čím vonět, když nám doba nepřeje
___
Nevím o tom, že by Agatha Christie v některém ze svých románů zmiňovala, jakým parfémem se voněl Hercule Poirot. Ve druhé epizodě třetí řady stejnojmenného seriálu (1989-2013) s názvem Jak vám roste zahrádka (1991) si ovšem Poirot v podání nenahraditelného Davida Sucheta parfém kupuje, a mimochodem tak svým přátelům dává další z mnoha příležitostí, aby si ho dobírali pro jeho románskou "zženštilost".
Identifikovat tento parfém je poměrně snadné. Můžete si epizodu pustit spolu se mnou (zde), a pohybem kurzoru po časové ose se přesunout přímo k oběma "usvědčujícím" pasážím. V čase 3:20 tak můžeme sledovat Poirota, jak vychází z luxusní londýnské parfumerie, a v čase 5:27, jak svou novou vonnou akvizici aplikuje z takzvaného splash flakónu, tedy lahvičky bez rozprašovače, a hezky postaru si ji tak doslova plácá na tváře.
Závěrečná scéna celé epizody. Poirot si slastně čichá k dlaním, jimiž si předtím nanesl na tvář kolínskou. Nutno dodat, že celým dílem se táhne motiv Hastingsovy "senné rýmy" a podezřívavé krčení nosů všech Poirotových přátel, kteří hledají zdroj Hastingsova utrpení. Asi tušíte, kdo je za ně zodpovědný. Poirotův výraz je ovšem nanejvýš výmluvný - když ji miluješ, není co řešit.
Onou půvabnou parfumerií z příběhu je obchod a pánské holičství v jednom ctihodné anglické značky Geo. F. Trumper, jenž se nachází na Curzon Street č. 9 v londýnské čtvrti Mayfair. Parfémem, s nímž spokojený Poirot odchází, a poté si jej v koupelně pleská na tváře, je vůně Curzon Cologne z roku 1882. Můžete si ji ostatně zakoupit i v českých e-shopech s tradiční pánskou kosmetikou, například zde (obal se mírně liší od obrázku níže, protože jde o typ flakónu s rozprašovačem).
Curzon Cologne je klasickým parfémem s citrusovou hlavou, sladce kořenitým srdcem a zemitým základem, který voní zejména doutníky a kůží. Chcete-li snadno představitelné přirovnání, zejména v prvních dvou fázích vývoje se podobá skvělé a bohužel velice podceňované kolínské Old Spice od Shulton Company z roku 1938, běžně dostupné v českých drogeriích za pár korun. Jde o kompozici s převahou základových tónů. Laik by řekl, že je to parfém poměrně těžký. Co všechno znamená ve světě parfumérství cologne už jsem podrobně vysvětlila jinde. Na tomto místě tedy upřesním jen to, že už s ohledem na hloubku této vůně logicky nejde o tradiční "kolínský" akord, který stojí naopak na převaze svěžích, lehkých tónů citrusových, tedy tónů hlavy, první fáze vývoje parfému. Přesto je z terminologického hlediska zcela v pořádku, budeme-li i v tomto případě používat slovo kolínská. "Kolínská" je totiž, kromě typu stavby parfému (s převahou hlavových tónů, jak už bylo řečeno) také typem koncentrace (tím nejnižším) a zároveň synonymem pro parfém vhodný pro muže (samozřejmě proto, že byla, a do jisté míry stále ještě je, vnímána jako nejpřijatelnější typ vůně pro muže). Přesto vás teď, když jsme se alespoň rámcově prokousali celou "kolínskou" tématikou, musím zklamat.
Tohle totiž není Poirot.
Samozřejmě mě těší, že britští filmaři nenechali nic náhodě a v seriálové epizodě použili kolínskou značky, která měla v roce 1935, kdy se příběh odehrává, už dlouhou historii. Dům Geo. F. Trumper se věnuje pánské péči od roku 1875 a nepochybně přispívá k udržování uhlazené elegance, jejímž je Poirot přímo ztělesněním. Starobylé kouzlo obchodu na Curzon Street si ostatně můžete prohlédnout na této stránce níže, kde lze jeho prostory navštívit formou 3D prohlídky. Poirot by v takovém prostředí nepochybně zaplesal. Přesto, jak už jsem napsala výše, Curzon Cologne není Poirot.
Poirot je fialka.
Jak můžu vědět, že je Poirot fialka? Vím to stejně jistě, jako když o někom řekneme, že je vlk samotář, lev salónů nebo hrabivý sysel. To nejsou jen přirovnání. Jsou to vlastně totemická zvířata, jež s tím či oním člověkem sdílejí jeho dominantní vlastnosti - dobré i špatné. Najít své totemické zvíře je jako uklidit si v hlavě: člověk získá jasnější představu o sobě samém, a najednou mnohem líp ví, co má dělat, i co vůbec nemá smysl od sebe očekávat. Je-li vaším totemickým zvířetem slon, nepouštěla bych se do manipulace s porcelánem - jinými slovy bych od sebe neočekávala smysl pro jemnost a mikroměřítko. Ten vidím někde u kolibříků. Nejste-li ovšem naladěni na poněkud šamanskou představu totemického zvířete, stejně funguje i pohádková, mytologická, literární nebo filmová postava, jinými slovy kulturní archetyp. Ba dokonce jakýkoli objekt, například šaty nebo jiný kus oblečení, dopravní prostředek nebo krajina. Cokoli byste si s chutí vetkli do erbu. Jde o analogický vztah dvou osob (já a Viktorka z Babičky) nebo osoby a předmětu (vy a váš prsten). Obě strany přitom sdílejí týž soubor rysů. "Řekni mi, jaké knihy čteš, a já ti řeknu, kdo jsi." Proč by to mělo být s vůněmi jiné? Vlk samotář tak rozhodně voní jinak než lev salónů. A tak, co se mě týče, bytostně věřím v cosi, čemu říkám totemický tón: vonný tón, s nímž sdílíme své dominantní vlastnosti a jenž nám pomáha zůstat při sobě, být sám sebou.
Proč je Poirot právě fialka? Prostě to tak cítím. Tím samozřejmě dávám v plen doznání, že je to můj subjektivní názor, moje víra. Jste-li ovšem vybaveni darem intuice a neméně cenným darem plně se jí odevzdat, budete mi rozumět: když vám něco říká vaše intuice, prostě to tak - pro vás - je. A já zkrátka od první chvíle vidím Poirota jako fialku a jakákoli jiná vůně mě u něj více či méně "tahá za uši". Například Curzon Cologne není úplně od věci - je to vůně se silným retro nábojem, elegantní, formální. Ale se svým akordem "kožená pohovka - doutník - whisky" je pro Poirota příliš ukotvená ve hmotě, vydělávání peněz a potřebě dávat svoji zajištěnost najevo. A také příliš mužná. Je to vůně pro lva salónů. A tím Poirot není.
Chápu, že prohlásit, že něco nějak prostě je, není z čtenářského hlediska moc zajímavé. Pokusím se tedy přejít z pravé hemisféry do levé, a svůj intuitivní pocit podložit logickými argumenty. Intuice je totiž samozřejmě jen jiná forma úsudku, jež se člověku jeví a přichází k němu z nerozlišenosti podvědomé zkušenosti. Rozhodně není ničím, co by logice odporovalo. Pojďme tedy na to.
Fialka má v celém spektru vonných tónů svébytné zabarvení. Je tónem subtilním, introvertním, melancholickým. Na mé Synestetické mapě 8 archetypů a 8 skupin vůní patří do výseče "svěže květinových a ovocných" a k archetypu panny a mládence. Není snad Poirot až panensky čistý? A není snad - se vší úctou - starým mládencem? Nebojte se, fialka vám nelepí na čelo podobné nálepky. Dá vám však auru nevinnosti, ryzosti, jemnosti a vytříbenosti.
Fialka má také silně nostalgický náboj, jinými slovy nám připomíná něco z minulosti - jako by se stále ohlížela za tím, co bylo. Proč tomu tak je, k tomu se ještě dostaneme. Fialka má také blízko k živlu vody, přesněji řečeno sdílí vlastnosti se dvěma živly: vodou a vzduchem. To je ostatně zřejmé i z výše uvedené mapy. Její vůně evokuje tzv. petrichor, tedy vůni deště s jeho nenapodobitelnou směsí zemité prašnosti, vlahé ozoničnosti a brnění, jako když se rukou dotknete ohradního drátu pod proudem. Podobný pocit - a čichový vjem - zanechává hliníková lžička v ústech. Proto se také fialka - v kombinaci s fialkovým listem a kosatcem - používá ve všech vonných akordech, jež evokují atmosférické jevy na rozhraní živlů vody a vzduchu: jemný déšť, rosu, mlhu, prostě klimatické úkazy, při nichž vzniká aerosol. Fialka zkrátka působí, jako by vám na mokrý výkres ukáplo slézové barvy nebo zvonečkově modré. Skrze svoji dešťovost se dotýká slz a nese s sebou silnou symboliku očisty skrze pláč. Značí překonání ztráty. Katarktický průchod vodami.
Fialka tak má do jisté míry ženský náboj. Vrátím-li se k výše zmiňované nostalgičnosti, fialka působí nostalgicky - připomíná cosi z minulosti - i proto, že v jistém čase byla v módě. Řečeno jinými slovy, určitý úsek relativně nedávné historie prostě voněl fialkami. Fialková móda nastupuje velmi silně zejména na konci 19. století a jako jeden z převládajících trendů trvá zhruba do počátku první světové války. Doznívá však ještě mnohem déle. Možná si vzpomínáte na Císařské fialky, druhý díl pentalogie Sňatky z rozumu Vladimíra Neffa o dvou pražských dynastiích - Bornů a Nedobylů. Právě tak se, v mnoha obměnách, jmenovaly módní fialkové parfémy této doby: Vera violetta značky Roger & Gallet (1894), Violette de Madame (1901), Violette précieuse od Carona (1913), Royal Violets značky Augustin Reyes (1927). Absolutním vrcholem fialkové (a kosatcové) nádhery jsou samozřejmě dva parfémy od Guerlaina, které se, zaplaťpánbůh, stále dají koupit: a to Après l'ondée (1906) a L'Heure bleue (1912). A platí, že všechny byly koncipovány... jako parfémy pro ženy.
Jako nikdo na světě. Prostě originál. Šťastná výsada všech, kteří se nenechali semlít představou o tom, kým by měli být. Na snímku níže Poirot a "Monsieur" Bob. Doufám, že i vy chováte svého pejska v náležité úctě, a neřeknete mu jinak než Monsieur Punťa. Foto ze seriálu Hercule Poirot (1989-2013) via Pinterest.
Existuje vůbec něco jako "dámský" a "pánský" parfém? Vůně s ženskou konotací a vůně s konotací mužskou? Do jisté míry je takové rozdělení podmíněno kulturními stereotypy. Do jisté míry však skutečně některé tóny působí ženštěji a jiné mužněji. Ženu prostě archetypálně asociujeme se sladkou květinou, jež vábí k opylení. Muže s houževnatostí dřeva a divokou hořkostí bylin. Zůstaňme však u stereotypů, protože ty vysvětlují, proč by pan Trumper, majitel ctihodné parfumerie na londýnské Curzon Street, nabízel zákazníkovi, jako je Hercule Poirot, vůni typu Curzon Cologne.
Lze říct, že dosud žijeme, do jisté míry, ve "vonném paradigmatu", které se rodí někdy v poslední čtvrtině 19. století: žena je fialka (nebo jiná květina), muž levandule. To druhé platí zejména - čím bude pánský parfém konvenčnější, tím větší bude pravděpodobnost, že bude obsahovat výrazný tón levandule. Guerlain tak příznačně uvádí počátkem 20. století na trh dvojici parfémů pro jedno a druhé pohlaví: fialkový Violette de Madame ("Fialku pro dámu", 1901) a levandulový Mouchoir de Monsieur ("Pánský kapesník", 1904). Fialka v té době zkrátka ztělesňovala ženu, která byla vnímána jako bytost křehká a neduživá, jež snadno omdlévá, a neobejde se tak bez pevné mužské opory - mužova vedení. Levandule byla oproti tomu pokládána za základní ingredienci nejrozšířenějšího hygienického produktu pro muže: totiž samozřejmě kolínské, jejíž primární funkcí bylo sloužit jako voda po holení. Levandule tak byla synonymem spořádaného, solidního muže - opory pro fialku.
Vraťme se ovšem zpět k Poirotovi. Proč Poirota vystihuje fialka, a ne levandule? Řekla bych to takto: levandule by vystihovala jeho gentlemanskou uhlazenost. Byla by uniformou, jakou jsou i pánské obleky. Muži v naší kultuře vůbec oproti ženám nemají v estetickém sebepojetí moc na výběr, a z velké části se skutečně oblékají do jisté formy uniformy. Kdybychom však měli ze všech věcí, které belgický detektiv nosil, vybrat tu, v níž je nejvíc Hercula Poirota, byla by to, domnívám se, jeho stříbrná brož ve tvaru amfory, v níž nosil zejména... kytičku fialek. Ta brož totiž ztělesňuje cosi pro něj zcela niterného: je to, jak se dozvídáme v epizodě s názvem Bonboniéra (1993), dar od ženy, k níž kdysi cítil nikdy nevyslovenou náklonnost a kterou znovu potkává po letech po boku svého dávného přítele a se dvěma dospívajícími syny, z nichž prvorozený nese jméno... Hercule. Poirot jako by se tak díval na sebe, kdyby na jedné životní křižovatce volil jinak. Je to velice krásná a velice emotivní scéna (v českém dabingu se na ni můžete podívat zde, od stopáže 47:50). A tento motiv ohlédnutí se za tím, co bylo a co mohlo být, jako by se v Poirotových příbězích vracel pokaždé, když detektiv vidí dva mladé lidi, jak se po různých útrapách a peripetiích konečně chytí za ruce: něžně se usmívá a vlhnou mu oči. Za tím vším a na konci všeho je člověk, který o něco nekonečně cenného přišel. Ale upřímně se těší z toho, že to našli jiní. To je jedna z nejkrásnějších Poirotových vlastností. Myslím, že lidé, kteří jsou něčeho takového schopni, v sobě mají malinkou, laťkovým plůtkem obehnanou zahrádku... s trsem fialek.
Vlevo poetika počátků letectví. Vpravo současný flakón Vol de nuit. Opravdu autentický závan 30. let. Ani toto ovšem není Poirot. Foto via Pinterest a www.fragrantica.com.
Řekněme tedy, že Poirot je fialka a potřebuje fialkovou vůni. Jaké by měl možnosti v roce 1935, kdy se odehrává epizoda, v níž si parfém kupuje?
Jak už jsem psala výše, fialkových či případně kosatcových vůní - kosatec s fialkou sdílí velkou část vonných kvalit - existovala spousta. Většina však byla určena ženám. K těm, které nebyly zamýšlené pro dámy a zároveň obsahovaly dominantní tón fialky, patřil parfém Violette značky Valois, který už se nevyrábí, a dvě vůně od Acqua di Genova, Silver (1853) a Gold (1853). Dosud je dostupná - i když obtížně - první z nich. Bohužel jsem nikdy neměla možnost žádnou z jmenovaných vyzkoušet, a tak nemůžu říct, ztělesňuje-li Poirota, nebo ne. Do jisté míry uspokojivou volbou by byl dle mého názoru legendární parfém od Guerlaina Vol de nuit (1933), o němž jsem podrobněji psala zde. Ve své době se ovšem rovněž prodával jako dámský, přestože byl inspirován mužskou kulturou a stejnojmenným románem Antoina de Saint-Exupéryho Noční let, který je poctou průkopníkům letectví. Fialka a kosatec v něm jdou nicméně přinejmenším ruku v ruce s narcisem - ne-li přímo krok za ním. Vůně tak má s ohledem na charakteristické zeleně kožené podtóny narcisu dávku čehosi pro Poirota nepatřičného: aristokratickou divokost, díky níž by byla vhodná pro někoho, kdo se rád toulá - anglického gentlemana na venkově, ušlechtilého jezdce na ušlechtilém koni, pro elegantního pilota dobového letadla či závodního vozu s koženou kuklou, koženou bundou a koženými rukavicemi. A to přece není Poirot.
Zajímavou alternativou by mohl být i Shalimar, opět od Guerlaina a bohužel opět "dámský", ovšem specificky v koncentraci EDC, o níž jsem podrobně psala zde. Ta je totiž ze všech dostupných (EDC, EDT, EDP a extrait) "nejpánštější". Shalimar má překrásnou kosatcově pudrovou fasetu, jež se v koncentraci EDC prolíná s temně kouřovými a koženými tóny. Na Poirota je ale, dle mého soudu, parfém temný příliš, a nectil by tak jeho dojemnou, občas až dětskou skřítkovitost. Dovedu si jej však představit jako součást Poirotovy vonné garderóby, coby parfém vhodný na večer. Smutnou zprávou je, že právě tato koncentrace relativně nedávno zmizela z portfolia značky.
Hledáme-li ovšem něco poirotovsky univerzálního, z mého pohledu má téměř vše potřebné Guerlainova neméně legendární vůně Après l'ondée, "Po dešti". Après l'ondée patří, podobně jako Vol de nuit i Shalimar, k největším vonným opusům všech dob. Poirotovi by se tak vyrovnala už svým nezpochybnitelným, nadčasovým významem. Ladí k němu však i svou něžnou, fialkově kosatcovou pudrovostí. Vonět po pudru nebylo v meziválečné éře ničím neobvyklým, a to u obou pohlaví. Fialkou či kosatcem vonící pudr totiž používali muži i ženy jako starší formu antiperspirantu. Moje italská kamarádka Chiara, původem z horké Neapole, používá dodnes tradiční italský pudr Borotalco, uvedený na trh roku 1878 a od nedávna ostatně dostupný i na českém trhu. Touž parfemaci má mimochodem i skvělý antiperspirant téže značky, který si občas kupuji já. Chcete-li si udělat rámcovou představu, co čekat od Après l'ondée, kupte si některý z těchto produktů, představte si jej ještě stokrát krásnější, a máte jasno.
Přestože i Après l'ondée byla při své akvarelové pudrovosti primárně určena ženám, má v sobě aspekty, díky nimž z mého pohledu ladí i k muži, jakým je Poirot: totiž vzdušnou kořenitost anýzu a koriandru a téměř mrkvovou zemitost, jež charakteristicky drhne v nose, jako když polknete sousto sladké mladé mrkve. Přestože nejde o fotorealistickou kopii vůně deště, nacházíme v parfému všechny jeho výše už zmiňované kvality: typickou prašnou vůni cest, do nichž bubnují první dešťové kapky, a odér ozónu, v němž člověk tuší namodralé výboje. Za chvilku pokvetou fialky. Až nějaké objevíte, přiklekněte si k nim a přivoňte si: fialka je mnohem víc než fialkový bonbón, jak se zdá z mnoha parfémů z dámského segmentu, a díky své charakteristické svěží zelenosti a jemné, kořenné zemitosti se snadno přizpůsobí - zdůrazněním toho či onoho aspektu - poetice obou pohlaví.
Fialka však byla více než sto let synonymem pohlaví "slabého", a, ostatně jako celý rituál vonění se, pokládána za cosi u muže podezřelého.
A tak to zkrátka je: v každé době leží na některých sklonech a projevech chování stín, a ten ovlivňuje, zda se k nim přihlásíme, nebo ne.
Čas pánské fialky měl teprve přijít.
Myslím, že dnes by měl Poirot z čeho vybírat, přestože vedle nadále všudypřítomné levandule (jíž dýchají na záda bylinné a dřevité složky) je fialka stále svérázem a solitérem. Poirot by mohl sáhnout po parfému L'homme de coeur - "Muž srdce" - z roku 2002 mé oblíbené bretaňské značky Divine, v němž jako by dešťové kapky skapávaly z jalovcových jehlic. Fialkovost v něm postrádá výraznější sladkost i pudrovost, a projevuje se naopak svými kořenitými a zemitými aspekty a také charakteristickou akvatičností. Zatímco v Après l'ondée už je tak šťastně po dešti, v tomto parfému ještě jemně, dubnově prší. Poirot by si myslím zamiloval i velkolepý parfém Dior Homme z roku 2005, dnes prodávaný pod názvem Dior Homme Original, dokonale vyvážený, nostalgicky vyznívající akord kosatce a levandule na zemitém, kakaově pudrovém základě - vůně do divadelní lóže polstrované soumračně modrým sametem. Tato pánská kompozice je mimochodem nesrovnatelně sladší než dámská Après l'ondée. To jen abych ilustrovala proměnlivost kulturních kódů. Něžný a přitom působivě strohý a odměřený je Eau de narcisse bleu od Hermèse. A dokonalý soulad by myslím Poirot pociťoval konečně i s Infusion d'homme od Prady z roku 2008, jež se dnes prodává, s drobnou úpravou v proporcích surovin, pod názvem Infusion de cèdre (2015). Archetypem a nepřekonatelnou předlohou všech těchto překrásných fialek pro muže ovšem zůstává... Après l'ondée.
Poirot je svéráz. Měli bychom ho tak rádi, kdyby neměl své rozmary, výstřelky a libůstky - kdyby se nevymykal naší představě muže, obyvatele Londýna, detektiva?
Jestli si právě kladete otázku, zda se něco - něco, po čem toužíte -, "hodí, nebo nehodí", řeknu vám rovnou: kladete si špatnou otázku. Ta správná - nebo ty správné - zní: Líbí se mi to? Jsem to já? Pokud si dvakrát odpovíme "ano" a zároveň víme, že svojí volbou nikomu nepůsobíme újmu, nevzdávejme se ničeho, co vnímáme jako niterně své, i kdyby se to z hlediska kultury právě "vůbec nehodilo". Nadešel-li čas pánské fialky, nadejde i čas našich osobitých potřeb a libostí.
Do té doby si ve zdraví užívejme, cokoli nám dělá radost.
A navíc ještě chvályhodný status průkopníka.
P.S. Cítíte-li spřízněnost s Poirotem a/nebo fialkou, další fialkovou inspiraci můžete hledat u Paní M, Titánie ze Snu noci svatojánské, Galadriel, Sherlocka Holmese a Jany Eyrové. Jestli mě intuice neklame, musíte mít všichni něco společného. Co, to už ale ponechám na jiný článek.