a také o tom, že osobní garderoba může vyrůst na vinici
___
Měla bych se právě soustředěně oddávat prázdninovému lelkování, ale nedá mi to, a musím se pozastavit nad jednou z fotografií, jež se dnes ráno objevila na mém instagramovém účtu.
Chtěla bych se rozepsat o tom, jak málo pozornosti bohužel věnujeme synestezii a jak velké bohatství tak míjíme.
Na obrázku vlevo vidíte vizuál jedné z ikonických skandinávských značek působících v oblasti šperkařského designu. Georg Jensen je - téměř doslova - dánským rodinným stříbrem. Patří totiž mezi přední umělecké zpracovatele stříbra a jiných ušlechtilých kovů, a to nejen do podoby šperků, ale i příborů a kovového nádobí určeného ke stolování. A přesto...
Přesto tito mistři designu oblékli ženu, jež má ukázat v nejlepším světle jejich klenot klenotů a ikonu mezi ikonami - více než stoletý design šperků inspirovaný hroznovým vínem nesoucí nádherný, sugestivní a nanejvýš vrstevnatý název "Půlnoční hrozny" - do hedvábných šatů... svěže zelené barvy.
Ptáte se, co na tom není v pořádku?
V pořádku na tom není prakticky nic. Ne, že by se pro to zbořil svět, ale je to zcela promarněná příležitost.
Šaty jsou špatně i modelka je špatně.
Půlnoční hrozny přece nejsou zelené!
Ta fotografie zkrátka vůbec neplní svůj účel. Nevypráví ten správný příběh. Vůbec Půlnoční hrozny "neprodává", můžu-li sem vložit toto náhle přízemní, obchodnické slovo. Zkrátka těm nádherným objektům ani trochu nepomáhá najít si adekvátní nositelku. A tou nemůže být nikdo jiný než žena se stejným příběhem. Stejné přitahuje stejné.
Půlnoční hrozny, to je totiž celý koncept, celý jeden život, celý jeden svět. Manifest! Půlnoční hrozny nabízejí tolik významů! Lišky na vinici. Sladké plody temnoty. To, co se sbírá v temné noci duše. To přece není jiskrně zelené jako mladé dubnové listí!
Půlnoční hrozny volají po temných barvách vína. Zrající víno je i ve dne půlnoční. Černo modré, temně fialové, kalně červené. Je-li zelené, pak jako prastarý mech na dně hlubokého hvozdu. Zrající víno je na povrchu zastřené jako staré zrcadlo v potemnělé místnosti, na něž někdo dýchl. Bobule jsou pokryté jinovatkou, postříbřené. K Půlnočním hroznům tak patří stříbro - chlad - a barvy pozdní sklizně: říjnového vinobraní, jež se děje beze slávy a v obláčcích par jdoucích od úst. Při sběru půlnočních hroznů může jeden duši vypustit. Barvy dvanácté hodiny a v ohbí černající stříbřitost tak sluší zcela samozřejmě ženě, jejíž přirozená barevnost - odstín pleti, vlasů, rtů - je chladná. Půvabná dívka na obrázku je panenskou bohyní jara. Půlnoční hrozny však patří na pleť diamantu vzešlého z tlaků temné noci duše! Možná dokonce diamantu černého.
Škoda. Nejen co se týče jednoho dílčího reklamního obrázku. Ten, s veškerou úctou, nemá takovou důležitost. I když tyto překrásné šperky by si opravdu zasloužily promyšlenější rámec.
Příběh této "zelené" fotografie je však tak trochu příběhem nás všech. My všichni totiž jako bychom občas neviděli to, co máme přímo před očima. Od našich ikonických předmětů - věcí, jež ze všech svých pokladů milujeme nejvíc, protože víme, že jsme to my -, se může odvíjet celá naše garderoba, včetně parfému. Co garderoba, celý náš život! Ale tento potenciál, tato jedinečná možnost vyladit svůj tón, říct jednoznačně, kdo jsem, co chci, i to, co nechci, zůstává ležet ladem jako černozem plná semen, kterou nikdo nezalévá.
Pojďme se na tento prsten podívat z opačné strany. Z obou šperků si vyberu právě jej, protože prsten je víc než náhrdelník. Prsten je víc než šperk. Prsten je osobní prohlášení! Začněme tedy u něj, a odvíjejme od něj červenou nit příběhu ženy, k níž patří.
Ta žena už něco v životě zažila. Sotva by jí bylo dvacet jako dívce na fotografii. Byla by zvláštně vyrovnaná a plná neokázalé naděje, jako lidé, kteří ochutnali víno ze dna a poznali, že i vyprázdněné sklenice se znovu plní. Nevyhledávala by pozornost a přesto by ji měla. Věděla by totiž, že to nejlepší se sbírá ve tmě, a to je jedno z pravých mysterii, po nichž se všichni pídí. A proto se za takovými lidmi otáčíme, nasloucháme jejich sporým slovům, pijeme z nich. Žena Půlnočních hroznů by nosila temné barvy vína a splývavý hedvábný samet, jenž se matně třpytí jako jinovatka na oblinách vinných bobulí. Nosila by šaty. Šaty, které spíše halí. O půlnoci bývá venku chladno.
Keira Knightley. Anna Kareninová (Joe Wright, 2012). Než se člověk propracuje k nadhledu vlevo, musí občas i skočit pod vlak. Vlevo by mimochodem Půlnoční hrozny působily zcela synesteticky, i přesto, že tyto šaty nejen halí, ale i odhalují. Nebylo by ani nutné fotit s úderem magické dvanácté. Vše už tu je. Je to totiž v Ní. V té ženě. I když... Co my víme, nakolik se ženy herečky podobají postavám, jež ztvárňují. Být ovšem marketérem společnosti Georg Jensen, z hlediska vzhledu bych Keiru angažovala s klidným svědomím. Obě foto via Pinterest.
A jak by voněla? Mohla by vonět jako Arwen nebo Šeherezáda: parfémem Moonlight Patchouli značky Van Cleef & Arpels. Nebo jako princezna Milena, když se její příběh šťastně uzavírá - vůní černé šachové dámy, Soir d'Orient od Sisley. I tento parfém by si ostatně zasloužil jiný příběh. Vypráví totiž spíš o večeru na Severu nebo Severozápadě. Příběh z krajů, které slunce navštěvuje zřídka, nebo z těch, nad nimiž zapadá. Naší ženě by slušela i vůně prastarých listnatých hvozdů: Amouage Myths Woman. A mohla by vonět i parfémem Magie noire od Lancôme: hedvábným sametem přecházejícím v kroku od hluboké smaragdové zeleně k vínově červené a černé. V každém případě by voněla temnou, zemitou vlahostí a tajemnem noci. Možností je více, ne však nekonečně.
Barvy vína a textura ojíněných bobulí. Už chybí jen dvě věci. Prsten. A parfém, který vypráví příběh se zvratem kolem půlnoci. Foto via Pinterest.
Jak tráví čas černé šachové dámy? Myslím, že pokud něco umí, tak sklízet sladké plody i tam, kde se zdá země pustá. Žádná země totiž není pustá. A tak můžou vykřesat zázrak z podceňovaného dítěte nebo uprostřed ničeho zbudovat místo, kde se najednou cítí všichni doma. Nenápadně zkrátka triumfují tam, kde se zdálo vše ztraceno. Jde jim při tom pára od úst a tajemně se usmívají. Trochu jako Mona Lisa.
A tak to je.
Prsten nás může obléknout, do šatů i vůně, a může odvyprávět celý náš životní příběh, včetně konce, který ještě neznáme.
Máte-li takový doma, dejte mu šanci. Prsteny jsou výmluvnější, než se zdá. Až všechno a všechny večer uložíte, položte si ho před sebe. To ostatní už začne vyvstávat samo přímo před vašima očima.
A pokud ne, trochu tomu pomůžeme, budete-li chtít.