnost prstenu, jenž na něm leží, byly důležité stejnou měrou. Tedy, téměř. Je vůbec něco, co prsten překoná? Už kolem šestnácti let jsem zkrátka věděla, že jsem typ ženy oblečené do prstenu.


Toto estetické pojetí má hlubší důsledky, než se zdá. Myslím naprosto vážně, že prsten je pro mě víc než vše ostatní, co mám na sobě. Vše, co mám na sobě, volím naopak tak, aby to dalo maximálně prstenu vyniknout. Navíc jednoduše bez prstenu neodejdu z bytu. Možná to znáte. Dokážete se vrátit kvůli telefonu, parfému, knize, kterou máte rozečtenou. Já prostě nemůžu jít mezi lidi bez prstenu. Je v tom víc než marnivost nebo, budu-li k sobě laskavější, estetický zájem. Je to otázka bezpečnosti. Na tomto místě se musím vrátit ke svému konceptu magického skepticismu. Mám se většinu času za celkem lucidního člověka, který rád všechno promýšlí a nepromyšlené věci ponechává těm, kterým nepromyšlenost nevadí. Zároveň mi však nikdo nevymluví, že prsten je formou viteálu - pokud jste zanedbali četbu Harryho Pottera, vysvětlím tento dnes už, ehm, ehm, vědecký koncept podrobněji níže -, a proto není radno se od prstenu vzdalovat. Uzavřeme věc tím, že něco je otázkou zkušenosti a něco otázkou víry. A co se týče mě a prstenů, je otázkou zkušenosti, že pro mě není dobré vycházet bez tohoto objektu víry.



Mimořádný prsten nepotřebuje téměř nic. Vlastně potřebuje právě "nic". Foto via Pinterest.


Tento článek ovšem pojednává nejen o těch, kdo vidí v prstenu existenciálně důležitý předmět, ba, nebojme se toho slova, předmět - jak už jsem vysvětlila, subjektivně i objektivně - magický. Je věnován i těm, kdo se bez prstenu zcela obejdou - jak bláhové - nebo k prstenu chovají méně úzké než takto zcela bezprostřední pouto. Pojďme se s nimi seznámit. S ohledem na přehlednost celou věc vysvětlím s pomocí mých oblíbených mytologických archetypů.


Synestestická mapa 8 ženských archetypů a 8 skupin vůní Irena Kozelská pro Synestesis.

Začněme archetypy bezprstenovými.


Opravdu leda tejpy. Prostě buď to slouží k rychlému úchopu hračky za ohrádkou, nebo si tím vůbec nezapleveluji skříň. Foto via Pinterest.

Jak už jsem psala jinde, v podstatě zcela šperkuprostým archetypem je cílevědomá hrdinka. Hrdinka je fixována na to, co chce a co aktuálně leží za její osobní hranicí (u dítěte hračka za ohrádkou, u dospělého vyšší plat). Hrdinka udělá vše pro to, aby svého cíle dosáhla, a to co nejdříve. Tento archetyp je proto ztělesněním efektivity. Efektivita je zřeknutí se zbytečnosti, ornamentu. Nepůjdu pro hračku za ohrádkou přes ložnici rodičů. A šperk je, prozaicky vzato, ornamentální zbytečnost. Hrdinka proto nosí jen hodinky, které vnímá nikoli jako šperk, ale jako nástroj efektivity.


Druhým archetypem, který může být k prstenům zdrženlivý, je vědma. Vědma je stará moudrá žena z pohádky. Žena může být vědmou i ve dvaceti. V tom případě jí ovšem rodiče - nebo okolnosti dětství a dospívání - dali malý prostor být dítětem, zato však velký být rodičům rodičem. Vědma ztělesňuje kumulaci životní zkušenosti, jež je světu předávána formou jakéhosi destilátu - jednoduše zformulované rady, moudra, které je nabízeno stylem: Ber nebo nech být. Vědma není přemoudřelá ženština, která vás nutí dělat věci tak, jak je sama zvyklá. Vědma vám poradí opravdu jen jednou. Při všech dalších příležitostech, kdy by vám její rada byla změnila život k lepšímu, už se bude jen mile a realisticky usmívat. Pokud je to opravdu vědma, moc vděčnosti od nás totiž nečeká.


Co se týče prstenů, představte si třeba chůvu z Pyšné princezny s prstenem. Cítíte, jak je to nepatřičné? Moudrost je také odkládání. Opravdu moudří lidé toho moc nemají. Rozhodně tedy ne ve hmotě. Kdyby měla chůva z Pyšné princezny na ruce veliký prsten s čarovným kamenem, viděli byste, jak by to ve vás hrklo. I dítě by v tom tušilo čertovinu. Takový prsten by prostě z vědmy udělal jiný archetyp. Jaký, to si řekneme za chvilku.


Přesto existuje celá skupina prstenů vhodných pro vědmy. Nazvala bych je prsteny neprsteny. Moudrost a zjednodušování jsou příznačné pro profese architektů, designérů a vůbec všech povolání, jež se točí kolem designu, který je z velké části projevem minimalismu. Není snad koncept "krásné a účelné v jednom" sám o sobě minimalistický? To už se dostáváme k jádru pudla: prsten pro vědmu bude designovým opusem, který jedním tahem tužky vyjadřuje nekonečně vrstevnatou, hlubokou myšlenku. A věřte, že pokud v něm vědma tuto myšlenku nepřečte, projde kolem prstenu bez povšimnutí. Vědmy tak nenosí prsteny. Nosí na prstech myšlenky. Nebo spíš jejich destiláty.



Prsten pro vědmu? Co třeba prostý kroužek, který ve skutečnosti představuje vejce. Vejce! Jak hluboká symbolika! Vejce pojme celý vesmír. Famózní.


Vědmu vidíme i v tomto videu. Samozřejmě jí není dívka v modrém, ale designérka Jacqueline Rabun. Kdybyste ji viděli na civilní fotografii, bude mít nejspíš jednoduché šaty, bílé nebo černé, a obvykle jen jeden šperk. Nanejvýš dva, které svým pojetím tvoří jedinou skulpturu. Šperk nešperk, jestli mi rozumíte.



Krása pro vědmu. Vlevo Charlotte Chesnais, vpravo Morgan a Jaclyn Solomon. Foto via Pinterest.


A teď už přejděme k archetypům prstenovým. Budeme postupovat archetyp za archetypem, tak jak leží na mé Synestestické mapě výše. Budeme se pohybovat proti směru hodinových ručiček, tak abychom podchytili logický vztah mezi šperkem a archetypem a také styčné plochy i odlišnosti sousedících archetypů. Začneme pannou.



Kde to koupíte? V dubnové trávě u studánky, na perlících pavučinách, pod křídly motýlů. Vlevo neznámý autor, vpravo Eden Garden. What else. Foto via Pinterest.


Panna je ztělesněním ryzosti duše. Je tím, čemu říkám duše duše. V každé duši je cosi, co ztělesňuje naše nejčistší, nejautentičtější pohnutky: to, co toužíme naplnit jen proto, že to má být naplněno. Ne, abychom udělali někomu radost. Ne, abychom získali něčí uznání. Ne, abychom nakrmili ego. V pohádce je to spanilá princezna, pro jejíž vysvobození udělá princ první poslední. Bodejť by ne. Klestí si tak cestu sám k sobě: ke svému nejryzejšímu já. Panna je archetypem lehkosti, čistoty, nevinnosti. Je tím, co vane s přírodou, co s ní perlí v kapkách rosy. A stejně přirozeně vypadá i její prsten. Pannin prsten není prsten, ale prstýnek. "A kdo se na samé dno potopí, / kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek..." Poznáváte Skácela a průzračnost Modlitby za vodu? Panna bude prstýnek nosit, pokud bude jako hvězdička, kapka rosy, zvoneček konvalinky, sedmikráska obtočená kolem prstu. Jen výjimečně bude nosit víc než jeden. Už dva takové ji přimějí zrůžovět a vyvedou ji z míry náhlou záplavou otázek, jestli se to hodí, jestli to není moc, jestli se pro to na ni nebudou všichni dívat. Víc než jeden prstýnek bude nosit, jen aby se nedotkla toho, kdo jí ho daroval. A stejně bude celá zrůžovělá. Takto lze mimochodem vědecky vysvětlit, proč je pro archetyp panny tak typický ruměnec ve tvářích a sklopený zrak.



Když nevíte, co si vybrat, a tak si vyberete všechno. Foto via Pinterest.


V tomto ohledu je přesným opakem panny milenka. Milenkám se líbí prsteny nápadné, ba přímo nepřehlédnutelné. Nepředstavujte si ovšem žádné surové onyxy. Jde ideálně o haute joaillerie, tedy vysoké klenotnictví. Prostě ty nejvzácnější kovy, kameny, perly v tom nejušlechtilejším, nejpreciznějším provedení. Milenky jsou zároveň hravé, a tak ocení kameny nápadně barevné nebo pojaté tak, že nevíme, zda jde o laskominu, jež vypadá jako prsten, nebo o prsten, jenž vypadá jako laskomina. Pro milenku je zkrátka ideálním prstenem takzvaný koktejlový, jinými slovy velkolepě zasazený drahokam v barvě exotického ptactva nebo perla, z níž oči přecházejí. Dostane-li dva nebo tři (zde počet není omezen), není pro ni problémem vynést je všechny zároveň. Červenání k tomuto archetypu nepatří. Červená ano. Třeba v podobě rubínu či rubelitu. Nebo červeného diamantu. Milenka nemá, zdá se mi, v naší kultuře výrazně vyprofilovanou pozitivní podobu. O jejím stínu by se dalo říct, že prsteny vždy dostává. Stín milenky by vůbec nenapadlo si něco sama kupovat. Nanejvýš s kreditkou na jiné jméno. Od toho jsou tu přirozeně jiní a její představa reciprocity spočívá v tom, že na dárce bude milá. Nechce se mi však věřit, že milenka je pouze zlatokopka. Než společně vymyslíme férovější pojetí - myslím, že je potřebujeme jako sůl -, inspirujme se v přiměřené míře i tímto extrémem, protože i mnoho z nás žije extrémem - přesně opačným: žijeme dáváním, a přijímání se bojíme.


Zvládnete to i v džínách - vidět v chlebu víc než chléb. Foto via Pinterest.

Pro archetyp kněžky, další z osmi základních ženských archetypů, je prsten jedním z mnoha šperků. Kněžky jsou zlatem doslova zasypány. Nosí rády jemně propracované šperky všeho druhu, ovšem v hotových zlatých závějích: kvanta řetízků různé délky, desítky zvonivých náramků na obou zápěstích, náušnice v podobě třpytivých kaskád a samozřejmě celé soustavy prstenů a prstýnků. Kupodivu to vypadá skvěle - půvabně a étericky -, vůbec ne okázale ani egomaniakálně. Kněžka to všechno totiž nenosí jen kvůli sobě. Kvůli sobě taky. Nedělejme z ní nadženu. Opravdu v ní ale stále doutná doba, kdy přikládala do ohně vonné obětiny a pokorně prosila, aby její společenství získalo přízeň bohů. Kněžky tak poznáte podle toho, že s každým kusem zlata - zlatu dávají přednost - se na sebe v zrcadle víc a víc usmívají. Vnímají totiž, že tak vzrůstá jejich rituální připravenost pro to, co je smyslem jejich života: přistoupit k obřadu. Kněžka je to, co v ženě rádo slaví. Zdobíte rády stůl, i když je obyčejný čtvrteční večer? Dáváte si záležet, aby i banální oběžník pro vaše zákazníky byl malou oslavou pro oko? Duch kněze je to, co v chlebu vidí Tělo Páně. My, ženy, to v sobě máme přirozeně také. Kněžky tráví život jistou mírou sebeobětování pro vlastní společenství - šíří bohulibé myšlenky, seznamují a stmelují lidi, aby myšlenky rozšířily co nejdál - a často žijí hlavně z upřímných projevů vděku a uznání. Zlato včetně prstenů nosí proto, aby tak daly najevo metafyzický rozměr svého fyzického počínání.



Starověký Řím? Něco z Byzance? Prsten z pokladu krále Ethelreda? Valérie Lachuer, Atelier bijoux créateur. Foto via Pinterest.


Co se týče prstenů, jež se líbí kněžkám, jsou natolik organicky zakomponovány do všech šperků, jež mají tyto ženy na sobě, že vnímáme víc celkovou jemně pableskující záři než tento jednotlivý kus. Přesto platí, že půjde nejčastěji o zlato zpracované starými klenotnickými postupy, jež vytvářejí zmatnělý povrch s efektem jemné, rozptýlené třpytivosti. Žena kněžka působí trochu nadpozemsky, a k tomu přispívá právě ona neuchopitelná, zlatistá chvějivost, připomínající tetelení vzduchu při východu či západu slunce.


Čarodějku v tuto chvíli vynechám. Proč, vysvětlím vzápětí.



Věčné hodnoty. Archetyp matky v prstenech. Foto via Pinterest.


Podívejme se tedy rovnou na archetyp matky. Má totiž s kněžkou cosi společného. Matka je ostatně královna. A otec král. A předáci říší se přinejmenším v archaické slovanské minulosti označovali výrazem, z něhož vzešla jak dvojice pojmů kníže/kněžna (jinými slovy vládce/vládkyně), tak i kněz/kněžka. Funkce mocných byla zkrátka v ranných historických dobách totožná s funkcí velekněží. A tak k prstenům církevních hodnostářů patří i prsteny, které hodnost ztělesňují. Vzpomeňme si na biskupské, arcibiskupské nebo papežské prsteny, před nimiž je vhodné padnout na kolena a políbit je. Nemůže být, zdánlivě paradoxně, krásnějšího symbolu pokory mocného. Prsten totiž ztělesňuje hodnost, a hodnost je něčím, co je pouze propůjčeno. Nepřijímáte tak poklonu pro sebe, ale pro nadosobní moc, kterou smíte dočasně ztělesňovat. V dějinách toho bylo nesčetněkrát zneužito, ale to bohužel k člověku, jímž je i církevní hodnostář, patří. Církevní prsten se však vyskytuje tam, kde je kněz zároveň i otcem/vládcem/králem, a to jakkoli velké správní jednotky. Proto i prsteny matky/vládkyně/královny mohou mít tento "hodnostářský" charakter. V současnosti můžeme tento aspekt nejsilněji vnímat na takzvaných pečetních prstenech, které se nosí ideálně na malíčku. Představte si ženu s pečetním prstenem na malíčku. Samozřejmě musí mít nezbytnou důstojnost královny a matky. Cítíte, jak mocný symbol to stále je? Prostě vnímáme cosi aristokratického, bezvěkého, cosi, co reprezentuje moc, velebnost a ono "božské právo", jímž se vyznačovali urození, a to i kdyby to byl pečetní prsten jen svou formou, tedy bez dědičného předávání.


Co je pro Američanku víc než symboly zasnoubení, sňatku a rodiny? Symboly zasnoubení, sňatku a rodiny zakoupené u Tiffanyho. Tiffany je součástí amerického snu. Americká romance. Foto via Pinterest.

Dědičné předávání je však něco, co bude prsten vhodný pro matku mimořádně dobře vystihovat. Matka nosí buď prsten děděný v ženské rodové linii, nebo si pořídí takový, který má potenciál se takovým stát. Matka je zkrátka zatížená na dědičné šperky. Proto lze u jejích prstenů jen stěží odhadnout, mají-li rok, deset nebo více než sto let. Jejich vzhled je konzervativní a představuje to, čemu říkáme trvalé hodnoty. Matka je mimochodem ideální adeptkou pro kombo klasický zásnubní prsten - klasický snubní prsten. Formálně se zasnoubit, před zraky klanu vdát a přivést na svět manželské děti je totiž její prioritou. K prvním dvěma prstenům se tak mohou přidávat další, takzvané eternity prsteny - jednoduché kroužky osázené drobnými diamanty, jimiž otec dětí obdarovává matku za to, že mu děti porodila. Posedlost americké společnosti touto svatou trojicí prstenů vám nemohla uniknout. Řeší se ve všech romantických komediích a seriálech. Co to vypovídá o americké společnosti, je nasnadě: je vlastně konzervativnější než konzervativní starý kontinent, z něhož vzešla.


Viděla kus světa. Foto via Pinterest.

Předposledním z archetypů je divoška. Divoška je to, co se v ženě dívá za horizont známého světa. Můžeme ji tak nazývat také průzkumnicí, cestovatelkou, nomádkou. Její domácnost a šatník působí jako kabinet kuriozit. Jsou totiž plné trofejí z jejích výprav: vedle náramků z rohů tura zebu leží marocké kožené pantoflíčky, vedle japonského ikatu obřadně vyspravené levisky. Vojenský kabát z války Jihu proti Severu taková žena hravě zkombinuje se spodničkami z Moulin Rouge. I prsteny jsou proto trofejemi z cest a dokážou na jedné ruce spřátelit všechny kontinenty. Mohou tak mít velmi různorodý charakter, ale bývají výrazné, nápadité, tak aby bylo na první pohled zřejmé, jaký nesou kulturní náboj. Ani muž divoch se ostatně nezdobil kůžičkou z veverky. Když už, tak kožešinou z medvěda.


Slyšíte to? Foto via Pinterest.

Pokud divoška nemá na každém prstě jiný svět, potrpí si na cosi, co bych nazvala tribální prstenovou soustavou. Jde o zvláštní způsob vrstvení prstenů poměrně prostého tvaru - úplně stačí jednoduchý kruh -, které jako by však tvořily rytmický záznam: díváte se na ně, a slyšíte rytmické bubnování.


Nejniternější vztah k prstenům mají ovšem čarodějky. Jak už jsem psala výše, pro čarodějku je prsten viteálem. Viteály jsou kouzelné předměty, do nichž hlavní padouch z Harryho Pottera zaklel svou životní sílu, tak aby ji mohl ukrýt na různá, těžko dostupná místa, a zabránil svým protivníkům, aby se jí zmocnili. Na padoucha zapomeňte, o toho nejde. Jde o to, že do nějakého předmětu může být vložen životní princip. A mezi námi, tím předmětem je v pohádkách ze všech šperků právě prsten. Ne náušnice, náramek ani náhrdelník. Ba dokonce ani koruna. Proč právě prsten? Myslím, že to nějak souvisí s jeho tvarem kruhu. A také s tím, že má oko - kámen. Kameny jsou prostě fascinující výtvory přírody a pohled do kamene je opravdu jako pohled do jiné dimenze. Do světa za světem. Skrze oko prstenu k nám přicházejí vzkazy z jiných sfér a kruh jeho obroučky jako by korunoval ruku - orgán, který mění myšlenku ve skutek.



Nic a všechno. Světlo a tma. Vzduch a hmota. Čarodějky rozumí. Foto via Pinterest.


Žena čarodějka tak může mít doktorát z optiky a smířlivě se usmívat nad vším, co nám svět prodává jako spásné v obalu plném logických děr, ale na prsten jí nesmíte sáhnout. Prsteny jsou z této střízlivosti důsledně vyňaty.


Čarodějku v pohádce poznáme právě podle prstenu. Čarodějka je prsten. A prsten je moc. Ne moc překonat dětskou ohrádku a zmocnit se háčkovaného medvídka nebo si vyjednat vyšší mzdu, i když bez takové moci se v životě také jen těžko obejdeme. Je to moc proměnit v pohyb jistou těžko uchopitelnou schopnost: totiž tušení. Pro mytologický archetyp čarodějky je klíčová intuice, jinými slovy schopnost z přítomnosti několika prvků ve specifickém vztahu usuzovat na mnohem širší souvislosti. Čarodějka uvažuje ve vzorcích a zápletkách, což je jiný způsob myšlení než uvažování logické. Tušení vytváří sítě. Logika řetězce. Někdy se v jednom člověku sejde obojí, a to je potom jízda. Disponuje-li čarodějka pouze myšlením síťovým, bude působit na člověka s řetězcovým myšlením jako z cesty mluvící blázen: nebude totiž schopna vysvětlit, proč něco ví a jak k tomu přišla. Takoví lidé se naopak rádi stýkají mezi sebou, protože konečně nemají pocit, že věci, které tak jasně vidí před sebou, nemusí před nikým - navíc naprosto marně - obhajovat. Obecně lze říct, že v naší kultuře krutě strádají. Celá totiž, počínaje školou, přes svět práce až po fungování institucí, stojí výhradně na řetězcovém myšlení, a tak jsou čarodějky nucené psát levou, chodit po rukou, zkrátka chovat se naprosto nepřirozeně - mluvit sobě zcela cizím jazykem. Tedy dokud nenajdou ty své. Pojďme ale k prstenům.


Možná je to i v rukou. Ale ve tváři určitě. Kdo jsme. Položte si ruce před sebe dlaněmi dolů. Nosíte-li prsteny, buďte k sobě upřímné. Líbí se vám? Jste to vy? Co jsme, stejně zvítězí. A když to neladí s tím, co říkáme, jako bychom hrály na rozladěný hudební nástroj. Co v novém roce najít vlastní čistý tón? Foto via Pinterest.

Na ruce čarodějky se prsten stává tím, čím je: magickým objektem moci. Vrátím-li se ke svému úvodnímu teenagerovskému blouznění a listování francouzskými módními časopisy 90. let, co mě fascinovalo na oněch fotografiích monochromatických, minimalistických úborů sloužících coby velká poklona jednomu dominantnímu prstenu, byl právě tento aspekt síly, jenž osobitý prsten ženě náhle dává. Prsten čarodějky tak nebude titěrnou pavučinkou, důkazem postavení ani suvenýrem z cest, i když s tím má toho nejvíc společného. Bude prostě vypadat jako věc, kterou vnímáte jako nejcennější v hromadě zlata draka Šmaka, a to i přesto, že co do vyčíslitelné hodnoty ji ledasco překoná. Víc ukazuji na vizuálních příkladech. Poslední, co ještě dodám, je to, že čarodějky mají nejčastěji sklon nosit prsten na ukazováčku. Není to náhoda. Prsten jako by tak získal ještě větší váhu. Při nošení prstenů má každopádně každý prst zcela jiný význam. Stačí si vzpomenout na prsteníček levé ruky vyhrazený matčině svaté trojici. Prsteníček levé ruky si čarodějka nechává jaksi z podstaty celoživotně volný a, ačkoli to bude pro svět, zejména matek, zcela nepochopitelné, je schopna se nikdy neprovdat i proto, že by prostě nedokázala nosit snubní prsten. Asi proto, že čarodějka nikomu nepatří. Nebo možná onomu světu za světem.


Někde tam je. Pro každou z nás. Prsten. Duše navléknutá na prstě. Foto via Pinterest.

Co je myslím na prstenech mimořádné, je to, že spolu s vůněmi a parfémy patří k věcem, jež se jednoduše nepřimějeme nosit, pokud to tak v duši necítíme. Pokud tedy prsteny vůbec nosit nechcete, nenechte si nikým žádný vnutit. A pokud prostě nemůžete žít bez svých pěti milášků, a to i kdybyste se právě chystaly plavat nebo prořezávat stromky, držte se jich děj se co děj. My dobře víme, proč to děláme. A vědět úplně stačí.


Prsteny jsou nejoduševnělejším ze všech šperků. Což znamená i to, že jsou nejvíce ze všech cenností a ozdob naplněny duší toho, kdo je nosí. Pokud s nimi dotyční plně souznějí. Nesouzníte-li se svými prsteny, změňte to. Jsou to jen prsteny. Nejsou to ale jen prsteny.


Zkusme si každopádně těchto překrásných artefaktů víc všímat. Dozvíme se o lidech víc, než si možná myslíme.

A co teprve sami o sobě.


P.S. Už dlouho jsem vám nepřipomněla, že na tomto blogu existuje cosi jako odběr novinek. Přihlásíte-li se k němu, pošlu vám zprávu pokaždé, když vyjde nový článek. Do říše divů a za zrcadlem vstoupíte okénkem vpravo níže. S novinkami vás podobně obeznámím i na Facebooku, ve veřejné skupině Jak přeložit duši do vůně. Nebo na Instagramu. Najdete mě snadno. Stačí kliknout na ikonky příslušných sociálních sítí vlevo dole.


P.S.P.S. O archetypech, vůních a stylu se můžete dozvědět víc na mých pravidelně se opakujících workshopech "Jak čichem na ženské archetypy" a "Jak čichem na osobní styl". Ten první z nich lze uspořádat i pro muže. Dejte případně vědět. Nejbližší termíny najdete v Kalendáři skupinových workshopů. Využít můžete i některé z osobních konzultací, jejichž přehled najdete na téže stránce.


P.S.P.S.P.S. Máte-li slabost pro náušnice a rády byste si udělaly jasno v tom, co se vám vlastně houpe v uších, můžete nahlédnout ještě sem.


P.S.P.S.P.S.P.S. A co kvíz na závěr? Tak schválně. K jakému archetypu byste přiřadili tyto skvosty?



Obrázky si v duchu očíslujeme, jako by šlo o tři řádky, které čtete. Zimní krajinka je přirozeně jen do počtu a pro potěchu oka. Foto via Pinterest.


P.S.P.S.P.S.P.S.P.S. Správné řešení je:


  1. milenka

  2. čarodějka

  3. divoška

  4. panna

  5. matka

  6. kněžka

  7. vědma

  8. hrdinka


P.S.P.S.P.S.P.S.P.S.P.S. A neberte to jako dogma. Neberme nic jako dogma. Zejména krása je na světě hlavně pro radost.

Comments


bottom of page