top of page

filmáč pro synestetiky: záhrada (1995)

co s těmi, kdo nechodí dveřmi


___

O tom, jak jsem v době dospívání chodila téměř každé úterý večer do filmového klubu v olomouckém kině Pohraniční stráž, už jsem vám vyprávěla. Jedním z fatálních uhranutí olomouckého filmáče pro mě byla Záhrada slovenského režiséra Martina Šulíka. Vzpomínám si velmi živě na svoje pocity, když se za zvuků uhrančivé, něčím pohádkové filmové hudby Vladimíra Godára na plátně objevily úvodní titulky se jmény slovenského a francouzského producenta, Rudolfa Biermanna a Joëla Fargese. Dodnes vnímám onu magickou emoci, když titulky vystřídá záběr na zahradu se starými jabloněmi obehnanou rozklíženým laťkovým plotem a jedna z větví se pod tíhou plodů náhle ulomí. Stačilo několik sekund, aby ve mně vzkypěla bdělost jako vařící se mléko. Už v tomto mikrointervalu totiž byla přítomna esence něčeho, co mě tehdy neodolatelně vábilo a vábí dodnes. Nevím, co jsem v roce 1995, kdy mi bylo 19 let, mohla vědět o francouzské Nové vlně. Většinu filmů tohoto období jsem viděla až v době studií na univerzitě v Dijonu, jejíž knihovna měla za recepcí temné doupě se třemi obrazovkami, kde člověk mohl se sluchátky sledovat jakýkoli film z knihovní nabídky. Přesto, aniž bych to byla schopna pojmenovat, jsem jakýmsi nepochopitelným šestým smyslem cítila, že se právě dívám na slovenský film francouzské Nové vlny, který vypráví příběh mojí české duše.


Námořnické triko. Manšestráky. Jedním slovem geniální práce kostýmního výtvarníka - chvála patří synesteticky dokonalé Moně Hafsahl. Ikonický oděv je jazyk sám o sobě, a tady mluví... pravdu! Foto z filmu via www.csfd.cz.

Myslím, že každý v průběhu života sbíráme, jako korálky navlékané na nit, nejrůznější výjevy, střípky, detaily, za nimiž tušíme cosi bytostně svého. A tak pomalu rozpoznáváme sebe sama ve věcech, na nichž se zájmem ulpíváme. Já jsem takto od šesté, sedmé třídy lnula k Francouzům, nechávala se okouzlit útržky francouzských filmů 60. a 70. let s jejich nenapodobitelnou, nenávratně zmizelou estetikou. Tu jsem na svou nit navlékla rebelské pruhované triko, jež k Nové vlně neodmyslitelně patří, tu noirovou scénu z fenomenálního filmu Svědek Clauda Millera, díky níž člověk intuitivně pochopí, že život se odehrává v jedné místnosti, kde sedí dva tři lidé. Námořnické triko Zuzanky Šulajové, jedné z protagonistek Záhrady, jsem nejspíš zahlédla už na programu ve vitríně kina. Jméno francouzského producenta a noirová hudba, a zejména významová březost obrazu plody obrostlé jabloně se pak postaraly o to ostatní. Je podivuhodnou synchronicitou, že se autor hudby jmenoval právě Godár? Záhrada se pro mě stala zkrátka instantním zhmotněním krajiny, v níž žijí jisté duše. A jejich poznávacím znamením je hluboká náklonnost k introvertní stránce francouzské kultury, záliba v komorních příbězích a fascinace čímsi, co přichází z výšin souhvězdí mytologických symbolů a z hlubin alegorické literatury, snad barokní, snad dokonce starověké. Záhrada je film pro sobě utajené filosofy.


Abych se vrátila ke svému okamžitému uhranutí prvními několika vteřinami filmu, to nejmenší, co o nich lze říct, je, že uvozují synestetický film. Když vám filmoví umělci dokážou v tak krátkém okamžiku předat tak prudkou a ryzí emoci, znamená to, že suverénně řídí divoké spřežení všech smyslových vjemů: zkrátka vám na všech smyslových kanálech servírují jedno a totéž poselství. Jaké?


Jak často se stane, že je ve filmu vše dokonalé? Příběh, dialogy, atmosféra, herecké výkony? Záhrada je setkáním neskutečných talentů a jedné mysli, která ví, kam se jde. Umí někdo postavit na stůl tři chlebové figurky a říct o životě všechno? Umí. Jmenuje se Martin Šulík. Můžeme se vysmívat československému filmu, že nemá peníze. Já na československých filmařích nekonečně obdivuji schopnost říct tolik se třemi chlebovými figurkami.


Film začíná, jako by moudrý vypravěč - představte si třeba Komenského - psal pomalým, o papír jemně drhnoucím rukopisem nadpis první kapitoly alegorického díla. Řekněme takového Labyrintu světa a ráje srdce. "Kapitola prvá, v ktorej poznáme hrdinu našeho Jakuba i jeho otca chromého a o ich starostiach velikých sa dozvíme. Paní Tereza též prítomna bude." Pokud ihned nepřistoupíte na to, že vše, co uvidíte, je tu jen jako symbol jiného, skrytého významu, čekají vás téměř dvě hodiny velké nudy. Odejdete z kina s tím, že to byl "film o ničem". Pro mě je to ale jeden z nejlepších filmů vůbec, zdaleka nejen československých, a přestože vznikl tři roky po rozpadu společného státu, ztělesňuje cosi bytostně mého. A politika na tom nic nezmění.


Když začínají obrazy filmového díla jako kapitoly barokní alegorie, víte, že uvidíte příběh o cestě duše. O cestě duše však vypráví mnoho příběhů. Vřele doporučuji přečíst si průlomovou knihu Josepha Campbella Tisíc tváří hrdiny a znovu si pustit Pána prstenů, Hvězdné války nebo nějakou zdařilou pohádku. Uvidíte, že každý správný hrdina musí opustit pohodlí domova, aby ve světě plném zkoušek a příkoří pochopil, kým skutečně je, a takto znovunalezený, znovuzrozený, se vrátil domů, už ne jako dítě, ale vyzrálý člověk, který se postaví sám za sebe i za ty, kdo to potřebují. I Jakub je vyštípán z teplé postele. Bydlí se svým otcem, nic nemá, jeho život nikam nevede. "Tak alespoň běž a prodej zahradu po dědečkovi," dostává kopanec od zoufalého tatínka. Jakub je hloupý Honza. Snad nemusím říkat, že český hloupý Honza vůbec není hloupý. Někdo ale musí rozkutálet jeho bochník chleba - musí mu říct, že jídlo stojí úsilí -, aby slezl z pece a konečně šel do světa se trochu otlouct. A tak Jakub jde. Jde dát do pořádku dědečkovu zahradu. Také vám zní v uších dnes všudypřítomné volání: Duše hříšná, jdi a změň se! A mezitím se řádně potrestej! - ? Máte-li problém, a kdo ho nemá, pak jste, v duchu dnešní kultury, jeho příčinou. Vy nevíte, co oním ložiskem hnisu je, není totiž, pokud vůbec existuje, ničím, co by bylo vědomé. Přesto je však s vámi nakládáno, jako byste toto nevědomé "zlo" vytvářeli úmyslně. A úmyslné páchání zla je přece vinou, a vinu je třeba odsoudit a potrestat. Je podivuhodné, do jaké míry nás ovládá tento kolektivní masochismus. I Jakub má problém. A někam jde. Změní se?


Volný pád? Kdepak. Jeden z mnoha zázraků. Foto via Shangols.

Začněme tím, KAM jde. Zatímco obvyklý campbellovský hrdina jde do světa, který se mění a ubíhá kolem jako krajina viděná z jedoucího vlaku, Jakub jako by z tohoto měnícího se světa naopak odešel do místa nehybnosti a ticha. Zahrada má mnoho symbolických významů. Je prostorem smíření se životem, je bublinou autenticity, také tím nejniternějším kruhem, kam bychom neměli pustit jen tak ledaskoho, a konečně i klidným útočištěm v chaotickém světě nebo prostě a jednoduše zdrojem obživy. Zahrada je tím vším i v Záhradě. Zahrada Záhrady je jako scéna na divadle, kam přicházejí různé postavy. Přicházejí a něco od Jakuba chtějí. Zahrada by vlastně mohla být klidně i pevností, ostrovem, zámkem, zkrátka jakýmkoli prostorem, kde je člověk pánem. Nebo není?


Už víme, že Záhrada je příběh alegorický. Nejsou snad už sama jména postav plná mýtických významů? Jakub je Učitel. Otec je Otec. Helena je Panna Zázračnica. Učitel, Otec, Panna. Podobně jako v Leliově Irském zázraku můžeme vzít do ruky tužku a škrtat. Postavy jsou totiž zároveň částmi Jakubovy duše. Jeho starostlivý, kritický otec je jeho Svědomím - Tak takhle ne! Vdaná paní Tereza, jež nosí vlastní poprsí na stříbrném podnosu a stále víc připomíná jednu z obtížných zahradních vos, je jeho Pokušením - Pojď! Pojď! Pojď! Zemřelý, ale převelice důležitý dědeček, jenž je zpřítomnělý nádherným motivem deníku psaného tajným písmem, představuje Jakubovu Moudrost - Tak nádherný je svět!


Nikdy nechutná tak dobře. Černý čaj v říjnu. Foto via Pinterest.

Na tomto místě nemůžu nezmínit překrásnou poetiku dědečkova deníku, která mi tolik připomněla moje dětské zápisníky, v nichž jsem tvarovala svoje malé vědění - drobná každodenní pozorování, jež dětská duše vepisuje do jednoho celistvého obrazu světa. Dětské myšlení má tolik společného s uvažováním starověkého filosofa! Ta nádhera dědečkových pojmenování planet! Kdyby se tak mohly děti učit planety s tak výmluvnými jmény! Dobropán, Krasopanna, Zem, Smrtonoš, Králomoc, Hladoled, Nebešťanka! Nikdy jsem dost dobře nerozuměla mytologickému rozdílu mezi Jupiterem a Saturnem. Jak zřejmý je však, pojmenujeme-li je Králomoc a Hladoled! Celou touto odbočkou chci říct, že vyhnáním poetiky z vědění člověk polovinu vědění ztratil, protože mýtus je neméně důležitý, ba možná důležitější než fakta. Fakta jsou kameny. Mýtus je katedrála, která jako dokončený celek stojí jen v lidské hlavě a nikdy to nebude jinak. Vědění netrpí přítomností mýtu. Trpí neschopností odlišit, co jsou kameny a co mýtický obraz celku. A tak věda, která mýtus zatratila, sedí na hromadě kamení.


Vraťme se však k postavám. Ještě je tu Panna Zázračnica. Zakletá princezna. Panna Zázračnica je Jakubovou Láskou - Tak jsem tady. A protože Lásku člověk musí chvíli v potu tváře hledat, aby pochopil, jak nekonečně cenná je, mezi Jakubem a Láskou stojí Pokušení, a také zlá Helenina matka, která Lásku ostouzí a hatí - Špína je to! Helenina matka je čarodějnice. A jelikož každá z postav žije v Jakubově hlavě, je Helenina matka i Jakubovým Zmarem. Kdo nemá věčné kurvítko v hlavě, které umí náhle vystoupit ze stínu a plivnout jedovatou slinu?


Kdepak Pokušení. Vnese se na stříbrném podnose až do vaší zahrady. A když je budete přehlížet, začne dorážet jako vosa. Jakub je nevyprovodil moc pěkně. Ale velice ho to polidštilo. Foto via www.kinolucerna.cz.

Svědomí, Pokušení, Moudrost, Láska, Zmar.


Tak takhle ne!

Pojď! Pojď! Pojď!

Tak nádherný je svět!

Tak jsem tady.

Špína je to!

Nemele se snad totéž v každé hlavě?


Pak jsou tu ještě nezvaní hosté. Svatý Benedikt, Jean-Jacques Rousseau a Ludwig Wittgenstein. Ale je vlastně jedno, jak jim budeme říkat, i když postavy filosofů vytváří příležitost k famózně propracovaným, jiskrně humorným dialogům. Jsou to prostě chytráci v hávu mudrců, kteří chtějí Jakuba o něco připravit. Hlavně o víru ve vlastní rozum.



V těchto scénách se člověk nejvíc nasměje a nejvíc kroutí. Nemorální moralisté defilují na scéně jako apoštolové mazanosti a pokaždé si berou na mušku jiné slabé místo. "Čo ste dnes spravili?" ptá se Benedikt? "Nič." "Zle žijete." Bum, bum, bum. Tři věty, a mudrc má duši rozpracovanou jako zoraný plácek, kam stačí rozhodit osivo viny. A pak sklízet a ždímat do úmoru. Tyto filosofické skeče jsou k nezaplacení, a pokud z nich někdo vychází jako mudrc, je to Jakub, jehož odpovědi obdivuhodně neutralizují leptavost dotírajících myšlenek: "Myslíš, že je Boh?" "Boh vie." Oba "blázni", Jakub i Panna Zázračnica, to mají ze všech postav v hlavě nejlépe srovnané. Jejich slova jsou víc než skoupá, nic nepředstírající, a co je podivuhodné, nikdy nejsou s nikým ve sporu. Jsou to vlastně dva stoikové, dva trsy trávy, jejichž zahradou se tu a tam prožene tornádo. Živel. Má smysl stavět se živlu? Přesto právě z těchto dvou lidí člověk cítí pozoruhodnou integritu, jež způsobuje, že kromě hmotných podružností tornádo nemá co zničit.


I vy ji máte. Duši své duše. Foto via www.kviff.tv.

Pokud shledáte, že by vám udělalo dobře uspořádat si všechny ty Panny, Milenky a Čarodějky do jedné mapy archetypů a každý z osmi archetypů prostudovat v podobě dvou charakteristických parfémů, přijďte v pátek 27. října do pražských Dejvic na workshop "Jak čichem na ženské archetypy". Vůně jsou jedním z jazyků. Co říkají o vás?


Když mi bylo devatenáct, mým předobrazem byla Panna Zázračnica. Tehdy mi připadala pohádkově vzdálená, nedostižně moudrá, nedostižně krásná, ale dnes vím, že v sobě měla cosi ryzího nejen z onoho věku, ale z člověka jako takového. Je to duše v duši. Duše duše. A nemůže být výmluvnějšího symbolu než přívěsek, který má Zuzanka Šulajová ve filmu na krku a jímž je... malinkatý domeček. Panna Zázračnica s sebou nese prostor duše, kde krotnou cizí zdivočelí psi a mravenci léčí. Je domečkem v zahradě. Zahradou v zahradě. A přitom je neuvěřitelné, jak organicky autoři filmu do děje zakomponovali subtilní linku dětského zneužívání. Léčí ti, kdo byli zraněni. A duše duše je to, co nic za světě nezlomí a co koná divy, je-li vysvobozeno ze zakletí.



L'Occitane Eau d'Iparie EDP


Říjnová jablka. Eau d'Iparie je parfém z roku 2005 - jeho autor není v dostupných databázích uveden -, který na čas zmizel z nabídky značky a dnes je znovu dostupný jako součást řady "Les Classiques de l'Occitane". A to je moc dobře. Je to totiž vůně zcela unikátní, jež navíc voní po jablkách, což je v parfumérství neobyčejně složitá disciplína. Z jablka nelze získat vonnou esenci, a tak se iluze jablka tvoří akordem syntetických molekul a vyznívá, do jisté míry, opravdu synteticky. Ne tak v Eau d'Iparie.


Foto zde a níže via www.fragrantica.com.

V Eau d'Iparie totiž akord jablka vůbec není. Vjem jablečnosti vzniká na průsečíku obsažených vonných tónů, zejména růže, myrhy a sotva patrné dávky skořice. Vzniklý efekt připomíná ze všeho nejvíc jablka na ohni pečená, vychladlá, na řezu sklovitá. V Eau d'Iparie totiž žije duch října: zaopatřování zahrady, pálení všeho, co je třeba vrátit zemi, poslední dny ve světle sklánějícího se slunce s jejich šálky temně černého, rychle chladnoucího čaje a řezy jablečného závinu. V říjnu má člověk teplo v očích a záda studená. A taková je Eau d'Iparie. Je v ní trpká sladkost, jež jakoby prošla ohněm, ale teď je svěží jako říjnový vzduch, v němž už visí první mlžný opar a dech je mentolový.


Eau d'Iparie je vůně Panny Zázračnice. Svěží a spanilá, ale v základu hluboká a temná jako jablečný dehet.



Réminiscence Patchouli EDT


Kakaové manšestráky. Patchouli patří k nejstarším niche vůním vůbec. To si roku 1970 řekli u Réminiscence, značky tvořící excentrické smaltované šperky, že na trhu chybí vůně, jež by vystoupila z řady uhlazených, zdvořilých, poněkud upjatých parfémů své doby. Rodící se sedmdesátky přinesly nového ducha: návrat do lůna Země. Děti Země potřebovaly vůni, s níž může člověk chodit bosý, sedět v trávě a sledovat film na vlnícím se prostěradle, vůni, která nikde neškrtí a ladí s vůní trávy ve všech podobách.



Patchouli voní jako pačuli. A surové pačuli voní jako sklep, v němž jsou uskladněna svraskalá jablka zasypaná kakaem. Má smysl pořizovat si Patchouli, když se může jeden vonět pačuli za několikanásobně nižší cenu? Má. Pačuli v Patchouli tančí s houfem posvátných pryskyřic, jež mu dodávají hebkost, měkkost a sladkost, jako umí léta nenahraditelně polidštit tuhé, těžké manšestráky. Zůstávají stále náležitě raw, zároveň však zvláční a zhebknou, jako by jejich brázdy vznikly ve vrstvě skořice a kakaa.


Vůně jablek a spadaného listí. Ach... Foto via Pinterest.

Patchouli je předobrazem a prapředkem do nebe vynášených vůní - Muglerova Angela i Lutensova Bornea 1834, Coromandelu od Chanelu. Žádné z jeho dětí se však do zahrady se starými jabloněmi nehodí. Vůní, jež se hodí do přirozeného světa, je tak málo, že už proto Patchouli patří královský piedestal nepřekonatelného praotce.


Eau d'Iparie a Patchouli. Ty dvě vůně spolu tak neobyčejně ladí, že bych vám doporučila si je koupit případně obě, protože věřím, že pokud vás chytí za srdce jedna, druhá bude nevyhnutelně následovat. Překrásné jsou i vrstvené přes sebe. Téměř bych řekla, že ačkoli jsou obě velice krásné, ještě krásnějšími se stávají v objetí. Můžete si představovat tu poetickou scénu ze Záhrady, kdy se Jakub s Helenou poprvé prolnou zavinutí do prostěradel s popadanými jablky. Nádherné!


Pokud to s vámi šije, raději připomenu, že nákup vůně bez jejího předchozího důkladného otestování na těle je roven hazardu v ceně několika tisíc korun. Vzorky Eau d'Iparie a Patchouli v ampulce s rozprašovačem o objemu 2 ml vás oproti tomu přijdou na 170 Kč a 135 Kč. Případně mi napište na adresu irena.kozelska@synestesis.com.


Konečně je všechno tak, jak má být. Foto via www.dafilms.cz.

___

A co Jakub? Šel do světa a změnil se?


Řekla bych, že šel do sebe, tam, ve své duši, potkal svoji duši, a zůstal takovým, jakým byl. Někdy totiž člověk vypadá jako blázen jen proto, že stojí nohama na zemi ve světě postaveném na hlavu.


"Konečně je všetko tak, ako má byť," říká v poslední scéně konečně spokojený tatínek při pohledu na neotřesitelně vyrovnaného syna a levitující Pannu Zázračnicu.


Jak se pozná, že je všechno tak, jak má být?


Zahrada je zaopatřená a plot, který sem tam vyvrátí nezvaní hosté, se časem opraví. Je to tam pěkné. A někdy taky ne. To patří k věci. Občas se něco pokazí.


Prostě to není vždycky jen námi.


Nejsme takoví kazisvěti a darmožrouti, jak nám svět namlouvá.

Comentários


bottom of page