dva životy na mlžné křižovatce
___
Listopadový film vhodný do Filmáče pro synestetiky jsem chvilku hledala. Jana Eyrová mě napadla jako první. A pak několik dalších adeptů. Ale žádný tolik neladil k listopadovým mlhám, které jsem si vybrala jako rámcové téma pro druhý podzimní měsíc. První volba je často ta nejlepší, ale teprve zvažování dalších možností ukáže proč.
Janu Eyrovou - postavu, příběh - totiž zcela vystihuje právě scéna tonoucí v listopadové mlze. Jana Eyrová - postava, příběh - je odpovědí na otázku, proč dokážeme stát hodiny před obrazem, tedy dvoudimenzionálním objektem ustrnulým v čase, a přitom užasle sledovat strhující životní zápletku plynoucí z bodu A do bodu Z, a to ve všesmyslové a všerozměrné plasticitě, jakou lze srovnat jen s reálným prožíváním a plnou přítomností: ten jeden obraz říká vše. Říká vše, přestože nevíte, co předcházelo a co bude následovat. Nevíte to. Ale víte. Víte to, protože to, co vidíte, je i vaše. Je to i váš život nebo jedna z jeho linií, a to zcela niterně nebo v mnohem širším smyslu, jako je naše vše, co patří k člověku. Je to uzel, z něhož se rozbíhají vlákna do všech stran. Uzel obsahuje vše: co bylo, co je, i to, co bude.
Ve filmu říkáme takovým uzlům "ikonická scéna". "Ikona", "ikonický" jsou dnes silně nadužívaná slova. Pokud se však podaří najít jim adekvátní použití, označují cosi relativně jednoduchého, co mimořádně přiléhavě vystihuje něco nekonečně složitějšího. V parfumérství pokládáme za ikonické vůně takové, jež v čase neztrácejí výmluvnost a nezaměnitelnou identitu. Ikonické jsou literární, filmové nebo zcela reálné postavy, jež dokonale zastupují nějaký lidský charakter či osud. Ikonické jsou šaty, které nedostižně vystihují mnohdy skrytou podstatu svojí nositelky. Ikonické jsou některé barvy, nestárnoucí oděvy, kulturně nasycená místa. Ikona je v původním smyslu slova obraz božské postavy nebo výjevu z jejího života: Krista, Bohorodičky, světce. Podržme v sobě to, že je to obraz, který přesahuje sebe sama a který odkazuje na nějakou nadpřirozenou - doslova magickou - realitu. Ikona je otisk mýtu. Mikrokosmos zastupující makrokosmos. "Jak dole, tak i nahoře."
Adaptací románu Charlotte Brontë existují desítky. Já mám zvláštní slabost pro dvě: pro film Franca Zeffirelliho z roku 1996 s Charlotte Gainsbourg a Williamem Hurtem a pro film Caryho Fukunagy z roku 2011 s Miou Wasikowskou a Michaelem Fassbenderem. Ačkoli jsou z mého pohledu zcela rovnocenné, chtěla bych se dnes věnovat novější z obou adaptací. Proč? V práci s exteriéry je sice nedůsledná, nerespektuje plynutí času tak, jak je popsáno v románu, ba dokonce dokáže v jediné scéně spojit dva záběry natočené zjevně v různých klimatických podmínkách. Přesto je z obou filmů listopadovější: ze všech adaptací Jany Eyrové, které znám, ctí nejkonzistentněji ponurou gotičnost předlohy. A gotický román charakterizuje právě ono zásvětní listopadové bezčasí, dušičková rozpíjivost, ono území nikoho mezi dvěma břehy, kde se z mlh vynořují zvuky pomalého veslování a Chárónova kostnatá ruka obrácená dlaní nahoru.
Pojďme si však prohlédnout ikonu. Obraz. Scénu setkání obou protagonistů. Dvě postavy, jež si v mlze vzájemně osudově zkříží cestu.
Je druhá čtvrtina 19. století, Jana, panská guvernantka, nese v pozdním listopadovém odpoledni psaní ze Thornfieldu, zámku, kde pracuje, na nejbližší poštu: černě oděná, strohá postava pohybující se rychlým krokem mlhou, kterou sama živí vlastním dechem. Náhle nad ní divoce zaržá vzpínající se kůň, jezdec nešťastně padá ze sedla a splašené zvíře ne a ne se uklidnit. Jezdec je zlostný, panovačný, hrubý. I on jakoby generoval cosi z přítomného počasí: těžkost u země, hluboké, bahnité kaluže, z nichž se rozstřikuje špinavá voda, napité, splihlé polštáře mechu. Má vymknutý kotník a kulhá. Neobejde se bez pomoci, a vy cítíte, že tu slabost svému zachránci - své zachránkyni - naúčtuje i s úroky. Mohl by být pijanem, který v temné místnosti s jedinou svíčkou rozmetá, co je na stole i kolem něj; prchlivým démonem, který ničí, co mu přijde do cesty. Je natlakován nekonečným hněvem, a tento hněv bez konce vyvažuje stejně nekonečnou bezmoc. Je to živelně se hněvající, bezmocný muž, dává-li vám to smysl. To na té malé ženě není nic znát. On je jako vulkán plivající dehet, ona něco z minerálu. Neotřesitelná, opanovaná, povznesená nad emoce a konající.
Je taková, protože peklo už viděla.
Kdo přežil peklo, ví, že peklo není tma, plameny ani síra. Peklo je krutost. A jezdec není krutý člověk. Jak to ta žena ví? Neví to. Ale ví. Ví to, protože to, co vidí, je i její. Je to i její život nebo jedna z jeho linií, a to zcela niterně nebo v mnohem širším smyslu, jako je naše vše, co patří k člověku. Je to uzel, z něhož se rozbíhají vlákna do všech stran. Uzel obsahuje vše: co bylo, co je, i to, co bude.
Jana vidí v mlze velmi dobře. Jana vidí dobře zejména v mlze. Jana je intuice sama. A intuice je schopnost z uzlu usuzovat na celou síť.
Lunární barvy. Nesvětlo. Foto via Pinterest.
Jana Eyrová a pan Rochester jsou v něčem stejní. A v něčem se liší. Oba jako by patřili Luně. Jsou to vážné postavy pohybující se v šeru, světloplaché duše. Oba v sobě nesou tragickou zkušenost, on jako by trpěl trvalou ztrátou naděje, byl proklet, ona jako by naopak v blátivém pekle nahmatala pevné dno, a stojí vzpřímeně a volně v ramenou, jako opravdu málokdo. Jana Eyrová je přesto ukázková melancholička, Edward Rochester ukázkový cholerik. Ona jako by v duši plakala. A on se hněval. Co způsobuje, že duše náležejí Slunci nebo Luně? Světlu nebo tmě? Dnu nebo noci? Jana je sirotek. Dítě bez matky. Rodiče ztrácí krátce po narození, a pak už zná jen matku chladnou. Nenávistnou tetu. Macechu. A pak stejně nenávistnou, macešskou instituci. Internátní školu. Nematku. Nematka je matka, která dítě nenávidí pro to, čím je, nebo miluje pro to, čím není. Miluje vlastně jiné dítě, a její dítě to podvědomě ví. Jana je dítě, které vyrůstá v chladu. Dítě chladu. Dětem chladu jako by šla stále od úst pára. O matce Edwarda Rochestera nevíme nic. Víme jen to, že byl v mládí otcem zneužit k získání majetku prostřednictvím věna své nastávající - byl oklamán, lapen do pasti, obětován. Lze o něm říct něco jiného, než že i on je sirotek? Možná dítě bez matky, rozhodně však bez otce. Dítě neotce. Dítě chladu. Možná, že děti nematek v duši pláčou a děti neotců se zlobí. Děti chladu si každopádně podivuhodně rozumí. Rozumí si i v situacích, kdy se jich jiní bojí nebo se jich straní. Třeba když se v mlze splaší kůň, a v krajině nikoho proti sobě stojí dva duchové. Mají různá jména. Hamlet, Ofélie, stvoření dr. Frankensteina, Cyrano z Bergeracu, Velký Gatsby, Tyrion Lannister, Lisbeth Salander, James Bond. V různé hloubce prožívání, někdy zcela na povrchu a někdy tak hluboko, že o tom sotva vědí, si myslí, že jsou něčím zrůdní. To si myslí všechny nemilované děti. A tak celý život žijí v mlze. Na nehostinných místech, kde není koho potkat. Mlha je milosrdná.
Myslíte, že jsou sami? Ti nejsou nikdy sami. Vždycky jsou dva. Jsou dva, i když vidíte jen jednoho. Jdou si bok po boku a rozmlouvají v takové hloubce, že se za nimi nikdo neodváží. Jsou dva. A nerušeni. Foto z filmu via Pinterest.
Jana Eyrová 2023. Cosi viktoriánského, hluboká čerň a dotek svěží bílé v blízkosti tváře. Třeba v podobě asfodelů, jež kvetou na Elysejských polích. Jana působí jako jeptiška. Musím říkat, že není? Foto vpravo a uprostřed Carolina Herrera, vše via Pinterest.
Ptáte se, proč hledat podobu Jany Eyrové současnosti? Existuje snad něco takového? Samozřejmě, že existuje. Jana Eyrová je jednou z podob věčného archetypu. Je archetypem panny. Ne však ledasjaké. Je pannou ve smutku. Černou madonou. Je pannou vědmou. Pannou, která pannou nemůže být, a tak je vědmou. Ač mladá, je stará. Ač bezelstná, moudrá. Ač krásná, krásná skrytě. Jana je předčasně zestárlé dítě, sama sobě matkou. Co potřebuje Jana Eyrová současnosti? Začněme tím, že se uvidí. Chcete-li se uvidět i vy, připojte se k workshopu "Jak čichem na osobní styl", který se koná v pátek 24. listopadu od 17 do 20 hod. v pražských Dejvicích. Prostudujeme 8 vůní, 8 základních ženských archetypů a 8 stylů oblékání. Kdo jsme, odkud a kam jdeme? Odpověď na tuto otázku můžeme hledat i s pomocí krásy: vůní a oblékání. Vůně a oblékání nejsou povrchní. Jsou povrchem hloubky. A to vůbec není totéž.
Chcete-li naopak přijít na kloub tomu, jak voní mlha - co je podstatou této fascinující parfumérské iluze a který parfém a vonná surovina ji dokonale ztělesňují -, přidejte se k online synestetickému workshopu, tentokrát na téma "Jak přeložit vůní... mlhu". Už ve čtvrtek 30. listopadu od 19 do 20 hod. nebo následujících 14 dnů ze záznamu. Přihlašování je možné do pátku 24. listopadu, tak abych vám stihla poštou doručit oba vonné vzorky.
A pokud vás kromě mlhy fascinují živly vůbec, můžete se zúčastnit workshopu "Jak vonět ve svém živlu" v pátek 8. prosince od 17 do 20 hod. opět v Praze Dejvicích. Jsme opravdu živly, každý z nás jedním ze čtyř nebo jejich souhrou: nejen oheň, voda, země, vzduch, ale také rosa, doutnání, písek, láva, vichřice. Přijďte se seznámit sami se sebou!
Přihlašování je možné zde. Přijďte, přátelé!
Další možností, kde se dnes mohou Jany Eyrové oblékat, je Lemaire, foto via Pinterest. Už jen trochu bílé ke krku. Dobří duchové se bílou vždycky prozradí. Dobří duchové a panny.
Když Edward Rochester spadne v mlze z koně, poraní si nohu a nemůže chodit. Zchromlý muž, nebojácná žena, zdivočelý kůň. Kolik možných scénářů! Kolik životních zápletek! Muž se potřebuje dostat ke koni. Kůň je zdrojem jeho pohybu, jeho kinetickou energií. Žena se pokouší přivést koně k jezdci, ale nedaří se jí to. Kůň se vzpouzí. Ona není jeho pánem. A tak se jezdec musí opřít o malou ženu, a s její pomocí dojít ke koni. Díváme se na ikonickou scénu. I v celém příběhu se tedy musí zchromlý jezdec opřít o malou ženu, aby došel ke koni, a znovu mohl prudce vyrazit za svým cílem. Nehledala bych v tom důkazy toho, kdo je větší a kdo menší - zda náhodou ženy nejsou silnější než muži. Nejsou. Ani muži nejsou silnější. To je alespoň moje náboženství, ale nechám vám vaše, chcete-li. Myslím, že Jana Eyrová je tím, co jsem jinde nazvala duší duše. Je něčím neobyčejně krásným, ryzím, zcela se vymykajícím tomu, nač jsme zvyklí - a co téměř nikdo nevidí. Jen psi, děti a duše, které prošly peklem. Edward Rochester je životně poznamenán tím, že kývl na sňatek s něčím neobyčejně krásným na první pohled, co se ukázalo temnější než temné. Tento motiv se v příběhu ostatně znovu objevuje v podobě Blanche Ingram, oslnivé krasavice, která v Rochesterově salónu pohledem váží stříbrné svícny a plive na to, co, jak velmi správně cítí, je v místnosti nejkrásnější: na duši duše. Blanche Ingram je ostatně prototypem budoucí nematky: bude ženou, která bude čistotu svého dítěte nenávidět nebo si o něm vytvoří vlastní představu - vytvoří si paralelní dítě, které bude schopna snášet. S Blanche se na scénu vrací postava Rochesterovy první ženy, jež jako by byla její dvojnicí. A prostřednictvím malé Adèle, dcerky posledně zmiňované, vidíme osud dítěte vychovávaného k obrazu takové matky: Adélka je panenkou na hracím strojku, jež tančí na otočení kličkou a ochotně mrká očima směrem, kde lze očekávat těžké stříbrné svícny. To, že Rochester Blanche prohlédne, dává smysl jeho zdánlivě nekonečnému utrpení: bylo lekcí, kterou, ač to tak zatím nevypadá, zdárně prošel. Na koni však ještě nesedí. Zatím je stále ještě paralyzován a neví, jak z bludného kruhu ven. Něco mu chybí. Co? Malá žena, o kterou by se opřel na cestě ke koni? Duše duše? Podívejme se na to optikou vůně. Janiny vůně. Vůně je zrcadlem duše.
Frédéric Malle Dans tes bras
Dech v mlze. Dans tes bras znamená francouzsky "Ve tvé náruči", "Ve tvém objetí", "U tebe". A opravdu jsem se nepomátla, když píšu o studené listopadové mlze a Janinu duši překládám právě touto vůní. Dans tes bras, parfém z roku 2008 a z dílny parfuméra Maurice Roucela, je chladně teplý, jako je šerosvit světlem i tmou.
Toužíte-li vdechnout Janu Eyrovou, napište si o vzorek - 2 ml ve flakonku s rozprašovačem, 240 Kč, irena.kozelska@synestesis.com.
První dojem je jako vydechnutí v mlžném podzimním podvečeru. Vlhnoucí chřípí činí nos citlivějším na vůně i na chlad, a z následného nádechu tak zatrne v nose, jako když člověk vtáhne do plic zimní jehličnatost s trochou růžového pepře. Je to velice zvláštní, mysteriózní zážitek, v němž jako by se aktivoval šestý smysl a ožívala tajuplnost zimního borovicového lesa za soumraku - kadidlem provoněný chrám lesa. Borovicové jehličí a kadidlo. Fialka a otočník. Mlhotvorné bílé pižmo s náznakem slanosti a zemitá dřevitost. Celý parfém je vystavěný na takových podobnostech, ozvěnách, kdy jeden tón vnímáme v první části vonného vývoje a druhý, co do vonného profilu blízký, ale hlubší, v části druhé. Tak jako přechází peprná borovicovost v obřadnou směs kadidla a posvátných dřev, přechází mlžná fialka v temnější, sladší a hřejivější tón pudrového otočníku. Celá kompozice nese stopy zemitého pačuli, které dává mlžnému závoji nezbytné zrno a nosu připomíná, že toto je mlha podzimních dnů, dnů listo-pádu, kdy se hmota vrací do země, a přispívá tak k rozkladným procesům, k nimž se dnes nechceme znát. Vůně tak pomalu spěje k nečekaně smyslným tónům, jako by si člověk v chladu rozepnul knoflíky, dal průchod teplé tělesnosti, a pak chvíli dýchal na zkřehlé ruce sobě drahé duše, a uložil je do záhybů vlastního těla. Dans tes bras je Suitou z Jany Eyrové Daria Marinelliho přeloženou do vůně. Důvěrným setkáním dvou, kteří, jak se zdá, zatím bloudí v mlze. Ve skutečnosti však vždycky byli spolu.
Na konci scény setkání v mlze odjíždí pan Rochester na koni a Jana pokračuje opačným směrem. Míjejí se? Míjíme se s tím, co nevidíme. Třeba s příběhem, který vypráví to, co není naše nebo ještě není naše nebo co jako své zatím neumíme rozpoznat. Jana Eyrová je jakýmsi kruhovým tancem, kde se tanečníci občas přiblíží a zase vzdálí. Kdyby za nimi zůstávaly stopy, vznikl by na zemi půdorys labyrintu. Co je cílem cesty labyrintem? Dostat se dovnitř nebo ven? Myslím, že pro povahy, jako jsou Jana Eyrová a Edward Rochester, dostat se do středu. Do srdce labyrintu. Do srdce. A najít tam tu druhou duši.
Tu, která vidí.