top of page

prolni se s větrem

o Pietu Oudolfovi, plujících zahradách a duchu trávy


___

Chovám hlubokou náklonnost k trávě. Miluji okamžik, kdy nás na jaře napíná, nechává vykvést magnólie, narcisy, ovocné stromy, a teprve pak nesměle proroste, jak říká Jan Skácel, slimáčími růžky, a do tří dnů je jí po kolena, zázračně zesílí a zhoustne a začne pulzovat s větrem jako mořský příboj. Tráva je vůbec naše moře. Tam, kde končí moře, začíná moře zelené. Poléhavá stébla na hřbetech písečných dun, lány obilí a kukuřice, louky vrůstající až do lesů, horské stráně, kde zelený příboj obzvlášť vyniká. Trávě sluší všechna roční období. Žlutozelené jaro, letní okrovění, poetická zkáza podzimu i soucitné zasypání sněhem.


Tráva je vrabčák mezi rostlinami. Obyčejná, přehlížená, všude je jí habaděj. Až do chvíle, kdy ji člověk uvidí. Kdo vidí trávu, nevyjde v životě z úžasu. Foto via Pinterest.

Proto jsem se také vypnula jako tráva, když mi Lucie Deutsch, jedna z mých vzácných klientek, které se přišly inspirovat na vonný workshop a nechaly mi na stole dlouhý seznam tipů, co mi nesmí uniknout, doporučila dokumentární film Five Seasons: The Gardens of Piet Oudolf - “Pět ročních období: Zahrady Pieta Oudolfa”. Piet Oudolf totiž tvoří zahrady z tráv.


Na film se právě dívám potřetí. Tím je myslím řečeno vše o tom, nakolik Lucie odhadla můj vkus. Miluji totiž zahrady všeho druhu, miluji trávu a miluji divokost, a zahrady Pieta Oudolfa jsou ztělesněním toho všeho, a ještě mnohem víc. Jsou fascinujícím uměleckým dílem, v němž se snoubí synestezie, trvalý pohyb následující nahodilost kinetických impulzů a také cyklická proměna a s ní související emoce: Oudolfovy zahrady člověka provázejí životem od zeleného zrození až k smrti a ukazují neobyčejnou krásu a hluboký smysl každého dílčího období.


Muž v trávě. Piet Oudolf. Foto via www.whipplerussell.com.

Na tomto místě nemůžu nezmínit, že Piet Oudolf, tento dnes nanejvýš respektovaný zahradní architekt a umělec, nemá žádné formální vzdělání v oboru krajinářství. Jistě i proto, že jsem sama ve svém oboru původně nadšeným amatérem, mě fascinují lidé, kteří v nějaké disciplíně uspěli, aniž by prošli obvyklým formálním vzděláváním: parfumér Jean-Claude Ellena, jehož úsporný, elegantní styl je čitelný na první přičichnutí; designérka šperků Jacqueline Rabun, která umí jedním tahem vytvořit tvarově prosté, a přitom pro oko úchvatné a významově nekonečně vrstevnaté dílo. Ti všichni prostě zahořeli láskou k nějaké činnosti a vsadili na vnitřní kompas vášně. Piet Oudolf vyrostl v pivnici svých rodičů, v mládí se živil jako obchodník s rybami a dělník v ocelárně, až se konečně odhodlal k práci s rostlinami. Koupil pozemek v Hummelo, kde dosud žije a tvoří, a nejprve z něj vybudoval zahradní školku - vytvořil si "slovník", jakýsi stále se rozšiřující zásobník zajímavých rostlin, s jejichž smyslovými projevy a proměnami v čase se seznámil tak důvěrně, že s nimi mohl později začít pracovat jako nenapodobitelný básník: skládat je vedle sebe, tvořit z nich verše, pak strofy, celé poetické dílo.


To, co vnímáme jako nejkrásnější, co nás nejvíc povznáší, uklidňuje, ukotvuje, je vždy odrazem přírody - vzpomínkou na jediný ráj, jaký kdy budeme mít. Foto via Pinterest.


Lidé jako Ellena, Rabun nebo Oudolf svou zkušeností neříkají, že vzdělání není důležité. Myslím, že takoví lidé svému sebevzdělávání věnují víc času, než si možná vůbec dovedeme představit. Učí se však jinak než adept ve vzdělávací instituci: učí se na základě přirozeného impulzu, z potřeby vyřešit reálný problém, zkrátka proto, aby mohli udělat nezbytný krok dál. Jejich vnitřní kultura je tak zcela svérázná, a umožňuje jim tvořit jejich vlastním, jedinečným způsobem. A toto osobní "jak" je myslím to vůbec nejcennější, co máme. Formální vzdělávání přitom obvykle začíná tak, že velký člověk vezme malému člověku z ruky pastelku, a vloží ji do ní jinak - tak, jak ji používají všichni. A když je tomuto malému člověku pětadvacet let a v rukou drží tolik ceněný diplom, rozhlédne se kolem sebe, a náhle zjistí, že stojí v nezměrném houfu stejných. Celý zbytek života si pak láme hlavu tím, jak se odlišit, nemluvě o tom, že v něm ulpí obvykle těžko uchopitelný, "iracionální" pocit, že ztratil něco velice, velice důležitého, co pak velmi dlouho hledá, a mnohdy vůbec nenajde: svoji jedinečnost, kterou dostal do vínku, aby lidé měli důvod se na něj obracet.


Upleť si zahradu. Vypěstuj svetr. Vlevo zahrada Pieta Oudolfa. Obě foto via Pinterest.



V čem spočívá mimořádnost Oudolfova stylu? V prvé řadě v repertoáru rostlin, jimiž jsou téměř výhradně různé druhy trav, případně bylin. Oudolfova zahrada je loukou - souvislým travnatým porostem, jaký je nám důvěrně znám z procházek českou přírodou či z dokumentů z oblastí mírného pásu. Vyraší na jaře, poměrně rychle dosáhne výšky do jednoho metru, pozvolna proschne, až konečně polehne pod tíhou sněhu. Oudolf však s rostlinami pracuje jako s “paletou”, jak sám říká. K prostoru přistupuje jako k malířskému plátnu a krajinu vytváří jako svébytný druh malby. Oudolfovu estetiku tvoří prolínající se trávy a byliny, jež navozují specifickou náladu svou barevností, texturou, zvukovými vlastnostmi a v neposlední řadě vůní. Jsou to synestetické - všesmyslově harmonické - kompozice v plenéru. To, co nám v přírodě vyrazí dech tu a tam jako mimořádná událost, - náhlá záplava krvavých máků v divokém ječmeni, ostrůvky chrp v plavých vlasech srpnových remízků, melancholické polštáře listopadového vřesu - nám krajinář předkládá v podobě koncentrovaného zázraku: každý krok a úhel nabízejí příležitost k uchvácení souhrou barev, tvarů a povrchů nemluvě o vše prostupující emoci. Tráva přitom nejochotněji ze všech rostlin reaguje na poryvy větru, a tak se scenérie trvale proměňuje, tu v subtilním rozpíjení všemi směry, tu výstřikem barvy na kontrastní pozadí, když se loukou prožene prudký poryv větru. Krajina je tak v každém okamžiku jiná, nová, jedinečná. Oudolfova zahrada konečně plyne s časem. Co je jednou uloženo do země, na jaře vyroste, a pak bez zásahu lidské ruky prochází celým přirozeným cyklem až do chvíle, kdy je vše už jen kontinuem zemitých odstínů a tancem rostlinných koster fascinujících tvarů. Pak teprve krajinu nemilosrdně oholí krajinořezy a sekačky. A na jaře vše povstane znovu. Oudolfova genialita spočívá v tom, že to, co je na prahu jara zasazeno, nepřestává nabízet nové a nové kaleidoskopické obrazy, jež jako by tvořila příroda sama v nenadálém návalu tvořivosti. Oudolfova zahrada pluje a vznáší se jako nehmotná hmota unášená větrem. Je to krajinná symfonie o čtyřech větách: jaro, léto, podzim, zima.



Přírodo, děkujeme! Foto via Pinterest.


Jak už jsem naznačila výše, dívat se na trávu je stejně fascinující, harmonizující a hluboce sebeobrozující zážitek jako dívat se na moře. Moře a zelené moře - a jeho proměny v kruhu ročních dob - člověka znovu vtahují do přírody a její všepohlcující živelnosti. Jsou tím, co ho zcela přerůstá, a může vláčet. Nebo nést, přijme-li své místo toho, kdo je nekonečně menší a jde s tím, co nepřemůže. V trávě je celá moudrost života: schopnost ztotožnit se s přicházejícím pohybem, neklást marný odpor, smířit se s absolutní svrchovaností živlu. Dnešní člověk nechce vidět, že ho něco nekonečně přerůstá. A tak stále bojuje tam, kde nemůže vyhrát, a zcela zbytečně se k smrti vyčerpává.


Krása. Výše zahrada Pieta Oudolfa na podzim, níže podzimní inspirace. Foto via Pinterest.


Film začíná a končí podzimem - proto Five Seasons. Podíváte-li se na něj v nejbližších dnech, najdete v něm koncentrát toho, čím právě žije podzimní příroda: bohatství teplých barev, ochmýřené textury podobné hromadě kachního peří, prosychání projevující se pro ucho konejšivým šumem. Chybí už jen vůně. Tedy chyběla až do této chvíle.



Divine L'être aimé au masculin


Šumící září. Že chovám ve velké úctě bretaňskou parfumérskou značku Divine, už jsem se zmínila myslím víc než jednou. Také parfém L'être aimé au masculin - "Milovaná bytost v mužském rodě" - vyniká tím, proč mám pro společnost Divine takovou slabost: je to poctivě postavený, téměř by se řeklo klasický parfém, který si jde zároveň vlastní cestou zcela bez ohledu na to, co se dobře prodává. Přístup společnosti Divine je rozhodně příkladem slow perfumery: jejich portfolio je relativně malé a stálé, což znamená, že si s vůněmi dávají na čas a vytvářejí hodnoty, jež trvají. L'être aimé au masculin navíc zpracovává přehlížený vonný tón a opomíjené téma: jeho páteří je smil a prosychající bylinnost. Evropské parfumérství vzniklo v bylinných zahrádkách klášterních řádů a v kontextu asketické středověké kultury mělo nikoli estetické, ale v prvé řadě léčebné cíle. Teprve později - zejména v barokní době - přistupuje k této řeholní a primárně terapeutické tradici také parfumérství hédonistické - parfém ozdoba a nástroj svodů. Bylinné a zelené tóny se tak ocitají stranou zájmu parfumérů jako málo okázalé, obyčejné, prosté. Jak už to ale bývá, svět se umí otočit naruby, a tak je dnes nejdražší moukou dříve chudinská pohanka a v pětihvězdičkových restauracích platíme horentní sumy za houbového kubu. Pokud si vaše duše nepotrpí na okázalost a prostota je váš svatý grál, porozhlédněte se po vůni ve výseči zelených a bylinných.

L'être aimé au masculin od Divine na Synestetické mapě 8 archetypů a 8 skupin vůní. Irena Kozelská pro Synestesis.

Smil italský (Helichrysum italicum), zvaný též slaměnka či nesmrtelka, je bylina rozšířená zejména v jižněji položených oblastech s písčitou půdou, jež vytváří asi metr vysoké polštářovité drny se stříbřitě zelenými stonky a okrově žlutými květy. Kvetoucí smil má kořenitou vůni, pro niž získal přezdívku curry plant. Od vůně kari se sice mírně liší, přesto lze říct, že připomíná směs indického koření tvořenou zejména černým pepřem, kurkumou, sušeným zázvorem, římským kmínem a muškátovým oříškem. V L'être aimé au masculin se pojí kořenitost smilu se svěžími, zelenými tóny bergamotu, bazalky a celeru, a vytváří tak dokonalou iluzi divokého, částečně již prosychajícího travnatého porostu, jímž dosud proudí teplý vzduch. Základ parfému je dřevitě zemitý, se stále patrnými stopami hřejivého koření, až jakousi likérovitostí, a připomíná tak dobře vyschlý sud od koňaku či whiskey vynesený z temnoty sklepa na světlo boží.


Slunící se smil italský. Foto via Pinterest.

Vůni jsem objevila díky vzorku, který jsem dostala k prvnímu nákupu v obchůdku Divine v Nantes. Protože vzorek velmi rychle zmizel, což je nevyvratitelný důkaz toho, že má parfém pro můj nos značný potenciál, objednala jsem si jej znovu k dalšímu nákupu. Vzorek se v balíku rozbil, a potřísnil papírovou výplň, jež vypadala jako karton, který prošel skartovačkou. Nebo polámané stonky uschlých bylin. Okamžik otevření balíku se tak rovnal uchvácení destilátem něžně ševelivého zlatavého září. A tak je dnes vůně L'être aimé au masculin součástí mé kolekce a vy si můžete objednat její vzorek ve flakonku o objemu 2 ml za 170 Kč. Stačí napsat na adresu irena.kozelska@synestesis.com. Nebo přijít na osobní konzultaci či některý z vonných workshopů. Kalendář nadcházejících synestetických událostí najdete zde.


___

Když jsme asi před rokem se synovcem a neteří vymýšleli, jaké kdo má totemické zvíře v říši ptáků, dlouho mě žádný nenapadal. A pak jsem si vybrala vrabčáka. "Vrabec je ale úplně obyčejný." Není. Oč by byl svět chudší, kdyby se v říjnu ze strništ neodlepovala hejna vrabců, kdyby v zimě vrabčáci nepsali notové záznamy na elektrické vedení, kdyby člověk po únorovém tání neviděl pít z kaluže chlupatou kuličku na muřích nožkách. Kdybych si měla vybrat totemickou rostlinu, asi by jí byla tráva. Totem v nás probouzí a upevňuje to, co nám nejvíc svědčí a prospívá. A tráva je nezdolná, má tisíc nenápadných odstínů a tvarů a při setkání s každým z živlů - vodou, větrem, ohněm - voní pokaždé jinak a pokaždé nádherně. Tráva představuje typ všudypřítomné krásy, kterou vidí málokdo. Kdo vidí trávu, nemůže žít špatný život.


Je září a tráva si suší vlasy teplým fénem babího léta, než přijdou podzimní plískanice, a s nimi splih a splín. I já na podzim plihnu, splínovatím a podhléhám všeobecné zkáze. Když ale může tráva, můžu já taky. Můžu a mám.


Ještě však užívejme mléčně zářivých dnů a šumící krásy.


Všechno má svůj čas. Všechno má svůj smysl.


Tráva to ví.


P.S. A úplně na závěr nemůžu nepoděkovat Ivaně Štefkové za poutavý výlet do světa resilience, kam mě i mnoho jiných zavedla v sobotu 16. září na krásném krásnolipském Prolínání světů všestranně inspirujících manželů Kubicových. Tak se stalo, že se v témže bodě protnuly tři velice úzce související myšlenky: babí léto a jeho suchá, šepotavá travnatost, zahrada z trávy, kterou jsem objevila díky Lucii Deutsch, a jeden důležitý objev učiněný díky Ivaně - totiž že resilience není odolnost a vyztužování, ale naopak zvláčnění a přijetí vyššího pohybu. Ten, kdo se prolne s větrem, se nezlomí.

コメント


bottom of page