proč Dolly už nesmí nikdy odejít
___
Stardance jde do finále.
Přiznávám, že dnes jsem méně oddanou divačkou než dřív a při sledování záznamu občas trestuhodně pohnu kurzorem dopředu. Před lety jsem se však na Stardance dívala moc ráda. Ráda a s lítostí. Emocionální náboj provedených tanců se mě hluboce dotýkal, a nebudu přehánět, když řeknu, že spojení hudby, pohybu a směsi dřiny, poctivosti a odevzdanosti pravidlům soutěže ve mně napínalo každý nerv a sval, přestože jsem pořad sledovala nehybně z těžké pohovky. Dívala jsem se totiž na to, co jsem sama měla dělat. Nemám na mysli profesionální tanec ani televizní klání celebrit. Můj byl ten pohyb sám, bez ohledu na šaty a přítomnost kamer nebo poroty. Miluji totiž tanec pro jeho živelnost. Tanec je poslední prostor, kde člověk může řvát, roztáhnout se do všech stran, absolutně splývat s rytmem a emocí melodie, být rytmem, být emocí. Co bylo na Stardance mé, byla ta živelnost. A té bylo tehdy v mém životě jaksi málo, pramálo.
V roce 2014 jsem se tak poprvé přihlásila do tanečních kurzů Lady Latino v taneční škole Vavruška na Karlově náměstí v Praze, kde učí mnoho profesionálních tanečníků ze Stardance. Zapsala jsem se na doporučení svých dvou studentek a začala chodit do kurzu vedeného lektorkou, která ve Stardance nevystupovala. Jak říkám, nešlo o Stardance, ale o živelnost.
Moje učitelka tance Eva Nečesalová se pro mě vzápětí stala - podobně jako můj první učitel jógy Jan Šamánek - něčím mnohem víc než pedagogem pohybu. Obě setkání pro mě byla formou kulturního šoku a alchymistickým setkáním dvou látek, z nichž vzchází materie třetí. Honza mě, kromě jiného, vtáhl do jógy svým “na 80%” - rozumějte prováděním pohybu ve vláčné příjemnosti. Nic nemohlo být vzdálenější mému nastavení “150%+”: krajní svalové našponovanosti, plenění vlastních zdrojů a věčné nespokojenosti, protože “+” je skutečně pružný cíl, který, bídák, jen roste jako Otesánek. Eva mě zase, kromě jiného, nadchla svou nezdolně veselou povahou Pipina, jste-li, jako já, milovníky Tolkienova Pána prstenů. Jak čas běží, mám v Pánovi prstenů různé favority, ale už několik let vede Pipin. Pipin je to, co teď potřebuji nejvíc. Eva, plavná krasavice samý sval a Pipin v jednom, byla stále v dobrém rozmaru, ze všeho si utahovala, a nejvíc sama ze sebe, do sálu přicházela s bagetou Crocodille nebo jiným otřesným fastfoodem, a nemohlo být pádnějšího důkazu, že základem pevného tělesného zdraví a duševního jara není přítomnost či nepřítomnost smaženého, ale přítomnost či nepřítomnost vnitřního Pipina. Eva jako učitelka tance nikomu nic nedaruje, ale když vás sekýruje, smějete se na celé kolo. A tak celou svou bytostí potvrzuje nejen vítězství veselého ducha nad pozřenou hmotou, ale také to, že vytýkání chyb je zcela nezávadné, pokud přichází bez poučování, vzbuzování viny a výčitek a podobných podpásovek, kterými někteří učitelé tak rádi ve svých svěřencích budují těžko vykořenitelný pocit, že to “prostě nikdy nezvládnou”. Podle Evy člověk zvládl cokoliv, když si to uměl náležitě užít, včetně zakopnutí o vlastní nohu, natrženého volánu a apokalyptického víru na hlavě v důsledku poněkud extravagantně provedené točky. Kdo navzdory těmto větším či menším nehodám dokázal dovést taneční sekvenci do pózy hodné Hello Dolly, schodiště o třiceti stupních a sboru téhož počtu oslnivých tanečníků, měl nárok na pomyslný gejzír šampaňského, déšť stříbřitých lamet a sérii novoročních explozí. Hledala jsem živelnost. A našla!
Stardance jde, stejně jako rok 2023, do finále a navzdory pohádkovému osvětlení a třpytkám ukazuje, o co v životě doopravdy jde:
že když se čas chýlí ke konci, a tudíž i k novému počátku, bývá nejhůř; největší chuť hodit do všeho vidle má člověk těsně před výbuchem ohňostroje
že, ačkoli to zní otřepaně, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se - protože vyhrát je sice těžké a obdivuhodné, ale nevyhrát ještě mnohem těžší a obdivuhodnější
že lidé oceňují píli a krásu, ale ještě víc nohy na zemi
že lidé někdy oceňují takové podivnosti, že co lidé oceňují, není třeba přeceňovat
že co říká ten, kdo věci rozumí, vypadá jinak, než co říká ten, kdo věci nerozumí; a že když někdo něčemu doopravdy rozumí, obvykle neuráží, neshazuje, nevysmívá se - prostě ví, co to stojí úsilí, a kousl by se do jazyka, kdyby měl být jízlivý
že to nej nej nejvíc je skončit v póze hodné Hello Dolly, i kdyby se člověk cestou málem přerazil
Protože život je konec konců tanec. Tedy, pokud je, máme vyhráno. Přežijeme bagety Crocodille i občasný pohled na temné dno rodinného balení brambůrků s příchutí chilli a limetka. Nemineme sloup veřejného osvětlení, aniž bychom se kolem něj nezatočili, a deštěm se s elegancí proplétáme suchou nohou. A někdy taky “durch”. Nic ovšem nechytíme, protože Pipin přece nemarodí. Domácí práce, zejména v předvánočním čase, provádíme “na 80%”, zasloužený oddech důsledně na “150%+”, a to, na čem nám záleží nejvíc, nejlíp, jak jen to jde.
A tak vás zvu v posledním měsíci tohoto roku k tanci a do finále. Ve Filmáči pro synestetiky projdeme standard i latinu s Richardem Gerem, a ujasníme si, že život začíná s krizí středního věku. Jako obvykle zalistujeme v Antologii pachů a pokocháme se vonným kouzlem tentokrát prosincové každodennosti. A když už vás zvu do kola v čase, kdy ručička na hodinách dopisuje kruh, prozkoumáme také jistý magický objekt téhož tvaru a všechny jeho podoby a významy s ohledem na to, jakému archetypu se vyjímá na prstě. Co se týče osobních setkání, už tento pátek 8. prosince nás čeká skupinový workshop “Jak vonět ve svém živlu”, kde prozkoumáme 12 parfémů a 12 projevů času i nečasu, podle toho, zda v něm převládá oheň, voda, země nebo vzduch. A do téhož dne se můžete přihlašovat na online synestetický workshop, který se koná ve čtvrtek 14. prosince od 19 do 20 hod., tentokrát na téma “Jak přeložit vůní… půlnoc”. V celém prosinci nás čeká několik tajuplných vůní a surovin, v nichž vílí křídla rozsévají třpytivý pel, dýně se proměňují v kočáry a s úderem dvanácté se otevírají dosud nikdy nespatřené dveře. Uznávám, že je to, podobně jako Stardance, poněkud kýčovité, ale myslím, že po listopadovém krákání vran si zasloužíme jistou dávku opiátů.
Když něco spěje ke konci, a tudiž nevyhnutelně i k novému počátku, obvykle to poznáme. Nemusí být pozdní večer ani prosinec. Člověk se třeba dívá na Stardance a kromě nadšení cítí i něco jako lítost. Něco je tam mé, ale já zaraženě sedím na těžké pohovce a jsem jen… divákem.
Splnit si sen stojí někdy jen pár stovek kurzovného a ochotu přerazit se o vlastní nohu.
Ta čtyři péra prostě někde splašíte.
Dolly will never go away again!