synestezie štěstí
___
Když odjíždí můj muž na několik dnů na služební cestu, jsem smutná a raduji se. Jsem smutná, že není doma, a raduji se, že se můžu dívat na svoje oblíbené filmy. Vlastně na oblíbený film. Obvykle totiž zvítězí Pýcha a předsudek britského režiséra Joea Wrighta. Viděla jsem film tudíž nesčetněkrát, což je obrovská škoda, protože tak člověku ona nevýslovná krása chtě nechtě zevšední. Nepodporujme televizní kanály v omílání našich osudových pohádek, protestujme proti dostupnosti Menzelových nedostižně českých, májově velebných Postřižin. Co se týče Pýchy a předsudku, jsem všemi deseti za důsledný půst, ale zároveň přiznávám, že když mě nikdo neuvidí, otevřu si skříňku s dévédéčky z dob, kdy se v trafikách prodávaly za babku, a zase podlehnu. Pýcha a předsudek je pro mě jistou formou drogy: dávkou blaženosti i marným bažením po prudkém nástupu první slasti.
Ach... Ach, ach... Každý z těchto výjevů by si zasloužil zvláštní sál v nějaké úctyhodné výstavní instituci. Autorem úchvatných filmových pláten je kameraman Roman Osin. Foto z filmu via Pinterest.
Pýchu a předsudek jsem viděla poprvé v olomouckém kině Metropol při jejím uvedení v české distribuci roku 2006. Pamatuji si, že jsem měla neodolatelné puzení film vidět už při pohledu na fotografie ve vitrínách kina. Dnes cítím toto magické vábení jen vzácně. Tehdy přicházelo jistě ne často, ale častěji a s velkou intenzitou. A tato intuice - toto je mé - se při sledování filmu obvykle potvrdila. A někdy taky ne. Myslím, že ona schopnost hlubokého zaujetí plynula z tehdejší nedostupnosti obrazů. Přestože nás od té doby dělí jen dvě desetiletí, krajina ikonografie se zcela proměnila. Dnes žijeme ve vizuálním nadbytku a, chceme-li, díky možnostem online prostoru se k obrazům můžeme kdykoli vrátit. Na obrazových médiích, jako je Pinterest nebo Instagram, defiluje nekonečná tapeta vizuálů mnohdy vynikající kvality, filmů vzniká tolik, že nabídku není možné sledovat. Oko tak nevnímá, že přichází chvíle, která se možná dlouho nebude opakovat. Zornice a mysl se nezúží. Objeví se přece jiná kořist. Sama na sobě cítím, že pokud si vědomě nepřipomenu, že hloubka je pro mě víc než šíře, ve výsledku se s plynoucími obrazy nepotkám. Přestanu si je doopravdy prohlížet, zkoumat je, nořit se do nich, jako jsem se kdysi dokázala vpíjet do sporých ilustrací v pohádkové knížce. Dnes se tak člověk snadno mine s tím hlavním: přestane přemýšlet, co způsobuje onu fascinaci. Co říká ono uhranutí o něm. Tato mnohdy jedinečná krása tak zůstává bez skutečného adresáta. Jako bychom lžičkou rozbili krustičku na zákusku. A šli hledat, co dalšího svět nabízí - stále stejně vyhládlí, přestože kroužíme kolem přeplněné tabule. Pýcha a předsudek přišla každopádně v čase, kdy byly lahůdky vzácné. Zážitek z filmu tak ještě mnohonásobně předčil veškerá má očekávání a záhy film posunul na jednu z první příček mého osobního filmového nebe.
Už první scéna obsahuje všechny ingredience, které z filmu dělají dokonalý archetyp synestetického filmu. Nad májovou loukou postříbřenou rosou se rozlévá úsvit, svět se probouzí k životu a do ptačího švitoření se začínají zcela organicky vpíjet tóny kongeniální hudby Daria Marianelliho, v níž jako by zněly v ozvěně Beethovenovy procházky po klavírních klávesách: aniž bychom potřebovali jakoukoli nápovědu, víme, že jsme kdesi na počátku 19. století. Na plátně se vzápětí objeví půvabná luční čtenářka, z jejíhož červenajícího se úsměvu čteme, co čte ona v knize, kterou právě dovírá s energickým zaklapnutím. A když letmo prsty pohladí její hřbet, jako by říkala, že i ona je připravená se zamilovat. Režisérovi tak stačí zhruba patnáct sekund, aby nám v několika oslnivě prostých obrazech řekl, kdo je Lizzy Bennet a o čem to celé bude.
Kdyby nás Lizzy neprovedla přes dvorek se slepicemi a šňůrami sušícího se prádla, kdyby nezačal vzápětí do průzračného rána kaňkat rozladěný klavír, na nějž hraje školometsky Lizzina sestra Mary, kdyby nám Lizzy nepředstavila své zbývající sestry v rozpustilé tahanici o stuhy na blížící se bál a pohledem nás nepozvala do omšelého pokoje, kde si pan Bennet škádlivě utahuje z ustarané manželky, měli bychom tisíc důvodů se zvednout a utéct z kina před sentimentálním kýčem. Joe Wright ale nikdy nedovolí, aby nám sousto v ústech příliš zesládlo. Jane Austen snad nikdy neměla na plátně tolik břitkosti a švihu. A také tolik všesmyslové harmonie. Jsme v jistém časoprostoru cyklického plynutí, je květen se všemi smyslovými projevy a něco se má stát, tak jako má na rozkvetlou růži dosednout čmelák: někdo má někoho potkat. Synestetické filmy vždycky pracují s cykličností a existenciálním smyslem každého jejího úseku a lineární linku příběhu s jeho počátkem a koncem kladou přes nekonečnou smyčku přirozeného koloběhu. Z tohoto okamžiku v cyklickém čase pak čerpají veškerou smyslovost: barevnost, zvuky, textury, chutě. Vůně. Všesmyslově harmonicky jazyk. Proto na nás působí tak metafyzicky: prostřednictvím kruhu se totiž dotýkají věčnosti - toho, co trvá, navzdory proměnlivosti doby.
A tak bude Pýcha a předsudek věčným příběhem květnových námluv. Esencí máje.
To už ovšem zářivou svěžest časného květnového rána střídá opojná, živelná bujarost tanečního sálu merytonské radnice. Film má neskutečný spád, scény navazují s dokonalou plynulostí a emoce nás vtahují do světa na plátně jako ta růže uchváceného čmeláka. Euforie přeplněného tanečního sálu je tak nakažlivá, že i vy začnete vzápětí rytmicky nadskakovat na sedadle v kině nebo doma u obrazovky, budou vás pálit dlaně od energického tleskání a pocítíte rozkoš z kruhového pohybu v mase nadšeně křepčících lidí. Pýcha a předsudek je úchvatný film ve své ryzí autenticitě. Oproti obvyklé podivuhodné novotě a bezchybnosti kostýmů historických filmů, jež křičí do světa, že jsme ve filmovém ateliéru a hrajeme si na dějiny, vidíme v merytonském sále omšelost stokrát vynesených šatů, koudelovitost uválených pánských paruk, cítíme vinný opar ve vzduchu zvlhlém dechem desítek tanečníků i živočišný pach potu - jedním slovem čirou extázi z tance. A toto zemité hemžení náhle přeruší příchod "honorace": na scénu přichází Lizzin protějšek, pan Darcy se svým "povytaženým obočím", a jeho elegantní přátelé. Je to samozřejmě láska na první pohled. Protože však on maskuje shlíživým nezájmem, že ho ona zcela uhranula, musí ona na něm logicky najít dost chyb, aby si byli vyrovnáni. Uražená pýcha povolává armádu předsudků. Keira Knightley a Matthew MacFadyen působí v každém případě, jako by se pro své role narodili, a jejich herecká souhra a chemie jsou tak přesvědčivé, jiskrné, latentně smyslné, že kroutíme hlavou nad každou "promarněnou šancí" ke sblížení obou hrdinů, zatímco "dobrá přihrávka" nás zvedá ze židle jako při sportovním zápase, kde hrají "naši". Wrightův film má něco z pohádky, a pohádky milujeme, protože díky nim projede za necelé dvě hodiny filmové stopáže tělem nepřerušená série prudkých vitalizujících impulzů, jež s jistotou vyvrcholí erupcí happy endu na samém konci. Pýcha a předsudek je formou euforické terapie.
Kompliment za bezchybný casting však ani zdaleka nepatří jen charismatu obou protagonistů. Zejména v hromadných scénách můžeme sledovat kteroukoli z postav - hlavní, vedlejší i téměř bezvýznamnou - a obdivovat se jejímu přirozenému, a přitom do nejmenšího gesta promyšlenému herectví. Kladu si otázku, co dělá onen nebetyčný rozdíl mezi tím, co vidíme v tomto případě na plátně, a tak často vídaným výkonem herce na divadle, jehož je divákovi téměř líto, nakolik je, zejména u starších dramatických děl, jeho projev odtržený od textu, jemuž jako by vůbec nerozuměl. Tady je každá replika vymlácena cepem scénáristky Debory Moggach do mrtě a odhaluje věčnost zrna ve slupce archaického jazyka: že posloucháme angličtinu starou víc než dvě století, vnímáme téměř podprahově, jako další vrstvu perlivě vtipných, brilantně vycizelovaných situací. Myslím, že ani sama Jane Austen netušila, jak humornou knihu napsala. Filmové postavy se tak pohybují s grácií i prchlivostí, připomínající výjevy z dobových obrazů, z jejich pohnutek však cítíme cosi zcela současného - tedy vlastně věčného. Sestry Bennetovy jsou strkající se, hihňající bláznivky, jako je a byla každá bytost ženského pohlaví v tomto věku, a jejich nápadníci se před nimi natřásají jako pávi nebo tuhnou v ramenou jako každý stejně starý muž. Lidské charaktery jsou vykreslené s přesností a důvtipem žánrových miniatur. Zásnubní intrikánka paní Bennetová (Brenda Blethyn) hledá pro dcery měkce polstrované hnízdo, nad všemi se tyčící pan Bennet (Donald Sutherland) chce mít coby otec pěti švitořilek hlavně klid, ponížený služebníček pan Collins (Tom Hollander), dědic majetku Bennetových, se před svou shlíživou dobrodějkou, lady Catherine (Judi Dench), umí při svém už tak nevelkém vzrůstu ještě o třetinu výšky přikrčit v kolenou. Scény jsou vypointované do posledního klapnutí dveří, sfouknutí svíčky, dosednutí aktérů v kočáře za rozvlněným sklem nemytého okna. Z pěti začínajících hereček obsazených do rolí sester Bennetových je dnes pět hereckých hvězd světového formátu. Jaká intuice toho, kdo má na svědomí herecké obsazení! Fiflenku Lydiu (geniální Jena Malone) byste navzdory nepřípustnosti fyzických trestů vzali co chvíli po hlavě novinami, nad mravokárně kázající Mary (geniální Talulah Riley) roztáhli deštník, aby stále nepůsobila tak schlíple. A na plavovlasé Jane (geniální Rosamund Pike - vím, opakuji se), jež působí jako mihotající se bod v koruně čerstvě olistěného stromu, z něhož se trvale rozlévá oslnivá záře, prostě můžete oči nechat. Její ztvárnění plaché, něžné, hluboce introvertní duše je ve své subtilnosti neskutečně přesvědčivé a scéna, kdy ji pan Bingley konečně žádá o ruku a my vidíme, jak z ní náhle spadne obrovské, měsíce skrývané napětí, je čímsi tak strhujícím ("Yes. A thousand times, yes...), že Rosamund Pike už nemusí do smrti natočit jediný film, a zůstane velkou, nezapomenutelnou herečkou. Takových hereckých zázraků je ale film plný. Pýcha a předsudek je sype na naše hlavy jako mytologické postavy s bezedným rohem hojnosti na stropech dobových paláců.
Soundtrack Daria Marianelliho v klavírním podání Jeana-Yvesa Thibeaudeta. Najděte si místo u zlátnoucího rybníka s divokými kachnami, vylezte na větrnou skálu, vstaňte dřív než štěbetavá nebesa, a dopřejte si do uší tuto procházku galerií zhudebněných krajinomaleb. Nádherné!
Přestože tak vyprávěcí linka plyne bez jediného klopýtnutí, v člověku ulpívají dílčí scény jako velkolepé výjevy s vlastním životem. Schopnost filmových tvůrců vyjádřit obrazem plnost lidského charakteru či složitost nevyřčených emocí je čarovná a ukotvuje těkavost příběhu v ohraničenosti archetypu. Tatínek tak ve své tyčící se odevzdanosti rodinnému chaosu působí jako holubník na vysoké noze. Maminka je kvočnou, jež pod křídly objemných šatů poskytuje kuřátkům teplo a bezpečí. Člověk má neustále nutkání zastavovat vyprávění a kochat se krásou a smyslem obrazových kompozic, nechat se obtékat Marianelliho dokonale synestetickou filmovou hudbou a představovat si, jak ten či onen obraz voní:
Lizzina pěší cesta do Netherfieldu, horizont s jediným stromem a lehké škobrtnutí uprostřed plátna: znovu se musím obdivovat tomu, kolik toho lze říct jediným obrazem o lidském charakteru. Kdo jsou tyto duše, co jdou, jdou, jdou, bez ohledu na to, jestli je bezoblačné přívětivo nebo prší? V těch několika sekundách je celá Lizzina svéhlavost, soběstačnost, krása, která o sobě nemá tušení. "I am very fond of walking," zní člověku v uších jako ozvěna toho, co teprve přijde.
Tanec dvou osamělých tanečníků v sále plném lidí a náhlé zúžení zorného pole na jedinou tvář, když darební amorci zasáhnou cíl.
Lizzy na houpačce a měnící se obrazy venkovského života. Rozjímání nad ženským osudem a cosi z holandských mistrů.
Téměř dokonaný polibek v lijáku u pavilonku u zámku Rosings: jsme v synestetickém filmu se vším všudy, a když přijde prudká bouřka mezi dvěma lidmi, prožene se i májovým parkem. Nebo je to naopak?
Slunce za víčky, když jede Lizzy se strýcem a tetou na výlet do Peak District. Zářivý obraz střídající dlouhou, stinnou pasáž, kdy Lizzy pomalu dochází, co způsobila svým mylným úsudkem o Darcym, je tak archetypálně prostý a tak archetypálně sugestivní, že pokaždé, když přijde po zimě první den oranžovějící za víčky, rozezní se mi v uších spontánně táž vzdušná melodie.
Záběr na ruku pana Darcyho, když Lizzy odmítne jeho doprovod z Pemberly do hostince v Lambtonu: jako když člověk chytá pstruha v bystřině holýma rukama. Zase vyklouzla!
Sisley L'eau rêvée d'Isa
Dobré jitro. Jak by tak mohla vonět Lizzy Bennet? Ve vůni pro Lizzy musí být něco z onoho rána s knížkou na začátku filmu i z rána na úplném konci. Také bláto na botách po cestě za nemocnou sestrou a sněhobílé šaty z plesu v Netherfieldu. A nekonečno na skále. Divoká spanilost. Nebo spanilá divokost. Dlouho, velmi dlouho jsem si Lizzy představovala jako Après l'ondée od Guerlaina, ale to je jen Lizzy na houpačce, když se jí hlavou honí deštivé myšlenky. Après l'ondée je melancholická vůně, a Lizzy není melancholickou postavou. Jen je občas, jako každý, smutná. Lizzy je jako Jana Eyrová, kdyby Jana Eyrová vyrostla v domě plném lásky: hluboká duše, jejímuž růstu nestálo nic v cestě. Lizzy tak zcela samozřejmě zaujímá veškerý svůj přirozený prostor, projevuje se v souladu s tím, co cítí, nebojí se ohradit. Čiší z ní lehkost, uvolněnost, svoboda. Proto je tak milovanou postavou a proto se v ní v jistém věku tolik mladých žen shlédne. A tak bude Lizzy L'eau rêvée d'Isa od Sisley. Vlaze svěží, průzračně vzdušná a kypře zemitá jako krajina za rozbřesku. Lizzy je dobré jitro.
Chcete-li zakusit Pýchu a předsudek všemi smysly včetně čichu, napište si o vzorek parfému - 2 ml v ampulce s rozprašovačem, 140 Kč, irena.kozelska@synestesis.com.
L'eau rêvée d'Isa je reedicí parfému Eau de Sisley 1 z roku 2009, a ten zase ozvěnou ikonického parfému téže značky z roku 1990 jménem Eau du soir. Z mého pohledu by byla skvělou volbou pro Lizzy i Eau du soir, ale s odstupem dvou metrů a po hodince vonného vývoje. To totiž zjemní, ztratí klasickou noblesnost a její složky se dokonale prolnou, takže působí jako svěží vzduch nad loukou z úvodu filmu. L'eau rêvée d'Isa je oproti Eau du soir akvatičtější, růžovější a perlivější a z počátku v sobě nese spanilou příkrost jarních rán: nahořklé citrusy, pikantnost svěžího koření a zelená větrovost jalovcového jehličí vytvářejí iluzi vodou nasyceného vzduchu nad rosou polehlou zelení. V srdci parfému růžoví plané růže a díky přetrvávající grapefruitové nahořklosti šimrá květinový akord v nose jako růžový sekt. Větvičník v základu voní konečně chladnou, vlhce zelenou zemitostí, jaká po ranní procházce ráda ulpívá na botách. Tohle je esence jarní anglické krajiny, kde vládne voda a vzduch je jako vypraný.
Jednou z nezapomenutelných scén Pýchy a předsudku je ta, v níž si Lizzy prohlíží sbírku mramorových soch ve světlem zaplaveném sále v Pemberly - domově pana Darcyho. Cesta palácem je jako bájné probouzení Šípkové Růženky: je náhlým střetem se smyslností na stropních freskách, s nahotou zkamenělých těl, s opulencí vzácných předmětů. Od chvíle, kdy Lizzy odmítla Darcyho žádost o ruku, pomalu odhaluje hloubku svého omylu a poznává, jak vzácné duše se zřekla. A tady jako by se poprvé v plnosti dotkla i jeho těla. Když se prochází v úžasu mezi sněhobílými skulpturami a bloudí očima do záhybů jejich tělesnosti, působí ve své bledosti sama jako jedna z nich - kdyby jí pod kůží vzrušením netepala krev. Konečně se zastaví tváří v tvář poslední soše, portrétu pana Darcyho, a tělem i duší ví. Není už pozdě?
My víme, že není. Od začátku cítíme v kostech, že toto bude šťastný příběh, a taky že bude. Předzvěst šíře, plnosti, roztažených křídel je přítomna v každém z dnes už ikonických obrazů z filmu, a proto tak uhrančivě vábí, jako kdysi mě před vitrínami olomouckého Metropolu. V Pýše a předsudku se ve vzestupné spirále rytmicky roztahují plíce, nádech střídá výdech, a s každým novým nadechnutím je hrudník plnější a plnější, jako když stoupáte na vrchol vysoké hory a v okamžiku nezbytné regenerace vás pohled na cíl vyživí k dalšímu vzepětí sil a přiměje zrychlit krok.
Samozřejmě, že tam dojdou. A my budeme tát nahoře s nimi. Budeme se cítit celí, ve spáncích nám bude tepat krev a za víčky se nám rozprostře žlutooranžové nekonečno.
Pýcha a předsudek je ztělesněním májových námluv s jejich pohybem vzhůru ve zmenšujících se kruzích a euforií z vrcholu.
Joe Wright a jeho filmařský tým vytvořili oslnivé dílo, jehož krása oslovuje všechny smysly v dokonalé harmonii. Pýcha a předsudek je syntestezií štěstí.
Teď už jen dopřávat si tu rozkoš s mírou a střídmostí.
Ne jako já.
___
A jako vždy vás na závěr pozvu k synestetickému hodování v podobě nejbližších vonných workshopů:
Růže v parfumérství: kvetoucí rozárium, 12 parfémů s růží (3 vodní včetně Lizziny L'eau rêvée d'Isa od Sisley, 3 vzdušné, 3 ohnivé a 3 zemité), 4 základní suroviny růžových kompozic
so 8|6|2024 9-12
Botanická zahrada Praha-Troja
Český les čichem: autentické lesní čarovno, vonné esence na pozadí českého lesa, ikonické parfémy s lesními příběhy
so 15|6|2024 8-13
odjezd z nádraží Praha Dejvice směr Křivoklátsko
Jak čichem na ženské archetypy: 8 ženských archetypů, 2x8 parfémů a vaše duše někde mezi nimi
st 26|6|2024 17-20
Praha 6
Na všechny workshopy - a osobní konzultace - se můžete přihlásit zde. Těším se na vás, přátelé!
P.S.P.S. A pokud toužíte dozvědět se o každém novém článku na blogu Synestesis jako první mezi prvními, vložte svou e-mailovou adresu do políčka vpravo dole s poetickým názvem Newsletter. Budete tak mít jistotu, že vás žádná synestická rozkoš ani jiná parfémová veledůležitost nemine.