osm týdnů do dne D
___
V pohádkách dokážou švadleny ušít šaty přes noc. Kolik času je ale doopravdy potřeba k vytvoření ucelené série modelů těch nejvyšších estetických standardů - k přípravě jedné kolekce haute couture?
Počátkem dubna roku 2012 je do funkce uměleckého ředitele jedné z nejprestižnějších módních značek světa, domu Dior, jmenován mladý belgický návrhář Raf Simons. Na přípravu kolekce v prostředí, kde je nováčkem, ve spolupráci s lidmi, které nikdy neviděl, má pouhých osm týdnů. Odchod jeho předchůdce, o němž ve filmu nepadne ani slovo, byl náhlý a nečekaný. John Galliano byl propuštěn kvůli prokázaným antisemitským výrokům, jež pronesl v pařížské kavárně pod vlivem omamných látek. Zároveň jako by na pozadí vystoupil ze stínů duch módního návrháře Alexandra McQueena, který si vzal život o dva roky dříve. Nakolik se šílené tempo světa luxusní módy podepisuje na duševním zdraví citlivé tvůrčí duše? Raf Simons má mimořádné nadání, mimořádně naspěch a jemnost motýla. Poradí si?
Celovečerní dokument Dior a já francouzského režiséra Frédérica Tchenga sleduje debut tehdy už respektovaného designéra Rafa Simonse pod střechou legendárního domu Dior. I pro posvěceného umělce ultimátní příležitost. Olymp módy. Lze vůbec takovou nabídku odmítnout? Co bude její největší výzvou? Dostát umu a pověsti zakladatele, jemuž nikdo ze zaměstnanců ve filmu neřekne jinak než Monsieur Dior? Jako by byl stále s nimi, stále jejich Mistrem, stále přítomen, snad mizející za rohem sněhobílé chodby, snad ztracený v závějích tylu s jehelníčkem na zápěstí. Film otevírá tichý hlas předčítající z Diorovy autobiografie. "Jeho" hlas. Hned na úvod vnímáme křehkost člověka, který toužil z ženy udělat oslnivou květinu a kochat se jí, a s hrůzou zjistil, že aby uspěl, bude muset sám oslnit: být viděn, mluvit, zaujmout. Jak aktuální téma. Tcheng tuto křehkost uchopuje jako klíčovou linku dokumentárního vyprávění, a my tak od prvních minut vidíme srnce v kruhu vlků, tělem na útěku, hlavou přikovaného na místě. Téma je to klíčové zejména proto, že ten druhý, o němž to celé je, ten, který přichází po více než půl století na místo prvního, je stejný. Pokud je předpokladem kouzlení s tylem a rokajlem plachost duše, vybrali u Diora dobře. Co na to plachá duše v tikajícím čase, uvidíme.
Přestože se tak zpočátku nezdá, dostát umu otce zakladatele pro Simonse tou největší výzvou není. Belgičan přejímá a rozvíjí diorovský kánon, jako by byl Dior sám, jen o padesát let později. Jeho umělecká empatie, ale i blízkost osobnosti a prožívání Christiana Diora jsou takové, že téměř nevnímáme přechody od "Diorova" hlasu a sekvencí z poválečné historie firmy do zkušebního sálu, v němž si Simons roku 2012 zpola zakrývá zrak a zpola sleduje, jak kolegové na jeho pokyn přetvářejí archivní modely tak, že je v nich Dior a 50. léta i Simons a nové století. Raf Simons se, jako onen srnec v kruhu vlků, dívá i nedívá. Kdyby měl čas, viděl by, jako malý bůh, jímž je každý poctivý tvůrce - a on je opravdu velký malý bůh -, že co vytvořil, "je dobré". Ten čas ale nemá.
Je právě čas tou největší výzvou? Módní návrhář je jako režisér loutkoherců. Předává jim svou představu, a oni jeho impuls posílají po niti k dřevěným figurínám, které je třeba obléct, oživit, ohromit jimi publikum. Oděvní tvůrce závisí na vnímavosti a obratnosti švadlen a krejčí. Na společné souhře. Podaří se jim sehrát se včas? Pozorovat ruch obou diorovských dílen je jednou z největších rozkoší filmu. Luxus lze nahlížet z různých stran, a některé jsou, mezi námi, velice temné. Jako prostor vrcholného uměleckého řemesla však luxus plní funkci skanzenu těch nejnáročnějších technik i funkci laboratoře, kde se neustále posouvají hranice možného. Luxus je tak i ztělesněním schopnosti člověka vytvářet téměř nepředstavitelnou krásu a vzbuzovat nic menšího než uchvácení. Stupor mundi. A co je na filmu Dior a já nedocenitelné, je to, že ukazuje nejen tuto krásu mimo všechna měřítka, ale i ty, z jejichž rukou povstává. A tady jsme konsternováni podruhé: vidíme úplně obyčejné ženy, obyčejné muže, vlastně tytéž, které známe ze školních jídelen a opraven kol. Není na nich nic z diorovského glamouru, který přitom do posledního stehu tvoří vlastníma rukama. Co diváka naopak upoutá na první pohled, je jejich bezmezná oddanost Mistrovi, který už tu není - to, jak prožívají možnost přispět i po půl století k jeho Velikému dílu: jako obrovskou poctu. Tady se zcela naplňuje známé moudro o zdi a katedrále: z hlediska osobního nasazení je zcela neporovnatelné, pokud svou práci vidíte jako kladení cihel na sebe, nebo jako budování katedrály. A u Diora staví Vatikán. Zároveň nemůžeme latentně nevnímat nespravedlnost, když tyto dělníky Krásy vidíme sledovat reakce Rafa Simonse na jejich výtvory, a později ohlas diváků přítomných na přehlídce: přihlížejí zpoza dveří, závěsu, plenty nebo z oddělených prostor pro zaměstnance. Jako Popelka na plese. Ona propast mezi tím, kdo nese myšlenku, a tím, kdo ji bravurně přetavuje ve hmotu, je stále skandálně obrovská.
Co se však ukazuje jako pro tvůrce klíčové, a pro tohoto tvůrce, Rafa Simonse, na hranici zvládnutelného, je právě komunikace: aby orchestr podal mistrovský výkon, musí hráči dirigenta vnímat. Simons přitom přichází k Diorovi jako archetypální Cizinec. Je očividně uzavřený, téměř nemluví francouzsky a přebírá soliterní pozici šéfa. Je osamělý trojnásob. A tak si přináší "protézu", "extenzi" sebe sama. Přivádí si dvojníka: dlouholetého spolupracovníka Petera, který mluví za něj, vyjednává s nadřízenými i podřízenými, dokáže empaticky pochopit potřeby Rafa i všech okolo. Peter komunikuje s panikařícími švadlenami, obrušuje hrany nekompromisním požadavkům vedení, pumpuje do svého tvůrčího alter ega víru v sebe sama. Peter ztělesňuje vše, co obvykle tvůrčí duše nemá: vyjednavače, obchodníka, psychologa pečujícího o sebe sama i všechny kolem. Je klidným tlumočníkem vyhrocených emocí na obou stranách, moderátorem v pravém slova smyslu. Onou největší výzvou celého tohoto osmitýdenního dobrodružství je tak... dotýkat se druhých a být vitrínou sebe sama: dotýkat se jich tak, aby se jim to líbilo. Pro někoho samozřejmost, zábava, legrace. Být příjemný, schopný kompromisu, brát věci s lehkostí. Ukazovat se ve společnosti, komunikovat s médii. Umí ale takový člověk vytvořit kolekci haute couture za osm týdnů? Znovu se tu setkáváme s pověstnou kvadraturou kruhu a terorem doby, která se spokojí jen s člověkem, který zvládne všechno a ještě u toho skvěle vypadá. Buď superhrdinou, nebo sbohem.
Dior Diorissimo EDT
Na plese debutantek. Kdybych měla celý ten křehký svět diorovských rób vyjádřit jednou z diorovských vůní, bylo by jím bez váhání Diorissimo: diorovská estetika v superlativu, to nejdiorovatější z Diora, diorovské absolutno vyjádřené parfémem. Diorissimo vytvořil roku 1956 legendární parfumér Edmond Roudnitska a svým dílem nemohl ztvárnit lépe ultrafeminní, romantickou estetiku Christiana Diora s její siluetou a opulencí velkolepě křehké rozvíjející se květiny.
Když jsem promýšlela téma na měsíc duben, stejně jako loni mě napadl právě film Dior a já. Loni nad ním zvítězila "Pařížanka" (tady, tady, tady a tady). A letos, jak jste si mohli před pár týdny přečíst, jsem duben zarámovala "Nymfami". Ve skutečnosti jde ale stále o jedno a totéž. Nymfy patří k dubnu a duben je euforickou hrou něžných nymf. A Pařížanka je nymfa, která se obléká u Diora. Každá nymfa není Pařížankou. Pařížankou je nymfa městská, přímo bych řekla metropolitní.
Jsou totiž nymfy divoké a nymfy civilizované. Všechno má tuto polaritu. V parfumérství ztělesňuje jedno surovina, krása neopracovaná, a to druhé parfém francouzské tradice. Divoká nymfa vyjádřená vůní je třeba zimolez nebo klidně i parfém Fragonard od Fragonarda, v němž voní hlavně zimolez. Vlastně je to nymfa uprostřed něžných květů zimolezu. Oproti tomu Diorissimo, přestože na první dojem také voní křehkou bílou květinou a ničím jiným, v dějinách parfumérství představuje jeden z vrcholných parfumérských opusů. Diorissimo je konvalinka v mysli tvůrce s velkým T a v rukou stejně mimořádného řemeslníka. Je róbou od Diora z milionu konvalinkových zvonků. Přestože na první pohled "vidíte" kytici divokých konvalinek, při bližším přezkoumání s údivem zjišťujete, že zvonečky jsou z mléčného skla, stonky z hedvábných nití, listy atlasové. A stříbřitě zvoní, jako kapky padající z květu na květ. Za neskutečně autentickým dojmem rosou se třpytících dubnových konvalinek je Roudnitskův mistrovský akord, který se od vlahé konvalinkovosti s podtóny zelené hrušky vyvíjí k táhlé krémovosti bíle a hedvábně kvetoucích dubnových keřů - šeříku a jasmínu s jeho náznakem bílé broskvové tkáně - až po utajenou smyslnost v základu, jež připomíná cosi ze skleníkové prsti a vadnoucího banánu. Diorissimo bylo jednou ze tří vonných lásek princezny Diany a její snacha Kate Middleton se vdávala s parfémem Gardenia Petals od Illuminium, který je jeho přímým nástupcem. Věřím, že jediným důvodem, proč Kate tehdy nevoněla Diorissimem, bylo to, aby ve svatební den svému nastávajícímu nepřipomínala nepřítomnou maminku. Nad Diorissimo však není. Celý parfémový svět se shoduje na tom, že co nabídl Roudnitska, zatím nikdo nepřekonal.
Velký den Miss Kate. Foto via Pinterest. Něžné, subtilní vůně mohou provázet zcela mimořádné ženy. Foto via Pinterest.
Diorissimo je nádherný parfém pro nevěsty. Ale stejně jako šaty značky Dior ozdobí i městskou nymfu: krásku na vdávání, moderní princeznu. Diorissimo je vůní pro dívky v bílé krinolíně na plese debutantek. Právě ty ostatně Dior od začátku obléká. Co jiného je celý ikonický koncept Miss Dior.
Finále. Cosi, čemu prostě nemůžete uvěřit. Foto z filmu via Pinterest.
Snad nikoho nepřipravím o pointu a příležitost žasnout, řeknu-li, že film končí strhujícím finále. Simonsovi se podaří v šibeničním termínu vytvořit mnohem víc než ohromující kolekci. Pod jeho taktovkou dojde... k Události. V den D vidíme proudit modelky palácem od parket až po strop pokrytým čerstvými květinami a estetická souhra modelů a botanického pozadí prostě vyráží dech. Raf Simons vytvořil víc než šaty či několik desítek rób: vytvořil pohádkový svět nymf, cosi z euforie dubna, z věčného Návratu. Kolikrát byl mezitím na pokraji kolapsu, je věc druhá. Cena za něžnost je v módním průmyslu vysoká.
Dior a já je film o výjimečné citlivosti tvůrčí duše, která, aby se dotkla jiných duší, je nutně sama víc než křehká.
Je poctou nymfám.
A mužům s duší nymf.
___
P.S. V konvalinkovém opojení ještě připojím pár aktuálních pozvánek.
"Jak cestovat s vůněmi časem", pá 24|5|2024 17-20, Praha Dejvice. Vonný a stylový exkurz napříč dějinami moderního parfumérství a módy. 16 ikonických parfémů posledních 150 let. Jak voní? Jak se nosily tehdy? Jak je nosit dnes?
"Příběh Chanelu No 5", čt 30|5|2024 19-20, online. Vše o největší parfémové legendě všech dob. Ne-li vše, pak vše, co se vejde do hodiny. Dva pracovní vzorky v ceně, s ohledem na doručení je třeba přihlásit se do 20. května včetně.
A pokud jste nymfami - či tvory - spíše divokými, v čase mezi tím dojde na český les. "Český les čichem", so 18|5|2024 8-13, odjezd z nádraží Praha Dejvice směrem Křivoklátské lesy. Vonné suroviny, parfémy dotýkající se lesa. A český les v hlavní roli.
Přihlásit se můžete zde. Přidejte se, přátelé! Svět vůní čeká, až ho objevíte! Znovu, a přece úplně jinak!
P.S.P.S. A toužíte-li se i vy projít palácem plným květin, napište si o vzorek královny konvalinek. Dior Diorissimo EDT, flakónek s rozprašovačem o objemu 2 ml, cena 155 Kč, irena.kozelska@synestesis.com. A zajímá-li vás Fragonard Fragonard EDT z předchozího Filmáče pro synestetiky, cena je 120 Kč. Do některých textů prostě nic končícího na "Kč" nelze zakomponovat.
P.S.P.S.P.S. Raf Simons zůstal u Diora jen do roku 2015. Myslím, že je to dobrá zpráva. Rozhodně pro jeho křehkou duši. Nezůstávejme nikde, kde naši duši berou jen v převleku za Supermana.
Commentaires