top of page

filmáč pro synestetiky: společnost mrtvých básníků (1989)

nesmět, muset, chtít, moci


___

Aočeeem-tooovlaaastně-jeeeee...


Známá větička plná zájmu a vzrušení, zaznívající v souvislosti s povinnou četbou a kánonickými uměleckými díly obecně, film bohužel nevyjímaje. Na jistá území se zejména mladá duše moc nehrne. Měla by?


O čem je vlastně film Petera Weira Společnost mrtvých básníků?


Na prestižní přípravce na prestižní americké univerzity začíná nový školní rok. Škola představuje to nejkonzervativnější, co si dokážete představit. Píše se rok 1950, ale kdybyste si na plátně přečetli datum 1850, nebudete muset nic ve filmu měnit. Rozhodně ne v té části, jež se odehrává ve škole.


Fenomenální casting. Kluci hrají na struny dospívání jako bohové: chvíli jako na harfičku z rákosí, chvíli jako na elektrokytaru s repráky na plné pecky. Robin Williams v roli pana Keatinga předvádí životní výkon. Foto via Pinterest.

Hoši se smiřují s drilem a biflováním, jež jim mají zajistit přístup na elitní akademie. Titul a postavení. Něco za něco. Teď peklo, potom ráj. Klasický vzdělávací model. Seznamte se s Neilem, Toddem, Knoxem, Charliem, Richardem, Stevenem a Gerardem. Jeden se má stát lékařem, druhý právníkem, další bankéřem, zkrátka samé profese slibující vysoký status a vysoké příjmy. Společenské jistoty. Není snad dodnes proces vzdělávání snahou maximálně eliminovat nejistotu? Musíme ji/jeho dostat na tuhle základku. Protože pak se dostane na osmileté gymnázium. A pokud se dostane na osmileté gymnázium, dostane se na práva nebo na medicínu. Jako by dítě bylo žokem, které je bez ohledu na jeho vůli třeba protlačit dlouhou soustavou úzkých otvorů. Nejtragičtějším selháním vzdělávání je, stane-li se přípravou na přijímací zkoušky. Svět se od roku 1950 - od roku 1850! - téměř vůbec nezměnil.


Je tu ovšem jisté ale. Nový učitel angličtiny pan Keating začne klukům vysvětlovat, že dril, biflování a bezduchá stádnost jsou rovny předčasné smrti. Pan Keating studenty infikuje touhou po životě: touhou po tom mít vlastní hlas, natáhnout se přes plot pro jablko, roztáhnout křídla. I za cenu rizika a nejistoty. Pan Keating touží ze všeho nejvíc kluky naučit, aby se nebáli chtít. A kluci přestanou. A začnou. Přestanou se bát. A začnou chtít. Zahoří jako na troud suchá kupka sena politá benzínem. Stačí na ně hodit zapálenou sirku. Hoši začnou vnímat krásu literatury. A krásu chtění. Literatura, poezie - ta povinná četba, kterou nikdo nechce číst - je totiž plná vášně, touhy, atakování hranic a neúprosného účtování za jejich překročení. Ale to žáci ve škole nevidí, neobjeví, dokud musí. Co musíme, je rovno hnusné šlichtě, do níž se nikomu nechce. Nebo snad někdo musí rád?



"Co je Společnost mrtvých básníků?" Foto z filmu via Pinterest.

Takže hoši začnou snít. Snít a neodkladně konat v souladu se svými sny. Carpe diem! "Chop se dne!" Utrhni svoji růži! Pan Keating chce, aby "svůj život učinili mimořádným". Make your life extraordinary! A tak koktající Todd začne recitovat spatra, Knox si namluví krasavici, která chodí s místní mlátičkou, Gale se pokusí o výtržnost, jež by mu zaručila vyloučení ze školy, a pokorný Neil, který ve všem ustupuje despotickému otci, se navzdory rodičovskému zákazu stane hvězdou divadelního představení, a tudíž i adeptem na profesi zcela neperspektivní, protože plnou nejistot. No a co!


Do jisté chvíle zkrátka idylka. Triumf střídá vítězství. Prostě začněte chtít, a váš život se změní. Stane se mimořádným. Jako ze seberozvojové příručky.


Ne, tenhle film není kýč. Kýč vzniká tam, kde není problém. Kýč je obloha bez mráčku, oceán, v němž neplavou zuby, láska, která nebolí. Pozor, přicházejí spoilery.


V popředí prudký vztlak jara, v pozadí podzimní pád listí. Kdo z koho? Chtít nebo muset? Fantastický Robert Sean Leonard jako Neil. Foto via Pinterest.

Příběh se totiž strašlivě zvrtne. Jak už víme, Neilův otec je proti tomu, aby Neil v představení hrál. Neil se jde poradit s panem Keatingem, co dělat. A pan Keating zůstane stát na svém: Musíš přece žít tak, jak chceš ty sám. Drž se svého chtění! "Tak to jsem v pasti," usměje se plaše hoch zvyklý s úsměvem přitakat vlastnímu pohřbívání. Usměje se a vpije učiteli do očí, jako by ho prosil, aby nemusel skočit do zrezivělých želez na divokou zvěř. Na svém totiž nezůstane stát jen pan Keating. Neil však představení přesto odehraje. Publikum šílí, tleská ve stoje: stalo se svědkem zázraku. Kluk zvyklý s úsměvem přitakat vlastnímu pohřbívání vstal z vlastního popela. Oslnil, ohromil, nadchl - stal se Neilem. Tyran však vidí jen vzpouru poddaného. A tak Neila naloží do auta, odveze domů, a tomu jemnému klukovi s duhovými křídly oznámí, že půjde na vojenskou akademii. Nelíbí se ti dril? Tak ti ještě přidáme.


Když v příběhu někdo zemře, není to kýč ani bezoblačná idyla. O čem to tedy je? Je film Společnost mrtvých básníků o tom, jak vytřískat ze života co nejvíc? Je oslavou chtění a nekonečných lidských možností? Myslím, že není. Je to příběh o smrti, kterou v jistém věku projde každý. Ten, kdo vymění sny za oschlou kůrku jistoty, i ten, kdo se pustí vlastní cestou, aniž by tušil, kam ho zavede. Obojí má svá pro a proti. Obojí vyžaduje oběť. Jednomu běhá mráz po zádech, když si uvědomí, že toto rozhodnutí činí člověk v době, kdy je křehčí než křehký, netuší, kdo je, a nejvíc ho trýzní, když z tváře svých rodičů čte zklamání a nespokojenost.


Letííííím! Excelentní Josh Charles v roli zamilovaného Knoxe.


Jak už nejspíš tušíte, Společnost mrtvých básníků je synestetickým filmem. Nese jisté poselství, a to poselství je vyjádřeno nejen zápletkou, ale všemi smyslovými vjemy. Čím víc synestetických filmů jsem s vámi prozkoumala, tím víc si uvědomuji, že to, nakolik bude filmové dílo synestetické - do jaké míry rozehraje všesmyslový soulad - závisí na schopnosti filmařů pracovat s projevy cyklického času. Kruhové plynutí dne či ročních období je totiž samo o sobě synestetické: vytváří všesmyslový soulad a nese s sebou silnou emoci. Vzpomeňte si na Kieślowského film Modrá a jeho indigovou soumračnou melancholičnost. Na předjarní smrt a zmrtvýchvstání v Leliově Irském zázraku. Na blažené kypění českého jara v Menzelových Postřižinách. Ve Společnosti mrtvých básníků se podzim přehoupne pozvolna v zimu. Kamera Johna Sealea nás provází úchvatnými, nezapomenutelnými obrazy. Když Knox sjíždí na kole svah pod ctihodnou budovou školy a s nohama ve vzduchu si s hulákáním razí cestu hejnem podzimních hus, je člověku znovu šestnáct a svět mu leží u nohou. Když kluci ve fotbalových dresech nesou na ramenou pana Keatinga a za tónů Beethovenovy Ódy na radost slaví bez přehánění svůj životní triumf - vítězství nad vlastním strachem z chtění -, koupají se všichni v říjnovém zapadajícím slunci jako zlatem pomazaní mladí bohové. A když Todd v závěru filmu zvrací na sněhobílou pláň, celou bytostí cítíte, že zrůdnost krutosti páchané na mláděti prostě nic na světě neskryje.


Emoce se v synestetickém filmu vyvíjejí obvykle v souladu s ročními obdobími. Ve Weirově filmu jdou naopak přesně proti nim: čím víc ubývá života v přírodě, tím víc se ho vlévá do žil klukům. Jejich nezdolná energie jako by válcovala všeobecnou zkázu podzimu, která tak ladí už jen s kornatěním cév zpátečnických učitelů. A pak dojde náhle k tragickému zlomu: jako by si bůh zimy - bůh smrti - vzal oknem čistou oběť a nechal po ní jen sníh navátý na parapetu a trnovou korunu. V tomto živelném růstu energie v protikladu k jejímu prudkému poklesu v přírodě i v tomto tragickém zvratu, kdy se život člověka změní v bodě největší plnosti v smrt, je celé ono dilema a drama přerodu závislého dítěte v dospělého člověka, jenž o svém osudu rozhoduje sám se všemi důsledky: smrt v podobě zklamání, sebezrady, selhání, neúspěchu - a v nejkrajnějším případě smrti jako takové - může přijít kdykoli. Bod dospění přichází ve chvíli, kdy člověk pochopí, že život se žije nad propastí.


Příroda dává smysl každé emoci. Foto via Pinterest.


Jako to dělám často a ráda u synestetických filmů, zastavím se, dovolíte-li, také u kostýmů. V synestetických filmech oblečení rezonuje s poselstvím příběhu, základní emocí či emocemi, s celým všesmyslovým pojetím. Aktéři Weirova filmu nosí školní uniformu. Typickou školní uniformu konzervativní americké vzdělávací instituce, tedy cosi, co zůstává téměř beze změny od počátků elitního penzionátního školství. Jak už jsem psala v úvodu, stejně by se hoši oblékali i v 19. století. Tento styl patří neodmyslitelně k prestižnímu angloamerickému vzdělávacímu systému, a ztělesňuje životní aspirace jistých sociálních vrstev, zejména vyšší střední třídy, pro niž je diplom zárukou dobrého společenského postavení a příjmů. Uniformy ve filmu ladí se starobylostí školní instituce i stárnoucí, podzimní přírodou: vyjadřují jakési ustrnutí v čase, disciplínu bez možnosti zpochybnění, možná i vězení.


Tzv. Dark Academia Style, jenž je vlastně temnější a více retro variantou Preppy stylu, je však zároveň něčím, co přinejmenším v jisté míře žije na gymnáziích a univerzitách napříč zeměmi a kulturami, a to i tam, nebo dokonce zejména tam, kde takový úbor k povinné výbavě studentů vůbec nepatří. Jakkoli jej budeme nazývat, tento styl je zkrátka globální uniformou inťoušů. I já jsem se tak kdysi oblékala - viz moje záliba v manšestru, kotníkových botách a pro většinu populace zřejmě nepochopitelném pojetí erotična - a se mnou mnoho mých spolužáků a učitelů. Zdá se, že i oblékání patří k jisté formě pudu a vyjadřuje spontánní potřebu člověka splynout s prostředím: co jiného by ostatně lépe ladilo k dubovým parketám, vysokánským policím s knihami v kožených vazbách a k lampičkám se zelenými stínidly než hnědý manšestr a hnědé kotníkové boty.


Preppy, respektive Dark Academia Style je královskou disciplínou značky Ralph Lauren. Výše kolekce Podzim/Zima 2016. Foto via www.fashionrogue.com.


Oproti jisté rozvolněnosti obecnějšího inťouškého stylu však Dark Academia vyniká větší časovou sevřeností: v tomto stylu se neuplatní nic, co by se nedalo nosit v 19. století. Máte hodinky značky Apple? Vyhoďte je z okna. Sportovní batůžek a tenisky? Neexistuje. Prsíte se značkami? Jste absolutně praeter (latinský ekvivalent out). Jedinou značkou inťouše je příslušnost k jeho Alma mater a jedinou pravou Alma mater univerzita disponující knihovnou s dubovými parketami a knihami až do stropu. Akademická půda vrže, nebo to není akademická půda.

Knihovna Trinity College v irském Dublinu. Koráb poznání. Foto via Pinterest.

Adept Dark Academia Style svým bytím a postoji dokonale vystihuje ducha Společnosti mrtvých básníků. Chce, co jiní musí: čte Vergilia v originále, Dantovo Peklo odrecituje zpaměti a o prázdninách obráží lokace Wrightovy Pýchy a předsudku, pečlivě přitom dokumentuje všechny odchylky filmové adaptace od nedotknutelného knižního originálu a ve volných chvílích režisérovi píše nekompromisně kritické dopisy, jež nikdy neodešle. Vše, co pro běžné smrtelníky představuje školní peklo - povinná četba, sloh, etymologie -, manšestrový inťouš miluje a iniciativně vyhledává. Bříška prstů má modrá od inkoustu (tablet vyhoďte oknem hned po AppleWatch), v knihách má vylisované kvetoucí byliny a po večerech si píše deník. Ne jako běžný mimoň. Píše ho šifrou mistra Leonarda nebo některým z biblických jazyků, třeba aramejštinou. Jazyky jsou vůbec jeho doménou. Nejvíc ho však zajímají ty, jimiž mluví dva kmeny za polárním kruhem nebo národy dávno zaniklé. Nenechme, přátelé, tohoto ke krku dopnutého rebela bez vůně!



Guerlain Jicky EDP


Hledání ztraceného času. Jicky je parfém Aimého Guerlaina z roku 1882, který se, světe div se, stále vyrábí, a navzdory všudypřítomným reformulacím zůstává dokonce nad očekávání věrný původní formuli. O Jicky koluje spousta příběhů: že dostala jméno po Aimého synovci Jacquesovi; že nese jméno Aimého milé ze studií v Anglii; že ji nosil francouzský spisovatel, estét a dandy Marcel Proust. Nic z toho nelze dost dobře ověřit. Platí však, že k Proustovi - nebo třeba k Oscaru Wildovi - by vůně ladila dokonale: je totiž stejně švihácká i lehce melancholická jako tito perliví duchové s vycházkovou holí, slamáčkem na stranu a nakroucenými kníry. Přesto se Jicky stala na víc než půlstoletí dámskou vůní. Jak to tedy je?

Eric Ezendam, Portrét Marcela Prousta, foto via www.singulart.com.

Řekla bych, že kdybyste si k vůni přičichli, zdála by se vám spíše "pánská". Jicky je totiž takzvanou fougèrovou vůní. První takovou byl parfém Fougère royale ("Královská kapradina") od Houbiganta z roku 1882, jenž je tak zakladatelem celé skupiny, patřící k nejvíce zastoupeným v segmentu pánských parfémů. "Fužerky" stojí na akordu levandule a bergamotu v hlavě, geránia v srdci a tonky nebo kumarinu v základu, přičemž kumarin je molekulou v tonce obsaženou, ale vyráběnou též synteticky, jež dává tonce charakteristickou vůni vanilkovo mandlového sena. Pánská by vám Jicky nejspíš připadala z toho důvodu, že fougèrový akord se stal záhy nejběžnější parfemací pánských mýdel a pěn na holení. Jak už jsem psala na různých místech, "fužerka" zkrátka voní jako barber shop. Jak ovšem Jicky voněla nosíkům, které se s fougèrovým akordem potkaly nutně poprvé v životě?

To je ona. Vůně manšestrového inťouše. Foto via www.fragrantica.com.

Sloupneme-li z Jicky celou kulturní vrstvu, jež nám říká, že takto voní hladce oholený muž, máme šanci potkat zcela jiný parfém než ten, jejž asociujeme s pánskou uhlazeností, vytříbeností, kultivovaností, tedy přesným protipólem toho, co evokují lány levandule či seno.


Jicky 2023. Foto via Pinterest.

Jicky je totiž i parfémem krajinou: krajinou babího léta, která vypadá jako ochlupený hřbet obrovského tygra. Konec léta je totiž skutečně obdobím, kdy prosychají vysoké, ochmýřené traviny s vysokým obsahem kumarinu, a babí léto tak voní směsí sena, pudrového vanilinu a jemné moučky z mandlí. Září je zkrátka měkce zářivé, po ránu sice svěží, záhy však něžně sálající, dojemně objímavé a měkké jako vše, co při doteku hebce šimrá dlaň. Jicky tak svým svěžím nástupem v podobě akordu levandule, rozmarýnu a bergamotu sice ihned evokuje svěží, pánskou bylinnou kolínskou, poté se však rychle zaobluje, zlátne a třpytí jako zářijový vzduch, v němž se mísí vůně zrání a prosychání se zlatým pelem, jako by se slunce dohořívajícího léta měnilo ve zlatý prach. Květinové srdce tvořené akordem geránia, růže a jasmínu v kombinaci s živočišnou cibetkou připomíná dřímající vláčnost odpočívající šelmy a ikonický guerlainovský základ - legendární guerlinade sestavená zejména z již zmiňovaných pudrových tónů vanilinu a kumarinu - působí, jako by se babí léto dalo odfouknout z dlaně a poslat do neznáma se zvuky zlaté závěsné zvonkohry.


Původně dámská vůně se však secesním dámám s krajkovými paraplíčky zvyklým na uplakanou fialku jevila poněkud svobodomyslná a excentrická, a tak si parfém plánovaný pro ženy oblíbili muži. Ve 20. letech už bylo ovšem všechno jinak: Jicky se stala ztělesněním osvobozené ženy se zkrácenými vlasy i sukněmi a hlavně s řidičákem. Pak nosili parfém jistou dobu muži i ženy, až někdy v 80. letech, kdy se trh výrazně gendrově vyhraňuje, Jicky skončí v dámském segmentu Sephor a Marionaudů. Jicky je ovšem vůní v pravém smyslu androgynní, dnes by se řeklo unisexovou. Unisexové vůně se však vždy kloní lehce na pánskou stranu. Neplatí to snad i o školní uniformě? Jicky tak dokonale ladí s měkkými podzimními barvami tradičních penzionátních oděvů - s flanelovými kalhotami, ručně pletenými vestami, se saky z vlněného tvídu - a za všech okolností si ponechává chlapecký šmrnc.


Chcete-li podrobit babí léto a jeho magické vůně důkladnějšímu zkoumání, připojte se ve čtvrtek 28. září od 19 do 20 hod. k online synestetickému workshopu "Jak přeložit vůní... babí léto". Přihlašování je možné do pátku 22. září, tak abych vám stihla poštou doručit oba vonné vzorky.


Zajímají-li vás naopak historické vůně, můžete se v pátek 29. září od 17 do 20 hod. přidat ke skupinovému workshopu na téma "Jak cestovat s vůněmi časem", který se koná v Praze Dejvicích. Prozkoumáme celkem 16 ikonických vůní minulých 150-ti let v jednom celistvém exkurzu, kde nebude chybět ani paralelní vývoj módy a mnoho tipů, jak vůně i styl minulých dekád nosit svěže a neotřele i dnes.


A jedním dechem ještě dodám, že vzorek Jicky od Guerlaina v koncentraci EDP v miniflakonku o objemu 2 ml si můžete koupit za 155 Kč. Případně mi napište na adresu irena.kozelska@synestesis.com.


___

Ke Společnosti mrtvých básníků - a stylu Dark Academia - patří tato zlatistá, měkká záře zapadajícího slunce a hřejivé, zemité barvy podzimu. Patří k němu však i lebky jako z Hamleta, bergmanovské smrtky hrající šachy s potulnými rytíři, Dürerovy rytiny na téma Memento mori. A také temné knihy plné vášní, krutosti a duševních muk: Frankenstein Mary Shelley, Na větrné hůrce od Emily Brontë, Wildův Obraz Doriana Graye. Mladý člověk podvědomě dobře ví, oč a s kým hraje. Proto nosí na každé ruce pět prstenů s lebkou, za triku nápis Winter is coming, proto poslouchá metal nebo Saint-Saënsův Danse macabre. A proto čte všechny ty zaprášené knihy v kožených vazbách. Stojí totiž před osudovou volbou. Buď bude dělat to, co se od něj očekává, a umírat pomalu, nebo to, co doopravdy chce, a umře mnohokrát.


Jooooooooooooooooooooooooooooooo! Foto z filmu via Pinterest.

O čem to tedy celé je?


O tom, že máme na vybranou mezi smrtí a smrtí. Můžeme život strávit jako kluci ve Společnosti mrtvých básníků, když sedí na hodině latiny nebo trigonometrie: splihlí jako vypuštěné duše se můžeme zajímat jen o to, jak prolézt, splnit nezbytné. Přežít. Můžeme to přetrpět až k titulům, postavení, příjmům. A možná cítit zadostiučinění. A možná pochopit, že se nezměnilo vůbec nic a navzdory zdání jí člověk dál hnusnou šlichtu: čas chtění nikdy nenastal a duše dál jen musí.


Nebo můžeme koktat studem, a stejně říct přede všemi vlastní báseň; zamilovat se do zadané holky, a stejně ji pozvat na rande. Můžeme půlkami štípat drát, a stejně jít a zazpívat. A šíleně se ztrapnit, nechat si přibouchnout dveře před nosem, přijít o všechny peníze, poskytnout sousto škodolibcům. Mrknutím oka všechno prohrát. Nebo zažít v téže chvíli triumf. To je Carpe diem. Udělat to, na čem člověku opravdu záleží, bez ohledu na výsledek. Život nás stejně podře, pokouše, zhmoždí. Nikdo a nic nás před tím neochrání. Nic si zkrátka nezastírejme. Stane se to i tehdy, když člověk půjde cestou chtění: přijde dlouhá řada malých smrtí, a pak jedna velká. Jeden prostě zjistí, že i když chce, někdy jednoduše nemůže. A právě v těchto chvílích potřebujeme tu větu. Moudrost Epikurejců. Připomenutí, že tu nejsme proto, abychom šli od vítězství k vítězství, ale abychom dobře naložili s časem, který nám byl dán. Carpe diem!


Ve Společnosti mrtvých básníků je skvělá scéna, kdy kluci ve fotbalových dresech kopou do míče a na popud pana Keatinga vykřikují za zvuků barokních loveckých fanfár okřídlené sebemotivující citáty: "Být námořníkem světa mířícím ke všem přístavůůům!" "Dokud živ, být vládcem života, ne otrokeeem!" "Tančit, tleskat, jásat, křičet, skákat, plynout, valit seeeee!"


Jsou ovšem okamžiky, kdy člověk s Carpe diem díru do světa neudělá: strach je moc velký nebo krachů dlouhá série, a jeden začne přemýšlet, jestli tu cestu chtění vůbec ustojí. To se najednou okřídlené citáty vznáší příliš vysoko a zdají vzdálené a nenaplnitelné. Pro tyto krušné chvíle duševních úskalí a zkoušek mám vlastní, méně vzletnou, o to však účinnější větičku, kterou i s náležitým hudebním doprovodem dávám velkoryse v plen. Prostě si hodně realisticky představte, co všechno se může zkazit. O co všechno možná přijdete. Jak strastiplné to klidně může být. A přesto někde hluboko v sobě a klidně bez jediného slova z celých plic zařvěte:


ZTOHOJÁÁÁ-SE-NEPOPRDÍÍÍÍÍM!!!!!


Buďte prosím oprávněně netrpěliví a posuňte si stopu na čas 7:06!

Comments


bottom of page