top of page

pařížanka to umí s kartami III

a také o významu Pařížana


___

Neskromně doufám, přátelé, že z předchozí části dubnového pojednání o Pařížance si v hlavě držíte dvě volná místa pro jisté chybějící položky nebo máte na ruce stále ještě napočítáno číslo 4, a už několik dní se proto, ke své velké lítosti, nemůžete podílet na domácích pracích. Shodla jsem se totiž bez vás na tom, že Pařížanka nás zajímá, přitahuje, ba dráždí, protože ovládá jistou sadu triků, proti nimž prakticky není obrany. Pařížanka je majitelkou jakési zvláštní moci, a jak možná tušíte, její tajemství dnes obsadí nejvyšší z předesílaných příček, s jejichž odpočtem jsme začali před pár dny.


Vůbec jsem ji nechtěla. Foto via Pinterest.

Pařížanka jako by byla schopna vzít cokoli odkudkoli - šaty z blešího trhu, kabát po dědečkovi, zcela nelevicovou kabelku se dvěma C, co náhle vyletěla z okna při rozvodovém řízení dvou neznámých -, a další vrstvou tu věc přetvořit k obrazu svému: zušlechtit, osvěžit, posunout do opačné části politického spektra. Alespoň o kousek. Pařížanka nikdy nevytvoří jinde na světě tak velkoryse rozšířenou kombinaci zvanou mišmaš. Hodí na sebe svetr, hrábne si do vlasů, a najednou je tu harmonický celek. Co harmonický celek - prostě událost! Čím to je? Pařížanka jako by intuitivně vnímala náboj věcí, které si obléká, a skládala je jako karty s různou hodnotou. Jako by s přehledem hrála karty.


Kam jsme se tedy zatím propracovali? S jakými kartami vlastně Pařížanka hraje a jak jdou za sebou? Začněme stručnou rekapitulací karet/kategorií, počínaje tou nejnižší.


6. Oblečení

5. Doplňky

4. Účes a líčení

3. Šperky a hodinky


Tak. V této chvíli můžete konečně s úlevou povolit ruku a důkladně si promnout prsty včetně zmodralého malíčku. Zbývá identifikovat dvě nejsilnější karty.


Pojďme na to.



2. Vůně


Ano, přátelé. Mám za to, že náš vzhled a to, jak působíme na okolí, nejsilněji ovlivňuje to, co nevidíme.


"Sous le ciel de Paris s'envole une chanson..." Pod pařížským nebem se nese píseň... Nebo vůně? Foto via Pinterest.

Parfém je kartou extra vysokou. Proč? Protože parfém je pach. Je to - nebo by měla být - sublimace našeho tělesného pachu. A je něco intimnějšího a zároveň obtížněji utajitelného než tělesný pach? Tělesný pach, a tedy i vůně, jsou na jedné straně nejniternějším osobním dokladem, který se však světa dotkne v největší šíři i míře. Naše vůně lidem vleze doslova až do plic a do hlavy, ba co víc - usídlí se navždy v jejich paměti. Víme-li podle tělesného pachu, zda se k někomu přiblížit či naopak na hony vzdálit, pak vůně působí velmi podobně. Může vábit. Ale i odpuzovat. Parfém, který používáme, zkrátka radikálně ovlivňuje to, jak nás lidé vnímají. Z vrstev, do nichž se halíme, víc než cokoli jiného. A to právě proto, že se toto vnímání odehrává zcela mimo racionální uvažování. Čich je barbarský, instinktivní smysl. Zamilováváme se vůbec do lidí? Nezamilováváme se do jejich vůně? Parfémem tak, s trochou nadsázky, můžeme rozhodnout o svém osudu. Staneme se pro ostatní ženou tajuplnou, či dostupnou? Uklidňující, či plnou vzrušení? Dětsky rozmarnou, či vyzrálou a ukotvenou?


Jak voní Pařížanka?


Jiskrnost. Foto via Pinterest.


Když nevím, jak uchopit tu či onu lidskou duši, představuji si, jaká vůně by mi k ní ladila. Jak už jsem ovšem zmínila několikrát, Pařížanku musíme brát s jistou nadsázkou. Pařížanka je to hezké ve všech ženách, které kdy žily v Paříži nebo se jim podobaly. Pařížanka je tak trochu jako tchyně, jen s přesně opačným skóre. Pařížanka i tchyně jsou archetypy. Mytické postavy s jistým přednastavením. Tchyni si v naší kultuře bohužel nepředstavujeme jako bytost milou, nenáročnou a bezkonfliktní. A tak každé uvažování o tchyni vychází z jistého souboru vlastností, které ta naše má či nemá. Nemusí je mít vůbec, ale i spojení "hodná tchyně" vlastně říká, že došlo k jakési biologické anomálii, a ta vaše se kupodivu neotírá o nohy vašeho manžela a na vás neprská. Podobně i Pařížanka je už hotový prefabrikát. Pařížanka je úžasná, nevtíravě smyslná bytost oplývající osobitým humorem a vytříbenou elegancí v každou denní dobu. Kdyby vám v práci oznámili, že zítra nastoupí nová kolegyně z Paříže, okamžitě by se stala bezednou nádobou, do níž byste začali lít všechny tyto ingredience. Ještě na poradě, kde už by seděla přímo proti vám a už by bylo nad slunce jasné, že není druhou Romy Schneider, byste si kladli otázku, je-li plastový náramek z charitativního běhu novým doplňkem Pařížanky. Tak jako máme u tchyně sklon hledat chyby, máme u Pařížanky tendenci nepřiměřeně si ji idealizovat a každému z jejich gest přisuzovat promyšlenost a grácii, jako by šlo o třicetiletou Catherine Deneuve.


Chanel Coco Mademoiselle. Něco z růže, nugátu a semiše. Foto Sézane via Pinterest.


Přesto o vůni Pařížanky určitou představu mám. Pařížanka je pro mě perlivost, koketerie, šmrnc a jistá dávka výtržnictví. Lehkost a nadhled. A také elegance a vkus, jinými slovy velmi jasné vědomí toho, co je a co už není přiměřené. Když přemýšlím nad Pařížankou, hned mě napadne jedna z mých prvních velkých parfémových lásek - Coco Mademoiselle. Myslím, že v Coco Mademoiselle jsem ve svých pětadvaceti letech našla svoji verzi femme fatale v botách Huckleberryho Finna, jinými slovy ženský půvab, který se nebere moc vážně. K Pařížance mi skvěle ladí i Agent provocateur Agent provocateur, fantastická vůně za pár korun, která voní - odpustíte-li mi ten necudný příměr - jako den nošené dámské prádlo polité šampaňským. V létě si Pařížanku snadno představím také důkladně zkropenou Aqua allegoria Ginger piccante od Guerlaina, jež, jsme-li u šampaňského, budí dojem tryskající fontány sektu, v níž se Pařížanka koupe v horkém dni od hlavy až k patě. Pokud je na vás ovšem "od hlavy až k patě" moc, pak hledejte svůj pařížský opar někde u Eau capitale od Diptyque, v níž zvoní smích a tenoučké sklo, suše šumí bublinky a pod vysokými stropy se rozléhají lehké údery štíhlých podpatků do staletími vyleštěného mramoru. Pařížanku z mého pohledu prostě neobyčejně přiléhavě vystihuje vůně lehkého bílého či růžového vína. Ona zmytizovaná Pařížanka působí každopádně celý den, jako by právě vypila doušek šimrající podnebí.


Pařížanku však možná nejvíc ze všech vůní vystihuje...



Cartier La Panthère EDP


Ta, co vždycky vyklouzne. La Panthère, dílo skvělé, odvážné, skoro bych řekla punkově troufalé parfumérky Mathilde Laurent, je retro vůně. Není to vůně historická. Naopak. Vznikla teprve roku 2014. Jako by však vzdávala hold celé řadě ikonických vůní 20. století. A to je mimochodem něco, co mi k Pařížance velmi ladí: ona nenapodobitelná schopnost znovu vdechnout život věcem minulých dekád, a tak zároveň zachovávat historickou kontinuitu i se neustále rodit znovu.


Cartier La Panthère. Foto via www.fragrantica.com.


Růžový panter. Foto via Pinterest.

La Panthère je parfém lascivně elegantní, sladce odměřený, hladce štiplavý. Prominete-li mi trochu aluminiové přirovnání, je jako kompotovaná broskev, kterou ne a ne vytáhnout z plechovky. Už to nemůžete vydržet, polykáte sliny, ale pokaždé, když už ji skoro máte, ta vytoužená slast sjede z vidličky a přitom na vás mrkne dlouhými řasami a pošle pusu.


La Panthère je parfém sladce květinový a ovocný, ovšem s rozuzlením, v němž se opět vrací na scénu suché, bílé, perlící víno. Velmi suché. La Panthère je kontrastem sladkého a nesladkého v poměru 2:1. Ovocný akord evokuje už zmiňovanou kompotovanou broskev, bílé květiny, zejména gardénie, ji dělají hedvábně, až téměř silikonově klouzavou, ovšem tekutinou, do níž broskev padá, už je šumící alkohol, k němuž se opravdu hodí slovo brut.


Není snad přesně takovou i Pařížanka?



1. Osobnost


Pro mě osobně je Pařížanka vejcem postaveným na špičku. Je vyváženou kombinací něčeho, co nelze vyvážit. Je čirým fantazmatem, to už víme, držme se přece jen nohama na zemi. Ale to, co v sobě snoubí, je "ano" a "ne". Nebo spíš "ne", "ano", "ne". "Jsem nedostupná." "Jsem dostupná." "Jsem nedostupná." Pařížanka má zavřeno, otevřeno, zavřeno.


"Non." Foto via Pinterest.

Začněme všemi jejími "ne".


Pařížanka má ráda pánské oblečení. Snad veškeré oblečení, jemuž říkáme základní či basic - odkazuji vás k předchozí části tohoto pojednání -, pochází původně z pánského šatníku, a osvojením ženami doznalo jen relativně málo změn. Pánské oblečení je formou "ne" - formou odstupu, vzdání se ženské sladkosti, opevněním.


Pařížanka je nezávislá. Pařížanka pracuje, a je na to hrdá. Pracuje velká část Evropanek. Myslím ale, že zdaleka ne pro všechny je na práci důležité to, že ženě dává nezávislost. Někde ženy pracují z čiré nutnosti, jinde tak dlouho, dokud si nenajdou partnera, který vydělá dost pro oba. Pařížanka by pracovala, i kdyby nemusela. Pařížanka se z velké části definuje právě tím, co dělá. A tím, co dělat nemusí, protože vydělává. Práce je - i - způsob, jak říct "ne" nutnosti říkat stále "ano".


Pařížanka je zdvořilá. Jak už jsem psala v jedné z předchozích částí, Paříž je stále co by kamenem dohodil od Versailles. A na královském dvoře se pěstuje vykání, jemné úklony, duchaplné kličkování a frontální vyznání v sotva postřehnutelných náznacích. Zdvořilost je velkou bublinou bezpečí a možností kdykoli cokoli obrátit v "ne" - ustoupit o krok zpět do zóny nedotknutelnosti. Přirozeně s jemnou úklonou.


A teď všechna "ano".


Pařížanka má všechno petit. Petite robe, petit manteaux, petit sac, petit rouge à lèvres, petit coup. Un petit fromage. Ty šaty a kabát jí nejsou malé, a malá nemusí být nutně ani kabelka. Petit zde má význam "roztomilý", "hezkounký", "k zulíbání". Nebo označuje míru čehokoli, co se dá jíst rozkošnickým uždibováním. Pařížanka jako by si své věci hýčkala jako koš plný koťátek, a ony zase na oplátku hýčkají ji. Spí jí na břiše, lechtají ji na krku a sem tam nevinně škrábnou. Míra Pařížančiny mazlivosti vůči všemu, co jí padlo do oka, je jedním velkým "ano". "Ano" smyslovým rozkoším, radosti ze života, umění žít.


"Oui." Foto via Pinterest.

Pařížanka je trvale lehce négligée - promiňte mi ten výraz, ale subtilně zanedbaná. Tak trochu celodenně v nedbalkách, napůl neučesaná, s trochu rozmazanými linkami nebo rtěnkou nanesenou à la va vite. Tak jaksi zběžně. Občas uprostřed dne zjistí, že má na sobě svetr s podezřele dlouhými rukávy, jež si několikrát vyhrne a nechá spadnout, a záhadně se u toho usmívá. Působit jako duchem jinde a jednou nohou v posteli je rozhodně formou "ano" něčemu, o čem se nemluví. V této rovině bych připomněla i to, kolik pozornosti věnuje Pařížanka tomu, co není vidět. Právě Paříž dala vzniknout konceptu lingerie, což sice ve francouzštině znamená prostě spodní prádlo, všude jinde na světě však spodní prádlo sugestivní. Pařížanka tak sice vůbec netuší, jak k tomu mohlo dojít, ale její prádlo si tu a tam lascivně vykoukne, jako by si žilo vlastním životem a bylo značně nenechavé. Možná tedy ne Pařížanka, ale její prádlo rozhodně říká "ano". Pařížanka je tak trvale připravena. Ne, jako my ve střední Evropě, kteří si uvědoměle ráno oblékáme čisté prádlo bez nežádoucích otvorů pro případ, že by se nad námi musel sklánět lékař. Na co je připravena Pařížanka, myslím netřeba moc rozvádět.


Před několika málo lety jsem jela z Letňan do centra Prahy metrem. Byl deštivý, podzimní den, vzpomínám-li si správně. Alespoň moje nálada byla podzimní. A rozhodně deštivá. Po nástupu do prázdného vozu jsem zamířila k jednomu ze sedadel přiléhajících opěradlem ke stěně vlaku. Totéž udělal, ze dveří na opačném konci vozu, vysoký muž s velkým deštníkem v tmavě modrém kabátě, takže jsme se málem srazili čely. Oba jsme se tomu od srdce zasmáli, muž mi místo galantně přenechal a sedl si na jedno ze sedadel u protější stěny, po mojí pravé ruce. Bylo mi z té srážky dobře po těle. Tohle není něco, co se v naší zemi člověku přihodí často. Ne že by se nám nedostávalo srážek. Nebývají ale zdrojem euforických pocitů. Tak jako jsme se s oním mužem synchronizovali v pokusu o obsazení sedadla, pocítili jsme zjevně v touž chvíli sdílet i onen pocit zvláštního zadostiučinění. Když jsme se na sebe podívali podruhé, museli jsme se tomu zasmát ještě jednou. Ten smích říkal: Bylo to krásné. A pak už se moje tělo disociovalo od svého řídícího centra. Hlava náhle nebyla schopna volně se pohybovat v rozsahu jedna až třetí hodina, představíte-li si zorné pole jako hodinky. Najednou jsem se nemohla nadechnout, předstírala hluboké zaujetí levou částí vozu a přitom si neodbytně představovala všechno, co se děje napravo. Muž vystupoval na téže zastávce jako já. Byl rychlejší a čekal na mě. Postavil se proudu vystupujících pasažérů čelem, takže jsme ho museli pokorně obtékat. Řekl mi: “Děkuju vám.” Nevím, za co mi děkoval. Zeptat se nebylo možné. Vedle jiných symptomů euforické srážky mě postihla i porucha řeči. Řekla jsem jen: “Není vůbec zač,” usmála se nepoměrně plašeji než na začátku a vyšlapala schody na stanici Hradčanská v tempu, o jakém se mi předtím ani nezdálo.


V nahrávce hraje fenomenální pianistka Khatia Buniatishvili legendární píseň Serge Gainsbourga La javanaise. “Nous nous aimions le temps d’une chanson…” “Byla to láska na jednu píseň…” Ještě dnes, když si na tu jízdu metrem vzpomenu, rovnám se v ramenou, trochu červenám a je mi dobře po těle. Žensky dobře. Euforické srážky v délce jedné písně mají vysoké dividendy.


La vie en rose? Foto via Pinterest.

Pařížanka má ovšem hlavně schopnost proměnit ve zlato cokoli, na co sáhne. Pokud existuje něco, co jí nemůžeme upřít, je to dar učinit ženským vše, co jí přijde pod ruku: pánské sako nepřiměřené velikosti, talíř s dušenou zeleninou, strohý byt. Pařížanka udělá z obyčejného krásné. Pařížanka nevlastní krásné věci. Pařížanka vlastní věci, které umí udělat krásnými. Pařížanka říká "ano" životu a kráse.


Žijí všude na světě. Foto via Pinterest.

Přejdeme-li tak opět do obecnější roviny, to, jakou jsme v jádru osobností, tedy rozhoduje o tom, jak bude působit vše, co máme na sobě. Táž skladba vyzní jinak pod taktovkou matky a jinak pod taktovkou čarodějky. Co se týče Pařížanky a archetypů, Pařížanka je milovnicí krásy, umělkyní života, múzou, jež inspiruje. Milenkou. A tak vše, co si oblékne, působí smyslně. Pánská košile, kuchařská zástěra, jezdecké holínky. Ach... Ach, ach...


O milence máme myslím často pokřivenou představu. Milenka je pro nás nápadně vyzývavá, její přízeň přijde obvykle muže draho a co dává, nemá s láskou moc společného. Nebo je nešťastná, vláčená za vlasy, trestaná za to, jakou moc nad mužem má, aniž by pro to cokoli udělala. Buď je vypočítavá a bezcitná, nebo vykořisťovaná a zneužívaná ve své zranitelnosti. Milenka je pro nás jednou z položek ve všudypřítomné hře slabosti a síly, v boji těch, kdo vládnou, a těch, kdo končí ovládnuti.


Pařížanka je jiná milenka než tato dvojnásobná nešťastnice. Je to milenka políbená osvícenstvím a kulturou ještě mnohem starší - kdesi v hloubi středověku zrozenou civilizací dvornosti. Někde hluboko v ní pracuje silně vyvinuté vědomí důstojnosti a záviděníhodný smysl pro míru, schopnost sebeovládání, zdrženlivost. Pařížanka se neopíjí. Nepřejídá. Neprodává. Pařížanka vyká a je jí vykáno.


"Monsieur..."

"Mademoiselle... Madame..."


___

Pařížanka perlí, jiskří, přitahuje, protože je něčím, někým trvale tlakována, nabíjena, magnetizována. A tím záhadným polem energie je Paříž.


Dior, prsten Oui. "Ano". Dior by měl posunout svou znalost galantní hry, a rozšířit portfolio o verzi "Non". Věřím, že by to byl trhák. A co vy? Jste "Ano" nebo "Ne"? Foto via Pinterest.

Pařížanka odkudsi čerpá jakousi pozoruhodnou vitalitu. Pařížanka se trvale oživuje galantní hrou. Koketerií. Možná i flirtem. A aby mohla vstoupit do této bitvy papírových koulí - aby mohla být tím, kým je -, potřebuje kohosi, o kom se nikdy nemluví. Potřebuje Pařížana. Už jsme řekli tisíc věcí o Pařížance. Ale co Pařížan? Kdo je Pařížan?


Pařížan je muž, pro něhož je "ano" ano, a "ne" ne. Právě díky Pařížanovi je Paříž místem, odkud se žena může vrátit s pocitem, že se nikdy nikde necítila tolik ženou. Mohla jí totiž být. Mohla jí být, protože se cítila v bezpečí.


Pařížanka se může narodit kdekoli na světě a nosit vlastně cokoli. Co z ní dělá Pařížanku, není CO nosí, ale JAK to nosí. Pařížanka je subtilement sensuelle. Decentně svůdná. Pařížanka se obléká tak, aby upoutala Pařížana. Galantní hra Pařížanky a Pařížana je něčím víc než jen pudovým pýřením. Je dvojím "Vidím tě", tak trochu jako z Avatara. "Vidím tě a ctím."


"Mademoiselle... Madame..."

"Monsieur..."


"Vidím tě, Ženo."

"Vidím tě, Muži."


A pak se uvidí.



___

P.S. Toužíte-li, přátelé, po velké ochutnávce vůní Pařížanky, napište si o vzorky šampaňských vůní, vždy 2 ml v ampulce s rozprašovačem: Agent provocateur Agent provocateur EDP 110 Kč, Diptyque Eau capitale EDP 210 Kč a Cartier La Panthère EDP 160 Kč nebo všechny tři za cenu 420 Kč - irena.kozelska@synestesis.com.


P.S.P.S. A pokud máte pocit, že dozrál čas, abyste si udělali jasno v ženských archetypech, zvu vás k jejich prozkoumání prostřednictvím nejinstinktivnějšího ze všech smyslů: čichu. Na workshopu "Jak čichem na ženské archetypy", který se koná už v pátek 19. května od 17 do 20 hod. v Praze Dejvicích, se seznámíte s 8 základními ženskými archetypy a 16 vůněmi, vždy dvěma ke každému z nich. Přihlaste se vůní k ženě, kterou jste! Ukažte vně, co je uvnitř! Dovolte světu říct vám: "Vidím tě, Ženo."

Comments


bottom of page